Vančura

Můj nejoblíbenější film od Tima Burtona. Baví mě obsazení hlavní role, baví mě výprava a celá atmosféra, baví mě úplně celý.

Úžasný film. Závěrečnou sekvenci se zmasakrováním těch dvou týpků kdesi v poli jsem si pouštěl snad stokrát, ohromen její neuvěřitelnou brutalitou. Výjimečný divácký zážitek a fantastická role pro Roberta de Niro.

Podívat se po letech znovu na Psycho, to je skoro takový malý filmový svátek. K tomuto filmu asi jen těžko může ještě někdo dodat něco nového. Třeba už jen scéna ve sprše - existuje snad někdo, kdo by ji neznal? Mimochodem vyvedlo mě z míry, když jsem si teprve nyní všimnul, že v záběru na Janet Leigh ležící na zemi ve sprše je vážně vidět, jak dýchá. To je k nevíře, že to Hitchcockovi uteklo a dostalo se to do konečné verze filmu. Jinak pokud jde o počet bodnutí nožem, tady v zajímavostech se jich uvádí 17, ale já jsem jich napočítal "jen" 8 (myslím ty doprovázené zvukem nože zabodnutého do melounu), tak nevím, jestli mám nějakou sestříhanou verzi, nebo je ještě jiné vysvětlení (?). A co mi přijde rovněž pozoruhodné: ačkoli jsem film už v minulosti viděl a znám tedy rozuzlení, stejně jsem při jeho novém sledování byl jako na trní a byla ve mně malá dušička, a třeba v takové finální scéně ve sklepě se ve mně skoro zastavilo srdce. Bože, nebo ta scéna, v níž Norman sleduje potápějící se auto, které se na chvíli ve vodě zastaví - aby se po pár momentech opět začalo propadat ke dnu - jaká to vrcholná poťouchlost, jaká to mistrná hra s divákem! Psycho je strašně zajímavé i z hlediska možných interpretací, z nichž mě osobně nejvíc baví ta psychoanalytická, s níž přišel Slavoj Žižek ve svém filmu Perverzní průvodce filmem. Kapitola sama pro sebe je soundtrack Bernarda Herrmanna, Psycho by bylo bez této hudby nemyslitelné a pustit si to třeba ve dvě ráno v prázdném bytě vážně nedoporučuju, pokud máte slabší nervy. Film mistrných kvalit, který se zcela vymyká nějakému stupidnímu hvězdičkovému hodnocení.

Asi soukromý divácký zážitek roku. Ačkoli se (v době natáčení teprve 16 letá) María Valverde objevuje ve filmu teprve v 27. minutě, zafunguje spolehlivě jako zjevení. ZJEVENÍ. Neuvěřitelné, co se mnou dělal každý záběr na tuhle španělskou krásku s totálně odzbrojujícím úsměvem. Proboha, dal bych tomuhle filmu osobně klidně 10 hvězd, kdyby to bylo možné - María Valverde mě naprosto magickým způsobem připoutala k obrazovce, na kterou jsem se nalepil lapaje po dechu a střídavě omdlévajíc z toho zázraku, jehož jsem byl svědkem. Asi jsem se zamiloval... Ale vy asi chcete slyšet něco o tom filmu, u nás zcela neznámém, co? Ech, sejde na tom, když tam hraje ONA? Komorně vystavěný příběh s minimem postav ukazuje zacyklený řetězec událostí od jedné banální autonehody až po lidskou tragédii, která zasáhne do života hned několika postav v samém závěru. Snímek je natočen příjemně estetizovanou kamerou, doprovází ho vhodný hudební doprovod a najde se v něm i výpověď o našem světě, kde se za každou chybu platí. A ta cena je někdy vyšší, než by se nám líbilo... - Ahoj, poldo. - Už jsem chtěl odejít. - Tak brzy? Nemůžeš počkat ani minutu. Čekáš na ženu? - Nečekám na žádnou ženu. Odcházím. - Co mám udělat, abys zůstal? - Jestli mě poprosíš, zůstanu. - Super, teď vím, co je tvá slabina. - Ano? Co to je? - To stejné, co u chlapů, co očumují děvčata před školou, aby viděli jejich kalhotky. - Jestli ti jde o tohle, tak sbohem. Nechci vidět tvé kalhotky. - To je dobře. Žádné nemám. - Co? - Nemám na sobě kalhotky. Přes mé kalhoty bys viděl obrysy. Neodcházej. UPDATE 4. 11. 2011: Právě jsem dočetl literární předlohu filmu, (rozsahem kratší) román "Bolševikova slabina" od Lorenza Silvy. Je zajímavé porovnat tento text s filmem, protože se v mnoha podstatných detailech odlišuje. Román je vyprávěn v první osobě a jeho hrdina je v porovnání s tím filmovým o poznání víc cyničtější a prohnanější. Zatímco film je v podstatě zcela prostý jakýchkoli náznaků erotiky a duševní život svých postav opomíjí, kniha své postavy popisuje mnohem propracovaněji: hlavní protagonista se nepokrytě přiznává ke své sexuální touze po lolitce, kterou mu náhoda přihrála do cesty a se kterou se seznámí pod vylhanou záminkou. Ani ona však není nevinná, v knize se přiznává, že již není panna a kupříkladu do bazénu si vezme růžové bikiny, zatímco ve filmu si oblékne relativně cudné jednodílné plavky a o jejích sexuálních zkušenostech zde nepadne ani slovo. Kniha se od filmu liší v dalších detailech, z nichž asi nejvíc zamrzí to, že film vypouští - pro děj i samotný titul zcela zásadní - prvek, a sice analogii mezi Marií (v knize se jmenuje Rosana) a nejstarší dcerou Mikuláše II., Olgou Nikolajevnou. Autor v knize stručně líčí její truchlivý osud (v nedožitých 23 letech byla s celou svou rodinou zastřelena) a vyznává se z empatie k imaginárnímu bolševikovi, který kdysi podlehl její kráse, než ji zavraždil (odtud ona "bolševikova slabina" coby obrat pro označení stavu, kdy se člověk zpronevěří dočasně svému přesvědčení, které až dosud vyznával). Víc už prozrazovat nebudu, abych se vyhnul spoileru, takže za mě už jen poslední poznámka: film je o trochu slabší než kniha - především proto, že z předlohy vypouští řadu důležitých motivů a pasáží. V románu do sebe všechno lépe zapadá a závěrečné rozuzlení dává větší smysl, protože se na rozdíl od filmu neuchyluje k přílišné vykonstruovanosti zápletky. A zatímco závěr filmu je šokující a velmi nečekaný, závěr knihy je dojemně lidský. Ale to si už najděte v knize sami, stojí to za to.

Fascinující film. Mohla snad adaptace Brucknerovy stejnojmenné knihy vůbec dopadnout špatně, když ji nenatočil nikdo jiný než mistr v tomto žánru? Přesto mi pořád Brucknerův text přijde o něco lepší než Polanského film - je to velmi dobrý román napsaný intelektuálním a nápaditým stylem, o jeho výjimečně bohatém jazyku nemluvě. Za všechny ty skvělé pasáže Brucknerovy prvotiny bych zde rád ocitoval jednu, aby reprezentovala celkovou myšlenkovou originalitu oné knihy, která se doslova čte jedním dechem: "Nikdo z nás nevěděl, co k němu ten druhý cítí, nikdy nezaznělo žádné "miluji tě". Vyslovit ta slova by bylo znamenalo uzavřít to nijak předem nepromýšlené spojení do rámce citů příliš všedních na okouzlení, které jsme zažívali. Jednoho deštivého večera jsme se tedy loučili na stanovišti taxi s nevysloveným vyznáním. Přesto jsem měl tu odvahu požádat ji o nějakou zástavu přátelství. Nezaváhala ani vteřinu, zvedla uprostřed silnice sukni, obratně si svlékla kalhotky a vsunula mi je do dlaně.... Ze dne na den se zázrak ztratil... Ve své chmurné mysli jsem si ten vyhaslý život opuštěného muže vyplňoval představami plného a intenzivního života Rebečina. Ty spousty hodin, které jsem ztrácel plněním jednotvárných úkolů, jí určitě přinášely nesmírné bohatství zážitků. Jednou jsem s ní mluvil po telefonu: zdálo se, že se dobře baví. I já jsem předstíral, že je mi skvěle, jako správná oběť kruté nenucenosti, která přikazuje moderním milencům považovat utrpení za něco nevhodného a žárlivost za nedostatek dobrého vychování. Těžko jsem se smiřoval s tím, že nepřítomnost milované osoby se u každého projevuje různými symptomy, chtěl jsem, aby u obou byla jasně a zřetelně viditelná bolest. Bylo mi mi dobře při pomyšlení, že je Rebecca dramaticky zoufalá z našeho odloučení a že se trápí smutkem. Copak je možné, že jí chybím jen občas? Po tom všem, co jsme spolu prožili? Do mysli se mi vloudilo strašlivé podezření: a co když žije pořád stejným rytmem? Co když to, co jsem já cítil jako něco výjimečného, jí připadá jako naprostá banalita?... Není pochyb, karty byly špatně rozdány a já jediný jsem měl trpět. Tahle představa mě děsila: proklínal jsem existenci v páru. Dříve, než vám dá pocit bezpečí, sevře váš život kolem jedné jediné bytosti a učiní vás závislým na jejím sebemenším rozmaru. Milovat znamená dobrovolně poskytnout tomu druhému neomezenou moc nad sebou samým. Jak jsem jen mohl připustit vlastní zotročení?..." Brilantní text. UPDATE 23.2. 2017 - Jak jsem byl z tohoto filmu kdysi unešený, po nové projekci po letech musím své tehdejší nadšení silně krotit. V první řadě mě na tom filmu popuzuje to, jak se někdy až nepochopitelně odklání od předlohy - všechny postavy mají jiná jména i povolání (to jako proč?), některé románové postavy byly z filmu zcela vypuštěny, stejně jako mnoho důležitých pasáží (po jejichž vynechání nedává filmový děj mnohdy smysl), a film se od předlohy radikálně odklání i ve svém závěru. Celý film na mě navíc působil nepříjemně laciným a "ušmudlaně devadesátkovým" dojmem - především kvůli kameře a použitému soundtracku. Nebavilo mě moc ani obsazení - Hugha Granta jsem nikdy nemusel, a ani zbytek herců ve mně nevyvolává nějaké větší nadšení. Za mě nově strašné zklamání, hraničící až s rozčarovaností nad tím, jak moc - a pro mě zcela nepochopitelně - se ten film odklání od skvělého textu předlohy. UPDATE 4.2.2021 - Na nové zhlédnutí po letech mě to kupodivu zase hodně bavilo, asi jak jsem už zapomněl tu předlohu, a zbavil se tak tendence srovnávat ji s filmem. Obsazení i herecké výkony jsou absolutně bezchybné, má to skvělý soundtrack (ta Vangelisova hudba je skutečně nádherná), a navzdory tomu, že to má přes 2 hodiny, se mi tam ani na chvílí nevkrádala nuda, a bavilo mě to sledovat.

Dlouho se mi nějaký film tak nelíbil, Zlodějíčkové u mě zafungovali jako nečekané překvapení - od prvních záběrů mě to vtáhlo a zcela pohltilo. Jednak jsem velkým fandou španělských filmů a jednak mě strašně bavilo herecké obsazení ústřední dvojice. Oba mimochodem ve filmu nemají žádná jména a v závěrečných titulcích figurují jako "Ladrón" a "Ladrona", tedy "Zloděj" a "Zlodějka". V době natáčení 20 letý Juan José Ballesta je zde skvělý a velmi přesvědčivý, a zcela jsem mu věřil postavu kluka, který nemá co ztratit. Jeho herecká družka a vrstevnice María Valverde se mi líbila už v jejím starším snímku "Melissa P." z r. 2005, byť šlo o slabší podívanou. Ve Zlodějíčcích mě již dostala naplno a nesmírně mě bavilo sledovat její amorální hru na zaučování v kapsářství. Dokonalý dojem z filmu u mě osobně podtrhla krásná kamera a dobrý výběr filmové hudby, stejně jako skvělý střih. A tragický závěr mi pak už jen připomněl, jak podobné filmy o dvojicích za hranou zákona prostě miluju. Děkuji nočnímu filmovému klubu na ČT2 za tento výborný španělský snímek, u nás jinak zcela neznámý. UPDATE 10.10.2019 - Zlodějíčkové mě strašně bavili i napodruhé. Asi to není dokonalý film - v některých momentech, jako např. v milostné scéně, sklouzává ke klišé či trapnosti - ale pro spoustu důvodů ho mám prostě rád. Nejvíc asi pro tu kameru, která je zde skutečně hodně povedená, taková správně kinofilmová, s lehkým nádechem do modra, a podařeně koncipovanými záběry. Navíc mi přijde, že ten film hodně vypráví obrazem, a s dialogy zachází spíše úsporně, což je v mých očích opět klad. Potom je zde ten soundtrack, který spolu s obrazem vytváří strašně příjemný audiovizuální zážitek - hudba zde perfektně vytváří atmosféru a navozuje odpovídající emoce. A konečně obsazení - myslím, že toto je film, u něhož jsem se buď už zamiloval do MV, nebo to přišlo nejpozději poté v Bolševikově slabině. Ona je zde na začátku nejprve takové skoro až legrační pískle, s příšerným účesem a v děsivém outfitu, ale postupně projde okouzlující proměnou - pod vlivem narůstajícího milostného citu k jejímu svůdci - a v některých záběrech je prostě dokonalá a neuvěřitelně krásná. A krom toho je to prostě od začátku výborná herečka, takže jakékoli postavě propůjčuje neobyčejnou věrohodnost. A celkově mi to prostě přijde jako správný mix romance a dramatu, kdy je člověku na konci strašně smutno, protože takto to skončit nemělo. Tak zbytečně tragicky, ach! Btw. přijde mi zarážející, že Jaime Marques už nikdy nic nenatočil - je to škoda, rád bych od něj viděl něco dalšího.

I po těch letech stále svěží a vtipné dílko, které mi přišlo filmařsky invenční a nápadité. To míchání hraného filmu s dokumentárním přístupem zde funguje velmi dobře, méně už tak humor, který mi místy přišel strašně nucený (za každou cenu tam narvat maximum fórků, ech...). Příjemná a vtipná podívaná, která díky krátké stopáži uteče jak voda. Nejen fandům Woodyho Allena lze tento film směle doporučit.

Tento typ filmu lze podle mě hodnotit v podstatě libovolně, od maxima po odpad, záleží na kontextu. Vidět to někde v letním kině s lahvinkou něčeho dobrého po ruce, s klidem si to užiju a pobavím se tím, jak to celé pitomé. Naopak pohledem náročného diváka je to pochopitelně filmový brak s děsivými hereckými výkony a řadou nechtěné komiky. Osobně to nakonec vidím někde na průměr, docela mě to bavilo a Camille Keaton je třída, bobr nebobr. Dějově je to ale prostinké, postavy jsou napsané mizerně, a těch pár šokujících scén mě - coby otrlého diváka - těžko mohlo nějak rozhodit. Ze studijních důvodů ale dobré vidět, už jen kvůli té genderové omáčce okolo. Ovšem co mi vadí nejvíc, je název filmu, který parazituje na proslulé knížce Borise Viana "Naplivu na vaše hroby" (J'irai cracher sur vos tombes) - ten film nemá s Vianem NIC společného, pozor na to.

Zvláštní film. A vlastně spíš hraný dokument než klasický celovečerní film. Sledovat okolnosti onoho bizarního soudního procesu mě docela bavilo - v roce 2011 to na člověka působí jak z jiného světa, a přitom je to doba vzdálená ani ne 60 let. Jak strašně se svět literatury za tu dobu změnil! Koho by asi tak Kvílení pohoršilo, kdyby vyšlo až nyní... Co je však na tomhle filmu nejlepší, jsou jednoznačně animované pasáže, prokládané procítěným přednesem Ginsbergových slavných veršů. Vznikla tak působivá podívaná, která velmi stylově vzdává hold jedné slavné postavě americké literatury. Místy mi na mysli vytanula vzpomínka na slavný hudební film "Pink Floyd: The Wall", který podobným způsobem také pracuje s kombinací hraných a animovaných sekvencí. S Kvílením snese určitě srovnání a může nechat vyvstat dalším zajímavým podobnostem mezi touto dvojicí nevšedních filmů. Nejen zájemcům o beat generation lze Kvílení směle doporučit.

Bože, zač mě trestáš. Normálně bych se takové sračce pochopitelně obloukem vyhnul, leč dostal jsem v práci 2 vstupenky, a tak jsem na to ze studijních důvodů vyrazil, protože jednou za čas neuškodí podívat se, jak vypadá stav nejnovější mainstreamové produkce. Tři mušketýři byli mou první zkušeností s filmem ve 3D a jsem z toho docela zklamaný. Čekal jsem vizuální zážitek svého života, místo toho jsem dostal naprosto otřesný film, který se jen veze na vlně současného 3D trendu a potenciál třetího rozměru je zde v podstatě nevyužit. Navíc to bylo promítáno v českém dabingu, který obecně nesnáším - snad právě kvůli tomu 3D, které se asi s titulky vylučuje (?). Vidět to v originálním znění s titulky a v klasické "2D" verzi, snad by i můj dojem byl lepší. Prostinký příběh znásilnil románovou předlohu do přežvejkané verze plné hlubokých výstřihů, stupidních dialogů a vykrádaček nejrůznějších blockbusterů posledních let (namátkou lovím z paměti Piráty z Karibiku, kde je to zcela zřejmé). Po nějakých vzrušujících intrikách, silných postavách či snad napínavém ději zde není ani stopy. Místo toho se po plátně odnikud nikam prohání parta povrchně nastíněných idiotů, jejichž osudy mi byly zcela lhostejné. Jediná zajímavá postava celého filmu je milady de Winter. Pochopitelně nelze od bijáku tohoto typu čekat nějaké intelektuální poselství nebo nedejbože kladení nějakých nároků na divákovu šedou kůru mozkovou - Tři mušketýři mi ale už přišli "fakt moc". Message tohoto filmu je asi něco mezi tímhle: tady si sedni, na hlavu si dej brýle, vypni na dvě hodiny mozek, cpi se popcornem, směj se všem těm přitroublým fórkům, zaslintej si nad kozama Milly Jovovich a Gabrielly Wilde, užij si všechen ten instantní středověk a pozlátko časů, kdy se muži zvali na souboj a dámy upouštěly na zem své kapesníčky, a hlavně tam nehledej nějakou logiku... Ech, z tohoto filmu fakt nemám dobrý pocit a je to po Westernstory asi největší hovadina, na které jsem byl letos v kině. Dvě hvězdy za hudbu a kostýmy. Dumas se obrací v hrobě.