Dreadd

Podtitul Temný svět by mohl evokovat temné hrdinské fantasy, nicméně pokračování Thorovy samostatné filmové série se více než na příběh soustředí na komické vložky - doktor Selvig, útěk z Asgardu, Stan Lee a jeho cameo a několikanásobná konfrontace mocného Thora se zemskými reáliemi (Thor vs. automobil, Thor vs. metro, Thor vs. věšák v předsíni), facky Jane - něco je vtipné, ale studio by si mělo ujasnit, co vlastně chce točit. Do toho se míchají ještě dvě romantické zápletky a jen tak mimochodem chce kdosi zničit vesmír, ale to vše může být i cílením odvedením pozornosti od plytkého děje. Thor postrádá na rozdíl od třetího Iron Mana jakýkoliv osobní vývoj a Thor z předchozích filmů není příliš zajímavá postava. Celý film trochu zachraňuje stále ještě neokoukaný Loki (s velkým přispěním jeho představitele).

Mafie, tentokrát úplně nad zákonem a soupeřící pouze sama se sebou o nadvládu nad San Franciscem. Nekompromisní gangsterka, jež sice postrádá obsáhlejší děj, ale vynahrazuje to svým provedením - dobré přestřelky, jedna obzvlášť povedená honička aut, zajímavý soundtrack, jenž některé scény odlehčuje, u jiných zase podporuje akční tempo.

Suverénně nejhorší adaptace Stokerovy novely, a to jak ohledně práce scenáristy, tak i práce režiséra. Postavy jsou zmateně přesouvány z místa na místo, kulisy jsou velmi chudé, umělí netopýři se naštěstí třepotají pouze za okny, triky nevypadají lépe než ve filmech o desítky let starších (naštěstí se téměř žádné nepoužily), scény myšlené jako noční byly točeny ještě před setměním, tudíž orientovat se ve střídání dne a noci není vůbec jednoduché, pokud zrovna není v záběru Drákula a celý tenhle negativní výčet korunuje diletantská práce českých dabérů. Nelze se potom divit, že si Lee vypěstoval nechuť k roli Drákuly.

Druhý díl Hunger Games je v první řadě lepší variací prvního dílu (lepší především kamerou v zásadních momentech), ale zároveň přidává i něco navíc, totiž tu postupně gradující politickou dějovou linii, v prvním díle jen letmo naznačenou (samozřejmě, celé Hladové hry jsou z podstaty politická záležitost, ale tento jejich význam byl přehlušen touhou po krvi, zde jsou naopak boje v aréně druhotnou záležitostí), která se dobře doplňuje s bojem na život a na smrt a dělá z celé značky o něco zajímavější továrnu na peníze.

Je více než zjevné, že Vražda na objednávku je ve skutečnosti přepsaná divadelní hra, ale rozhodně tím nijak nestrádá, naopak je velmi dobře, že se Hitchcock rozhodl nedělat příběh akčnější než byl a nepoužít retrospektivu a až na pár výjimek se striktně držel v jedné místnosti. Dává tak perfektně a přehledně vyniknout skvělým dialogům a zároveň střihem částečně bourá divadelní jednotvárnost.

Enderova hra se mi líbí už jen proto, že není pouze prvoplánově akčním vesmírným tažením za vyhlazením všech extraterestriálních bytostí, ale nabízí ojedinělou perspektivu na celý konflikt, perspektivu povznášející se nad ohraný koncept jednoznačného dobra a jednoznačného zla. Je tu armáda reprezentovaná plukovníkem Graffem, jež vidí pouze na ose cíl - jeho eliminace - záchrana lidstva, potom osamocený Ender vnímající nepřátele nezkalenou optikou - jako žijící bytosti a nakonec trochu opomíjená mimozemská civilizace hledající si své místo na slunci a v tomto trojúhelníku si především nerozumí jednotlivé strany navzájem. To vše je zásluhou knižní předlohy a Gavin Hood musel pouze vybrat dějové pasáže, které vyškrtne, ale nezaostává ani jeho režisérská práce - především je působivá vizuální stránka (při rozumném produkčním rozpočtu) a virtuální kamera. Ford neměl už dlouho tak dobrou roli.

Film není příliš pozoruhodný jako sonda do fungování mafie; nepopírám, že fungování a organizace Cosa Nostry je velmi zajímavé téma, ale taková svědectví už přineslo mnoho gangsterských snímku dříve a stejně dobře jako Donnie Brasco. Zajímavý je proto, že přináší pohled člověka zvenku, který má za úkol se infiltrovat do jedné z newyorských rodin. Během celé operace je vystaven obrovskému psychickému vypětí, nesmí ani na chvíli vypadnout z role, avšak lidsky se sbližuje s Leftym, jenž ho představil ostatním a riskuje kvůli němu i prozrazení. Práce agenta v utajení mu ničí rodinný život a jediný projev uznání, kterého se mu nakonec dostane, je arogantně předhozená medaile a šek na pět set dolarů. Forget about it.

Dlouhý prolog ocení především diváci nečtoucí synopse před vlastním zhlédnutím filmu, ostatním bude možná připadat zbytečně protahovaný, ale je opodstatněnou a nejlepší částí filmu. Od nalezení novinového článku odchází prvek překvapení, příběhu chybí napětí a snižuje se na pouhé vyprávění o dívce nešťastně zamilované do vraha a svého strýce v jedné osobě (alespoň zpočátku, motivace Charlie jsou však mnohem komplexnější a právě psychologická rovina je v druhé části filmu naprosto zásadní).

Vedlejší dějové linie (Velma, pes) snad slouží především k vyvolání soucitu s tragickým osudem gangstera a jsou zbytečně prodlužovány, nemají pro děj velký přínos a Roy Earle je i bez nich dostatečně divácky sympatická postava. High Sierra má zajímavé akční scény, především pronásledování Roye po horských cestách je dobře natočené, konec ale přichází v nevhodnou chvíli, ale někdo zřejmě velmi intenzivně chtěl, aby Roy vyzkoušel dlouhý pád ze skály.

Příběh ze zákulisního prostředí Hollywoodu vypráví především netradiční milostný příběh scenáristy podezřelého z vraždy a nepříliš úspěšné herečky. Výborně napsaný scénář nedává téměř do poslední chvíle tušit, zda je Dixon Steele skutečně vrahem či ne, částečně díky výstavbě děje (všimněte si jak Steele vypráví svou verzi vraždy a co dělá po odjezdu z pláže), zčásti však i díky Bogartově perfektnímu ztvárnění impulzivního scenáristy. Celé rozuzlení je potom pojato zbytečně zkratkovitě a konec je příliš patetický (přestože dává smysl vzhledem k ději).