VanTom

Elitní legendární zabiják dostane rozkaz žít rok jako normální člověk, zapadnout a hlavně nikoho nezabíjet. Má to ale těžké, když se kolem něj motají o převrat usilující mafiáni, úchylní pasáci či ambiciózní konkurenti. Zatímco na život nepřipravený "obyčejný profík" si mě svou rozvahou a nevzrušivostí (plus svérázným (ne)smyslem pro humor) jednoznačně získal, musel se dělit o plátno s vedlejšími postavami a zápletkami, kterých bylo moc a ubíraly mu pozornost. To samé platí i pro dlouhou, ale monotónní závěrečnou akci v továrně – absurdní premisu (a komiku) už pohříchu rozmělnila.

U zběsilé kreslené grotesky se zvířátky opravdu nemá smysl komentovat cirkusový děj – hlavně, že je dostatečně (pestro)barevná a hýbe se (sakra rychle). Přestože známá ani nová verbež nevadí, je kadence vtipů, asociací (filmových / hudebních) či akrobatických čísel až lehce ubíjející, i když se jich většina trefuje.

Balící zábava dvou kámošů (skvělí Owen Wilson a Vince Vaughn) – obrážení svateb – vykopne film s velkou energií, nicméně tvoří spíš jen neotřelý předvoj k seznamování s excentricky pošahanou rodinkou senátora. I tahle pasáž má kvalitního (R-kového) humoru na rozdávání, řetěz pak spadne až při drnkání na šablonovitou romantickou strunu v poslední třetině (včetně veřejného zpytovacího proslovu), kdy k tomu maximálně sympatická a "zamilováníhodná" Rachel McAdams už v podstatě nemá co říct.

Al Pacino předvádí vpravdě ďábelský, uhrančivý výkon, kterému podlehnout je ták snadné, nicméně zahanbit se nenechávají ani ostatní. Zejména promyšlený scénář, který mysteriózními prvky (či rovnou personifikovaným zlem v závěru) hlavní postavu sice navádí, ale přímo nevede – na svobodnou vůli je totiž i Satanáš krátký. Tu zmůže až lidská ješitnost.

Prošetřování událostí, jež vedly k (sebe)vraždě psychicky labilního malíře, probíhá přímočaře postupnými (detektivními) rozhovory – které nechápu, proč již předtím neprovedla policie. Možností neomezeného animovaného média skoro nevyužívá, vyloženě je vidět, že se jedná o "obkreslené" předehrané inscenace. Uměleckou formu má unikátní, to ano, zároveň často nevypadá zrovna hezky (obličeje).

Wes Anderson pokládá základy svému osobitému stylu komedií o přechytralém středoškolákovi (sebevědomém všeználkovi a všeumělovi), který nevybíravě balí učitelku (mimo jiné). Přes mnoho mile absurdních a jedinečně humorných momentů ale s onou výlučností ještě neumí plně komplexně pracovat, obzvlášť na takovéto nepříliš nosné příběhové kostře.

Fyzikální a přírodní zákony ponechme úplně stranou, pokaždé, když se něco semele, bychom tu mohli být hodiny. "Spravedlivá" revoluce taktak přežívajících černých pasažérů ze zadní části vlaku má také svoje logické, morální i ideologické mouchy (a že demokracie tady fungovat vážně nemůže), jenže mě prostě ta základní postapo premisa věčné lokomotivy a striktně třídně děleného vlaku, dlouhého 1001 vagónů, vyloženě fascinuje. Přestože interiérů uvidíme jen pár, trikových ledových plání ještě méně a postavy zaujmou spíš výjimečně.

Naštěstí vše skončí dobře (rozuměj též ve smyslu "správně"), přestože postava (fakt hezké) Julie Roberts se nezdráhá chovat jako mrcha a dělat zákeřné, hnusné věci. Jenže na jejím zcestně zamilovaném charakteru celý film stojí, úplně do extrému tedy nezachází a po většinu času má naše sympatie/pochopení. Přes určitou nesourodost se pak ve směsce screwball komedie a seriózní romantiky najdou moc pěkné scény (píseň u stolu, okamžik pod mostem); ovšem kdo si veškeré své výstupy krade jednoznačně pro sebe, to je boží gay kamarád Ruperta Everetta. Lepší 3 *

Po náhodném přenosu zbrklého, leč idealistického dospívajícího chlapce do válkou zkroušeného pouštního světa se brzy vyjeví, že pod dobrodružnou sci-fi/fantasy slupkou se skrývají zcela dospělá, závažná témata – manipulovaní dětští vojáci (a jejich nesmyslné zabíjení), mučení, znásilnění nezletilé, genocida neposlušného obyvatelstva – vše ve jménu světovládných ambic tyranského šílence. V kvalitním technickém hávu (kresba, animace, hudba) se skládají v působivě vrstevnaté, emocí plné dílo, které častokrát uvnitř sevře, až vyrazí dech.

Sean Penn očividně se světonázorem svébytného mladíka, který zahodil kariéru, spálil peníze i veškeré mosty k rodině a vydal se živořit do divočiny, bezmezně souzní, pročež z filmu dělá až idylický manifest svobodomyslnosti a jednoduché (přírodní) krásy oproti konzumní společnosti, civilizaci, lidem. On to byl jinak v podání Emile Hirsche nekonfliktní, sečtělý sympaťák a nijak mně nevadil, nicméně ani jsem jeho putování a potkávání dalších svérázných charakterů neprožíval. Upřímně, spíše jsem usínal – snad jako jediná mě probrala platonická epizodka s mladičkou Kristen Stewart.