Ulmos

Ve vesmíru vás sice nikdo křičet neuslyší, ale v narvaném kinosálu určitě ano (omlouvám se všem přítomným). A když si pomyslím, že tohle chtěl někdo poslat přímo na VOD... tak to je snad na kriminál. Libový audiovizuální kabátek oblečený na příběhu neokoukaných postav generace Z, jež musí bojovat nejen s vesmírnými nestvůrami, ale i s chybami generací předchozích. Největším překvapením a slastí byla postava Andyho v podání Davida Jonssona, k němuž do budoucna můžu říct snad jen to, že vidím herce velikého, jehož talent hvězd se dotýká, protože jeho bipolární představení bylo zkrátka fenomenální. Tušil jsem, že Romulus bude dobrý, ale nečekal jsem, že až tak moc. Nadšení bylo jak u mne, milovníka hry Alien: Isolation a obdivovatele starých dílů, tak i u doprovodu v podobě jednoho znalce prequelů a jednoho úplného nováčka v sérii. Zkrátka trefa do černého na všech možných frontách a osobní král letní blockbusterové sezóny. Jestli i tohle zde půjde do modrých čísel, tak se asi na Husa upálím v serverovně ČSFD. „Posral jsem se. Škoda, že to necejtíte.“

Zhruba deset let poté, co Netflix a HBO odstartovali „renesanci“ true crime žánru v rámci diverzifikace tvůrčích postupů, tak přichází i VOD služba Voyo se zpracováním jedné z nejrozporuplnějších kauz, jakou české právo a společnost pamatuje. Vůbec poprvé tak zde máme sérii, která je schopna se alespoň částečně přiblížit zahraniční dokumentární tvorbě tohoto typu - propracovaná kvalita vizuálu, zvukového designu, stylizovaných rekonstrukcí, stejně tak jako důraz na objektivní vyváženost a společenský přesah, ať už v souvislosti s justičními omyly nebo vlivem médií na myšlenkové pochody mas. Z opačné strany si to nese častý nešvar toho, že by to klidně mohlo být o hodinu delší a detailnější, nebo o hodinu kratší a kompaktnější. I tak se ale jedná o solidní počin a Voyo po geniálním Markovičovi opět přesvědčuje, že bude oproti jiné soukromé nebo veřejnoprávní tvorbě stále o krok napřed a udávat tempo v dalších letech. „Vždycky, když něco rozděluje, tak to prostě vyvolává emoce. Takhle funguje kauza Petr Kramný.“ // P. S. Bylo by fajn, aby si zde někteří hodnotící uvědomili, že nemají do hodnocení promítat své subjektivní názory na kauzu.

Bylo to silnější než já a tak si zde, stejně jako spousta podobně hodnotících, odplivnu pár slov nad tím, jak strašně moc mě tato série zklamala. Prvním problémem je fakt, že třetina postav už dávno měla být mrtvá nebo jiným způsobem vyšachovaná ze seriálu. Z Bandy se stala leda banda trapáků, která v podstatě ani neví, co chce a jakým způsobem toho dosáhnout. Čtvrtá série ani nemá žádnou hlavní dějovou linku, která by se dala nějak zevrubně popsat, což v minulých sezónách problém nebyl, a místo toho dostáváme splácaninu nahodilých scén a výjevů podle toho, jak se to scénáristům zrovna hodí a jakou mají náladu. Z nepochopitelných důvodů se tady znova a poněkolikáté řeší stejné dějové oblouky a vnitřní bolístky postav, i když už byly dávno vyřešeny, ale tvůrci jakoby znova chtěli s tím vylouhovaným čajovým pytlíčkem ještě párkrát začvachtat v hrníčku. Co na tom, že už ten čaj začíná plesnivět, hodíme na to pár cákanců krve, nesmyslných nechutností a masám to přece musí stačit. (Na Párty Hárd si každý může stěžovat, jak chce, ale tam ty všechny prasárny smysl dávaly, byly dobře zasazené v ději a drtivá většina z nich byla i vtipná) Co tedy vlastně zbylo? Maximálně pár povedených scén, které na svých bedrech nesou Antony Starr (v precizní čtvrté epizodě, kterou bych obdivoval ještě víc, kdyby se odehrávala jenom na onom jednom místě) a Karl Urban –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oba by měli dostat bonus na revmatologa. Seznam věcí, které mě vyloženě iritovali, je dlouhý, a popravdě z té pachuti se k většině už nechci ani vracet. Tetování na kotníku, zmordovaná Starlight po vnější i vnitřní stránce, nemocniční linka, nejchytřejší člověk, využívání děje z Gen V (wtf?)… jen zlomek hloupostí. Za čestnou zmínku stojí hlavně tak trapný a ohraný twist, po němž by měl každý, kdo jej nebyl schopen zpozorovat před velkým „odhalením“, možná pomalu začít trénovat Braillovo písmo. O politickém podtextu se už vůbec nechci zmiňovat, protože ten je tak mimo, nezáživný a sterilní, až to bolí. Těžký kvalitativní propad.

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem naposledy u filmu v totálním napětí a nekončícím stresu sledoval každý kout záběru, aby z něj na mě náhodou něco nevyskočilo. Ďábel je ukryt v detailu, to je asi to nejvýstižnější tvrzení, jaké lze o Longlegs napsat, protože všechny ty kreativní, ať už nenápadné či očividné vizuální předzvěsti k vývoji děje snad ani nešlo spočítat a vybízí tak k opětovnému zhlédnutí v budoucnu. Precizní práce s kamerou, hudbou a ruchovým pásem pomáhá navodit hutnou a depresivní atmosféru, která s divákem zacloumá a ještě s ním dlouho zůstává i po skončení filmu. Stejně jako obraz Nicolase Cage, jehož podobu se propagační kampaně snažili zatajit a udělali moc dobře, protože jeho postupné odhalování funguje v průběhu stopáže velmi dobře a ačkoliv není na plátně mnohokrát, pokaždé ze sebe vydává maximum. Zřejmě se najdou hnidopichové, kteří budou rýpat do příběhové linky a říkat, že v ní bylo něčeho moc/málo, ale za mě bylo všeho naopak tak akorát. A jelikož snímek z části skládá poctu několika klasikám hororového a thrillerového žánru, ve váhání mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami jsem se nakonec svolil dát pět, protože kdyby všechny nízkorozpočtové filmy byly takhle dobré, tak by to byla čistá fantazie. „Modlíš se vůbec ještě?“ /// poznámka pod čarou k české (ne)distribuci: Je až směšné pozorovat, jak se po zahraničních ohlasech a úspěchu najednou začali distributoři zajímat o to, jak by film ještě co nejrychleji dostali i do našich kin, protože uslyšeli možný cinkot penízků. Stejně se jim to už nejspíš ani nepovede, protože jak je už v dnešní době zvykem, do měsíce budeme mít dílo na PVOD a hlavouni si pak zase můžou jít do médií stěžovat, jak jim kina zejí prázdnotou. Ale hlavně že do distribuce dostaneme céčkové horory s Medvídkem Pú a vraždící Bambi má premiéru naplánovanou skoro rok dopředu. Klauniáda hodná maximálně nějaké rozvojové země, ne té, co se chvástá pořádáním nejprestižnějšího filmového festivalu ve střední Evropě. Howgh.

Díkybohu za mou absolutní ignoraci všech trailerů a většiny propagačního materiálu. Zpětně mi přijde až směšné, jak moc komerčně se A24 snažilo tento snímek prodat, například akčními ukázkami nebo trapnými plakáty vyrobenými AI. Úplně zbytečně. Garland totiž nenabízí přehnanou a epickou válečnou vřavu s jasně vyhraněnými stranami na ose dobro–zlo, ale úzkostlivou a záměrně zmatenou krátkou projížďku rozpolcenou společností. Byl jsem až překvapen, jak zručně se mu dařilo měnit tempo a napětí obklopující jeho novinářskou expedici, ač charaktery ničím unikátním nevyčnívající. Další velké nadšení přišlo stran zvuku, jelikož každý výstřel je dávkován s chirurgickou přesností, kdy to se mnou nejednou cuklo a bylo opravdu nesnesitelně skličující sledovat některé scény (vynikající Jesse Plemons v miniaturní roli s maximální hrůzostrašností). Co se týče častého stěžování si na absenci vysvětlování příčin a souvislostí konfliktu, tak to je z mého pohledu naprosto zcestné, jelikož úplně míjí hlavní motivy filmu o tom, jak moc může válka otupovat lidské vnímání čehokoliv, tedy i bojujících stran (viz. sniper v poli). Kolem a kolem, další kvalitní zářez čtyřiadvacítky, jenom příště ubrat na nepotřebné propagační extravaganci, protože přivedla i diváky s bezdůvodně zkreslenými očekáváními akčního bijáku, namísto novinářského dramatu. „Jaký jste druh Američana?“

Zničit bobra! Dva roky se s ním vozili po festivalech a nyní jej konečně představili široké veřejnosti. Tohle dílo je fenomenální a jedinečná groteskní variace na známé a mnohokrát viděné téma boje člověka s nelítostnou přírodou. Stejně jako ony bobří hráze jsou přetlakovány vodou, tak i stopáž tohoto snímku téměř praská pod tlakem nekonečného slapstickového humoru a nádherné vizuální kreativity. Úplně si představuju, kolik zábavy si při natáčení museli tvůrci užít v zimní krajině a jak moc se asi těšili, až svým ulítlým a ztřeštěným stylem polechtají bránice nejednoho diváka. Učebnicový příklad toho, když filmy jsou hlavně radost. Čistá fantazie. „Zkurwysyne bobrze! A ty chuju bobrze! Aaa, kurwa, bober!“ 🦫

Ouky douky. Nemáte někdo kontakt na pokrývače? Moje nadšení dnes totiž prorazilo střechu od baráku. Máme tu další adaptaci postapokalyptické videohry a na rozdíl od převedení do seriálové podoby v poměru téměř 1:1, jako tomu bylo u The Last of Us (což nemíním jako výtku), jsme se v případě Falloutu dočkali originálního příběhu z pera Jonathana Nolana a dalších šikovných lidí, silně ctících kouzlo a atmosféru této značky. Musel na ně být enormní tlak, aby se zavděčili věrným fanouškům i úplným neznalcům... a jak se říká, pod tlakem vznikají diamanty. Tvůrcům se podařilo vytvořit velice poutavý sci-fi westernový příběh a zároveň ukázat, jakým skvělým způsobem se dají zfilmovat známé RPG herní postupy – ať už nalézání lepších zbraní k boji, směšné počáteční schopnosti konverzace, morální dilemata ve stylu špatné vs. ještě horší, střídání společníků nebo interakce s podivíny Pustiny. To všechno smíchané se zábavným falloutovsky černým humorem a solidním ultranásilným nářezem byl zkrátka recept na úspěch a nejvíce mi srdíčko zaplesalo u mého oblíbence Waltona Gogginse, který dostal nemalý prostor předvést svůj herecký um. Velká paráda a další výstavní dílo videoherních adaptací, které snad i v budoucnu budou takhle skvostné a převálcují přežilé superhrdinské kolovrátky. „Tohle pojebaný místo. Vždycky se najde něco, co ti zkurví den.“

Satira bývá často považována za velmi nevděčný žánr, jelikož od tvůrců (ale i diváků) žádá nemalou znalost tématu toho, co se paroduje, a současně schopnost materiál ztvárnit do podoby, která zvládne pobavit. Z hlavy mě jako názorný příklad napadá zrající Tropická bouře, jež i po letech nabízí velmi vtipný náhled do zákulisí filmové branže, nebo Ztratili jsme Stalina, posměšně zobrazující intriky a paniky komunistické říše. Právě z tohoto druhého snímku si očividně bere inspiraci i seriál Režim, v němž do čela fiktivního autokratického státu staví egocentrickou a vyšinutou kancléřku Elenu ve skvělém podání Kate Winslet. A stejně jako u Stalina, tak i v tomhle případě se vyžaduje divákova elementární znalost určitých souvislostí, konkrétně tedy středoevropského dění posledních dekád, na čemž tvůrci staví sžíravý, absurdní a záměrně vyhrocený děj. Tomu napomáhá i postava surového praporčíka Zubaka, v neméně obdivuhodném výkonu „kurskového“ Matthiase Schoenaertse, který spolu s kancléřkou vytváří nevídaně toxickou, ale vzájemně zvrhle funkční dvojici. Jejich vztah a jeho vývoj je taky hlavní vyčnívající devízou tohoto krátkého šestidílného počinu. Ostatní řemeslné složky se však pohybují už „jen“ na vlnách mírného nadprůměru. I tak se ale z mého pohledu vůbec nejedná o zklamání, i když jsem upřímně lehce zaskočen místním přísným hodnocením, které nejspíš reflektuje ne až tak velkou oblibu suchého humoru, jímž série oplývá. Pokud by to však znamenalo, že v budoucnu dlouho nebudu svědkem vrcholných trapností, jako byl varan v teráriu, který se i zde dočkal zrcadlení, tak jsem ochoten to překousnout. Výstižná ukázka dopadů destrukce demokratických hodnot. Letos na HBO Max, za pár let s největší pravděpodobností živě na TV Markíza. „Jak se dostal ven? Letiště je zavřené… – No je to ministr dopravy, ne?“

Představte si, že vám zabijou dítě. Několik let jste jej vychovávali, vštěpovali mu dobré mravy, představovali si jeho naplněný a smysluplný život, ale teď v náručí jímáte mrtvé tělo s prostřelenou hlavou, protože bylo popraveno spolu s dalšími dvěma desítkami prvňáčků. Neuvěřitelná hrůza, že? Avšak teď si představte, že vás duševní mrzák se spasitelským komplexem začne osočovat z toho, že jste placený herec, že jste součástí manipulační inscenace, že vaše dítě někde potají žije nebo snad nikdy vůbec neexistovalo. A nyní si představte, že této konspiraci onoho duševního mrzáka věří čtvrtina populace vaší země, na ulici na vás vulgárně pokřikují neznámí lidé, vyhrožují vám smrtí, znásilněním, močí na hrob vašeho zemřelého potomka nebo jej chtějí exhumovat. A nakonec si představte, že se nejedná o fikci nebo horor. Tohle je realita, tohle je Amerika, tohle je facka bezbřehé svobodě projevu a velmi výstražné varování, kam až může zajít ustupování dezolátní scéně a maniakálním konspirátorům. Nesnesitelný snímek.

Neuvěřitelné. Nádherné. Nezapomenutelné. Už chápu, jak se cítí lidé, kteří navštíví půdu po dědovi a najdou tam poklad. Aneb když při sledování filmu cítíte, jak houstne vzduch, dešťové kapky dopadají kolměji, tikot hodin zpomaluje a zvuky sílí. Do konce života se budu modlit, aby někdy spatřil světlo světa Extended Cut.