liborek_

V první půlce jde Botostroj ještě docela dobře vnímat jako ohromně vtipnou parodii na propagandistické filmy. Toporná šablonovitost, jasné vymezení rolí, nepřehlédnutelný ideový kontext... a k tomu lahůdkové gagy, jež by se neztratily v leckterém absurdním dramatu (jako např. ten s prezentací prototypu dělnického záchodku, který se panu šéfovi nelíbí pro vysoké pořizovací náklady, a tak ho kladivem poněkud zlevní a poté s nadšením dokonale úlisného kapitalisty příjme zlepšovací návrh paní správcové oddělení pro sociální péči na odstranění zcela zbytečného sedacího prkénka). Ano, můžeme tento film brát jako guilty pleasure a důvodů pro to lze najít dost. Jenže s přibývající stopáží je alespoň pro mě dost obtížné ignorovat fakt, že toto není jen tupý propagandistický film, nad kterým se lze s bezpečným odstupem desítek let a luxusu svobodné společnosti usmívat ("Hlad tam [v Sovětském svazu] rozhodně není!"). Ten film je totiž především dost odporný hejt na Tomáše Baťu, Jana Antonína Baťu a Tomášovu manželku Ludmilu (to má být ta zmiňovaná správcová oddělení pro sociální péči), tj. nepropaguje pouze nějakou ideologii, ale podněcuje nenávist ke konkrétním lidem. Ti se mohli bránit za první republiky (byť mediálně dost sledovaný proces s autorem předlohy Svatoplukem Turkem tehdy trval nějakých pět let), v padesátých letech však zadavatelům nestálo v cestě nic a za pomoci skupinky ochotných (Vávra, Valló aj.) vytvořili neuvěřitelnou dehonestaci plnou krutých lží. A co je na tom všem nejsmutnější, kvůli čemu to od určitého okamžiku nemůžu brát jako jakýkoli pleasure, je poznání, že tato propaganda a tyto děsivé karikatury fungují, a to i dnes, kdy se v určitých bublinách lze v souvislosti s tímto filmem setkat nejen s pochopením pro takto koncipované "sociálně-kritické" dílo, ale i s jeho pozitivním přijetím (včetně zobrazení Baťovy rodiny). A to je děsivé.

The Fountainhead je ukázkovým příkladem filmu, který dalece předčil svoji literární předlohu. Zásluhu na tom má předevšim režisér King Vidor, kameraman Robert Burks a v jistém smyslu i scénáristka Ayn Rand, která svou neskutečně rozvláčnou a literárně bezcennou knihu pro adolescenty s obrovským egem podstatně zredukovala na to nejpodstatnějši a nechtěně tak oslabila svou oslavu racionálního sobectví. To, že film je lepší a zajímavější než kniha, však ještě neznamená, že je dobrý... Randovsko-riefenstahlovskou estetiku sice King Vidor se svým týmem úplně (a dobře) překopal, ale moc to nestačilo. Už tak filosoficky kýčovitý a vztahově sentimentální příběh dál sráží nepřesvědčiví herci v čele s (na svou roli nadčlověka Howarda Roarka přestárlým) Gary Cooperem. A i přes radikální osekání předlohy a zhuštění dialogů (pro které má Ayn Rand úžasný dar proporcionality...) se do filmu přenesla spousta hloupostí, kvůli kterým knihu ani film (jež se berou smrtelně vážně) prostě nelze brát vůbec vážně... Celá filosofická konstrukce, která podpírá román i tento film, a myšlenky, které mají být předány koncovému konzumentovi, mohou být totiž platné jen v tak drasticky zjednodušeném fikčním světě, jakým je ten Randovou vybájený. A do toho: Ploché schématické postavy, rozvíjení konfrontačního narativu s použitím přemíry slaměných panáků, extrémní (falešná) bipolarita (člověk tvůrce vs. člověk, který žije z druhé ruky), naivisticky zjednodušené pojetí diskuzí o architektuře (viz neustálé omílání mramoru, kanelování a iónských sloupů)... Vlastně vrcholem té randovské simplifikace je finální soudní proces, který je v knize pojat bizarně jako snaha dokázat obžalovanému "motiv, který překračuje hranice normálních lidských citů". Tento proces je ve filmu (na rozdíl od knihy) aspoň dodatečně "vysvětlen" předsedajícim soudcem těmito slovy na adresu poroty: "Buďte si při zvažování rozsudku vědomi, že rozsah finančních škod, které utrpěli majitelé budovy, není předmětem tohoto sporu. Zodpovědnost obžalovaného za jakoukoli finanční škodu bude posuzována v občanskoprávním procesu. Vašim úkolem je pouze posoudit trestny čin." V knize se posuzuje "motiv", ve filmu pak "trestný čin", který není vůbec nijak specifikovaný, ale nemá nic společného s majetkovou újmou... Směšný pokus o morální proces. Kniha i scénář k filmu ukazují nejen na uměleckou impotenci Ayn Rand, ale i na její odtrženost od reálného světa. Rand nikdy ve svém díle neřešila reálné problémy (své doby nebo obecně etiky), ale vždy psala jen o svých představách problémů (s notnou dávkou pokrytectvi a vedle patetických slov o integritě též s neskrývanou glorifikací lhaní). A v tom je možná paradoxně nadčasová, protože tento typ myšlení přetrvává i v 21. století.

U této parodie na film jsem si užil zejména dialogy. Ty psal obzvlášť velký znalec života...

Jako hraný dokument může Toman velice dobře sloužit při školních projekcích. Při výuce dějepisu může být skvělým východiskem pro vysvětlení dobových kontextů, událostí atd... Díky Trojanově profesionálně odvedené práci, vsunutým dobovým záběrům, přemíře textových titulků a úzkostlivému lpění na faktické přesnosti (včetně zohlednění vzhledů jednotlivých postav) se podařilo myslím poměrně dobře zachytit atmosféru a události přelomových let 1945-48, ale také celkem nenásilně ukázat pravou tvář komunistické strany (tj. bandy moci- a majetkuchtivých kriminálníků, která je ve skutečnosti Marxovým idejím na kolektivizované hony vzdálena...). Ale pořád je to jen lepší hraný dokument, který selhává v klasickém vyprávění, utápí diváka v množství epizod, které nijak nerozvíjí, a rezignuje na jakékoli budování napětí, čímž činí z Tomana umělecky poněkud nesmělý film. Volba Macháčka pro hlavní roli je vlastně příznačná a podtrhuje kvalitativní úroveň filmu: Vedle toho množství skutečně dobrých herců jako jsou Dulava, Finger, Plesl atd., kteří se svých rolí ujali velmi dobře, je Macháček v hlavní roli (!) křiklavým důsledkem nemohoucnosti: Vnímáme, co v dané situaci recituje, ale nic moc to s námi nedělá a pořád víme, že se koukáme na Macháčka...

Pro někoho, kdo neví o Formanovi vůbec nic, může být tento film dobrým úvodem k životu a dílu, ale z širšího hlediska (tj. bez nějakého obecného přínosu, objevnosti atd.) je to neúspěch a zklamání. Paní Třeštíková se spokojila s pouhou rekapitulací bez nějaké hlubší reflexe nebo snahy říct něco ještě nevyřčeného (k čemuž lákal slibný název s konfliktní předložkou "versus", který se ale ukázal být jen pouhou neobsažnou referencí na mnohem zajímavější dokument Chytilová vs. Forman). Výsledkem je tedy pouhý sestřih známých záběrů; výsledkem je kompilace, v níž mluví jen Forman (ať už sám nebo prostřednictvím textu čteného jeho synem, což je navíc paradoxní vzhledem k úvodní poznámce, že se Forman nerad soustředí sám na sebe) a na jejímž vzniku mají největší podíl již zmíněná Chytilová, Vojtěch Jasný a další primární autoři, bez nichž by Třeštíková neměla co stříhat. Paní Třeštíkové se sice podařilo vytvořit poměrně ucelený kompilát, který drží tvar a sám o sobě dal jistě hodně práce, ale nejsem si vůbec jistý, jestli takto vynaložené úsilí stálo za to. A vlastně i ti, kdo o Formanovi neví vůbec nic, budou tímto filmem ochuzeni, či dokonce oklamáni, protože Formanův život se zde omezuje rokem 1996: I když některé filmy byly doslova odbyty alespoň kratičkou zmínkou (Ragtime), Muž na Měsíci a Goyovy přízraky byly vynechány úplně (a stejně byla ignorována Dobře placená procházka). Tím se vlastně jen zvýraznila bezradnost závislosti na práci předchozích dokumentaristů a odsoudilo tento dokument k bezvýznamnosti.

Když měl včera pan prezident ten svůj svátek (28. říjen à la ing. Zeman), tak jsem si při té příležitosti chtěl pustit nějaký vhodný vlastenecký film... Mno dobře, chtěl jsem si vyřešit jeden filmový rest... __ Z Hovorů s TGM jsem trochu na rozpacích, ale nemůžu říct, že bych byl úplně zklamaný. Režijní pojetí a stylizace tohoto velmi komorního filmu mě mile překvapily; tempo bylo dobře vypočítáno s ohledem na stopáž & formu filmu a ještě umocnilo jeho poměrně působivou atmosféru, která (poněkud falešně) evokuje idylu prvorepublikového Československa a přenáší nás do jakéhosi poetického bezčasí. Bohužel se ale zopakovala slabina, která je už zřejmě charakteristická pro snímky dělané dle Kosatíkových scénářů: Topornost dialogů, přehnaná edukativnost a příšerná doslovnost (červenými srdíčky počínaje a českým překladem anglické věty - oboje z Masarykových úst - , které by skutečný Čapek musel bez problémů rozumět, konče). Základem filmu, který má stát na neformálním rozhovoru dvou intelektuálů (knižní "Hovory" byly již dopsány a Čapek spěchal na vlak do Prahy za Olgou), byl bohužel Kosatíkův zavedený mechanistický princip: 'narvat do psaného scénáře co nejvíc historiografických informací a/nebo myšlenek posbíraných z různých psaných zdrojů bez ohledu na přirozenost mluveného slova (však oni si s tím herci nějak poradí)...' Tuto slabinu navíc umocňuje Budař v roli Čapka, kterému toho intelektuála (narozdíl od Huby) moc nevěřím... Ve výsledku tak filmové Hovory s TGM představují především jakýsi Kosatíkův osobní statement v krásných kulisách nebo vzkaz dnešním Čechům: Masaryk byl člověk z masa a kostí, odvážný politik, který byl poháněn zdravým lidstvím, ale současně to byl pragmatik a rváč, který se na mnoho lidí díval spatra včetně pěti "mužů 28. řijna" - a také právě na Čapka, jehož servilita je Masarykem napadnuta v jednom z mála dramatických okamžiků filmu. Víc si z tohoto filmu asi vzít nejde. Tož.... Hovory s TGM jsou typickým filmem pro školní projekce za účelem přiblížení osobnosti TGM. Ale těm studentům/žákům by měl(a) pan(í) učitel(ka) zdůraznit, že kniha (!) Hovory s TGM, je úplně o něčem jiném.

Joker je vlastně perfektním extraktem naší doby (řekněme desátých let 21. století), která se vyznačuje recyklací & referencováním ("zapomenutých") vzorců - ať už v kultuře, politice či společnosti. Ano, Joker je vykrádačka Scorseseho nejlepších filmů a stojí na ramenou obrů; je to film vystavěný na nepřeberném množství inspiračních zdrojů a do značné míry předvídatelný, ale je to současně film tak dobře a chytře napsaný, natočený a zahraný, že ho můžeme považovat za vyvrcholení současné ohlížecí tendence, za vyvrcholení syntetické formy s aktualizovaným poselstvím. A z té záplavy zjevné neoriginality vystupují dva zářivé originály: Způsob zpracování komiksového tématu a neotřelý filmový model padoucha, který typově odpovídá spoustě reálných "hodných hochů odvedle" (incely počínaje a islamistickými vlčáky konče).__ Arthurův příběh je precizní studií psychopata (ať už subjektivně nebo objektivně zneužívaného, zesměšňovaného a/nebo marginalizovaného) a Gotham temnou metaforou světa vyšinutého do extrémní sociálně-ekonomické nerovnováhy. V Arthurově nespolehlivě vyprávěném příběhu můžeme sledovat komplexní psychologickou pitvu (potlačená minulost, nepřekonatelný střet tužeb a schopností, frustrace, utkvělé představy, emoční chlad, vztek apod.), v příběhu Gothamu (modelovaném po vzoru New Yorku 70. let) můžeme naopak pitvat psychologii mas (v Canettiho smyslu, tj. agresivních manipulovatelných mas jako anonymních jednotek, opět - chcete-li - zneužívaných, zesměšňovaných a/nebo marginalizovaných), které se v nadlimitní frustraci bouří proti elitám (ať už jimi myslíme cokoli). Arthura s masami chytře pojí symbolika masky, která v obou případech dodává odvahu a odstraňuje zábrany (až mění samotný charakter: srovnej Arthura v rozhovoru s matkou nebo Arthura na pódiu před publikem s Jokerem hovořícím s Murrayem Franklinem). Závěr pak zajímavě naznačuje, jak si masy libují v symbolech, představách, dramatické choreografii, vnější prezentaci svých vůdců... (zde Jokerův taneček v okamžiku závěrečného navázání spojení s masou). Celek drží skvěle pohromadě, má dobrý spád a několik nezapomenutelných momentů (za všechny např. Jokerův výstup na schodech v rytmu písně Rock and Roll Garyho Glittera, mimochodem odsouzeného před časem na 16 let do vězení za dětskou pornografii a sex s nezletilými, což dodává scéně zajímavý podtext).__ Phillipsův Joker je zřejmě odsouzen ke kontroverzím, ale pokud odhlédnu od častých námitek, že Joker může být návodný (což je ostatně skvělá pocta, protože jeden z hlavních inspiračních zdrojů - Scorseseho Taxikář - byl přiznanou inspirací k atentátu na Reagana), kritické recenze, na které jsem zatím narazil, byly většinou poměrně plytké a nepřesvědčivé ("favoritem" je pro mě zatím Brodyho recenze v New Yorkeru, která filmu mj. vyčítá, že klíčová scéna střelby v metru - inspirovaná skutečnou událostí z r. 1984 - je ve filmu zbavena rasistického podtextu své reálné předlohy...). Zato se mi docela líbil impulzivní komentář Michaela Moorea ("... Our country is in deep despair, our constitution is in shreds, a rogue maniac from Queens has access to the nuclear codes — but for some reason, it’s a movie we should be afraid of. I would suggest the opposite: The greater danger to society may be if you DON’T go see this movie. Because the story it tells and the issues it raises are so profound, so necessary, that if you look away from the genius of this work of art, you will miss the gift of the mirror it is offering us...."). 5* je za první dojem, ale ještě ten film v sobě zpracovávám...

Chce-li někdo pochopit přítomnost Donalda Trumpa v Bílém domě, nutnou podmínkou je pochopení pozice Fox News v americkém mediálním prostředí. Zdařilá minisérie Nejsilnější hlas leccos napoví. Popisuje totiž vznik této zpravodajské televizní stanice mediálního magnáta Ruperta Murdocha, její roli v klíčových momentech moderních amerických dějin a především profesní příběh jejího spolutvůrce a dlouholetého šéfa Rogera Ailese, ultrapravicového šovinisty a štváče, který má lví podíl právě na tom, kdo je v čele současné Ameriky. Předem je třeba říct, že Fox News ani Ailes nevytvořili Trumpa nebo trumpismus (ačkoli v jedné scéně Ailes rozhořčeně a autoritativně tvrdí: "Dalšího amerického prezidenta vyberu já!"), a tato minisérie to ani nenaznačuje, ale vytvořili Trumpovo publikum (a podle někdejšího šéfa federální komise pro komunikaci Hundta: "Pak přišel Trump a řekl: 'V tomhle vašem cirkuse budu já principálem.'"). Fox News za Ailesova vedení akcelerovala další rozdělování americké společnosti, které existovalo už po několik dekád (viz skvělá kniha Fault Lines, která mapuje, jak byla v minulosti Amerika ideologicky rozdělená, a dokazuje, že současný stav není nic mimořádného): Vzdala se jakékoli objektivity a nepokrytě tlačila konzervativní propagandu, až se po Trumpově zvolení stala jakousi podivnou obdobou státní televize a personální líhní Trumpovy administrativy. Právě na Ailesově příkladu - a v tomto je minisérie docela důkladná - můžeme sledovat ideologické podhoubí Trumpova politického vzestupu. Ailes je vylíčen jako rasista, sexista, bigotník a odpůrce muslimů; vidíme v něm fanatického pravičáka, pro nějž vše nalevo od středu (včetně) je stalinistické komoušství, a cynického pragmatika, pro nějž je rating a prosazování konzervativní agendy důležitější než žurnalistická objektivita a integrita. Na věrohodnosti této minisérii může ubírat fakt, že jde o adaptaci jedné knihy liberálního autora a že mnohé detaily ze soukromí nelze přímo ověřit (Ailes je mrtvý a další aktéři podepsali dohodu o mlčenlivosti). Nicméně jiné zdroje potvrzují, že realita - alespoň v té veřejné oblasti - byla ještě drsnější (viz např. podrobná reportáž o Fox News v New Yorkeru). Závěr minisérie se soustřeďuje především na žalobu Gretchen Carlson na Ailese za sexuální obtěžování. Máme sice díky tomu možnost trochu lépe nahlédnout na (v Česku spíše vysmíváný a bagatelizovaný) fenomén #MeToo (cca rok předtím než se mu takto začalo říkat), ale byla kvůli tomu upozaděna výrazná proměna Fox News z murdochovsky proti-trumpovské televize, která zesměšňovala zpochybňovače Obamova původu (zastánce tzv. birtherismu, které moderátorské hvězdy Foxu O'Reilly a Beck nazývaly pomatenci a idioty - to v minisérii neuvidíme) na nepokrytě trumpovskou platformu legitimizující a šířící nejrůznější konspirační teorie (což je zásluha právě Ailese, Seana Hannityho a Tuckera Carlsona - a v minisérii se s tím do jisté míry pracuje). Potlačen je také významný fakt, že Fox News těsně před prezidentskými volbami v r. 2016 ututlala informace své vlastní reportérky o Trumpově vztahu s pornoherečkou Stormy Daniels (šéf zpravodajství to měl údajně smést se stolu slovy: "Dobrá práce, děvče. Ale Rupert chce, aby Donald Trump vyhrál, tak to nech bejt."), což mělo potenciál výrazně zasáhnout do výsledku voleb (skandál se provalil až rok po volbách). I přes tuto povrchnost a selektivnost minisérie dobře ukazuje zákulisí konzervativní elity amerického mediálního světa. Bohužel horší to je s popisem toho, proč byl Ailes takový, jaký byl; minisérie se zaměřuje na jeho profesní život a vidíme pouze střípky rodinného zázemí z konce jeho života, kdy se jeho osobnost postupně rozpadala a z Ailese se stával větší a větší paranoik. Ale to by minisérie musela být sérií o několika řadách, kdybychom chtěli sledovat Ailesův život podrobněji, včetně formativních let apod. Nejsilnější hlas je dobrá ukázka kvalitní "Quality TV". Atraktivní téma ze současnosti, skvělé obsazení (perfektně zmaskovaný Russel Crowe je v roli odporného a úlisného Ailese skvělý) a řemeslná profesionalita... A jak to tak bývá, největší problém s ní bude mít hlavně tvrdé jádro Trumpovy fanouškovské základny.

Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*.

Ideální film pro pamětníky & fajnšmekry pro nějž do jisté (!) míry platí to, co kdysi Jaromír Blažejovský napsal o filmech Umělec, Holy Motors nebo Hugo a jeho bratři, tedy že jde o dojímání se nad zašlou slávou média zvaného klasická kinematografie... A ještě víc je tento film prubířským kamenem tarantinovského fanouškovství, protože na jeho přijetí/nepřijetí se celkem dobře ukazuje, nakolik mají diváci Tarantinovy filmy rádi pro jejich rafinovanou strukturu, vtipné detaily, práci s postavami, práci s pop-kulturními odkazy apod.... a nakolik kvůli povrchnějším aspektům jako jsou estetizace násilí či humorné "hlášky". Protože v tomto případě budou milovníci povrchních slupek zřejmě velmi zklamáni. Ale jestli Tarantino v něčem tímto filmem dosáhl svého dosavadního maxima, pak v rekonstrukci dobové atmosféry, hrátkami se symbolikou, v budování napětí a práci s divákovým očekáváním. Nicméně vzhledem k tomu, že film je situován do konkrétní doby a je rámován konkrétními historickými událostmi, je zřejmé, že požitek filmu je do značné míry závislý na divácké zkušenosti a také znalosti dobových kontextů (Pozn.: I když z diskuzí s přáteli a kolegy jsem poznal, že film pozitivně vnímají i ti, kdo v životě neslyšeli - a to opravdu nekecám - o Charlesu Mansonovi, Sharon Tate, Romanu Polanskem atd. Jejich čtení filmu je prostě jiné, zaměřují se na jiné vrstvy vyprávění). A od věci není rozhodně ani divácká pozornost: Je např. celkem užitečné vnímat rozdíl mezi současností děje a vzpomínkami postav (viz např. scéna s Bruce Leem) což umožňuje lépe interpretovat psychologii hlavních postav i další vrstvu dobového kontextu. Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův nejkomplexnější film, jenž ale maximálně těží z minulosti a současných témat se dotýká pouze v náznacích, které navíc budou pro značnou část diváků neviditelné (viz např. téma rasismu v adoraci Walta Disneye ze strany nevinné dívenky a v zamlčení motivů Mansonovy sekty). No a moc dobře se na to všechno kouká...