F.W.Colqhoun

My friends think the song contest is for losers, and it's going to be an epic shitshow. Spoluautor scénáře Will Ferrell mnohokrát dokázal, že má slabost a nedostižný talent pro exces. Deklarovanou afinitu vůči Eurovizi lze vykládat různě - jako výraz fandovství stejně jako fascinaci bizárem; navíc se to nevylučuje. I když se tvůrci snaží o jistou vyváženost, je zjevné, že se za prachy Netflixu nechvalně známé talentové soutěži (jeho účinkujícím i publiku) především vysmívají. Jako bonus několik vyšinutých scének z Ferrellova repertoáru: islandští skřítci vraždí zákeřné islandské bankéře; ohořelá vepřová pracka Demi Lovato; živou vodou pokropený Pierce Brosnan, viditelně oceňující, že může mluvit islandsky resp. s islandským přízvukem a nemusí zpívat Abbu. Už jen skutečnost, že se na tak subverzivní záměr povedlo vydyndat prachy z Neflixu, si zasluhuje uznání. Ad hudba a cameo: Potěší především ti, kteří by se Eurovize jinak nedotkli ani dráždící tyčí na opice - jízlivý Graham Norton a tři songy od nedostižných Sigur Rós: Untitled No. 3, Svefn-G-Englar a extatická Hoppipolla.

Sam Mendes nás chce ohromit. On a Roger Deakis uspěli. Jsem ohromen. A zároveň otráven tím, že je mi to málo. Prázdnější než biják od Christophera Nolana.

After all, there's the orb, and there's the telescreen, and there's the Orgasmatron. What more do they want? Není vlastně důvod stěžovat si, že Spáč trochu unavuje. Co jiného se dalo čekat? Woody Allen u svého prvního 'opravdového' filmu dosud lavíruje mezi situačním a slovním humorem. I když nelze odmáznout záměr natočit sci-fi grotesku jako špatný nápad (a nelze mu upřít to, co se v žánru cení, jasnozřivost), všechny zrychlené gagy blednou v porovnání s klasickými one-linery a Diane Keaton napodobující Marlona Brando. (A její ochotou nenosit pod futuristickými hábity podprsenku.)

Je zajímavé přečíst si, že Angela Schanelec později natočila filmy jako Můj pomalý život a Místa ve městech. Ani jeden z jejích celovečerních filmů neviděl, ale lze usuzovat, že ji některé fascinace neopustily. Prag, März 1992 je o zírání na 'zdánlivě' nezajímavá místa, pozorování 'zdánlivě' nezajímavých situací. Mohu si jen představovat, jak film fungoval v době svého vzniku, ale třicet let se na něm podepsalo jinak, než Schanelec plánovala (plánovala-li) - film totiž začal být zajímavý. Vynecháme-li citování Hrabalovy Kouzelné flétny v němčině, který zbytečně zavádí, ačkoliv nezní zle, představuje těch necelých 15 minut záběrů pražských ulic fascinující časovou kapsli. Autorčino důsledné vyhýbání se čemukoliv akčnímu, skandálnímu, vyklidilo prostor pro nejobyčejnější událost - cinkající tramvaje, telefonování z budky a automatu (2x), prázdné a naprosto temné noční ulice, nákup růží á 14 Kč(s), hnědotou zářicí ulice, nepoznamenané fasádismem. Všechno to je pryč, jak jsme si přáli. Dosud nikdy jsem neměl tak intenzivní pocit, že opět hledím z výšky necelých 130 cm přes mokré čelní sklo tátova žigulíku. Kéž by ten film byl o dvě hodiny delší.

Just because you can't prove it, doesn't mean it's not true. Fincherův génius se zde projevuje bezchybnou exekucí. Filmařská virtuozita ale není překvapením. I mě ale v roce 2007 zaskočilo ostré vymezení se vůči očekávání vzešlá z masomlejnku jménem Se7en. Oba filmy spojuje sice diskutabilní 'úspěch' vyšetřovatelů (a trik s knihovnou). Zmar Iron Mana, Mysteria a Hulka ve střetu se sériovým vrahem je méně dramatický, ale hlubší: antoinionovsky marná snaha dosáhnout pravdy zločinu reps. zločince se stává nečekaným, jízlivým komentářem posedlosti, zřejmě i Fincherovy vlastní. Jeho nejlepší film in-my-book. That Harry Callahan did a hell of a job with your case. (...) Yeah. No need for due process, right?

Ulice patří všem. (...) Tahle ne. Rodrigo Plá nemusel své podobenství moc promýšlet, 'zóny' tu začínají být nejen jako 'skleněné' stropy a valy, nýbrž topografická vymezení. No-Go nikoliv jako místo, kam policajt nechce, nýbrž nesmí. Na jednu stranu lze záměr ze zřejmých důvodů ocenit, na druhou alegorie nabývá funkčnosti úměrně své průhlednosti, odhalující jinak nezpozorovanou povahu skutečnosti. Plá se své horlivosti docílil pravého opaku. Otázku, zda je jeho modrým filtrem překrytá inverze zvlášť dobrý počin, jsem (si) nechal nezodpovězenou.

Takže si vymýšlíme své milované? To je blbý. Hudbu k Ozonovu Mému létu lásky komponoval JB Dunckel, k lepších časech polovina jedinečných Air. Été 85 by klidně mohla být jejich albem. Také zde jde výhradně o dva mladé muže. Zdání cukrkandlové melancholie tají v druhém plánu cosi závažnějšího, ale ne tak závažného, aby na to nešlo s láskou vzpomínat. I zde se v pozadí pohybuje empatická dívka vyhlížející jako Robert Smith, jehož In Between Days rámuje iniciační příběh na obou koncích. Být náhle sám v Normandii na konci chladného léta může být hodně podobné tomu být sám řekněme v Kjótu. Ozonovy filmy obvykle závažnost a chytrost maskují žánrovou hravostí. Tentokrát jakoby se Ozon nechal unést jedním víc než jinými - detektivku a drama jednoznačně válcuje romance. V létě roku 1985 bylo Ozonovi osmnáct a není pochyb, že to bylo osobní. Co schází na rafinovanosti plně substituuje s obdivuhodnou lehkostí tlumočená nevinnost, kterou by divák od tvůrce v jeho šesté životní dekádě prostě nečekal. Odrhovačku Sailing Roda Stewarta si ovšem mohl odpustit.

KAREL GOTT V ROLI ZPĚVÁKA. K neuvěření, že má něco takového na triku Hynek Bočan, autor nejspíš nejlepší české romantické veselohry. Už dlouho jsem neviděl něco ta surrealistického, ale to nejspíš jen proto, že se štítivě vyhýbám většině 'čerstvé' domácí produkce. Mohu tedy nadále setrvávat v blahém omylu, který byl snad jednu dobu odůvodněný - totiž že tak blbé filmy se už točit nebudou. Zrůdnost pohádky o kalciové bariéře odlehčuje jen upocená profi snaha kurvící se herecké šlechty a retro atmosféra ředitelských a odborářských kanceláří, ubytoven s frontami před sprchami (kde své tělo drhne jelenem Regina Rázlová), podnikových rekreačních objektů a kulturních domů s přednáškami pro pracující. Dej to pryč. Stačí když je šoufl jednomu.

It's raining cats, dogs, and Democrats out there, this better be worth it. Christine Collins zmizí syn. Ona se nezhroutí, chodí dál do práce v telefonní ústředně (v této situaci v podstatě strategické místo) a věří. Jednoho dne jí LAPD s plnou parádou 'vrátí' kluka, který jí není povědomý. LAPD trvá na tom, že je kompetentnější situaci posoudit lépe než matka a následuje velmi disciplinovaně podaná disciplinace někoho, kdo si dovolil nebýt vděčný za sračky, který plodí prokorumpovaná mašinérie, zaštiťující se účelem pomáhat a chránit. Eastwoody filmy bývají sice kritické, ale alespoň ve druhém plánu afirmativní. Výměna ukazuje svět jako skutečně odporné místo k životu a lidi z větší části jako hlupáky, bestie, kariéristy a blázny. On, který není Hitchcock ani Polanski, nýbrž týpek střílející negry prstem, i v pravdivé storce plné tekutého zla spíš než paranoiu nachází občanské a mateřské ctnosti matky a samočistící schopnost systému; unaveně donkichotský, ale autenticky mužný (a stále vzácnější) postoj umírajícího kovboje.

Jdi nám z cesty, ženská! Kapitola první: Slib pomsty spojuje lásku a nenávist; Kapitola druhá: Plačící bambusoví panáci potřísnění krví; Kapitola třetí: deštník od krve, srdce z uvadlých květin; Kapitola čtvrtá: Palác potěšení, závěrečné krveprolití. Krásný, násilnický, iracionální, pomstychtivý, rodinný, nemilosrdný, krvavý - velmi ženský film. Žádný div, že učaroval, komu učaroval. Na Shurayukihime nelze nehledět skrze hollywoodskými prachy naleštěného Kill Billa. Tradici téměř doslovných 'poct' příliš nerozumím (i když od jistého stupně doslovnosti to zase smysl nabývá). Kill Bill jí až na několik typicky západních odlišností (a citací z dalších filmů) doslovnou vykrádačkou - zatímco Fudžita nechává mstít dítě zrozené z krveprolití, Tarantino zaměstnává zakládáním krvetrysků bez ohledu na ducha předlohy přímo matku. Asi nelze plně docenit, kolik tomuto filmu plnému zajímavých filmařských nápadů dluží.