liborek_

Pozoruhodný dokument doby, kdy společností prostupovalo polistopadové nadšení, optimismus a všeobecně sdílená sympatie k V. H.; kdy ale také nově se rodící politickou reprezentaci svazovala počáteční naivita nováčků podléhajících lichotivým slovům "velkého světa". Že tento dokument bude z pohledu dnešního (r. 2015) diváka smutné a depresivní pokoukání, naznačil v úvodu filmu jeden z Formanových proslovů, v němž správně upozorňuje, že ta těžší část revoluce teprve přijde... Dnes už si o nadšení, optimismu a jednotě můžeme nechat jen zdát; dnes se potýkáme s epidemií frustrace plynoucí do značné míry ze zklamaných nadějí a typicky české neoprávněné víry v to, že za naše problémy může někdo jiný a že je za nás také vyřeší někdo jiný. Dnes je placka s Havlem na klopě skoro až stigmatem. Dnes připomínky Listopadu degenerují na sebeprezentaci narcistického demagoga, jenž Hrad přeměnil na Ministerstvo pomsty a s pomocí zákusečků a slivovice uplácí burany, jimž se stýská po zlatých husákovských časech. Dnes státní vyznamenání dostávají Štrougalovi ministři, udavači a ředitelé normalizačních koncentráků... Právě pro tento kontrast je Jasného film cenný i přes to, že naivitu vykazuje i styl, kterým je natočen.

Výborný TV záznam velice povedené inscenace. Věc Makropulos patří mezi Janáčkovy divácky nejméně přístupné opery, protože neobsahuje prakticky žádnou zpěvnou melodickou árii a libreto je janáčkovsky prozaické s typickými (i když zde ne tak častými) janáčkismy. (Nesporná modernost a zdánlivá nesrozumitelnost Janáčkova stylu je také důvodem přetrvávající domácí neobliby tohoto génia). Relativní hudební odtažitost je ale vyvážena čapkovsky silným příběhem s hlubokým filosofickým přesahem, který Janáček přenesl do tragické polohy a vyšperkoval temnějším zpracováním psychologického profilu hlavní postavy. V této inscenaci Radok navíc zdůraznil povahu Janáčkova zpracování ponurými kulisami (advokátní kancelář, zákulisí divadla) a chladným utilitárním erotismem E.M., čímž se pravděpodobně autorovu záměru přiblížil mnohem více než v jiných inscenacích této opery, které jsem měl možnost vidět (např. předchozí brněnská inscenace s G. Beňačkovou). Kořínkovo TV zaznamenání není konzervativně statické, ale dobře kombinuje filmové prostředky s těmi divadelními a v televizi nepůsobí tato opera tak "nudně", jako v jiných případech... Klade důraz na detail, který divákovi v hledišti musí nutně uniknout (tuto inscenaci jsem viděl také "naživo" a ty rozdíly ve vnímání celku jsou fakt překvapující), a zvýrazňuje do detailu propracovanou výtvarnou stránku inscenace. Jedinou slabinou inscenace (ale to už není problém TV záznamu) je obsazení švédské sopranistiky, která se fyzicky na E.M. naprosto nehodí a je také hlavní omezující skutečností při uvádění repríz na jevišti Janáčkova divadla.

Ben Carson je v současnosti (listopad 2015) hvězdou amerických republikánských prezidentských primárek a je tak docela obtížné oddělit na povrch postupně vyplouvající realitu od egocentrické fikce tohoto filmu. Ano, je pravda, že film Zlaté ruce byl natočen podle autobiografické knihy. Její obsah byl však nedávno do jisté míry zpochybněn (zejména onen klíčový okamžik v Carsonově životě, který se v kontextu knihy i filmu může jevit jako křesťansky inspirující) a autor byl dokonce několikrát označen za "sériového lháře". Ano, je pravda, že Carson byl neskutečně nadaný neurochirurg, ale jeho názory a myšlenky mimo medicínu jsou poněkud bizarní, což vyplývá především z jeho zakotvení v církvi adventistů sedmého dne, Carson tím svůj odkaz odborníka dost ničí (viz např. jeho skálopevné přesvědčení, že egyptské pyramidy vystavěl biblický Josef za účelem skladování obilí, že k holocaustu by nedošlo, kdyby všichni Židé v hitlerovském Německu měli bouchačky, nebo že sexuální orientace je výsledkem volby člověka v dospělém věku; o popírání evoluční teorie, názorech na potraty či jeho rasistických poznámkách na adresu imigrantů nemluvě). Nic, co by nějak problematizovalo Carsonův skutečný (!) život, samozřejmě ve sladkobolném filmu nenajdeme. Vše je podřízeno přímočaré trajektorii od chudého dětství k chirurgickému opus magnum, což (v kombinaci s nudným zpracováním) pochopitelně zbavuje film jakéhokoli napětí. (Kdo by v USA psal a točil o neúspěchu, že ano?) Zpracováním nepřekvapující, místy patetické, obsahově předvídatelné, narativně chudé, nevyrovnané... Jedno z primárních poselství, že lze dosáhnout čehokoliv, pokud budeme cílevědomí a pracovití, působí banálně, pokud uvážíme, jak banálně je film natočen. Zlaté ruce jsou zkrátka klasickým kýčem, a proto po sladkém happy endu už divák není "obtěžován" či "znepokojován" dalším (skutečným) vývojem oddělených hošíků. Věta "Nikdy se přes to nepřenesu. Proč jsem je jen nechala oddělit!?", kterou pronesla jejich matka šest let od slavné operace, ve filmu nezazní. Narušilo by to "krásno" příběhu. Jistě... Můžeme skutečnost hodit za hlavu a nechat se opájet i dojímat jakýmsi ideálem... Ale jaký by to mělo smysl?

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery.

Nutné uvedení do kontextu: Dinesh D'Souza je někdejší poradce Ronalda Reagana, křesťanský fanatik, světový šampión ve slabosti argumentace, miláček televize Fox News a soudem usvědčený lhář & podvodník. Pokud jste četli např. jeho (i v češtině vydanou) naprosto příšernou knihu Život po smrti: Důkazy, můžete v souvislosti s filmem America očekávat naprosto stejný přístup. Pokud nečetli (ani jste neviděli žádnou z jeho výživných náboženských debat s Michaelem Shermerem nebo Christopherem Hitchensem), zde je velice stručný nástin D'Souzovy metody: Důsledná a agresivní (až militantní) polarizace MY vs. ONI; zahlcování čtenáře nejrůznějšími (skoro až nahodilými) vědeckými poznatky a myšlenkami vytrženými z kontextu, které pak "úspěšně" vyvrací či naopak začleňuje do své konstrukce; patos; arogance & ostentativní nadřazenost; časté sugestivní/lživé konstatování, že bylo právě něco definitivně "dokázáno" či naopak "vyvráceno"; argumentační twisty typu "budu dokazovat existenci posmrtného života výhradně vědeckými nástroji" -> "tím největším důkazem posmrtného života je vzkříšení Ježíše Krista"... apod.__ S tímto filmem je to velice podobné. D'Souza nechal ve svém filmu mluvit veličiny amerického levicového proudu (Noam Chomsky, Howard Zinn, Michael Moore aj.) čímž buduje iluzi, že půlku svého filmu věnuje svým oponentům (iluze objektivity). Na základě jejich slov vymezuje pět obvinění Ameriky, která hodlá vyvrátit (tj. Amerika: 1. Byla založena na dobývání a genocidě původních obyvatel; 2. Je rasistická a své bohatství založila na zotročení černochů; 3. Těží z toho, že ukradla Mexiku kus země; 4. Je imperialistická a napadá cizí země; 5. Převládá v ní bezohledný kapitalistický systém, který ubližuje chudým). Jeho cílem v tomto filmu je napravit podle něj falešný "narativ americké hanby", který se prý táhne od vydání Zinnovy (=komunista) stěžejní knihy o dějinách Ameriky a byl poháněn politickými aktivitami amerického sociálního demokrata (=komunisty) Saula Alinskeho. Co je ale výsledkem této snahy? Argumenty jako: historii píší vítězové, genocida je definovaná úmyslem; existovali i bílí otroci; někteří svobodní černoši taky vlastnili otroky; vše špatné, co je Americe přisuzováno, není výlučně americké specifikum, ale dělo a děje se to i jinde; Mexičani utíkají do USA, ne Američani do Mexika; válka ve Vietnamu byla správná, protože Amerika chtěla uchránit jihovietnamce od komunismu; Amerika po WWII znovu-vybudovala Německo i Japonsko a dnes krmí Iráčany a Afghánce potravinovou pomocí; hamburger udělaný doma je dražší než koupený v Mekáči...atd. D'Souza ale hlavně zamlčuje, přechází bez povšimnutí, manipuluje...__ Nemá asi smysl podrobně rozebírat logiku jeho argumentů. Zejména když ke konci filmu pochopíte, že celé je to vlastně jen útok na Baracka Obamu (na jeho vnitřní politiku, např. Obamacare; na jeho slabost v mezinárodní politice, tj. málo bombarduje; a vůbec na Obamu jako člověka), volání po návratu éry Ronalda Reagana a také urputná sebeobhajoba po prohraném soudním sporu, v němž byl D'Souza odsouzen za finanční podvody při podpoře volební kampaně protikandidátky Hillary Clintonové v senátních volbách (čímž D'Souza implikuje, že Obama zavírá své kritiky do vězení). Soudce, který D'Souzovi dal podmínku (strávil ale také nějaký čas v nápravném zařízení) a veřejně prospěšné práce (učit angličtinu imigranty), nařídil také psychoterapii, protože "psychologické posudky naznačily, že přestože je pan D'Souza vysoce inteligentní, projevuje pozoruhodně malé pochopení důsledků svého chování; chybí mu sebereflexe, vnímavost, a má sklony vidět své jednání v přehnaně pozitivním světle. (...) Je arogantní a netolerantní k názorům druhých..." (Ve světle jeho častých mediálních komentářů na nejrůznější témata je to trefné hodnocení...). No tak si to přeberte, jak chcete - ale, pokud chcete dokument o USA s argumentací na úrovni, raději se mrkněte na Neznámé dějiny Spojených států Olivera Stonea. Podle mě je D'Souzův film chorým demagogickým propagandistickým odpadem (přesně tak, jako jeho knihy) a dá se očekávat, že jeho připravované budoucí projekty (např. Stealing America) budou ještě explicitnější a patologičtější snahou o pomstu za ono odsouzení...

Po nevýrazném Soukromém vesmíru opět zajímavá časosběrná studie, která je navíc unikátní v Třeštíkové filmografii netypickým pozitivním vyústěním. Automaticky se nabízí srovnání s Katkou, ale tyto dvě postavy mají společného jen to, že vědí, jak chutná heroin, jinak mají jejich životní funkce dost rozdílný definiční obor a ještě rozdílnější obor hodnot... Zatímco u Katky se bavíme víceméně o konstantě, Mallory rýsuje (když si odmyslíme nějaké ty lokální extrémy na začátku) zajímavou rostoucí křivku... (Bez ohledu na tu drastickou sedmiletou černou díru, která v konečném zúčtování nemá pro diváka podstatný význam). Kromě trampot jednoho života, jenž je zavrtán v sociální vrstvě protkané alkoholem, špinavými bary, automaty a sexuální upoceností podivných týpků, Třeštíková hezky nastavuje zrcátko také byrokratickému chlívku, v němž úřednická zviřátka soutěží spíše v délkách svých dovolených než v empatii a obětavosti... Jestli bude nějaké pokračování, bylo by pro mě dostatečně škodolibým zadostiučiněním, kdyby Mallory (-!- mikroskopický spoiler -!-) po dostudování našla místo na sociálce a nahradila některého z těch nekompetentních úředníků. :-) Ve výsledku to (naštěstí) není taková ždímárna divákových emocí, není to experimentování s metodou, kterou Třeštíková používá jen jako osvědčený nástroj, ale přesvědčivý dokument jednoho života s minimem stylizací (narozdíl od Katky). __ Jo a Jiří Bartoška je jako tvarůžek... Než ho okusíte, máte vůči němu iracionální předsudky, podivné strachy a projíždí vámi odpor k domnělé chuťové aroganci. Ale pak... Pak zjistíte, že vůbec nesmrdí a chutná božsky...

Upozornění pro rodiče: Toto není film pro děti! Pokud však přesto budete slepě věřit distributorské nálepce "rodinný film", vězte následující: Podstatnou část filmu vaše ratolesti nebudou chápat, protože na základní dějovou kostru jsou navěšeny spousty popkulturních odkazů, ke kterým prostě ještě nedorostly; preciznost animace vaše děti neocení, protože pravděpodobně ještě nikdy v New Yorku nebo Londýně nebyly a nemohou srovnávat s předlohami (technické parametery je asi zajímat nebudou...) ; drobné lascivitky pro vaše potomky zřejmě také nebudou to pravé, protože buď ještě na intelektuální úrovni nechápou biologicko-reprodukčně-zábavný koncept sexu, případně jim to na nevědomé úrovni vyvolá zvláštní pocity viny... No a ta dějová kostra samotná jim pravděpodobně bude také činit problémy (opravdu pochopí mimoňskou touhu po padouchovi?). Pokud tedy odseparujeme všechny tyto složky "rodinného filmu", zůstane nám jen jakási variace na Teletubbies - a všichni víme, že když byli Teletubbies před lety v módě, tak je sledovali především VŠ studenti technických oborů, případně děti, které dnes mají poruchy učení, řečové problémy, trpí nespavostí a jsou pasivní... Krom toho mohu poskytnout skromné svědectví přímo z kinosálu, kde byl nezanedbatelný počet dětí: Během projekce se smáli pouze dospělí (fakt!) a jen jednou jsem zaslechl jedno jediné dítě, které se v jedné z vypjatých závěrečných scén rozbrečelo... (opravdu si nevymýšlím!) No a když jsme si právě ukázali, že Mimoni opravdu nejsou film pro děti, už pouze stručně konstatujme, že Mimoni nejsou žádné terno ani pro dospělé. Velmi přiléhavé adjektivum je "tuctový". Všechno to odkazování už je prostě ohrané (to si pak už jen rutinně odškrtáváte - Abbey Road, hm.. Beatles na přechodě...; Mimoň dostane od královny kytaru a začne na ní hrát jak šílenej Van Halenovu Eruption, hm.. rozmlátí kytaru...). Soundtrack skvělý, ale jaksi naprosto nekoncepční - prostě jen výběr klasických šedesátkových hitů. Jistě, občas je to vtipné a sem tam si zabroukáte v rytmu oblíbených songů, ale z prvotního očekávání se to stejně nakonec zvrtne v chaotický akční mišmaš. 90 minut je strašně moc, po půlhodině vítězí nuda... a poznání, že Mimoni jsou pouhou přílohou k popcornu a coca-cole nebo (v mém případě) velmi drahým vychlazeným útočištěm před sedmatřicetistupňovým vedrem.

John Oliver se po uvedení tohoto filmu vtipně ptal: "Who makes a sports film where the heroes are the executives???" Odpověď je samozřejmá: Právě ti fotbaloví bafuňáři, o kterých film pojednává a kteří si o sobě potřebují vytvořit zcela nový, od všech korupčních skandálů odfiltrovaný obraz. Žijíce ve své bublině nevidí, jak průhledná je tato stupidní propaganda, která "neziskovou organizaci" FIFA stála cca 16 milionů liber (přičemž rozpočet filmu byl 19). Joao Havelange je zde vyobrazen skoro jako idealista, který dělá vše jen a pouze pro fotbal, Sepp Blatter nemá daleko k bezohledně a bezdůvodně pronásledovanému feministickému hrdinovi s visačkou "Mr. Clean" na klopě... Avšak i pokud přistoupíme na tuto předkládanou fikci a soustředíme se pouze na film samotný, nebude to o nic lepší. Film v podstatě nemá žádnou jednotící linku, dějovost zajišťují pouze izolované epizody z dějin světových fotbalových šampionátů, interních voleb prezidenta asociace apod. Sotva na začátku filmu dojde k založení FIFA (1904), za pár minut už se hraje finále MS v Uruguayi (1930)... A dál to pokračuje v nesourodém sledu až k volbě pořadatelské země MS 2010. K tomu nám hraje unylá hudba, záběry skutečných slavných fotbalových zápasů působí jako násilná kulisa, která má divákovi připomenout, že jde přece především o fotbal... Dobrá je kamera a rekonstrukce davových scén; herci profesionálně bez chyb plní to, co jim Delfino a Blatter napsali do scénáře. Dvouhodinová nuda s některými nechtěně vtipnými momenty ("Vy potřebujete peníze, my potřebujeme světový šampionát" - uruguyaský činitel prezidentovi FIFA Julesi Rimetovi /G. Depardieu/ před volbou pořadatelské země...; Hail to the bubble!). To je vše... A slovo "Katar" nezaznělo ani jednou.

Návrh na alternativní název: Pokrytecký psychopat a jeho továrna na asociální neurotiky. __Z hlediska formy je film konvenční, ale z kontextu je cítit, jak omezený prostor režisérka měla: V případě konfrontace by se Petr kousnul a natáčení by skončilo, v případě podlehnutí Petrovým manipulacím by dokument ztratil jakýkoliv smysl. Pokud to nešlo během natáčení, o to víc bych však žadonil po větší vynalézavosti v postprodukci. __ Autorka filmem předává hlavně emoce a atmosféru; informací je pomálu a otázky si klade divák sám - což je vlastně dobrá koncepce. Proč by autorka sama měla řešit sociální singularitu tohoto typu? Zamířením kamery na sebejistého, cholerického a navenek licoměrného (uvnitř zřejmě velmi vypočitavého) člověka poodhalí další hranici našeho společenského uspořádání. Tady totiž nejsou v konfronaci "konzumní" a "přírodní" způsoby života nebo "konvenční" a "alternativní" koncepce rodiny (to jsou jen zcestné interpretace a záminky pro racionalizaci). Tady jsou v konfrontaci sebestředný jedinec, který chce kojit svoje autoritářské (a jiné zvláštní) potřeby a zneužívat slabostí sociálního státu, a státní instituce, které neví, co si počít s parazitem! Z tohoto pohledu je film zajímavým příspěvkem do celospolečenské diskuze.

Především je třeba říct, že toto je zcela jiný příběh, než jaký se vypráví v Mercierově knize, na kterou se film odvolává. To pro případné natěšené čtenáře. Film zcela přetváří mnohé klíčové okamžiky a radikálně zrychluje děj, ale to vše na úkor popisu vnitřního života a motivací hlavní postavy... Raimund Gregorius Jeremyho Ironse není "ten" Mundus, jak si ho pamatuju z četby (což by samo o sobě nemuselo být špatně, ale filmový Mundus je velice neživotný). Film je poměrně těžkopádný, strohý; některé momenty působí (z praktického hlediska) dost neuvěřitelným dojmem a scénář v mnoha ohledech hraje na náhodu, což je dáno zhuštěním velmi obsažné knihy do stominutového filmu. To je také důvod, proč film je oproti knize tak neuvěřitelně plytký: Vedle dějových detailů i myšlenky se ztrácejí v překladu mezi literární a filmovou řečí. Zkrátka typická filmová ilustrace knihy, která se na jedné straně nedokáže od předlohy odpoutat, ale na straně druhé knihu deformuje po narativní i myšlenkové stránce. Film sám o sobě (dost už toho srovnávání) je po technické stránce velmi zdařilý. Skvělá kamera, úžasná atmosféra Lisabonu, herci, co umí hrát... :) Jen ten scénář je prostě slabý...