Vančura

Nic jsem nečekal, nic jsem nedostal. Moje pocity z tohoto filmu postupně v kině přešly od umírněné zvědavosti, co se z té pakárny vyvrbí, k blazeované otrávenosti, hraničící až s nesnesitelnou znuděností - v závěru už jsem si vážně zoufal ze zjištění, jak moc mě tenhle film míjí, jak je mi protivný a cizí. Srovnání s Jarmuschem, do omrzení všemi podsouvané, se samozřejmě nabízí, ale pro mě z tohoto nerovného duelu vychází právě on jako suverénní vítěz. Hned mám chuť si znova pustit PŘEŽIJÍ JEN MILENCI, abych si spravil náladu. Jedna hvězda za pěknou hudbu a druhá za kameru.

Když mi před Vánoci přišla pozvánka na novinářskou projekci "prvního romantického filmu roku 2015", začal jsem se strašně těšit - trailer vypadal velmi slibně a byla zde naděje, že nepůjde o klasickou romantickou komedii, jakých se už léta točí tuny. Velká očekávání - a nakonec i velký filmový zážitek. Největší zásluhu na něm má odzbrojující herectví Lily Collins - do ní se nejde nezamilovat, ona je prostě takové zlatíčko, že jí člověk odpustí i to příšerné obočí. A její postava Rosie je neuvěřitelná sympaťačka, které prostě musíte držet palce, protože se neleká života, má to v hlavě srovnané a sledovat její vývoj je strašně zajímavé. Jsem skoro v pokušení napsat, že Rosie je tak dokonalá, až film doslova zaráží svou nevyvážeností, protože většina mužských postav je zde naopak vykreslena jako naprostí idioti (s výjimkou Rosiina otce, který je pro změnu zcela bez chyby). Autorka předlohy, mladá irská spisovatelka Cecelia Ahern, je podle všeho dobře obeznámená se svou čtenářskou cílovkou, a dovede jí dobře vycházet vstříc, aby se většina čtenářek v postavě Rosie našla. A její literární úspěchy jsou nezpochybnitelné a tento film je jistě jen vydatně podpoří. Z filmu je právě podle mě hodně znát, že byl natočen podle (téměř) 600 stránkové knižní předlohy, z níž se určitě mnohé vypouštělo - místy uhání v čase skutečně mílovými kroky, což podle mě snese plocha románu mnohem lépe než film. Nota bene vypadají-li představitelé obou hlavních postav celou dobu stále stejně, vyjma jiných účesů. Zrovna toto je ale myslím film, u nějž není moc radno se v něčem malicherně kriticky rýpat, protože si člověk jen zkazí celkový zážitek. Prostě stačí jen koukat, bavit se a užívat si to - protože tenhle film je vážně zábavný. Držel-li jsem celou dobu Rosie palce, aby vše dobře dopadlo, uvědomil jsem si v závěru, že hlavní poselství tohoto filmu je až podezřele povědomé - není jím nic jiného než romantické přesvědčení, že jsou-li si dva lidé souzeni, cestu k sobě si nakonec najdou. S naprosto identickou výpovědí o světě přišel třeba už před lety Márquez ve svém románu "Láska za časů cholery" (v roce 2007 nepřiliš zdařile zfilmováno Mikem Newellem). A tak si člověk může na konci jen smutně povzdechnout, jaká je to škoda, že to stejně nefunguje i v reálném světě. Když se všude kolem mě při náběhu závěrečných titulků ozývalo dojaté posmrkávání, neměl jsem k němu taky moc daleko. UPDATE 19.11.2019 - Na druhé zhlédnutí po letech mě to opět hodně bavilo, a to především díky Lily Collins, která je zde skutečně okouzlující. Naopak Sam Claflin mi tam byl dost protivný a vadil mi tam. Vlastně jsem i nechápal, co na něm Rossie viděla, protože mi nepřišel jako nějaký skvělý kamarád, který by její život nějak obohacoval. (Btw. ten film vlastně říká - nedokážu však rozlišit, zda bezděčně či záměrně - že čisté přátelství mezi muži a ženami neexistuje). Celkově si myslím, že v rámci romcom žánru je to veskrze zcela standardní příběh, který drží dvě postavy dostatečně dlouho od sebe, aby je na konci (ne)překvapivě svedl dohromady (S láskou Rossie v podstatě kopíruje průběh vztahu Evžena Oněgina a Taťány, pouze s tím rozdílem, že Rossie má na rozdíl od Taťány o Alexe zájem od začátku do konce, zatímco on o ni až na konci), ale ritualizované žánrové schéma poměrně oživuje skutečnost, že je to to roztáhlé na plochu mnoha let, a hlavní hrdinka mezitím otěhotní, a to dokonce s někým jiným, než se svým vyvoleným. To by mohlo svádět k dojmu, že to bude působit více autenticky "jako ze života", ale podle mě ten film stejně působí dost učesaně a odtrženě od reality, Rosie v podstatě všechno dokonale vychází, a vyjma smrti jejího otce ji nepotká jiný zásadnější trabl (rozvod s nevěrným manželem zde nijak ukázán není, a vzhledem k tomu, že to stejně nebyl její vyvolený, nelze to považovat za negativní událost, ale za pozitivní, neboť jí uvolnil cestu do náruče Alexe). Vše tak může dospět do hodně přeslazeného závěru, který je vlastně od začátku dokonale předvidatelný, ač se to film sebevíc snaží ve svém průběhu kamuflovat. Navíc tam jsou některá otravná klišé, jako např. Rossie připoutaná k rámu postele v rámci milostných hrátek s jakousi náhodnou postelovou známostí, a dalo by se tam najít ještě mnoho dalších věcí, které mě tam iritovaly, ale myslím, že to bude prostě nevalnou povahou té literární předlohy, a pokud se něco na tomto filmu povedlo, tak je to prostě herecký výkon Lily Collins, a každý záběr na ni je radost, kterou si nechci kazit tím, že budu bloumat o věcech, které mě tam štvaly, a že jich nebylo málo.

Ok, jsem asi poslední člověk na světě, který doteď tenhle seriál neznal. Když jsem poslední dobou náhodou na Coolu zhlédnul pár dílů, s údivem jsem seznal, že je to vážně strašně vtipné. Och bože, ale vážně - asi budu muset přehodnotit svůj názor na moderní sitcomy, haha.

Když vyprchá prvotní nadšení z nápadu, na němž je tento film založen, dostaví se neuvěřitelná nuda. Ke konci jsem už skoro myslel, že to nedoukám, jak mě to nudilo. A za sebe nemám problém napsat, že mi nakonec i ty loutky přišly hnusné, děj neuvěřitelně stupidní a ohraný, a vlastně už si ani nepamatuju, jak to skončilo - a to jsem to viděl předevčírem, haha. Za mě osobně strašné zklamání, na tohle DVD jsem měl nechat dál jen prášit.

Největší dramaturgický fail, na jaký bylo v telce možné narazit o silvestrovské noci. Šílený nápad oprášit z archivu tuhle vykopávku byl podle všeho logicky motivován snahou svézt se na "webberovské" vlně, kdy ČT Art o dva dny dříve odvysílal skvostný záznam Fantoma opery z londýnské Royal Albert Hall v r. 2011. Tahle hrůza je ale úplně něco jiného a ani pořádně nevím, proč jsem si to vlastně nahrával. Jesus Christ Superstar nesnáším, z Evity mi je na zvracení, a kromě Fantoma opery, v němž se Webber vzchopil k pozoruhodnému uměleckému vrcholu, od něj již další muzikály neznám. Když jsem si to další den pouštěl, umíral jsem střídavě trapností a smíchy ze vší té pompéznosti, příšerných melodií, afektovaného zpěvu a defilé zestárlých zpěvaček, které se potácely na jevišti jak oživlé zombie - jako by mě přímo ovanul smrad rybiny. A v momentě, kdy se scéně objevila skupina BOYZONE (wtf? v jakém Webberově muzikálu ti nehudební ignoranti kdy vystupovali?), jsem už jen zaúpěl: staré dobré devadesátky jsou zpět, spaste svoje duše! Jednu hvězdu za dvě příjemné písně z Fantoma opery.

Výborná záležitost. Sice bych na to nevydržel koukat, protože se tam nedělo skoro nic jiného, než že zpěváci trpně stáli u mikrofonů a zpívali, ale měl jsem to puštěné na pozadí, zatímco jsem si četl. Důvěrně známé melodie z Bídníků - odmyslím-li si tu protivnou politckou omáčku kolem - považuji za velmi pěkné, a spousta písní patří k mým oblíbeným. Některá pěvecká čísla mi sice trochu trhala uši, ale pořád to nebylo takové, jako ve filmové verzi Toma Hoopera z r. 2012, kterou jsem skutečně protrpěl. Děsivá česká muzikálová produkce s touto vrcholnou britskou profesionalitou nesnese srovnání.

Chaplinův KID, Svěrákův KOLJA, Eastwoodovo GRAN TORINO, Melfiho ST. VINCENT... pořád ta samá písnička, čili potvrzení, že to stále funguje. U mě osobně tomu není jinak a tenhle typ divácky vstřícných filmů se mi líbí (byť zde namátkou uvedený výčet je kvalitativně docela rozkolísaný). Sledovat sbližování osamělého chlapíka s malým klukem má v sobě prostě něco odzbrojujícího a čistého, co musí vykouzlit úsměv na tváři snad každému. Co už u mě ale moc nefunguje, je to brnkání na sociální strunu - všechny ty připomínky toho, jak je život těžký, když máte hluboko do kapsy, mě nechávaly ledově chladným - poslední filmaři, kterým jsem tohle věřil, byli Vittorio De Sica a Federico Fellini, a od jisté doby jsou podobné filmy jen vylhaná šmíra a logický protějšek druhého pólu filmů, které pro změnu líčí nablýskaný život lidí z lepší společnosti. Po této stránce rozumím, proč je film zaplněn tou multikulti omáčkou - ale bylo by se možno třeba ptát, jestli by se něco změnilo, kdyby Naomi Watts zahodila ten svůj směšný přízvuk a hrála normální americkou šlapku? Podle mě vůbec nic. Celkově si ale myslím, že není moc radno podrobovat tenhle film nějaké přehnané racionální analýze - prostě stačí základní líbilo / nelíbilo, bez zbytečného podezírání, zda film tuhle moc "netlačí na pilu" a támhle "citově nevydírá diváka", jak se s oblibou říká. I kdyby, co na tom? Mě osobně třeba film víc bavil v první polovině, kdy je místy vážně hodně vtipný, a dobře jsem se pobavil. V momentě, kdy film sklouzává z komediální roviny do té vážnější, mě už bavil méně, ale ve výsledku si pořád myslím, že 4 hvězdy si bez problému zaslouží. Bill Murray rozhodně v jedné ze svých nejlepších rolí.

Něco naprosto neuvěřitelného a překrásného. Závan dokonalosti z jiného světa. Muzikál, jehož zhlédnutí mnou hluboce otřáslo a jako mávnutím kouzelné hůlky ze mě sňalo všechnu chmury - tento hudební skvost mě naplnil takovou radostí ze života a dobrou náladou, jako nic předtím. Už několik dní v kuse se vznáším duchem zcela nepřítomný a pořád dokola si pouštím na Youtube nejlepší čísla, především pak duet Fantoma a Christine "The Point of No Return", který je možná tím nejkrásnějším muzikálovým duetem, jaký jsem kdy slyšel. Jaká božská hudba, jaká libozvučná angličtina, jaký vzrušující text! Nejradši bych se rozběhl do ulic a zpíval si Past the point of no return / The final threshold / The bridge is crossed, so stand / And watch it burn / We've passed the point of no return... V neposlední řadě pro mě tento muzikál znamenal zásadní objev Sierry Boggess, která mě neuvěřitelně nadchla a prostoupila nejhlubším obdivem k jejímu nebeskému zpěvu a kráse (naposledy na mě takto snad zapůsobila jen Anna Netrebko v záznamu inscenace opery G. Verdiho La Traviata ze Salcburského festivalu v roce 2005). Dlouhá slova chvály by bylo možno vršit i na fantastické kostýmy, výpravu, choreografii a pěvecké i herecké výkony celého ansámblu. Pozoruhodně dlouhá děkovačka na konci se samotným Webberem mě pak už jen prostoupila jistotou, že lepší muzikál jsem doposud neviděl. Skvost, pro nějž by bylo 10 hvězd málo.

Krásný film, který se mi velmi líbil. Představitelé ústřední dvojice postav, Otty a Any, jsou výborní a jejich vysoce nepravděpodobný příběh je vyprávěn sympatickou formou, která střídá pohledy obou postav - to je jedna z hlavních předností tohoto snímku, Při sledování jsem se ovšem nemohl ubránit dojmu, že jsem zatím od Medema neviděl žádný další film, který by se mi líbil tak jako SEX A LUCÍA, který stále považuji za režisérův nejlepší film (a jeden z mých nejmilejších filmů vůbec). Je to právě téma sexu, ve kterém podle mě Medem exceluje - nevybavuje se mi jiný současný tvůrce, který by v současné protivně přesexualizované filmové produkci dokázal s takovým umem na filmovém plátně sugerovat autentický a intimní zážitek ze sexu - na tomto poli je pro mě Medem králem, který nemá konkurenci, a k jehož filmům mám z tohoto důvodu velmi blízký, skoro až niterný vztah. Škoda, že MILENCI ZE SEVERNÍHO PÓLU se tomuto mistrovství jen blíží - scéna, v níž Otta potají v noci navštíví Anu v jejím pokoji, je však úchvatná, a tvoří jednoznačně vrchol celého filmu. O to víc zamrzí, že zbytek filmu tak dobrý není, a ze zvláštního závěru jsem vyloženě zmatený. Jak chápat onen dvojznačný konec? Kdo to ví, odpoví...

Po mém soudu výtečný a invenční divadelní počin, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Byť ne vše mi zde bohužel sedlo. V první řadě jsem byl šokován hlasem Bejuna Mehty - jeho kontratenor zněl mým uším dočista jako ženský zpěv. Nu, asi na to jenom nejsem zvyklý, ale celou dobu mi ten kastrátský zpěv byl poněkud proti srsti. Nelíbilo se mi ani obsazení Eurydiky - zpěv Evy Liebau je krásný, ale vzhledově má k řecké krásce na míle daleko, a více než co jiného mi celou dobu připomínala českou herečku Simonu Babčákovou, kterou vážně nemusím. Nelíbilo se mi ani, že se velká část děje odehrává mimo prostory jeviště - pro to vážně pochopení nemám - a dále skutečnost, že se děj toilik odklání od Ovidiovy předlohy - například v průběhu úniku z podzemí se Eurydika chová jako hysterická kráva, která dožene Orfea k tomu, aby na ni pohlédl - v Ovidiovi o tom není ani slovo, a Orfeovo porušení příkazu je u Ovidia motivováno obyčejnou obavou, zda Orfea jeho žena stále následuje. V tomto ohledu mě nepotěšil ani šťastný konec, který se opět odklání od tragického Ovidiova závěru. Uvážím-li, jak se celou dobu ta babčákovská Eurydika chovala, byl by pro mě v tomto kontextu šťastný konec naopak ten, kde kdy definitivně zhebla, a Orfeus měl od ní pokoj, a mohl si najít nějakou lepší krasotinku. Nejvíc mě naopak bavila postava anděla, který je obsazen naprosto fantastickou zpěvačkou - Regula Mühlemann je nejen krásná žena, ale její soprán zněl mým uším jako skutečně božský zpěv. A její pěvecký a herecký výkon byl pro mě v tomto představení hlavním zdrojem nemalé radosti, kvůli níž nakonec hodnotím vcelku velkorysými 4 hvězdami. A konečně, nemohu se ubránit respektu k všestrannému talentu Ondřeje Havelky - chlapík, kterého jsem měl vždy zaškatulkovaného jako výstředního staromilského pošuka, který se celý život věnuje oldschoolové hudbě, která mě k smrti budí, je pro mě nově a nečekaně najednou výborným divadelním režisérem - v hlavě mám ještě úchvatný zážitek z jeho komické opery Kde je láska, je i žárlivost, která se mi kdysi nesmírně líbila. Nu, nezbývá než doufat, že se časem opět od Havelky dočkám podobného skvostu - odteď budu tuto jeho tvorbu bedlivě sledovat.