Vančura

Neotřelá variace klasického námětu o milostném trojúhelníku, která se vyznačuje režijní suverenitou a rafinovaným scénářem, který činí z tohoto filmu vysoce sofistikovanou a komplikovanou podívanou. Závěr, k němuž snímek neodvratně graduje, na mě osobně zapůsobil až s katarzní silou, a výjev tří nahých postav uléhajících na jedno lůžko měl v sobě cosi až archetypálně důvěrně známého, jako nějaký erotický motiv z nástěnné fresky v Pompejích.

Velkolepá filmařská oslava jednoho životního stylu. Nesmírně živelný film, který strhne svým tempem, kamerou a celkovou atmosférou. Trochu mi to místy připomnělo jiné filmy "Strach a hnus v Las Vegas" z r. 1998 či "Kokain" z r. 2001, ale objektivně vzato jsou "Legendy z Dogtownu" zcela výjimečným filmem. Celkovou autenticitou, obrovským nasazením herců i použitím ruční kamery na mě "Legendy z Dogtownu" působí spíše jako netradiční dokument než "klasický" celovečerní hraný film. Žasnu, že tohle natočila režisérka "Stmívání".

Strašně roztomilý film. Přičemž slovo "roztomilý" zde nepoužívám v negativním smyslu, tenhle film je totiž prost jakékoli infantilní kýčovitosti či laciného nadbíhání vkusu dětského diváka. Naopak, je to velmi chytrá, zábavná a dojemná podívaná, která mě bavila od začátku do konce. Naprosto nejvíc mě zde dostala jedinečná výtvarná stylizace, která je okouzlující - celý film je vizuální skvost a čistá radost pro oko - kostýmy herců, výprava, triková stránka, a v neposlední řadě příjemné překvapení z přítomnosti Tatry 603, která se sem nečekaně skvěle hodí. Další nadšení u mě vzbudilo herecké obsazení, Jim Carrey mě snad v žádné své roli nebavil víc než zde, a skvělí jsou i představitelé všech tří sourozenců Baudelairových (mimochodem, ohromily mě rty Emily Browning, z nichž jsem v každém záběru nemohl spustit oči!). Jsou to rození sympaťáci a celou dobu jsem jim fandil, pročež mě šťastný konec opravdu dojal. Báječný film, který mě na druhé zhlédnutí překvapivě bavil ještě víc než napoprvé, takže své hodnocení zvedám o jednu hvězdu. Nemůžu si pomoct, ale teď bezprostředně po doběhnutí závěrečných titulků, které jsou mimochodem stejně skvostně výtvarně stylizované jako celý film, jsem z Řady nešťastných příhod opravdu nadšený.

Zvláštní film. Který mě nakonec dostal - svou netradiční a silnou atmosférou, kreativní variací superhrdinského námětu, výbornou kamerou a hudbou, a v neposlední řadě i fantastickým hereckým výkonem Woodyho Harrelsona. Trochu mi tenhle film připomněl jiné snímky "Kick-Ass" a "Svět podle Prota", a jistě by se podobných filmů našlo ještě více, pokud bych se déle zamyslel. Ostatně, celkový můj dojem je takový, že tenhle film je tak trochu nedoceněný a inspiruje k řadě úvah, na témata typu "jak se proměňuje v průběhu času filmové zpracování superhrdinů" či "proč lidé milují určitý typ outsiderů, novodobých Davidů s pomyslným prakem v ruce".

Zvláštní, i na druhé zhlédnutí v jednu takovou horkou letní noc mě tenhle film zase dostal. Už třeba jen pro tu scénu, kdy se Hugh Grant pokouší v autě projevit své city Martine McCutcheon, a mezi nimi sedí malý chlapec v tom neuvěřitelném kostýmu chobotnice... UPDATE 23.12.2019 - Během let jsem ten film - celý nebo občas jen kus - viděl už mnohokrát, a znám ho v podstatě nazpaměť, a ačkoli mě tam příšerně irituje asi tak milion věcí, tak se stejně musí uznat, že tam prostě jsou obrovské emoce, a to je podle mě ten hlavní důvod, proč ten film všichni tak milují a proč se od něj zase nebudu moct odtrhnout, až to po stopadesáté příště poběží v televizi.

Po druhém zhlédnutí po letech od první projekce jsem se ujistil v tom, že Zvětšenina je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Ohromuje mě svojí promyšleností a zachycenou atmosférou bohémského Londýna v 60. letech - jedinečný ateliér hlavního hrdiny plný zajímavých uměleckých i jiných artefaktů, nahlédnutí do světa špičkového módního fotografa, kostýmy herců, kompozice záběrů, auto hlavního hrdiny, obsazení (ty nohy Vanessy Redgrave!), použitá hudba... to všechno a mnohem více mě na tomto filmu strašně baví, a Zvětšenina je pro mě v první řadě nadčasovou zprávou z jedinečné éry, která ani po letech nepřestává inspirovat a fascinovat. Nota bene dnes, v éře, kdy focení na digitál dávno převálcovalo klasický kinofilm a fotografie se stala fenoménem lidí bez talentu. UPDATE 19. 9. 2018 - Na nové zhlédnutí v telce mě to už bavilo trochu míň - nepřijde mi to moc jako film, který by člověk mohl vidět víckrát. Thomas mi byl vcelku nesympatický - jsem skoro v pokušení napsat, že je v tom filmu přímo nesnesitelný - a nejzajímavější mi na tom filmu nově přišlo, že se celý odehrává na časové ploše pouhého 1 dne (nebo trochu déle). Film díky tomu působí velmi dynamicky, Thomas se v něm stále někam přesouvá, a zažívá nové věci. Není to vyloženě nějak wow, ale dá se to.

Snílky jsem viděl poprvé před šesti lety a napodruhé se mi líbili stejně jako tehdy. Bylo to příjemné shledání z jedním z mých "starých známých" filmů, na které se nezapomíná. Snad jsem od té doby nakoukal hodně nových filmů a vyspěl do určité divácké velkorysosti, která mi umožnila si novou projekci tohoto snímku opravdu užít. Potěšilo mě, že jsem poznal alespoň jeden film, z něhož je do Snílků prostříhán jeden záběr (Godardovo "U konce s dechem), což je pokrok oproti první projekci, kdy pro mě byla většina citovaných filmů velkou neznámou. Rovněž jsem mohl ocenit zmínku o Nicholasi Rayovi a jeho snímku "Rebel bez příčiny", o němž se zde postavy v jedné scéně baví, a který jsem nedávno viděl a velmi se mi líbil. A takových odkazů a převzatých záběrů z klasických černobílých filmů je tento film plný a patří to k jeho hlavním přednostem, které z něj dělají skvělou poctu kinematografie a cinefilů, mezi něž se též řadím. Dalším pozitivem je herecké obsazení hlavních postav - musím vyjádřit svůj hold především Evě Green a její odvaze, s níž se ve Snílcích odhalila. Rozplýval-li jsem se nedávno nad jejím herectvím v její nejnovější roli v Burtonových "Temných stínech", pak u Snílků mohu pouze užasnout, že byla stejně jedinečná, dokonalá, svůdná a herecky přesvědčivá už tehdy, před devíti lety. Zde mi tane na mysli, že jsem vlastně kdysi četl i stejnojmennou literární předlohu skotského autora Gilberta Adaira, který podle ní napsal k tomuto filmu i scénář a který na konci loňského roku zemřel. Nepamatuji si již ten text příliš podrobně, ale vzpomínám si, že to byla poměrně zajímavá novelka, která zašla v líčení bohémského života ústřední trojice ještě dál než film, a závěrem sklouzávala až do roviny degutantních popisů detailů, do nichž vyústilo soužití oné bizarní trojky. V tomto ohledu se film ještě držel relativně při zemi, protože pokud by se vydal cestou doslovné adaptace, těžko by mohl do běžné distribuce. Ostatně, ačkoli sám se považuji za mimořádně otrlého diváka, detailní záběry na genitálie herců mě poněkud vyvedly z míry - mužský penis je přece jenom v současném filmu stále ještě tabu, nebo mi to tak pořád přijde. Časy se ale asi mění. UPDATE 5.6.2021 - Na potřetí po mnoha letech se k tomu filmu už stavím spíše vlažně a začínala se mi tam vkrádat nuda. Celý ten příběh je dost slabý a jeho zasazení do dobového kontextu není podle mě příliš dramaticky vytěženo. Chápu ten film ale hlavně jako Bertolucciho nostalgické ohlížení za vlastním mládím, a v tomto ohledu to celé relativně funguje. Což je zajímavé, že to píšu zrovna já, protože Poslední tango v Paříží, které nese se Snílky řadu podobností, mi přišlo zcela nesnesitelné, ale Snílci mi kupodivu nevadí, a to zde mají přitom horší hodnocení. Btw. nově mě tam pobavilo - čehož jsem si dříve nevšiml - že tam Anna Chancellor hraje matku Evy Green, což znamená, že by ji musela mít nejpozději v 15 letech, protože přesně takový je věkový rozdíl mezi oběma herečkami, a za druhé Theo a Isabelle opakovaně mluví o tom, že jsou dvojčata a mají stejné mateřské znamínko na rameni, ale přitom mezi Evou Green a Louisem Garrelem je věkový rozdíl 3 roky. Jsou to drobnosti, ale osobně mi to pak kazí dojem z celého filmu. Jinak ten byt, ve kterém to bylo natočeno (pokud to nebyl ateliér), byl neuvěřitelně krásný - zařídit si takto bydlení umí jen Francouzi.

Je-li ještě několik důvodů, proč mít stále doma televizi, pak je to třeba skutečnost, že lze občas na ČT2 narazit na podobné skvosty, díky kterým se lze seznámit se záznamem operních představení z míst, kam se běžný smrtelník podívá jen těžko. Tento záznam z Vídeňské státní opery hodnotím jako zcela dechberoucí dokonalost, jejíž sledování byl čistá radost. Dokonalé kostýmy, výprava, hudba a zpěv, a pak především a v první řadě, ach ano, pochopitelně jedinečná představitelka titulní role, která mě dokáže i přes tři hodiny přikovat k obrazovce ve stavu, který hraničí s mdlobou a soukromou diváckou extází. Anna Netrebko je zkrátka jen jedna.

Naprostá dokonalost, jejíž jedinou "chybou" je lítost z vědomí toho, že jsem u tohoto koncertu nemohl být osobně. Těžko lovit z paměti, kdy jsem v telce viděl kultivovanější podívanou. Jako jistou pikantní zajímavost tohoto záznamu jsem shledal skutečnost, že dal na jednom jevišti vystoupit manželskému páru Netrebko - Schrott, kterému více než zdatně stál po boku Jonas Kaufmann - záběr na jeho líbačku s Annou Netrebko, kterou "žárlivě" (vše bylo skoro jistě domluveno dopředu) sledoval její mužíček, řadím k nejvzrušivějším momentům, jaké mi kdy dala ČT2 pocítit. Víc takových pořadů!

Jako velký fanoušek Verdiho díla jsem přijal odvysílání tohoto záznamu Aidy z barcelonského Gran Teatre del Liceu na obrazovce ČT2 s povděkem. A ačkoli mě obsazení, výprava ani kostýmy zase tolik neoslovily, pořád to vystačilo na nadprůměrný divácký zážitek, který se nedá srovnávat s 99% ostatní televizní produkce. Po stránce hudby a pěveckých výkonů nemohu vytknout nic... i když na mou milovanou La Traviatu to samozřejmě ani zdaleka nemělo :) Pro fandy opery určit dobré vidět minimálně ze studijních důvodů.