Sandiego

Ze současně běžících seriálů špička - syrové pojetí, jednotný vizuál, uvěřitelné herecké výkony (výborná je hlavně Dzuríková v naprosto šílené roli, Gregorová a Javorková), snaha nevršit na sebe zbytečné motivy a nakládat s rámcovaným příběhem nevinně odsouzené Evy a pozadí jejího "zločinu". Ovšem nevím, jestli druhá řada toto pojetí nenaruší. Dobře se pracuje i s vypjatými a akčními scénami, seriál má i přes okleštěné prostředí dynamiku, která jde sice často proti realistickému vykreslení problémů, ale zase do domácí seriálové tvorby přináší nové, svěží vzory. Slováci prostě mají lepší představu o tom, jak má vypadat kvalitní televizní dílo a je jen dobře, že se Češi na jejich tvorbu poslední dobu napojili. Druhá řada: obavy si díkybohu nenaplnily, tvůrci pořádně přitvrdili a nenechávají jedinou skulinku pro oddych, všechny linie získávají na zajímavosti, žádná se nezdá být "do počtu", postavy jsou dále prokreslovány a výborně variovány a posunovány - můžu říct, že na území Československa snad nevznikl seriál, který by tolik lákal na další epizody a tak suverénně pracoval s napětím. Tudíž se slabších čtyř nyní velmi silné čtyři.

Válečný instruktážní film, který patří bezesporu k těm nejzábavnějším. Na čem jiném si lépe uvědomit dobové paradoxy.

Jedna z mála pamětnických komedií, která se veze na aktuální (nejen domácí vlně). Začátek je trochu zdlouhavý a těžko proniknutelný (příliš dlouhá Werichova exhibice v baru), ale pak děj začíná nabírat grády a přichází s neopakovatelnými gagy mezi nimiž obzvláště vyniká výborná scénka s parním válcem. Také mě dostalo pojetí "objeveného" stroje na máslo ve stylu montážní školy, opravdu trefa do černého. VaW si již zvykli na filmové plátno a jsou daleko přirozenější než v předchozích dvou filmech, blahodárný vliv na ně měl určitě profesionální Frič. A levicově-sociální myšlenky v českém předválečném filmu jsou tak řídké, že je je třeba brát s povděkem, protože co jiného by bylo s tehdejší dobou krize typičtějšího.

Pro mě příklad toho, jak se životopisný film dělat nemá - Smetana je podán až na pár malých výjimek pouze vnějškově, jeho život je navíc pojat ubíjející formou inspirace-tvorba za podopory i pochybností ostatních-slavná premiéra podána filmovými scénami (ty jsou jedinou světlou výjimkou a dokladem, že Krška měl režii v merku). Nejzajímavější materiál Smetanova sklonku života je jen tak letem světem přeběhnut a zakončen dlouhým záběrem z ovací po jeho Libuši, jenž jistě má dojemný účinek, ale spíše svým podáním než vztahu k načrtnuté osobnosti. Pro mě promarněná příležitost, na které má však spoluvinu i přímočarost ve vyprávění diktována dobou.

I český film má svého superhrdinu - Jan Cimbura - síly má za tři, jeho píle je neúnavná, má rád zvířata i děti, pomáhá ustrkovaným, je zapřísáhlým abstinentem a nekuřákem, je světa znalý a trefí i do Prahy, benevolentní vůči citům přítele - je nemožné najít nějaký kaz. Z tohoto důvodu dnes film vypadá až směšně, stejně jako okatá oslava práce. Navíc zde vysloveně trčí dost drsná scéna z dekadentní Židovy krčmy, která je však na druhou stranu vynahrazena bohatým vlasteneckým vkladem. Avšak jediné, čím film dnes obstojí je Čápova filmařská zdatnost, dynamizující archaický děj, navíc bohatě podpořena nádhernými krajinářskými "malbami" Deglovy kamery. A na závěr ještě zmínka, zda-li Cimburův "celibát" a jeho nepřijetí komunitou není zajímavou tématikou pro queer náhled.

Mašín reklamní původ nezapřel, ale jen v tom nejlepším slova smyslu - jde přímo na dřeň věci a nijak neplýtvá časem, menší postavy velmi výstižně načrtává a v celkovém složení jen pár scén neposunuje dění, ale zase něco zajímavého říkají o postavách. Oskarsson výborně pracuje s měkkým světlem a výborně přechází z prvotní hýřivosti a efektnosti kompozic k pozdějším scénám hraničících se syrovým minimalismem (například scény z venkova na mě působily až seversky mystickým dojmem). Na proměnu děje je navázána i práce s prostředími, hlavně interiéry, jejichž zpracování bere až dech puntičkářskou péčí - nádherný je například skleník-ateliér i Janin přeplněný byt. Naprosto neprůhledně působí i snaha zalidňovat exteriéry, které se nesoustřeďují jen na omezené lokace, ale zabíhají až do takového extrému, že Liberec vytváří dokonalou nápodobu rozmbombardované Vídně. Hádek sice je dobře zvoleným typem, ale jeho věk trochu u postavy drhne, ta ho o několik hlav přerůstá - výtečně je obrazem vyjádřena její počáteční urputná individualita i zjitřená mysl, postupně její ne zrovna nebolestivý přechod k fázi buřičství a konečné dospění, jež je v až nečekaném záběru pojato jako komentář k podstatě nové doby a toho, jaké podoby v ní vyzrálost může nabýt. Divákovi je otevřen prostor k přemýšlení o samotné postavě i zpětnému pohledu na ní, což je však jediná možnost, kdy je mu dovolena aktivní spoluúčast. Film je jinak přísně lineární, nehraje si s významy, ani obrazovým vyprávěním, neodráží individuální náhled režiséra. Toť jediné výtky, které však nezkazí dojem z dalšího českého filmu, který jen potvrzuje, že se i přes katastrofální výsledky letošního roku u nás přeci jen začíná dít něco zásadního (viz Normal, Protektor)

Prostředí Brugg dělá pro tento film hodně, hodnocení mírně ovlivňuje i mé vzpomínky na ně (a na irskou hospodu), ale to nic nemění na tom, že jde o dobře vystavěnou, nekonvenční místy sympaticky melancholickou podívanou, ze které sem tam trčí některé přehnaně ujeté dialogy a pár míst, které mají příliš pomalé tempo.

Jako malý dítě jsem na tomhle ulítával, ve scénách s Faladou jsem měl vždycky na krajíčku. Raději se ale filmu budu vyhýbat, aby nostalgické kouzlo, jak už to bývá, nevyprchalo.

Škoda velmi předvídatelné zápletky, když Šejbalová hraje jako o život :)

Innemann hodně překvapil, krásná městská symfonie noční Prahy, která vyčerpává téma neonů a světel na pozadí vibrujícího života velkoměsta do posledního dechu. Stačila by kratší montáž a větší zhuštění motivů, ale jinak krásná připomínka toho, jakým Praha byla již v této době velkoměstem. Na první avantgardně laděný počin u nás solidní výsledek.