F.W.Colqhoun

Z kina v devadesátém sedmém jsem si pamatoval jen řeky digitální lávy. O to překvapenější jsem byl, když jsem po letech uzřel, že je Rozpoutané peklo kromě Brosnanova charismatu postavené spíš na nádherně analogových trikových scénách. Digitální, na devadesátý sedmý notabene docela dobré, je jen příležitostně doplňují. Zápletka sice je jako ta bílá čára uprostřed silnice, kdybych měl citovat Woodyho Allena, sociální drama by od katastrofického filmu člověk očekával snad jen v případě, kdyby cosi zasoptilo třeba v Dánsku. Což lze z geologického hlediska považovat za vyloučené. Postavy až na dětičky, důchodce, investory a městské radní zvládají nebýt na pěst a až na Lindu Hamilton se na ně dobře kouká. Ani po těch drahných letech film neselhává v produkci napětí a respektu z majestátních živlů. Nečekaně dobré.

[Filmová noc ČSFD 2013] Přežvýkávání start-rekovského univerza (pod zámiknou paralelní časové linie) úspěšně pokračuje. Hodnocení by mělo vyznít ironicky jen částečně, provedení Abramsovy komerční obrody frančízy je totiž obdivuhodné. Za přispění svého největšího tvůrčího daru - schopnosti krmit vlka tak, aby koza zůstala celá - zachovává Abrams sdostatek startrekovských odkazů, včetně osoby hlavního záporáka, aniž by měl víkendový čumil pocit, že z něj někdo dělá idiota; ne že by nedělal, ale informace mezi řádky mu k povrchni degustaci nechybí a už-už se pomalu mění na nerda, který tuší, k čemu bliká na Enterprise warp, že torpéda nejsou spjata výhradně s ponorkami a Vulkáncu šoustají jen jednou za sedm let [ne, k tomu se vprvních dvou restartovaných dílech ještě nevyjadřovali]. Na druhou stranu ve smršti teenagerských přestřelek Kirk-Uhura-Spock ubylo prostoru pro klasický pseudovědecký diskurz, jímž se trekkies oproti běžným předsudkům víc baví, než aby ho baštili, a postavy se na cizí planetoidy beamují i jinam, než do jeskyň, což je prostě svatokrádež. Na stabilní úrovni přetrvává hypertrofie etických témat, popkulturní intepretace politiky "Federace" a hřejivé homofilní vztahy na můstku, rozšířením repertoáru ženských postav rozleptané jen nepatrně. Ještě víc než v (novém) prvním díle yznívá výjimečně šťastná volba představitelů, kteří alespoň pro mě do jednoho [včetně Spocka] herecky i typově překonávají původní posádku. Jeden by se takhle skoro těšil na Disney Wars.

(Anti-)Dokonalý trik. Vidět Stevea Carella jako hlavní hvězdu filmu o bavičích, kteří jsou nuceni měnit omšelý repertoár, protože na ten starý už diváci nejsou zvědaví, je absurdní. Zvláště když to, co se daří postavám, hlavní protagonista nedává ani málo. Smíříte-li se resp. jste-li rádi, že Carell hraje svého iluzionistu stejně jako kohokoliv jiného počínaje čtyřicetiletým panicem konče idiotskou rosničku, není to tak zlé. Zvlášť jistí-li ho kdysi slavnější Carrey, troubovatý Buscemi, nádherná ženská Olivia Wilde a megasympatický Arkin. Vtipům se budete smát podle toho, jak moc žerete iluzionisty a máte-li rádi pitomý humor, ale mezi plevami jsou k nalezení i cynické smrťáky, kterým neutečete - např. Buscemiho rozdávání kouzelnických sad vyhladovělým dětem v Kambodži nebo Arkinův černo-černý final-dissapearing-act. Carell, chce-li zvrátit herecký pád, by měl co nejdříve obrátit na nějakého svého Nikolu Teslu.

[Filmová noc ČSFD 2013] "Beru si do posilovny Uzi." [Patrick Bateman]. Michael Bay mi uštědřil včera lekci z předsudečnosti. Některé jeho předcházející filmy jsou pro mne nekoukatelné [během pár minut jsem vycouval z Armageddonu i Pearl Harboru, nebrala mě Skála a z Ostrova si téměř nic nepamatuji], Baye jsem si zaškatulkoval a i po skvělém traileru na Pot a krev [trefně před Liberace!] jsem kromě intenzivní touhy film vidět registroval hlavně obavy, abych nezaplatil za nějakou patriotisktickou mrdku. Strachy se ale strašně rychle rozplynuly. Něco tak amorálního, perverzního, filmařky radostného, onanistického - tom nejlepším smyslu - jsem už dlouho neviděl. V komedilním triu Wahlberg [z něhož kromě tuposti čiší spíš hrůza], Mackie a Dwayne Johnson září nejvíc třetí jmenovaný, jemuž člověk pro tu pitomou vtipnost prachy prostě přeje. Bay sice není subtilní, ani co by se za nehet vešlo, ale přísuny černo-černého humoru, nekorektnosti, ironie tlačí z plátna plýtvavě a se škodolibým nadšení, které je odzbrojující. Vzhledem k tomu, že se děj zakládá na reálných událostech a svědčí i o čemsi jiném, než zběsilé akci tří exotů, nelze odbýt ani ty největší hnusárny * pomlčím, ale jde o svinstvo * jako čirou snahu šokovat. Film není pitomý, i když je jasný, že má k dokumentu daleko, vykazuje i notnou míru společenské reflexe, podané tak otevženě a zlomyslně, že nejspíš díky ní mega-trhák Bay utržil zatím "jen" 50 míčů. [Komenty na IMDb naznačují, že mnozí zkušení zámořští diváci nepostřehli, kolik z toho, co postavy trousí, je součástí jejich karikaturních rysů resp. že zesměšňující, nepietní polohou odvádí Bay práci trochu podobnou té Tarantinově.] Celkově bych Bayovi, který jde zřejmě v osidlech producentů zapřažen pevněji, než by si sám přál, aby si mohl takové malé, 20-ti milionové radosti dopřávat častěji.

Čekal jsem větší legraci - distingovanou, kořeněnou jaksi bezzubými černobílými vtípky možná, ale ne bezmála drama se sebevražednými pokusy, vážně smutnými, osamělými a důsledně oprcávanými postavami. Zaskočenejší jsem byl obrázkem frivolních padesátých let, kdy zřejmě po firmách všichni šoustali všechny vice versa a jediný, kdo se držel zpátky, byli Jack Lemmon a ta buchta od výtahů. Co ale čekat od člověka, který se převléká za ženu a má to rád horké, a sestry nejvytíženějšího hollywoodského prasáka? Neočekáváný existenciální prvek mi to ale nepokazil. Dostalo se mi jaksi lepšího filmu - vtipného nikoliv bezzubě, ale docela kousavě, byť jsem s některými didaktickými postoji stran monogamie nedokázal souznít a portrét Lemonova prasáckého šéfa podaný Fredem MacMurrayem mne i trochu urážel, ha ha ha. Za legraci je kromě autora chytrých dialogů a one-linerů Billyho Wilde & spol. zodpovědný mile roztržitý Jack Lemmon, jemuž se daří nebýt v roli ani pro diváka třetího tisíciletí trapný, což je výkon hodný mistrů typu Oldřich Nový. Ve scéně s buřinkou navíc vypadal jako Šimánkův dvojník. Prostě dobré.

Na vysvětlenou: Tenhle film jsem si pustil prostě proto, že jsem ho měl. Znáte ten pocit vkrádající se nudy, která si žádá zahnat trochu, ne úplně, a proto volíte biják, který pobaví, ale nepoučí? Až se ten pocit dostaví, Saharu vynechte. Nuda příjemná přejde v bytostnou a možná budete mít i výčitky svědomí. Já je měl. Je to jeden z těch filmů, které mají zvláštní dar znejišovat, jestli o film vůbec jde. Akcidentálie sedí: Na obrazovce se střídají scény, obrazy, herci mluví, události se jeví, hudba hraje, ale je to jakoby vzdálené a vykazuje přes množství lákadel protichůrnou, silnější tendenci nezajímat. Chyby? Kde začít. Samozřejmě scénář. V záměru zobrazovat Nigérii, Mali a okolí jako místo bujarého dovádění lovců pokladů je cosi perverzního, storka o ŘÍČNÍ pancéřované lodi nacpané zlatem na Nigeru je moc i na klukovské dobrodružství i bez surfování na troskách letadla. Zlí francouzští kapitalisté, generál s dredy. Režie to nezachraňuje, panoramata, McConaughey s celkem vtipným Zahnem a Macym jen trochu. Penelope s načuřeně našpulenou tlamičkou lze věřit štětku nebo provozovatelku taverny, zvěrolékařku ne a doktorku WHO ani s očima podrápanýma saharským pískem. Celkově z toho vzchází sračka, která neuráží, protože jakoby nebyla.

Přestože to byly právě devadesátky a Pierce Brosnan jako představitel, skrze kterého jsem začal poznávat bondovské univerzum, s odstupem času nemohu tuto epizodu považovat za něco jiného než dno, na kterém měla frančíza ztroskotat, nebo se od něho odrazit. Naštěstí se odrazila, ale to je jiný příběh. Zítřek je, což asi to nejhorší, co se dá o bondovce říci, trochu nuda. Dvojitá nula se brodí v devadesátkové emocionální břečce, což ještě jde. Horší je to, když střílí nebo kope, to je potom k uzoufání. Obvyklé rekvizity od satelitů přes lodě, které napadají jiné lodě, k megalomanským magnátům, jsou přítomny, ale s novým konceptem neladí. Režie pokulhává a nebohý Q Desmond Llewelyn, frajer, že to vůbec dává, mele z posledního. Na rozdíl od jiných, všechna čest. Ale jsou tu i světlejší body. Jonathan Pryce kromě jiného hezky shrnuje mé opovržení bojovými uměními jedinečnou, zjevně improvizovanou etudou, kdy paroduje pokus Michelle Yeoh jej napadnout. Brosnan hraje a chlístá charisma, jakoby nevěděl, že to nemá cenu. Doktor Kaufmann by Bonda "trefil i ze Stuttgartu a stejně by to vapadalo jako sebevražda" a vyloudí tak jeden z nemnoha úsměvů. Chválit lze ale jen jednotlivosti. Craigova éra na dohled. Skoro.

To jsou celí oni, tihle Dánové. Člověka navnadí vějička v podobě plakátu na kostýmní historický film a ono nakonec rodinné drama jako z časů Dogme 95. Notabene v čemsi, co by klidně mohlo dopadnout jako Vévodkyně říznutá Marií Antoinettou. Jenže tady nejde ani o hadry, ani o osmdesátkové písničky ze vzpomínek na dospívání v osmdesátkách zaseknuté Sophie Coppoly. Tady jde o poutavý, klasicky nasnímaný historický snímek; tedy nakonec, protože zpočátku to zavání nechvalně proslulou ožilou hodinou dějepisu. Výhrady platí jen potud, pokud plátnu dominuje typicky bezxichťákovatá představitelka hlavní ženské role Alicia Vikander, která pedstavuje jediný slabý článek filmu. Věci se začínají dít v momentě, kdy se odehraje první interakce Struensee / Kristián VII resp. Mikkelsen / Følsgaard. Druhý jmenovaný se svým slavnějším kolegou nesdílí ligu v disciplíně mužného charisma, ale jinak hereckou věrohodností podání nejtragičtější figury, osamělého a šíleného krále dánského vítězí na celé čáře. Když ansámbl doplní intenzivní David Dencik [mně známý jako skřet z Tinker Tailor Soldier Spy], už jen herecká rovina, zajišťující na historický film bezprecedentně věrohodnou dynamiku mezi postavami, nastoluje diváckou spokojenost. Jak film přetéká do své druhé poloviny, zajímavěji se začne jevit záměrně naivní historka o vítězství a nadřazenosti světla rozumu. Je dokladem střízlivého pohledu tvůrců na dánskou historii, že-a--jak nechávají narážet postavu doktora Struensee na limity osvícenských předpokladů. Nečekaně zábavné.

Carpenter jako archetyp amerického tvůrce. Ve schopnosti mísit / střídat vynikající s pitomým nemá mezi předními filmaři konkurenci. Napadá Vás někdo, kdo by mohl rozeklát kvalitativní propast jako je mezí Věc a Útěk z LA? Vládce temnot je symptomatický a navíc se mu daří fascinující kousek - rozdíl nastolit v rámci jednoho díla. Zajímavý námět, minimalistická hudba, hutná atmosféra, skupina dynamických osobností zavřených v kostele, laické odkazy ke kvantové fyzice. Na druhé straně krysí xicht Alice Coopera, blonďatá paruka převtělení ďáblova syna, deriváty z The Thing jako třeba plivání nakažlivého sémě. O kníru a ultimátní osmdesátkové úchylnosti hlavního představitele nemluvě. Dokonalé, napůl.

Oproti Střele nestárne Připoutejte se, prosím! nejdůstojněji. Gagy se nestřídají v takové kadenci, jak jsme si u tvůrců z pozdějších děl navykli a i jejich kvalita značně kolísá. Mezi vtipy založenými na doslovné inscenaci frází lze ale rýžovat perly, pro něž nevkusné nebo opravdu pitomé fóry nepředstavují precedens. Ohromuje zjevné úsilí, investované i do těch nejpitomějších fórů ["vousaté" letadlo Israel Airlines, "svítidla" na ranveji]. Na ústřední mnohoznačný smrťák hlavního pilota viděl jsi někdy nahého dospělého muže, směřovaný k devítiletému chlapci Vás nemůže nic připravit. Takové nezestárnou ani za dalších padesát let. Na rozdíl od poněkud nezáživného Hayese fascinuje prostříbrnělý triumvirát herců Nielsen / Bridges / Graves, z nichž zejména první jmenovaný naznačuje, že by mu ve filmu Zucker / Zucker / Abrahams bylo nejlépe samotnému. Vhodné k prosetí, ale ten občas se vkrádající pocit vrcholné trapnosti stojí zato.