Vančura

Mimořádně originální a umělecky působivý film, který v ničem nepřipomíná nic, co jsem kdy viděl. Jsem zcela unesen jeho jímavou krásou a dojemným vyzněním.

Na tento film hledám velmi těžko nějaký svůj názor. Vyrazil jsem na něj do kina, protože se věnuje tématu, které mi není neznámé, velmi jsem se proto těšil, až uvidím (možná poprvé ve svém životě) film o Jungovi a Freudovi. Tento důvod, který mě dostal do kina, mě z něj ale současně nechal odejít ve stavu nemalé rozladěnosti. Jednak nemám životopisné filmy (a ani knihy) v oblibě - snad je to dáno mým přesvědčením, že podstatnější je dílo, které nám významná osobnost zanechala, než nejrůznější pikanterie a drby z jejího života, ve stylu kdo s kým a kde. Za druhé odmítám akceptovat povrchnost tohoto snímku, který poučenému divákovi nemá téměř co nabídnout, snad vyjma vydařené autentické dobové atmosféry. Všechna ta pseudointelektuální omáčka okolo (byť Nebezpečná metoda rozhodně JE filmem prostým komerčních ambicí) by neměla zakrýt skutečnost, že se tento film věnuje v první řadě lehce skandálnímu erotickému vztahu mezi psychoanalytikem a jeho klientkou, a podporuje tak jedno z nesmrtelných klišé, jak je ve filmu nazíráno na lidi z psychoterapeutické profese - buď jako na stejné blázny, jakými jsou jejich klienti, nebo jako na osoby zneužívající svou dominanci nad klientem tím, že s ním spí. Jsem přesvědčen, že téma Jung & Freud skýtá nespočet nesmírně plodných motivů a námětů k filmovému zpracování, tento snímek si však vybírá nikterak podstatné či důležité aspekty z jejich života, a v mých očích je spíše lepší vatou pro diváka nezasaženého poznatky o psychoanalýze, který zatouží po relativně (slovo relativně bych dvakrát podtrhl) chytré konverzační kostýmní podívané. Nebezpečná metoda je nudný, zbytečný a povrchní film, který - nalejme si čistého vína - pouze parazituje na jménu největších mozků 20. století, kteří se dávno proměnili v popkulturní ikony, a David Cronenberg toto obecné vnímání Freuda s Jungem svým filmem pouze posiluje. Nebezpečná metoda je bezvýznamný trpaslík tančící svůj devótní taneček na hrobu nesmrtelných velikánů... po druhé bych na to nešel ani omylem.

Tentokráte slabší kousek v Nočním filmovém klubu na ČT2. Ne že by to byl vyloženě špatný film, ale proboha - celý dojem strašně táhne dolů ta děsivá angličtina všech herců s jejich šíleným přízvukem. Ne, prostě nechápu, proč to nemohli pro Krista natočit normálně v polštině. Nemluvě o tom, že jsem osobně už nesmírně unavený ze všech těch filmů plných zlých esesáků, kterých jsem viděl nespočet - aby bylo jasno, mám už všech těch filmových hákenkrajců právě po krk.

Prázdný, bezvýznamný a strašně zbytečný soft-porno, u kterýho jsem umíral nudou. Celý ten rytmus filmu, který je určován třemi opakujícími se předěly v podobě (1) dialogů plných svěřování životních bolístek, (2) lesbických hrátek a (3) hledání něčeho na internetu, mi přišel nesmírně otravný, stejně jako ten pseudointelektuální punc artovosti, o který se tenhle biják snaží. Elena Anaya je navíc v roli Alby velmi ošklivá, na rozdíl od jiných filmů, které jsem s ní viděl a ve kterých se mi vždycky velmi líbila. Jsem skoro v pokušení domnívat se, že si vznik téhle slátaniny zaplatil Microsoft, aby pomohl svému vyhledávači Bing - na celý snímek lze nahlížet jako na jeden velký product placement. Za zhlédnutí Habitación en Roma si ukládám soukromý trest napsat stokrát na tabuli: Už nikdy si nebudu pouštět nějakej biják jen proto, že na plakátě sliboval pokoukání na dvě hezký holky ve vaně.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné knižní předlohy Ladislava Fukse, který k tomuto filmu napsal ve spolupráci s Jurajem Herzem i scénář. Film i knihu jsem znal již z minula, nové čtení Fukse i moje první projekce Spalovače v kině mi ale umožnily znovu se nad tímto dílem zamyslet. Zcela bez obav lze prohlásit, že Spalovač mrtvol je výjimečný filmový počin; navzdory všeobecné popularitě tohoto trezorového snímku jsem však na pochybách, zda je mu správně rozuměno. Ladislav Fuks v postavě Karla Kopfrkingla dle mého soudu doložil, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a nejhorší zlo je to neviditelné a skryté, které se samo zve dobrem. Ostatně Fuksova novela je uvozena známým citátem G. Papiniho "Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není." Postava, kterou hraje Rudolf Hrušínský, mi osobně přijde charakterizována nesmírně odpudivě. Kopfrkingl je člověk, o kterém by se dnes asi řeklo, že trpí profesní deformací - jeho neustálé stáčení hovoru na téma kremace, smrti a posledních věcí člověka obecně je jeho nejvíce signifikantní rys. Především je to ale (spíše) prostší člověk, podivín se svými rituály a zvykem nazývat věci a osoby po svém, na oko milující otec rodiny a pravidelný zákazník bordelu, umanutý svým osobitě přisvojeným buddhistickým přesvědčením o reinkarnaci, osvobození od utrpení, apod. Ostatně jeho nejmilejší četbou je tibetská kniha mrtvých a zákon o kremaci. Takto vystavěná osobnost je zákonitě více a více sváděna svým mefistofelským přítelem a podléhá zlu, které však ve svých vlastních očích vnímá jako dobro, fascinující! Spalovače mrtvol tak vnímám jako Fuksovo naléhavé memento, které nás varuje, že stačí vzít jednoho jednoduchého člověka, pokrytce, provinčního čecháčka a maloměšťáka, který snadno odhodí v konformní touze po materiálních výhodách a nadějných kariérních vyhlídkách své dřívější přesvědčení, a upíše se ďáblu v podobě nějaké spásonosné ideologie, aby to vše mělo nedozírné následky. V tomto ohledu je odkaz Spalovače dodnes velmi živý a staví do popředí nutnost sebereflexe, zdravého rozumu, osobního svědomí a autentické morálky - jen na těchto pilířích lze stavět lepší svět. Žel, svět na konci 30. let byl dobou, kdy byly všechny tyto vlastnosti v úpadku, proto film končí tak jak končí, a mně to do sebe všechno krásně zapadá, a jsem znovu otřesen působivostí Herzova filmu, ačkoli jsem ho viděl již několikrát. Nemáme mnoho filmů, které by si zasloužily nazvat světovými - Spalovač mrtvol k nim ale naprosto bez pochyb patří.

Film jsem zhlédl dvakrát, Mannovu knižní předlohu jsem přečetl taky dvakrát, a pořád nemám pocit, že bych byl s Neřádem hotov a nemusel se k němu už vracet. Je to fascinující téma lidského úpadku, ke kterému se musím pořád a pořád vracet, a nacházet tam mj. zajímavé paralely s jinými literárními postavami, jako například s postavou homosexuálního spisovatele Gustava von Aschenbacha z novelky "Smrt v Benátkách" od Heinrichova bratra Thomase. Samotný film na mě po druhém zhlédnutí zapůsobil stejně jako poprvé, tzn. je to výtečný klasický snímek z doby, kdy byl zvukový film ještě v plenkách (ostatně "Modrý anděl" je považován za první německý zvukový film, jak jsem se kdesi dočetl). Co je podstatné o tomto filmu říci v první řadě je to, že to není v žádném případě doslovná filmová adaptace románu Heinricha Manna "Profesor Neřád". "Modrý anděl" je, jak upozorňují již úvodní titulky filmu, pouze volně natočen podle podle Mannovy literární předlohy, přičemž Mann se sám spolu s dalšími autory podílel na scénáři, který původní knižní text výrazně pozměnil pro potřeby zvukového filmu. Z knižního profesora Raata a "umělkyně" Rosy Fröhlichové se tak ve filmu stávají profesor Immanuel Rath a lascivní zpěvačka Lola Lola, většina knižních motivů je z filmu vypuštěna, totéž platí pro škrtnutí některých postav (a přidání jiných) a naprosté pozměnění závěru. Film a Mannův román tak vedle sebe fungují v podstatě jako dvě na sobě nezávislá díla, s tím, že film vydatně podpořil popularitu tohoto Mannova nejznámějšího textu, ve kterém tehdy 34 letý literát kritizoval mj. rigidní vzdělávací systém vilémovského Německa a provinční omezenost maloměšťáků s jejich pokryteckou morálkou (s obojím měl osobní zkušenost z mládí). Zcela jiné je ve filmu (mimochodem až fetišisticky zaměřeném na nohy Marlene Dietrich) i pojetí ústřední dvojice postav středoškolského profesora a barové zpěvačky a příležitostné kurvičky - kniha jde samozřejmě více do hloubky a rozehrává vzrušující psychologickou sondu ze světa, který je pro současníky v podstatě dávno nepochopitelný a mrtvý. Přesto má smysl se jak s filmem, tak Mannovým textem ze studijních důvodů seznámit, protože je to svědectví z epochy, která má dle mého soudu stále co říci i lidem z 21. století, byť současný divák musí nutně tento film vnímat v diametrálně odlišném kontextu než tehdejší diváci.

Dokument, který dle mého názoru profrčí kinosály bez nějakého většího zájmu diváků, aby ho za rok za dva na své obrazovce oprášila Česká televize, než se za ním navždy zavře propast zapomnění. Ostatně sám jsem to zhlédl v téměř prázdném sále kina Aero a dost by mě zajímalo, co přimělo těch pár dalších diváků vypravit se na tohle dílko, z něhož se nejvíc asi povedly závěrečné titulky. Osobně jsem na něj dostal tip od člověka, který má blízko k lidem, kteří za Trafačkou stáli, a který své doporučení umocnil závěrečným zdůrazněním "Na to určitě jdi, protože Trafačka už skončila, Trafačka už je minulost, vole." Trafačku jsem sám stihl zažít v dobách její největší slávy a byl to rozhodně výrazný zážitek, je mi proto líto, že k nám z tohoto dílka duch Trafačky promlouvá již jen jak onen příslovečný máchovský "umřelé hvězdy svit". Žel, právě proto mi ale bylo líto, že Trafačky je tam velmi pomálu a z dokumentu se toho o ní nezasvěceni skoro nic nedozví. Film místo toho sleduje spíše osudy partičky jedinců s Trafačkou spjatých, jejichž tváře jsou notoricky známé každému, kdo se trochu pohybuje kolem české výtvarné scény. Činí tak ale nijak objevným způsobem, bez nějaké výraznější filmařské invence, a připočtu-li filmové Trafačce i jistou provinční upatlanost, nemohl jsem se při jejím sledování ubránit nudě a pokukování na hodinky, ačkoli má stopáž pouhých 75 minut. Jestliže jsem si nedávno ve svém komentáři u podobně laděného dokumentárního snímku Banksy: Exit Through the Gift Shop povzdychl, že má česká výtvarná scéna k té západní zatím hodně daleko, dokument o zaniklé Trafačce mě v tomto názoru pouze utvrdil.

Fellini na mě tímto snímkem zapůsobil úplně stejně jako se svou o tři roky mladší Silnicí, v níž si rovněž hlavní roli zahrála jeho manželka Giulietta Masina. Její herecký výkon je naprosto odzbrojující a hluboce mě zasáhl svou tragikomickou dvojí rovinou - Cabiriiny noci mě díky ní rozesmály i hluboce dojaly (především pak samotný závěr filmu je nesmírně silný). Svůj podíl na nezapomenutelném dojmu z filmu má i nádherná hudba Nina Roty. Fellini byl velký filmař a patří k mým vůbec nejoblíbenějším režisérům. Samozřejmě to ale není film pro každého a většině současných diváků musí přijít jak z jiného světa, což ostatně taky je. Je fascinující, jak se za pouhých 55 let proměnil nejen náš svět, ale i moderní pojetí filmu - už proto má ze "studijních důvodů" smysl koukat na podobné archivní "vykopávky". Jsem vděčný ČT2, že tento snímek (spolu s La Dolce vita) odvysílala v rámci svého cyklu "Velikáni filmu".

Match Point je pro mě výborným dokladem toho, že ve filmu - tak jako všude - platí, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Filmový vkus se s léty mění, a snímek, který u mě ještě před pár lety vyvolal frenetické nadšení, nyní vnímám velmi střízlivě. Po druhém zhlédnutí jdu se svým hodnocením o jednu hvězdu dolů, přece jenom mě to už tak nebavilo, jako když jsem viděl Match Point poprvé. Jednak už víte dopředu jak to dopadne, jednak jsem od té doby nakoukal většinu Allenovy filmografie, a uvědomuji si, že má lepší filmy. Především onen hlavní motiv viny a trestu zpracovávaný v Match Pointu se objevuje již v režisérově starším snímku Zločiny a poklesky z r. 1989, kterého si cením o poznání výš. Stejně tak herecký výkon Scarlett Johansson už ve mně nevyvolával stejné vlny nekritického nadšení jako u prvního zhlédnutí, a totéž platí i o zbytku filmu. Samozřejmě stále tvrdím, že Match Point je dobře obsazený chytrý snímek, který je po kvalitativní stránce na míle vzdálen většině současné mainstreamové produkce, leč... viděl jsem již od mistra lepší filmy. Na Match Pointu mě tak nakonec nejvíc baví použitý hudební doprovod sestávající povětšinou ze známých operních árií a rafinovaný scénář, který inspiruje k mnoha podnětným myšlenkám. Jak bych se asi na místě hlavního hrdiny zachoval já?

"Planeta opic" je totální klasika, kterou jsem jako dítě miloval. Nové zhlédnutí po letech na Prima Cool už mě tak nebralo, film mi přišel strašně zatížený dobou vzniku a místy nudný. Dojem však výrazně napravují fantastické masky, výtečná dramatická hudba Jerryho Goldsmitha a perfektní výkon Charltona Hestona v hlavní roli. Mimochodem - roli Novy v podání Lindy Harrison bych z filmu ochotně vypustil, její úloha je jen prachobyčejná stafáž, snad ještě podružnější než všechny bondgirls dohromady. Ač neznám stejnojmennou literární předlohu Pierra Boulla, tipnul bych si, že je mnohem lepší než filmová adaptace. Některé dialogy ve filmu, především ty o evoluci, vědeckém dogmatismu, lidské civilizaci apod., mi totiž přišly velmi zajímavé, a skoro jsem v pokušení si Boullovu knihu přečíst, ačkoli sci-fi bytostně nesnáším. Profláklý závěr po těch letech už šokovat nemůže, ale přesto mě utvrzuje v přesvědčení, že je "Planeta opic" výborný snímek, který stále stojí za vidění.