Vančura

Je-li ještě několik důvodů, proč mít stále doma televizi, pak je to třeba skutečnost, že lze občas na ČT2 narazit na podobné skvosty, díky kterým se lze seznámit se záznamem operních představení z míst, kam se běžný smrtelník podívá jen těžko. Tento záznam z Vídeňské státní opery hodnotím jako zcela dechberoucí dokonalost, jejíž sledování byl čistá radost. Dokonalé kostýmy, výprava, hudba a zpěv, a pak především a v první řadě, ach ano, pochopitelně jedinečná představitelka titulní role, která mě dokáže i přes tři hodiny přikovat k obrazovce ve stavu, který hraničí s mdlobou a soukromou diváckou extází. Anna Netrebko je zkrátka jen jedna.

Naprostá dokonalost, jejíž jedinou "chybou" je lítost z vědomí toho, že jsem u tohoto koncertu nemohl být osobně. Těžko lovit z paměti, kdy jsem v telce viděl kultivovanější podívanou. Jako jistou pikantní zajímavost tohoto záznamu jsem shledal skutečnost, že dal na jednom jevišti vystoupit manželskému páru Netrebko - Schrott, kterému více než zdatně stál po boku Jonas Kaufmann - záběr na jeho líbačku s Annou Netrebko, kterou "žárlivě" (vše bylo skoro jistě domluveno dopředu) sledoval její mužíček, řadím k nejvzrušivějším momentům, jaké mi kdy dala ČT2 pocítit. Víc takových pořadů!

Jako velký fanoušek Verdiho díla jsem přijal odvysílání tohoto záznamu Aidy z barcelonského Gran Teatre del Liceu na obrazovce ČT2 s povděkem. A ačkoli mě obsazení, výprava ani kostýmy zase tolik neoslovily, pořád to vystačilo na nadprůměrný divácký zážitek, který se nedá srovnávat s 99% ostatní televizní produkce. Po stránce hudby a pěveckých výkonů nemohu vytknout nic... i když na mou milovanou La Traviatu to samozřejmě ani zdaleka nemělo :) Pro fandy opery určit dobré vidět minimálně ze studijních důvodů.

Odmyslím-li si svůj respekt k hrdinům a událostem, které Atentát rekonstruuje, zůstane mi "pouze" filmařsky nijak objevný snímek od druhořadého režiséra, který mě spíše zklamal. Neoslovilo mě technické zpracování ani scénář, který se dle mého soudu prapodivně zaměřuje z největší části na závěrečný úsek v kostele, snad aby pateticky zabrnkal na divákovu empatickou vlnu a nechal v něm vzbudit trochu toho obdivu a lítosti nad zmařenými životy několika hrdinů. Dřívější dění je nastíněno spíše letmo, a osobně se obávám, že člověk neseznámený s detaily "Akce Atentát" se může docela ztrácet v jednotlivých postavách a jejich motivaci. Žádné velké nadšení u mě nevzbudilo ani herecké obsazení, a většina z té plejády národních a zasloužilých umělců, která si zde zahrála, mi je protivná, protože mám na paměti jejich jiné role, které by si za rámeček na rozdíl od Atentátu skoro jistě nedali. Sequensovy filmy s Marvanem coby radou Vacátkem mě celkem baví, ale jeho nejlépe hodnocený snímek jsem přijal více než vlažně, nemohu si pomoci. Myslím, že třeba takový Najbrtův "Protektor" se s tímto tématem popasoval filmařsky nesrovnatelně zajímavěji.

Nemohu si pomoci, ale tento film je podle mě dokladem stereotypu, že Němci neumí točit komedie. Snímek "Klepání na nebeskou bránu" jsem viděl poprvé před lety v televizi a dodnes si pamatuji, jak o něm říkali, že tehdy vrátil německé diváky do skomírajících kin. Když jsem se na něj po letech podíval znovu, pocítil jsem zklamání. Je to veskrze hloupý a komerční film, jehož režisér již nikdy stejný úspěch s jiným svým filmem nezopakoval. Trochu se obávám, že se při hodnocení tohoto snímku příznačně projevuje idealizace, se kterou si stále intenzivněji začínáme spojovat 90. léta - při detailnějším pohledu ale vysvitne, že ta doba nebyla o nic lepší ani horší než jakákoli jiná dekáda. Byly to prostě "devadesátky", a tenhle film je jejich typickým produktem. Při sledování jsem se neubránil pocitu, že jde o velmi přeceňovaný snímek, který navíc strašně zastaral. To, co jeden může vznosně nazývat inspirací tvorbou Q. Tarantina, já osobně shledávám jako prachsprostou vykrádačku, která nesahá původnímu vzoru ani po kotníky. A vlastně mě tam ta dějová linka s dvojicí zločinců-idiotů, kteří se snaží dostat zpět své auto, akorát otravovala, a nejzajímavější mi zde přišel nápad s dvojicí postav, které mají smrt na jazyku a rády by si před smrtí splnily poslední přání. Bohužel, i po této stránce film zklamává, protože se pohybuje daleko za hranicí uvěřitelnosti (mám kupříkladu značné pochybnosti, že člověk s diagnózou leukemie v pokročilém stadiu je schopen sexu s dvěma dívkami), a ve svém celkovém vyznění sděluje neobjevnou - a problematickou - message, že život se dá žít naplno jen s dostatečnou sumou na kontě. To, že si k ní ústřední dvojice na smrt nemocných sympaťáků pomůže přepadením benzinky a banky, film velkomyslně omlouvá odkazem na jejich chorobu, což mi osobně přijde jako velmi zavádějící. Pokud by měli všichni smrtelně nemocní pacienti naráz opustit zdi ústavů a začít vykrádat banky a dávat se na kriminální dráhu, aby si mohli plnit svá poslední přání, pak se obávám, že by nastal konec světa. Je to tak trochu v duchu hesla "po nás potopa" - a aby to bylo vtipné, tak jsou všichni filmoví policajti pochopitelně totálně neschopní, a sem tam do toho jedna z postav dostane svůj záchvat (a když jí náhodou dojdou léky, samozřejmě je lékárna jako na potvoru hned za rohem), aby se taky občas zabrnkalo na vážnou strunu a mohlo se pak v recenzích psát o neotřelé symbióze žánrů. A já si budu stát za tím, že hovno z toho, a tenhle film je svým způsobem jedním velkým políčkem lidem, kteří na rozdíl od vymyšlených filmových hrdinů - zločinců sympaťáků - doopravdy klepou na nebeskou bránu.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Kunderovy knihy, kterou osobně řadím k nejlepším románům 20. století. Žert je film, o kterém Jan Žalman ve své knize "Umlčený film" píše: "... Už scénář, na němž s Jirešem spolupracoval Milan Kundera, překvapil jistotou, s jakou jeho autoři svedli prózu do filmového řečiště. Hovořit v podobném případě o "adaptaci" je sice běžné, ale právě jen běžné. Nepostačí to tam, kde - jak se to stalo zde - byla z jedné hermeticky uzavřené struktury vydobyta jiná, stejně uzavřená, ale především osobitá a v této osobitosti kongeniální románové verzi". S tímto názorem se zcela shoduji, a Žert tak pro mě představuje hned několik prvenství: určitě nejlepší film Jaromila Jireše, jeden z nejlepších hereckých výkonů mého milovaného Josefa Somra, a jeden z nejlepších filmů československé nové vlny. Žert mě ohromuje svojí kolážovou strukturou - na prostoru pouhých 77 minut staví mistrně sestříhaný příběh o jednom nezdařeném studentském žertu a pozdější morální kocovině téhož hlavního hrdiny. Psychologicky zdařilé vykreslení jednotlivých charakterů a promyšlené využití retrospektivního přístupu zde vytváří jedinečnou narativní kompozici, která dovedně pracuje s diegetickým zvukem a propracovaným prostříhám jednotlivých záběrů, které i v rámci jedné scény budují nedělitelný most mezi minulostí a přítomností. Zamrzely mě jen dvě věci: vypuštění postavy Lucie, jejíž vztah s Ludvíkem považuji za nejvíce jímavou pasáž Kunderova textu, a pak to, že Somr neměl v sekvenci pobytu u pétépáků dohola ostříhanou hlavu jako v románu a ostatně jako i ostatní herci v tomto filmu. Jeho obsazení do role Ludvíka je ale jinak jednou z největších předností tohoto filmu - postavu cynického intelektuála s tragickou minulostí zahrál výtečně, a dokonce se i věkově blížil Ludvíkovi literárnímu (Somrovi bylo v době natáčení 34 let a Ludvíkovi "přítomnému" 37 let). Výborný je i výkon Jany Dítětové, která dokonale odpovídá postavě Heleny, jak jsem si ji vytvořil z četby. Rovněž potěšilo obsazení Evalda Schorma, který zde tak trochu hrál sám sebe, zdá se mi. Naopak mi byla protivná Věra Křesadlová, kterou nemám rád a která se pro svou roli, soudím, nehodila. Skvělý film, který nezestárnul a představuje mimořádnou podívanou i pro diváky neseznámené s Kunderovým textem. Jehož, zcela ohromen jeho působivostí, si přece jenom cením výš než filmu, protože je to mimořádně napsaný román, jehož meditativní a úvahové pasáže řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Namátkou z knihy ocituji závěrem jeden odstaveček, který dle mě nejen věrně vystihuje celý román i jeho filmovou adaptaci, ale i jednu z pravd o našem světě: "Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty".

Strašně nudný a zbytečný film. Pokud to chce někdo vydávat za thriller, pak musí být čirý blázen. Celý ten film sleduje rodinný život postavy stárnoucího komisaře, na který je naroubován krajně nezajímavý motiv pojistného podvodu, který je postupně rozplétán mj. i prostřednictvím retrospektivy. Jedná se o velmi konvenčně natočený snímek, který je prost jakékoli filmařské invence a který bych se skutečně nesmírně zdráhal označit jako žánrový. Problém jsem měl už s obsazením, protože Depardieu je mi nesympatický, nemám ho rád, a v tomto filmu v podstatě nesleze z plátna, takže si jeho zavalité postavy a strohé mimiky nebohý divák užije do sytosti. Božekriste, jeho herectví mi vždycky přišlo tak fádní a nezajímavé, stejně jako jeho tvář i s tím jeho proslulým frňákem, že nikdy nepochopím, jak se mohl stát tak populárním. Lituji, že jsem tomuto filmu věnoval svůj čas, jeho odvysílání na ČT2 (navíc jako vždy v mizerném českém dabingu) považuji za těžký omyl.

Výtečný film, byť k dokonalosti mu ještě cosi chybí. Bavila mě Caroline Cellier a ty její nekonečně dlouhé řasy. Po přečtení pár komentářů tady vidím, že už nic nového k tomuto filmu neřeknu, takže jen klasický povzdech nad tím, že to ČT2 vysílala v dabingu. A ačkoli nejsem obeznámen s literární předlohou "The Beast Must Die" z r. 1938 od Cecila Day-Lewise, podle které byl tento film natočen, soudím, že to může být velmi zajímavý text, a zřejmě je lepší než jeho filmová adaptace. Mimochodem je zajímavé, kolik filmů má ve svém názvu obrat "musí zemřít".

Uf, sledování tohoto bijáku bych přirovnal k divokému zápasu s býkem, který se ne a ne vzdát; ten film se místy tak strašně táhnul, všechno tam bylo pomalé, od pohybů kamery po mluvení herců, bože! Celkovou bilanci nedohlédnu, ale trvalo mi několik dnů, než jsem to dokoukal do konce, musel jsem si dávat i několikadenní pauzy, vypil jsem u toho něco přes dvě láhve vína, a na konci jsem byl tak vyčerpaný a schvácený, že jsem příchod závěrečných titulků uvítal s úlevou zmoženého toreadora. Současně jsem žasnul nad tím, jak je to megalomanské, a přitom to na mě vůbec nezabíralo, všechny ty litry krve, velkolepé scény, hromady zabitých, včetně dětí... říkám si jen proč?! Bylo to jako sledovat něco s odstupem pod skleněným poklopem - jo, odstup, to je to správné slovo, ten film mě nedokázal vtáhnout a celou dobu tam byl odstup, jaký si udržujeme u někoho, koho nechceme pustit do své intimní zóny. Celé to navíc totálně zabil ten strašlivý český dabing, ve kterém to ČT2 odvysílala - místy jsem se bezděčně musel uchechtnout nad tou debilní intonací dabérů, která byla v naprostém nesouladu s chováním herců. Asijské filmy miluju, ale právě jen v původním znění, tady dabing nefunguje a celé to jen zprasí. Vidět tenhle film v kině v původním znění, asi by to bylo na 4*, ale v telce v děsivém dabingu je to na 3*, a to jsem ještě vrcholně shovívavej. Za takovéto filmy nedík. Mimochodem, Li Gong je kus, to se musí nechat. Mít tak taky takovou konkubínu, která by si kvůli vám dala i vypálit cejch do tváře... ach!

Náročná intelektuální podívaná, žel ne tak úplně můj cup of tea. Podobně jako třeba u Sedmé pečeti se nebráním interpretacím, které tyto slavné Bergmanovy snímky vynášejí do nebes, ale osobně se k nim stavím poněkud rozpačitě. Čili, ačkoli mě tento film dvakrát neoslovil a surrealistická sekvence v úvodu téměř obtěžovala, soukromá divácká intuice mi brání hodnotit méně než 4*. Ale upřímně, tak nudný film aby pohledal...