Vančura

Po druhém zhlédnutí zvedám své původně 4 hvězdičkové hodnocení na maximum, protože mě to bavilo ještě víc než poprvé. Jsem v pokušení ptát se sám sebe, zda to není náhodou nejlepší animák, co jsem kdy viděl - a to animáky obecně moc nemusím (obzvláště ty adorované z dílny Pixaru z posledních let). Ta bezbřehá studnice nápadů, kterou je tento film prošpikován, mě naplňuje úžasem nad japonskou kulturou a režisérovou kreativní duší. Ten dojemný příběh plný krásné hudby si mě zcela podmanil a okouzlil. Obdivuji kompaktnost světa, který film vykresluje - vše mi tam přišlo nesmírně promyšlené a tvořící fungující ekosystém, odzbrojující svou bizarní poetikou, tolik cizí čemukoli, co znám z euroamerické kultury. Vlastně, jsem ohromen a nemám slov - filmový skvost. Poznámka: nutno vidět v originálním japonském znění, které podtrhne celkovou působivost. Viděl jsem kousek v českém i anglickém dabingu a bylo to o ničem - člověk se tak připraví o polovinu dojmu.

Po druhém zhlédnutí jdu s hodnocením o hvězdu nahoru. Před tím, než jsem si ho pustil, jsem přečetl stejnojmenný spisek od Nietzscheho - pro případ, že by s filmem nějak souvisel. Inu, zřejmě s ním nemá nic společného, ale možná se pletu. Trierův Antikrist je totiž nesmírně složitý film. Všechny ty hororové, pornografické, S/M, misogynské a další motivy tvoří dohromady celek, který je po interpretační stránce skutečně oříšek, a jsem dalek tomu se v něm i po druhém zhlédnutí nějak více rýpat, na to fakt nemám síly ani chuť. Problém je totiž v tom, že odmyslím-li si podmanivou vizuální stránku a znepokojivou atmosféru podpořenou perfektně vybranými lokacemi, pořád mi tu zůstává asi největší soukromé divácké peklo od časů, kdy jsem viděl "Saló aneb 120 dnů sodomy". Myslím, že vydržím skutečně hodně a jsem otrlý divák, ale u Antikrista jsou momenty, kdy téměř odvracím hlavu a ošívám se odporem, zhnusením a hrůzou - nic proti, ale už dávno jsem přišel na to, že tenhle typ filmů není nic pro mě. Minimálně do chvíle, kdy té ženské přeskočí, se mi to ale líbilo - Charlotte Gainsbourg mě bavila už v "Nauce o snech" z r. 2006, baví mě v Antikristovi, a baví mě i v Trierově nejnovější "Melancholii", která mi přijde s Antikristem v mnohém velmi podobná. Naopak Willem Dafoe mi byl spíše protivný - myslím, že toho chlápka by měli ukazovat lidem, kteří pochybují, že se člověk vyvinul z opice. Celkově je to film, s kterým mám dost problém, ale myslím stejně jako u Melancholie, že dát mu míň jak 4 hvězdy je projevem arogance k nadprůměrnému filmu, který dle mého soudu obstojí i v čase za spoustu let. Byť to rozhodně není film pro každého a citlivější povahy před ním důrazně varuju. Osobně mě na Antikristovi stejně nejvíc baví prolog podbarvený notoricky známou árií "Lascia ch'io pianga" z Händelovy opery Rinaldo - když jsem to viděl poprvé, zapůsobilo to na mě jako zjevení a přišlo mi to geniální.

Po druhém zhlédnutí jdu s hodnocením o hvězdu dolů, přece jen mě to podruhé už tolik nebavilo. Přesto je to pochopitelně skvělý film, plný jedinečného humoru a oduševnělých replik. A ano, je to mimochodem ten film, kde zazní vtípek o onanii coby sexu s někým, koho máte rádi. Woodyho Alvy Singer je tak roztomile praštěnej, že si ho nelze nezamilovat. K Diane Keaton se raději vyjadřovat nebudu, ta herečka mi je skutečně extrémně, opakuji extrémně protivná. Přes všechno komično mi však ten film přijde nesmírně trpký a pesimistický, viz nejrůznější repliky, které pronáší Alvy, typu: "Cítím to tak, že životy se dělí na hrozné a nešťastné. To jsou dvě kategorie. Do hrozného spadají beznadějné případy, slepci a mrzáci. Nechápu jak s tím dokáží žít. To mě naprosto udivuje. A nešťastní jsou všichni ostatní." Při sledování se mi na mysl stále dralo srovnání s dvěma podobnými snímky: "Já, truchlivý Bůh" z r. 1969 a "500 dní se Summer" z r. 2009. V prvním zmíněném filmu hlavní postava a současně vypravěč Adolf vystupuje podobně jako Alvy SInger ze své role a se suchým humorem glosuje děj i chování okolních postav, které na něj dokonce občas lehce reagují. A pozor, to bylo 8 let před natočením Annie Hallové. K "500 dní se Summer" bych podotknul asi tolik, že kdyby byl ten film aspoň z poloviny tak oduševnělý a neokázale formálně originální jako "Annie Hallová", vzal bych ho na milost. Takto mohu jen v duchu povzdechnout, že když dva dělají totéž (film o rozchodu)... ne, skutečně to není vždy totéž. Annie Halová je film, který nestárne, a který lze doporučit všem fandům ukecaných filmů Woodyho Allena - tento patří bezesporu k jeho nejlepším vůbec.

Ano ano, další Haluzovo nezdárné dítko s červenou ochcávkou v hlavní roli. Vidět to někde v letním kině s flaškou rumu v ruce, mohla (?) to být příjemná půlhodinka. Takto doma za bílého dne na kompu vysvitnou všechny ty slabé momenty, jejichž vinou můj divácký zážitek osciloval kdesi mezi nudou a pobaveným uchechtnutím nad bezděčnou žiznantností herců s jejich příšerným moravským přízvukem. Okem své fantazie si zkouším představit, co by se stalo s Mulholland Drive (který obsahuje řadu podobných nočních scén s autem jako Noční jízda), kdyby byla angličtina jeho herců na míle cítit nějakým buranským lokálním přízvukem. Od klávesnice se radí lehce a jsem dalek nějaké blazeované přezíravosti, ale myslím, že to šlo natočit mnohem lépe.

Nesmírně zajímavý film. S dějem, který je v podstatě nereprodukovatelný. Rafinovaně aranžované záběry a výtečná hudba Michaela Nymana dávají dohromady skutečně nevšední intelektuální podívanou a artovou záležitost par excellence. Přesto mi tam chybělo cosi, co jsem našel v jiném Greenawayově snímku "Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec" z r. 1989, kde jsem šel z dokonalosti onoho filmového tvaru do mdlob. Rozhodně je to ale film, který stojí za opakované zhlédnutí, takže je prostě jenom možné, že jsem aktuálně onu genialitu, která by tam snad mohla být, prostě jen přehlédl, a čeká mě to příště.

Poslední dobou jsem viděl celou řadu skvělých španělských filmů a úplně jsem se do nich zamiloval. Mívají silný příběh, krásnou hudbu, charismatické herce, často obsahují nebývalou krutost, silné emoce, vášeň, a končívají dokonalou katarzí. A hlavně již samotný zvuk mluvené španělštiny... je sám o sobě nebývalý zážitek. A nejinak je tomu u Faunova labyrintu. Když jsem na něm byl před 4 lety v kině, zas tak moc mě neoslovil. Když jsem si ho teď ale pustil podruhé doma, bavilo mě to o něco víc než tehdy. Nejvíce mi líbila herecká představitelka Ofélie a dějové zasazení do Španělska na konci WW2; fantasy linka mě zas tak nebere, byť ty kostýmy příšer byly úžasné a chlápek s očima v dlaních byl naprosto DOKONALÝ! Snad bych ještě zmínil krásnou hudbu, soundtrack stojí za opakovaný poslech.

Řekněme si to na rovinu, Mutum není celovečerní film, ale hraný dokument. Nemá proto filmové, ale dokumentární kvality - žel je nabízí tak nevtíravým způsobem, že většinu diváků musí k smrti znudit. Což o to, poctivě jsem u ČT2 proseděl celou stopáž, protože je vždy zajímavé vidět, jak se žije na druhém konci světa a jaké se tam točí filmy. Ačkoli se ale považuji za velmi vstřícného diváka, tady to fakt nevyšlo a zoufale jsem se nudil. Snad jediné, co se mi tam líbilo, bylo zachycení fenoménů, které byly i u nás ještě v 19. století zcela běžné: blízký vztah dětí ke zvířatům, smrt dítěte, dětská práce, všudypřítomná špína, chudoba... Jednou za čas neuškodí si připomenout, kam se náš svět posunul, a současně žasnout, že jsou - a budou - na světě místa jako je Mutum, kde se stále žije nesmírně těžko. Dvě hvězdy za autenticitu a dětské herce.

Víte, přiznám se bez mučení: nesnáším všechny tyhle "syrově autentické" filmy o té době a traumatu z IRA. Těžko tak mohu za sebe vyjádřit víc než uznání za dokumentaristickou věrnost. Nemám tyhle filmy rád, nevyhledávám je a neoslovují mě, tečka. Zhlédnuto ze studijních důvodů s lhostejným výrazem na tváři.

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy).

K uzoufání nudná manýristická adaptace nijak světoborného komiksu, který mě nikdy neoslovil. Je to látka, jejíž pseudohrabalovská poetika je mi cizí a která stojí a padá na pochmurné atmosféře a geniu loci Jeseníků. Děj ani propracovanou psychologii postav tam nehledejte. S klidem bych se podepsal pod komentář Civala. Spolu s podobně vyhypovaným Oliverem Tatem je Alois Nebel již druhé moje letošní zklamání od Aerofilms.