F.W.Colqhoun

Just because you can't prove it, doesn't mean it's not true. Fincherův génius se zde projevuje bezchybnou exekucí. Filmařská virtuozita ale není překvapením. I mě ale v roce 2007 zaskočilo ostré vymezení se vůči očekávání vzešlá z masomlejnku jménem Se7en. Oba filmy spojuje sice diskutabilní 'úspěch' vyšetřovatelů (a trik s knihovnou). Zmar Iron Mana, Mysteria a Hulka ve střetu se sériovým vrahem je méně dramatický, ale hlubší: antoinionovsky marná snaha dosáhnout pravdy zločinu reps. zločince se stává nečekaným, jízlivým komentářem posedlosti, zřejmě i Fincherovy vlastní. Jeho nejlepší film in-my-book. That Harry Callahan did a hell of a job with your case. (...) Yeah. No need for due process, right?

Ulice patří všem. (...) Tahle ne. Rodrigo Plá nemusel své podobenství moc promýšlet, 'zóny' tu začínají být nejen jako 'skleněné' stropy a valy, nýbrž topografická vymezení. No-Go nikoliv jako místo, kam policajt nechce, nýbrž nesmí. Na jednu stranu lze záměr ze zřejmých důvodů ocenit, na druhou alegorie nabývá funkčnosti úměrně své průhlednosti, odhalující jinak nezpozorovanou povahu skutečnosti. Plá se své horlivosti docílil pravého opaku. Otázku, zda je jeho modrým filtrem překrytá inverze zvlášť dobrý počin, jsem (si) nechal nezodpovězenou.

Takže si vymýšlíme své milované? To je blbý. Hudbu k Ozonovu Mému létu lásky komponoval JB Dunckel, k lepších časech polovina jedinečných Air. Été 85 by klidně mohla být jejich albem. Také zde jde výhradně o dva mladé muže. Zdání cukrkandlové melancholie tají v druhém plánu cosi závažnějšího, ale ne tak závažného, aby na to nešlo s láskou vzpomínat. I zde se v pozadí pohybuje empatická dívka vyhlížející jako Robert Smith, jehož In Between Days rámuje iniciační příběh na obou koncích. Být náhle sám v Normandii na konci chladného léta může být hodně podobné tomu být sám řekněme v Kjótu. Ozonovy filmy obvykle závažnost a chytrost maskují žánrovou hravostí. Tentokrát jakoby se Ozon nechal unést jedním víc než jinými - detektivku a drama jednoznačně válcuje romance. V létě roku 1985 bylo Ozonovi osmnáct a není pochyb, že to bylo osobní. Co schází na rafinovanosti plně substituuje s obdivuhodnou lehkostí tlumočená nevinnost, kterou by divák od tvůrce v jeho šesté životní dekádě prostě nečekal. Odrhovačku Sailing Roda Stewarta si ovšem mohl odpustit.

KAREL GOTT V ROLI ZPĚVÁKA. K neuvěření, že má něco takového na triku Hynek Bočan, autor nejspíš nejlepší české romantické veselohry. Už dlouho jsem neviděl něco ta surrealistického, ale to nejspíš jen proto, že se štítivě vyhýbám většině 'čerstvé' domácí produkce. Mohu tedy nadále setrvávat v blahém omylu, který byl snad jednu dobu odůvodněný - totiž že tak blbé filmy se už točit nebudou. Zrůdnost pohádky o kalciové bariéře odlehčuje jen upocená profi snaha kurvící se herecké šlechty a retro atmosféra ředitelských a odborářských kanceláří, ubytoven s frontami před sprchami (kde své tělo drhne jelenem Regina Rázlová), podnikových rekreačních objektů a kulturních domů s přednáškami pro pracující. Dej to pryč. Stačí když je šoufl jednomu.

It's raining cats, dogs, and Democrats out there, this better be worth it. Christine Collins zmizí syn. Ona se nezhroutí, chodí dál do práce v telefonní ústředně (v této situaci v podstatě strategické místo) a věří. Jednoho dne jí LAPD s plnou parádou 'vrátí' kluka, který jí není povědomý. LAPD trvá na tom, že je kompetentnější situaci posoudit lépe než matka a následuje velmi disciplinovaně podaná disciplinace někoho, kdo si dovolil nebýt vděčný za sračky, který plodí prokorumpovaná mašinérie, zaštiťující se účelem pomáhat a chránit. Eastwoody filmy bývají sice kritické, ale alespoň ve druhém plánu afirmativní. Výměna ukazuje svět jako skutečně odporné místo k životu a lidi z větší části jako hlupáky, bestie, kariéristy a blázny. On, který není Hitchcock ani Polanski, nýbrž týpek střílející negry prstem, i v pravdivé storce plné tekutého zla spíš než paranoiu nachází občanské a mateřské ctnosti matky a samočistící schopnost systému; unaveně donkichotský, ale autenticky mužný (a stále vzácnější) postoj umírajícího kovboje.

Jdi nám z cesty, ženská! Kapitola první: Slib pomsty spojuje lásku a nenávist; Kapitola druhá: Plačící bambusoví panáci potřísnění krví; Kapitola třetí: deštník od krve, srdce z uvadlých květin; Kapitola čtvrtá: Palác potěšení, závěrečné krveprolití. Krásný, násilnický, iracionální, pomstychtivý, rodinný, nemilosrdný, krvavý - velmi ženský film. Žádný div, že učaroval, komu učaroval. Na Shurayukihime nelze nehledět skrze hollywoodskými prachy naleštěného Kill Billa. Tradici téměř doslovných 'poct' příliš nerozumím (i když od jistého stupně doslovnosti to zase smysl nabývá). Kill Bill jí až na několik typicky západních odlišností (a citací z dalších filmů) doslovnou vykrádačkou - zatímco Fudžita nechává mstít dítě zrozené z krveprolití, Tarantino zaměstnává zakládáním krvetrysků bez ohledu na ducha předlohy přímo matku. Asi nelze plně docenit, kolik tomuto filmu plnému zajímavých filmařských nápadů dluží.

James Silva, welcome to the new war. The Bourne Bastard. Nejsou tyhle filmy trochu navíc? Asi je to jedno, když v byznysu přežívá tolik lidí, které bez ohledu na smysl prostě baví bez ohledu tyhle srágory nadále točit. Bergův přínos k devadesátiminutové misi Modern Warfare bez gamepadu tkví s ucházející fyzičnosti, troše střihu a neuvěřitelné paruce Johna Malkoviche. Wahlbergova postava, o hodně hůř napsaná, zahraná a promyšlená než druhý táta v Táta je doma 2, prosvítá jako umaštěný pauzák a je tu jen aby sugerovala emerickému publiku, odrostlému na cole, hambáčích a donatech útěšnou představu, že být nesoustředěné pako je zaručenou vstupenkou do special forces. Možná by to šlo, jen kdyby někdo v reálném světě vypnul stejně jako tady AI: Který rozvědčík by byl tak slaboduchý, aby zkoušel zastavit na svém území početně omezený tým protivníka (početně neomezenou) skupinou pankáčů na motorkách? Pokus o špionážní rovinu bolestně trapný. Stop monologuing, you bipolar fuck! (...) It's everybody's downfall, my friend. Ego is not your amigo.

What! / What! / What! / What! / What? / What! / What! / What! Každý je ostrov a běda, když někdo někomu na ten jeho vstoupí (notabene na víc než 4 týdny). Robert Eggers podobně jako v Čarodějnici navozuje svůdnou atmosféru paranoie a nejistoty ohledně toho, co se "skutečně" děje. Jestliže jste ale jakožto diváci dospěli do bodu, kdy nezapomínáte, že sledujete filmovou fikci a podobné hrátky jsou mimo vás, nemůže vám ujít, že i falický Maják (stejně jako vulvická Čarodějnice) představuje mnoho prostředků pro málo cílů. Černobílá mytologická kaše, Triton, Prometheus, Lovecraft, Poe, 1.19:1. Nejhlubší moment filmu skýtá scéná, v níž Pattinsonova postava vylévá nočníky do moře - prosím nikdy proti oceánskému větru. Jestliže vám už ale ani na cílech nesejde a dovedete si vychutnat to jediné, co kinematografii zbylo (ty prostředky), můžete si pobyt na Majáku užít. Memento před opomenutím vzít si na odlehlé osamělé místo něco dobrého na čtení.

Life is not survivevable. SPOILERY. Mít obývací pokoj zevnitř o 1.5 metru delší než zvenčí, se zdá být řešením některých palčivých urbanistických problémů současnosti. Ale kdo se v tom má potom vyznat? Napříč několika filmy jsem Davida Koeppa identifikoval jako režiséra, jehož práci nemám rád. Dokud se jako obvykle pohybuje v rovině budování atmosféry nejistoty a paranoie, není to sice originální, ale ani marné. Film se přesunuje z průměru kamsi podstatně níž v okamžiku, kdy Koepp uzná za vhodné divákům vše, ale skutečně naprosto vše vysvětlit. Nikoliv mistrovsky, ale pracně budovaná rutina, podpořená sympatickými a pohlednými, nikoliv virtuózními hereckými představiteli se rozsype jako špatně vyměřená ďáblova věž.

Okázale neokázalé nahlédnutí do života mladých Francouzů na konci sedmdesátých let minulého století. Sociální / třídně uvědomělý podtext a řešení otázky, zda je pro post-moderní ženu lepší (nelidsky chlupatý) neurotický intelektuál, či (nelidsky chlupatý) něžný barbar, který neztrácí dobrou letoru (a chuť na pivo) ani když ho pobodají nožem v krajině břišní, zanikly v otázce, co jsem udělal špatně, že nežiji jako Depardieuův marný Loulou (a třeba ještě jeho kamarád Lulu): Nechat se vydržovat emancipovanou kulturní pracovnící, šukat ji a přilepšovat si příležitostnými krádežemi elektroniky. Mimo jiné dokument nepochopitelně zdařilé konzervace Isabelle Huppert. (Když se napříč 50 let trvající filmografií tváříte stále stejně, vrásky se nemnoží.)