F.W.Colqhoun

Hodně z toho, co ošklivého bylo vyřčeno na adresu epizod 1 a 2, platí i na třetí díl: Opulentní výprava v kreslounská CGI, žádná nebo špatná práce s dynamikou příběhu, neposlouchatelné dialogy od dobrých herců, kteří před zeleným plátnem hrají jako v divadle bez kulis. Špatně. Jen je to celé nepatrně snesitelnější. Pokrok nelze upřít ani Černému Petrovi epizody dvě, zoufalému Christensenovi. Těch pár neděl mezi epizodami mu dalo čas odvrhnout nejpitomější puberťácké pózy a stát se čímsi na způsob larvy Darth Vadera; jde však jen o posun od mizérie k lehkému podprůměru a i toho se podařilo docílit spíš růstem fousů než růstem hereckého génia. Dosavadní vypravěčské strojovosti prequelů prospívá směřování dějových liní k uzlu dělícímu nejnovější Star Wars od Skryté hrozby. Z nutného klimaxu by dokázal něco slušného vytěžit scénárista i humpoláčtější než je George Lucas. Film má jediný trumf. Přes expozici ježíšoidního McGregora se zcela nerepublikovým britským přízvukem, nadané Portman, gangsterského Jacksona pro sebe bezohledně loupí s nasazením koňské dávky temné strany nehvězdný Ian McDiarmid. Jeho machiavelistický kancléř si své výstupy nenechává kazit ani statujícím Christainsenem, který se pohybuje v jeho stínu nejen v hierarchii Sithů, a jeho postavě na rozdíl od zbytku osazenstva CGI orgie nezplošťují hloubku ani charisma. Jeho pomsta, jeho film.

Zglajšaltován poslední verzí mýtu z produkce BBC, měl jsem obavy, aby mi padesátkové vintage pojetí studia Hammer nepřipadalo těžkopádné. Terence Fisher však natočil cosi, co dokáže vyhlížet i po skoro šedesáti letech svěže a čerstvě. Sympaticky klade důraz spíš na atmosféru než holmesovské deduktivní hrátky a v tradici dodnes koukavých slavnějších produktů studia zdůrazňuje pseudo-hororový rozměr příběhu. Vřesoviště a blata jsou v exteriérové i studiové verzi tak krásná, že by se jeden snad i dobrovolně vrhnul do bahna. Doktor Watson André Morella přenechává prostor střízlivě průbojnému Cushingovi a nepřehlédnutelnému Christopheru Lee v roli hraběte v ohrožení. Stylová únikovka.

Nesvatá čtveřice. Film Patricka Kack-Brice jsem nedokázal vnímat jinak, než skrze bolestnou vzpomínku na nedávnou diváckou roztžku s Hřebejkovým pokusem o cosi podobného - dospělé dobrodružství dvou párů, které chtějí tak nějak společně zažít "něco hezkého". Toto srovnání můj zážitek možná trochu zamlžilo, filmu v mých očích asi trochu nespravedlivě pomohlo. Tam, kde Hřebejk jako protřelý režisér na celé čáře selhává, Kack-Brice servíruje lehce nezávislou, rafinovanou konverzačku, jež se letmo dotkne lecčeho, co cudného diváka na problému swingers zajímá. Vyvrcholení pokusu o blízký kontakt dává skoro úplně stranou, nešetří legrační nahotou, simulovanou povícero k popukání nevěrohodnými atrapami a cílí na to filmově skutečně zajímavé - proxemický taneček amatérů, z nichž ne všichni ví, kam to nutně směřuje. Kack-Brice na hranici skvělého filmu nedosáhl - jeho zručně napsané, režírované, především mužské postavy v zájmu divácké zábavy vyvádějí i věci, jimž nelze úplně věřit. Nicméně pobavil královsky a ani jedenkráte nesklouzl do kýčovité gross-romantiky, na níž jsem po setkání se Svatou čtveřicí alergický víc než dřív.

Harold & Kumar go Political. Záměr protlačit zábavychtivé, doutnající generaci preview dvou-tří politických témat je chvályhodné, z logiky věci nicméně odsouzené k polovičatosti na všech úrovních. Kdo by se autentickému obrazu politického marasmu současnosti dokázal smát? I ve vlažných číslech ale Harold s Kumarem celkem baví. Kadence gagů jaksi řídčí, než má divák od produktu nárok očekávat, potěší zejména mimoidní, téměř montypythonovské nonsenzálie scén "překladatel CIA" a "vlhký sen o souloži s balíkem huliva". Kdo od žánru nečeká nesmyslně mnoho a to, co k němu nepatří, může být stopami satiry příjemně překvapen.

To muselo dát práce... A přitom taková blbost, co? Jenže tohle blbost v mnoha ohledech není. Spíš naprostá bomba a stroj na čím dál vzácnější diváckou extázi. Zdrcující efekt, který Definitivní sestřih na protřelého diváka působí, spočívá v tom, že naplno těží ze slabiny čím dál většího počtu nově natočených filmů - že totiž každý připomíná film jiný. Final Cut připomíná všechny a k tomu ještě každý druhý obyčejný divácký život. György Pálfi naplnil sen mnohých o žánru filmového remixu, jakýsi Since I Left You v obrazech. Pro jen trochu protřelého diváka jde o maximální overkill, nejlepší nenatočený díl Videostopu blahé paměti. Final Cut: Ladies & Gentlemen nicméně mimoděk dokumentuje i neblahou skutečnost, že čumíme na ten samý příběh stále dokola. Příznačné pro nádherný svět kinematografie je i to, že bezpochyby nejpovedenější pocta jí samé nebyla skrze potíže s právy uvedena do oficiální distribuce. Nejmonumentálnější pomník století filmu tak nadále matně září v podsvětí torrentů. Kdyby to tak alespoň bylo v HD...

SPOILERY. Cinefilská extáze roku 2009, srovnatelná jen s hnusem navozeným Avatarem téhož roku. Tarantinův počin zdobí punc droboulinkého pokusu nápravy jednoho z největších zločinů v dějinách, když nechává židovské komando odkráglovat největšího záporáka ever alespoň ve francouzském kině. Tarantinův atentát cílí nejen na pohlaváry, ale i do očekávání v řadách publika, když bez mrknutí oka odrovnává očekávání scén válečného masomlejnku s potutelnou, nevyřčenou instrukcí: kdo chce blbou akci a patos bez pomrkání a stylu, nechť přešaltuje na Spielberga. Na ploše dvou-a-půl hodin se pachatel téměř zcela vystřihává akce, nepočítaje několik sotva zlom-sekundových přestřelek a jednu davovou scénu jako od Ejzenštejna. (Pýchu národa nelze počítat, tu točil Roth.) K plýtvání municí dochází jen v přeneseném smyslu: Řeč je o kulometné palbě ve čtyřech jazycích, což představuje počin bezprecedentní i pro obecenstvem pohrdající evropské tvůrce. Takřka divadelní představení jménem Inglorious Basterds je radost poslouchat a vychutnávat i opakovaně. This could be his masterpiece.

I want get this motherfucking snakes out of this... Znáte to. Vyčítat Hadům v letadle blbost je pitomost. Lze jim však vyčíst nižší úhrn blbosti, než budila úporně navozovaná očekávání. Nejeden ošlehanější labužník vkusem nezatížené produkce musí být zaskočen krotkostí, řídkostí a neobratnou těžbou potenciálu, který téma plazů na palubě 747 skýtá. Skutečnost, že tvůrcům stálo zato dotáčet do filmu hlášky na základě podnětů fanoušků, je příznačná. Jistě, jsou tu povinná klišé a bizarní úmrtí, ale celou šaškárnu by oživilo víc karikaturních scén typu vysávání jedu ze zadku zjevně homosexuálním stevardem. Nejpříhodnější herecký výkon nepodal ani tak Samuel L. Jackson, držící se při zemi, jako role správně se chápající David Koechner, představitel co-pilota, známý jinak především z eskapád Willa Ferrella. Zábavné, ale míle za očekáváními. Škoda, že knipl netřímal (někdo s podobným smyslem pro exces jako) Rodriguez.

Kdyby bylo možné špatnou kinematografii trestat dle zákona, Pascal Bonitzer by byl k předložení velkého alibi jistě vyzván. Forma osciluje mezi nesourodými polohami klubového francouzského dramatu a epizodou libovolného televizního euro-seroše. Pravidla christieovské detektivky byla nejspíš vyhodnocena nejspíš jako prvoplánová, protože sázet hravě před diváka indicie je mnohem předvídatelné. Oč lepší topit případ v nanicovaté dovolenkové impresi! Zíraje do bodovkami nasvícených tůjí u bazénu, zastesklo se mi po queer promaštěném kníru Davida Sucheta a pravidelných, špatně dabovaných epizodách Hercula Poirota, jimiž mne má drahá týrá o víkendech. Zajímavého poskrovnu: xicht Wilsona Lamberta a luxusní sideboob Cateriny Murino.

Celkem nedávno mě dva Kachyňovy filmy z osmdesátých let navnadily i na tenhle osvědčený televizní flák. Sestřičky sice podobně jako Dobré světlo a Kam pánové, kam jdete charakterizuje existnciální zájem o trampoty jednotlivce v tranzitní fázi, jíž se anglicky říká trefně coming-of-age, ale vyloženě schází společensko-kritický osten, který činil z výše jmenovaných filmů dodnes zajímavá pokoukání. Je s podivem, že Kachyňa, příkrý vůči nešvarům let osmdesátých, jen o několik let dříve celkem explicitně omlouvá excesy padesátých let (nejen scéna, kde se stará panna Jirásková naváží do kulaků); možná výsledek nostalgie. Další potíží je představitelka hlavní role Alena Mihulová. Nelze jí upřít jistý sexuální apel dívky, která jen o pár měsíců odrostla zájmu pedofila, ale jisté nesouměrnosti brání hovořit o klasické filmové kráse. To vše by se dalo pominout, kdyby byla Mihulová s to podat výrazný herecký výkon, do něhož má její postsynchronní kuňkání daleko. Na postavě aspirantky na profesi zdravotní sestry jsou nakonec spolehlivě nejzajímavější její mužští kolegové, především shovívavý sexuální neschopa Oldřich Vízner. Nečekaně nemastné pokoukání trochu narovnává ponurá výprava, umísťující příběh do zimních měsíců - nejspíš inspirace Kleinovým Jak básníkům chutná život.

Polovzdělaný europocentrik ve mně čekal cosi jiného - politický útlak, mučení, křivdy, obvyklou to politickou agitku produkcí sklízejících festivalová ocenění. Nikoliv na lékárnických miskách vyvážený příběh kultivovaného sporu, v němž není komu fandit. I když náročné, měnící se společenské poměry Iránu do příběhu Rozchodu pronikají, jsou mu bytostně vnější a jejich interpretace není vůbec jednoznačná. Požadavek DIY kladený na diváka proniká všemi složkami filmu. Péče, jakou režisér a scénárista věnovali nestrannosti, je bezprecedentní. Věrohodnost figur činí z podívané intenzivní zážitek, absence směrnic nutí diváka pracovat víc, než nakolik je běžně připraven. Výsledkem bylo v mém případě velmi náročné angažmá. Toho šlo docílit jen s dokonalým scénářem, precizní režii a herecké svitě, která se na jednom placu potkává jen jednou za maďarský rok. Nenásilně poučné. Křišťálových pět.