Vančura

Vpravdě strhující filmařská zpráva z fascinujícího světa MMA. Závěrečný bratrský zápas mě přivedl do stavu nepopsatelné divácké extáze, při jejímž vyvrcholení mi z očí bezděčně vyhrkly slzy. Jsem ohromen na nejvyšší míru.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení románu "Černé světlo" Václava Řezáče, jehož některé motivy tento film zpracoval. Nejedná se však o klasickou filmovou adaptaci literárního díla - z původní předlohy zde nezůstal kámen na kameni a nesmírně bych se zdráhal tenhle film s příšerným názvem označit jako adaptaci Řezáčova vynikajícího textu (který osobně řadím k tomu nejlepšímu na poli české psychologické prózy). Většina románových postav byla vypuštěna či přejmenována, zmizel retrospektivní vyprávěcí přístup v ich-formě, chybí vzpomínky z dětství i vypravěčovy introspektivní úvahy, děj byl přenesen do jiného kontextu a zcela pozměněn byl i samotný závěr. Zůstal snad jen motiv zla v povaze hlavní postavy, která žije v domě svého strýce a usiluje o ruku jeho dcery kvůli strýcovu majetku. Odhlédnu-li od své nespokojenosti s tím, jak film naložil se svou literární předlohou, pořád mi tu zůstává jen jeden zapomenutý, zbytečný, dobově poznamenaný a strašlivě nudný film, který je slepencem nesourodých scén a otravných hudebních čísel. Současně je to film, který není schopen vyprávět příběh či lépe vysvětlit motivaci postav, a můj celkový dojem z něj je prachbídný. Ztráta času tohle vidět, pokud byste na to někde náhodou narazili. Podobné filmy by snad i bylo lepší někam schovat do archivu a neprobouzet je už nikdy k životu reprízováním v televizi, nemohu si pomoci.

Typická veřejnoprávní nuda a fušeřina (mizerné postsynchrony, nepříliš přesvědčiví herečtí představitelé Pavla a Ester, konvenční zpracování poznamenané nízkým rozpočtem...). Na prvním místě se samozřejmě nabízí srovnání se starší filmovou adaptací stejnojmenné Otčenáškovy novely, kterou v roce 1959 natočil Jiří Weiss. Smyczek se dle mého soudu předlohy drží věrněji, většina replik postav je převzatých přímo z novely, rovněž děj až na malé detaily věrně kopíruje Otčenáškův text. Na rozdíl od vynikající Weissovy černobílé klasiky však Smyczek nepřichází filmařsky s ničím invenčním, co by zdůvodňovalo smysl nové filmové adaptace. Zatímco představitelé dospělých postav hrají svůj obvyklý standard (hlavně trio Postránecký, Zindulka a Vlach), zbytek hereckého obsazení za mnoho nestojí a snižuje dojem z této mdlé televizní inscenace, která by se mi spíše více zamlouvala jako divadelní představení. Vyloženě mi pak vadil závěrečný trikový záběr, kdy kamera zabírá Ester mizící v bílém světle, to si mohl Smyczek skutečně odpustit. Nechtěl-li se pouštět cestou naturalismu a kečupové krve, dalo by se to pochopit, ale potom mi tam neštymuje ta milostná scéna s přehrávaným vzdycháním Báry Seidlové, která tam působila jako pěst na oko (nota bene v porovnání s asexuální zdrženlivostí Weissova snímku). Podle mě zbytečný televizní film, který nestojí za vidění a který potvrzuje pravidlo, že historické filmy vypovídají v první řadě hlavně o době svého vzniku - tohle je dítko devadesátek jak vyšité.

Nejnovější Batman mě svým způsobem spíše zklamal. Je to sice stále ta samá nolanovská filmařina (a tedy jako vždy i fyziologicky vyčerpávající podívaná), ale potřetí už prostě tak neohromí, jako první dvě části Nolanovy batmanovské trilogie (totéž platí pro stále stejný hlavní hudební motiv Hanse Zimmera). Co do míry osobní zábavnosti hodnotím nejvýše film první, "Batman začíná". Na "Temném rytíři" byla největší předností postava Jokera ve fascinujícím hereckém ztvárnění Heatha Ledgera. Závěr celé série - "Temný rytíř povstal" - je již natolik komplexní, epickou a komplikovanou podívanou, že nedokážu vypíchnout nic, co se mi nějak zásadně vrylo do paměti. Na škodu je podle mě zaplnění děje příliš velikým defilé postav, které z velké části v mých očích ke škodě věci umenšují význam hlavní postavy samotného Batmana. Snad je to nový trend filmových adaptací komiksů, že "pouze" jeden superhrdina na jeden film je málo, ale osobně to považuji za nešťastný směr. Třeba už jen to, že se hromada lidí na plátně vesele projíždí v Batmanových vozítkách, mi strašně vadilo. Nesedla mi rovněž nečekaná ukecanost některých scén, které nijak neposouvají děj a pouze přispívají k lepší charakterizaci jednotlivých postav, kterých je zde jednoduše moc, čímž jsem se opět dostal ke své první výtce. Nejvíce mi asi vadila postava Brucova sluhy a rodinného přítele - kromě jeho protivného ustavičného poučování mě nejvíc zaráželo, že se svou kritikou přišel až po tolika letech. Nezdá se mi věrohodné, že by dokázal po 8 dlouhých let, během nichž se Bruce Wayne stáhl do ústraní, mlčet, jestliže se mu hlavou honily takové myšlenky. Současně mě zaráží, jak málo se během té doby změnilo, a vyloženě mi vadily scény, které popíraly děj předchozích dvou filmů. Rovněž mě irituje nulová sdílnost snímku v otázce toho, čím se Gotham tak provinil, že si zaslouží vyhladit z povrchu zemského. Zatímco v "Temném rytíři" tento prvek chyběl - film měl prostě svou postavu šíleného Jokera, který město terorizoval pro své potěšení, v prvním i posledním dílu trilogie jsem zoufale postrádal vysvětlení motivace záporných postav, PROČ tak strašně touží Gotham zničit. Až na pár vágních odkazů na zkorumpované poměry či vinění několika málo konkrétních postav za jejich minulé skutky nebylo nikdy vysvětleno, v čem je Gotham horší než jakékoli jiné americké město. A s tím se nemohu smířit. Dále mě zamrzela přítomnost řady žánrových klišé, jež jsem zde bohužel identifikoval, a dle mého názoru zbytečně dlouhá stopáž. Vyškrtnout většinu zbytečných postav a replik, zkrátit o hodinu, posunout akcent na postavu Batmana a jeho psychologický vývoj, a byl byl to podle mě mnohem lepší film. Osobně mi je například upřímně líto, že mě ze všech postav nejvíce zaujal mladý policejní detektiv v podání Josepha Gordon-Levitta, je to skvělý herec a na tomhle filmu mě bavil nejvíc. A to je špatně, protože tady mě měl nejvíc bavit Batman. Po doběhnutí závěrečných titulků se tak dostavila určitá skepse a rozčarování. Batman je v první řadě dobře fungující stroj na peníze, který Warnerům královsky vydělává a ještě dlouho bude, a snad i proto se nemohu zbavit dojmu, že film, který měl být dramatickým vyvrcholením celé série a jistou vstupenkou do filmového nebe, je "pouze" řemeslně dokonale natočeným spektáklem pro většinového diváka s popcornem v ruce. 19. nejlepší film (v době psaní mého komentáře) na ČSFD? Ani omylem, já na to.

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné novely J. Otčenáška, který spolu s J. Weissem napsal k tomuto filmu i scénář. Otčenáškův text je čítanková klasika s prostinkým dějem: maturant Pavel se v parku setká s židovskou dívkou Ester, která nenastoupila na transport, a poskytne ji azyl, riskujíce tak vlastní život. Oba se do sebe zamilují, aby se jejich životy v závěru opět rozdělily. Novela má silně lyrizující charakter a text postihuje v první řadě tísnivou atmosféru období heydrichiády a jemnou psychologii ústřední milenecké dvojice. Weissův snímek pracuje s předlohou velmi volně a drží se jen hlavního motivu s nelegálním ukrýváním židovky. Ta se oproti literární předloze jmenuje Hanka a herecky ji obdivuhodným způsobem ztvárnila Dana Smutná, typologicky pro tuto roli jako stavěná. Její vztah s Pavlem, v obsazení vynikajícího Ivana Mistríka, je ve filmu oproti novele pozoruhodně prost jakékoli erotiky - zatímco v novele dojde i na jejich sexuální sblížení (které je pro oba první milostnou zkušeností), ve filmu vyjma pár polibků k ničemu jinému nedojde a Pavel s Hankou si po celou stopáž vykají (!). Film se od literární předlohy dále liší přítomností řady epizodních postav (za zmínku určitě stojí postava železničáře v geniálním podání Václava Lohniského, či Pavlova spolužáka, kterého si zahrál mladičký Jiří Kodet; nejvíc mě překvapilo a pobavilo morče, které si herci v pár scénách přehazují jak horký brambor, a které v novele nebylo) a rozšířením děje o různé vedlejší linie, včetně rozdílu v samotném závěru. Zatímco konec novely je v podstatě otevřený - Ester opouští úkryt, vzápětí je chycena německými vojáky, a čtenář se o jejích dalších osudech nic nedozví (ač lze domýšlet, že s velkou pravděpodobností neušla tragickému osudu), ve filmu umírá pod kulkami na ulici, byť kamera zabírá jiný obraz a divák si pouze na základě zvuku výstřelů domyslí neviděný děj. Pavel, v obou případech zlomený žalem, zůstává osamocen. Otčenášek se tak odchýlil od závěru Shakespearovy nejslavnější tragédie (k jejímuž titulu přidal slůvko "tma" odkazující na povinné protektorátní zatemnění) a ponechal mužskou postavu naživu, což přispívá ke katarznímu účinku novely i filmu - závěr konfrontuje mladický idealismus se zbabělostí dospělých a evokuje lítost nad zmařenou láskou árijce a židovky, která si nezadá s osudy dvou Shakespearových milenců z Verony. Výtečný film, který ani po letech neztrácí na své působivosti.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky.

Na třetí zhlédnutí po letech už mě to zdaleka nebralo tak jako kdysi (na vině částečně může být to, že jsem to nově viděl v telce v dost mizerném českém dabingu). Jednak mi ten film přišel úmorně dlouhý, jednak mě tam srala Maggie Gyllenhaal, která mi přijde strašně ošklivá, a konečně jsem se i nemohl zbavit pocitu, že hlavní pozornost zde na sebe strhnul Joker, a postava Batmana zde tak byla značně upozaděna (Joker mi zde navíc přijde jako celkově mnohem zajímavější postava než Batman, což je podle mě špatně - jednou je to film o Batmanovi, měl by tam být tedy podle mě nejdůležitější a nejzajímavější postavou). V neposlední řadě jsem postupně dospěl i ke značné skepsi vůči filmům Christophera Nolana obecně - Nolan mě odrazuje hlavně asi tím, jak jsou jeho filmy vynášeny do nebes zdejší komunitou, s jejímž většinovým filmovým vkusem se čím dál víc rozcházím (jedním z projevů toho mj. je moje averze ke komiksovým adaptacím jako takovým). Také mi přijde, že jeho filmy jsou hodně založené na speciálních efektech a vyloženě vyžadují velké plátno a pořádný zvuk - o Temném rytíři to platí dokonale - a nevidí-li je člověk tím pádem v kině, pak moc nefungují - a dobrý film má podle mě fungovat, i kdyby si ho člověk pustil třeba jen doma na tabletu. Je to podle mě zkrátka takový dnešní miláček filmových davů, který umí přicházet s filmy, kolem kterých je neskutečný povyk, ale kdo ví, jak dlouho mu to ještě vydrží, a jestli ty filmy obstojí ve zkoušce časem. Osobně bych na to moc nesázel...

Bohužel jedna ze slabších allenovek - děj je zahlcen velkým množstvím postav, obsazení některých rolí, resp. některé herecké výkony mi jsou spíše nesympatické, děj občas pádí zběsile vpřed, až se v něm člověk může ztratit (nechápal jsem například, jaktože ostatní postavy střídavě Aleca Baldwina vidí a střídavě nevidí, nebo jak došlo k záměně Roberta Benigniho se slavnou celebritou, ale možná jsem jenom nedával dostatečný pozor), ta ústřední "italská" melodie, která se tam pořád opakovala, mi přišla dost hrozná, a humor některých situací je poněkud prostoduchý (obzvláště slabá mi přišla dějová linka s Robertem Benignim) - ale přesto je to podle mě stále pohodový a vtipný film, který jsem si užil i na druhé zhlédnutí. Nejvíc mě na něm baví krásné římské lokace a míchání italské kultury s tou americkou - vznikl z toho dosti podařený koktejl, byť - jak jsem již napsal - nad některými vtípky jsem se spíše jen pobaveně uchechtnul, jak mi přišly pitomé. Pro Allenovy fandy určitě fajn film, pro ty ostatní snad vcelku podařená komedie, kterou lze doporučit pro chvíle oddechu.

Pro mě osobně dosti zábavná podívaná, se skvělým hereckým obsazením, silným příběhem a výbornou hudbou. Při novém zhlédnutí po letech mě to bavilo stejně jako kdysi. Dokonce mi to asi dnes přijde jako nejlepší část z Nolanovy batmanovské trilogie - snad i proto, že to ještě není tak šíleně bombastické, extrémně dlouhé a komplikované, a že tam hraje Katie Holmes, na kterou se zde v jejích tehdejších 27 letech dá celkem koukat (na rozdíl od příšerné Maggie Gyllenhaal v Temném rytíři). Psát zde k tomuto filmu cokoli dalšího než pár osobních postřehů nemá smysl, protože o něm už bylo napsáno vše.

Atypická podívaná (mimochodem s krásným původním názvem), která nepřipomíná nic, co jsem dosud viděl. Na tenhle film mě nalákalo herecké obsazení, ale bezprostředně po zhlédnutí považuji za jeho hlavní klad hudební doprovod od mého oblíbence Alexandra Desplata. Ačkoli jsem si z počátku nevěděl s tímto filmem rady a nebyl jsem si jistý, nakolik ho mám brát vážně a kam ho žánrově zařadit (parodie? komedie? nebo snad drama?), nakonec mě dostal. Při scéně, kdy Sam a Suzy spolu tančí na pláži, k tomu jim hraje dokonalá píseň "Le Temps de l'Amour" od Françoise Hardy, a dojde k jejich prvnímu polibku a postupu na "třetí metu". A ačkoli si stále nejsem jistý, jak k tomuto filmu přistoupit a co jím chtěl režisér sdělit, osobně jsem si ho užil. A soudě z vstřícné reakce totálně natřískaného kinosálu Bia Oko jsem nebyl sám. Doporučuju a jděte do toho, je to super film, který stojí za vidění. Mimochodem kdo odejde z kina před doběhnutím závěrečných titulků, o hodně přijde.