Willy Kufalt

Nevím, zda jsem se více obával těžkého tématu trestu smrti nebo spíše, aby méně známý režisér příliš neobratně nevykrádal José Giovanniho. Velká společenská bolest ze systému s gilotínou v tom je zase silně cítit, mimo to např. scéna se zacházením s odsouzeným v osudní den v cele je strašný hnus, nicméně toho druhého jsem se bál celkem zbytečně. Ono se tedy, pokud jste již některé spřízněné francouzské snímky 70. let viděli, nelze úplně vyhnout vzpomínce a srovnání, nicméně oceňuji, jak každý tvůrce dokáže k podobnému ději s úplně stejným závěrem zaujmout jiný přístup: Zatímco Giovanni v Bez zpáteční jízdenky i Dvou mužích ve městě vypráví o jasných obětech systému nebo Mocky v Le Témoin vytváří z příběhu kolem justičního omylu absurdní cynickou frašku, u Michela Drache v Červeném pulóvru se postupně jedním z důvodů zneklidnění stávala u mě obrovská nejistota ve vztahu k hlavní odsouzené postavě. Ranucci ztvárněný sovětským rodákem Sergejem Avedikjanem mi byl blízký věkem a pohnuté prožitky, jakým čelil na policejním komisařství i v pravidelných konfrontacích s matkou, ke mě doléhaly působivě depresivním dojmem. Zároveň však zvláštní, v méně vypjatých scénách až chladně neutrálný dojem, jaký na mě tenhle zatčený obrýlený intelektuál vyvolával, mě nedokázal přesvědčit o Ranucciho nevině a čím déle film trvá, tím se stává ještě nejasnější v otázce, nakolik je odsouzený vinen a také se přidává zneklidnění i z druhého pohledu, co když propustí potenciálního úchylného vraha jen pro nedostatek důkazů... a když si ještě nad rámec obsahu filmu připočtu čtení o skutečném případu, jak navzdory protestům za osvobození, napsání knižní předlohy s jasným stanoviskem i prohlášení trestance o nevině prokázaly poslední výzkumy případu v roce 2018 jednoznačnou vinu, zatímco dřívější obnovení případu vykazovala silnou falešnou manipulaci, může mě maximálně uspokojit, že nepracuji jako vysoce postavený soudce ve Francii 70. let. Ufff.. Jinak dobový film totoho ražení byl pro mě zase trefou do černého a rozhodně víc než třeba letošní Goldmanův proces, vracející se do 70. let k podobnému tématu nejen s křížkem po funusu, ale až skoro tuctovým zážitkem. Vadily mi vlastně jen drobnosti, např. obsazení Rolanda Blanche, u jehož obličeje stále vnímám ty groteskní figurky, ač má hrát drsného policistu, nebo občasné neobratné se uchylování režiséra k literárnímu vypravěči. [80%]

Kdybych dosud neviděl žádný undergroundový artový film, natočený navzdory době vzniku schválně černobíle, případně bych znal jen minimum filmů tematizujících filmové zákulisí, možná by mi to, co nabízí Touha Veroniky Vossové, i plně postačilo k nadšení. Audiovizuální stránka je zde přímo luxusní, jak propracovaným černobílým vizuálem, snad ve všech scénách se lesknoucím promyšleným nasvícením a vyladěnými kompozicemi kulis a postav, tak v rámci práce se zvukem a bohatým hudebním podkresem. Jenže tenhle aspekt mi k nadšení vystačil první třetinu a později už jen u pár vybraných scén, neboť z obsahové roviny zbylo až protikladně neivnenční povrchní proplouvání více tématy (stárnutí herecké hvězdy, filmařské prostředí, nacistická minulost, drogová závislost atd.), kterým by se film mohl poctivě hlouběji věnovat a ve zvoleném námětu je propojit, jenže některé z nich tu působí spíše jako nahodilý zpestřující doplněk, když se tu s nimi pracuje tak zoufale málo. Možná by nebylo fér vyčítat Fassbinderovi, že portrétem herečky snažící se přes svůj stav za zenitem za každou cenu znovu hrát značně vykrádá Sunset Boulevard, když svůj film záměrně točil jako přiznanou variaci s poctou zmíněnému Wilderovu počinu, bohužel ke kvalitám minimálně v rámci scénáře se mu ani trochu vzdáleně nepřibližuje a mnohé herecké výkony působí na mě asi tak odtažitě studeně jako to prostředí nemocnice plné dlouhých chodeb a prázdných bílých zdí. Potěšil mě svou účastí Armin Mueller-Stahl ve vedlejší roli scenáristy a ikonická scéna Veroniky s její pěveckým číslem film také osvěžila, ale ve vztahu k celku pořád málo na to, aby výrazněji povýšila můj dojem z dalšího filmu s neskonalým vítězstvím formy nad obsahem. [60%]

Netuctový záporák Bernard-Pierre Donnadieu s neokoukaně zapamatovatelným obličejem, jistým tajemstvím i hrdinským činem na kontě, patří spolu s posledními 45 minutami k tomu nejzdařilejšímu na tomto oceňovaném nizozemském thrilleru. Závěrečná pointa je děsivým, zároveň však originálním překvapením a případné utnutí filmu s takovou pointu bez dalšího očekávaného děje, zneklidňuje-li vyústění v dostatečné míře, tu kupodivu nevnímám jako mínus. Mysteriózní vyprávění s postupným vytvářením obrazu o životě ústřední záporné postavy se dost vydařilo a celkový dojem do jisté míry pozdvihuje i fakt, že Spoorlooos je svým zpracováním skutečně jiný oproti většině klasických thrillerů s tématem únosu ženy či dítěte. Jenže ono jiné pojetí na mě celou první hodinu, která se mi strašně táhla a budila zvláštní chlad, nefungovalo, překousával jsme se ní často se slabým zájmem, atmosféra na mě působila spíše jen v krátkých záblescích a zvláště hlavní hrdina jménem Rex vyvolával ve mně nevýrazný až lhostejný dojem. [65%]

Josepha je mojí první zkušeností s Christopherem Frankem jako režisérem, jehož jméno mi nic neříkalo a až teď zjišťuji, že jsem viděl tři filmy, na nichž se podílel jako scenárista. Snad i proto tápu, zda myslel svůj režijní debut vážně – nebo točil spíše mazaně skrytou komedii? Josepha se totiž tváří jako seriózní psychologické drama o vztahu dvou herců, plyne i s funkční symbolikou (šach mezi milencem a manželem, samotné divadelní prostředí, pes jako svazující společník), ale někdy se pak promění v naprosto ujetý „béčkový“ pokus o Bergmana s často netuctově šílenými divadelními výstupy, které možná měly divadlo propojit s intimním dramatem, ale vyznívají spíše jako poťouchlá parodie, v jejíž tónu pak probíhá i pár reálných konverzací manželů mimo publika. Claude Brasseur jako doslova špatný herec na jevišti divadla i na jevišti života v roli muže Josephy za mě excelentně perlil, ať už si možný dvojsmysl vyložíte jakkoliv. :o) Jako důležitý však ve finále vnímám fakt, že mě Frankův film po celou dobu (ať už vážně nebo v zábavné náladě) plně zaujal a to jak díky Brasseurovi i podobně všestranně bavící Miou-Miou, tak i většinou dialogů a samotným neotřelým pojetím vtahového dramatu. Minimálně v divadelně pojatých nočních konverzací manželů, ať už během zkoušky nebo s velkou vzdáleností v pokoji, jsem měl dojem zdařilé konverzační absurdity se záměrnou nadsázkou. [80%]

Žralok, který věděl příliš mnoho. Komedie bratří Erikssonů žeru... žeru oba Erikssony i Rippeho s Rangmarem, přesto přidám i mírně kritičtější pohled: Nejen, že tento film v mnoha ohledech vč. podnikatelského prostředí evokuje o dva roky staršího Leifa, ale čím víc komedií této partičky vidím, začínám vnímat, jak si Claes Eriksson a spol. jedou pořád stejný koncept. Občas ho něčím lehce zpestří, třeba v Macken obsazením netradičního hosta Hanse Alfredsona, tady v Žralokovi zas četnými odkazy na bondovky (mj. vrhací klobouk, zuby pana Jawse a také vzhled plešatého podnikatele /akorát s čivavou místo kočky/ kopíruje Blofelda), ale jinak je to pokaždé stejně absurdní děj s groteskně akčními scénami, stejně laděná pravidelná muzikálová čísla, stejné herectví ústředních komiků, jen s minimem pokusů o inovaci a hledání dalších výrazů v rámci komického projevu (a když se bratříčci pokusili po čase koncept ozvláštnit asi nejvíc, vznikl za mě jejich nejslabší filmový počin: ryzí muzikál z jedné místnosti Stinsen brinner)... a z těchto všech důvodů dávám „jen“ silné 4* + nezažil jsem dnes až tak obrovské překvapení jako kdysi u Leifa nebo Mackenu. Ale... na druhé straně překvapen do jisté míry mile jsem, už jen tím, nakolik i v rámci pouhé variace na prakticky to samé se mohu dočkat stále nových a nových nápadů, pak mě mj. dostaly okamžité fotografie v novinách ze smolařských incidentů nebo pravidelné mini skeče P. Rangmara na TV obrazovce... a také jsem se zasmál a pochutnal si často opět velkolepě. Navíc nápaditě i vtipně se tu pracuje i s kombinací absurdního humoru a akční grotesky: třeba dva kšeftaři po ulicích pěšky honí svého kumpána a do toho za běhu trousí vtipně podané dialogy +i honička také dostává svou gradaci, když se záhy během mluvy situace vymění a z honěného se stává honící (a naopak) a honička i s dialogy pokračuje. :-) ...nebo když vybraní pánové bojují o život i budovu na demoliční kouli a další ve stejnou dobu řeší s velkým zápalem svůj kšeft přes telefon v právě demolované místnosti. [85%] // Poznámka pro honajze2: kromě názvu, plakátu, jednoho záběru na začátku a úvodní písničky nemá tohle se žralokem (žel) už nic společného...

V době, kdy si lze o skutečném případu snadno vyhledat a přečíst nejeden článek, mi upravené skutečnosti v žánrovém filmu tolik nevadí (ač matoucí formulace v úvodních titulcích zůstává na pováženou). Filipu Renčovi se podařilo stvořit hutnou atmosféru, spolu s níž Requiem pro panenku funguje jako efektní psychothriller o křehké hrdince ve spárech byrokratického omylu a velkého lidského zla, i s nejedním zneklidňujícím prvkem (telefony s připevněnou zamčenou kladkou), napínavě vedeným dějem po celou dobu či na československý film i nečekaně odvážnou lesbickou scénou. Depresivní bezvýchodisková situace v socialistickém ústavu pro postižené tu navíc v druhé rovině vytváří i silné podobenství (tehdy čerstvě padlého) totalitního režimu. Hodně má svůj podíl na zážitku i sugestivní Soukupova hudba a herecké výkony všech zúčastněných hereček, nejvíc mě však vedle Ani Geislerové zaujala Bára Hrzánová v bravurně ztvárněné retardované Johancce. Scénář je možná, jak ve zdejších ohlasech často zaznívá, trochu černobílý, ale naštěstí jsem vnímal i světlé momenty, např. příhodu o tom, jak Johanka pořád kreslí tu samou kliku se sluncem a jak je v klíčové scéně později tento prvek vypointován, stejně tak zajímavá zmínka o minulosti některých vychovatelek. Jediné, co mi vyloženě nesedlo, bylo přehnané využití zpomalených záběrů. Mám dojem, že se musel Renč inspirovat v Carrie, kde využil De Palma podobný styl ve scénách velkého požáru (i s podobnými detaily na oči zrzavé žhářky v pozici pachatelky a oběti okolí zároveň), jenže zatímco u De Palmy ve fantaskním příběhu na mě zpomalená stylizace fungovala a díky ní jsem chvíli zůstal v nejistotě, nakolik (ne)jsou dané scény jen pouhou představou či snem, zde jsem ji shledal rušivou a měl jsem pocit, že čistě realistický způsob provedení by na mě působil efektněji. Jinak mě Requiem pro panenku úspěšně dostal do onoho nepříjemného transu, jak jsem zhruba čekal. Samotná výpověď je totiž pořád silná a nadčasová. [80%]

„Abyste byli všeobecným lékařem, musíte mít rychlé nohy. Když si zlomíte jednu nohu, musíte běhat po druhé.“  Je to po Úhoři teprve druhý snímek Šóheia Imamury, který vidím, oba vznikly ve stejném období režisérovy tvorby a oba se mi rozhodně zamlouvaly zajímavým příběhem z prostředí městečka u moře ve starších časech a často mě upoutaly i svým humorem. Na druhé straně ani tentokrát nemohu říct, že by mi Imamurův styl sedl v plné míře a to jak zvláštním přelétáním mezi komedií a dramatem, tak i stylem humoru, s nimž místo plnokrevních postav vznikají Imamurovi (možná záměrně) jen svérázně absurdní drobnokresby. Nejatraktivnější z nich zůstává hlavní hrdina, doktor určující snad všem pacientům stejnou diagnozu zánětu jater. Jeho postavu bych se nebál označit za nezapomenutelnou a ve skvělém ztvárnění Akirem Emotem mě ji hodně bavilo sledovat. Scény mimo hlavní linii s doktorem Játrem (tedy panem Akagim, aneb "tady není žádný Játro!" :o) už moc ve stopách humoru nekráčí a z toho mála rozehraného žel ani silnějšího dramatu v daném stylu pro mě nevytěžily, ač se zde na menším prostoru rozehrává i sociální rodinná linie s dívkou nacházající dočasné finanční útočiště v prostituci. I skrze celou vědeckou linkou včetně sympozia či tajného experimentu s použitím játer z mrtvoly mám teď zpětně dojem, že by na mě ještě více působila v čistokrevním dramatu, kdyžtak jen decentně a svátečně odlehčeného. * Druhý viděný Imamurův film mě stále dost bavil, jen holt nejsem s odlišnou japonskou náturou v jeho podání plně kompatibilní. [75%]

Naprosto skvělý začátek s rozehranými kulečníkovými zápasy si mě hodně získal, fascinoval svou atmosférou v kombinaci s působivě vycizelovanými černobílými záběry a dostatečně se mi pozdávaly i herecké výkony (asi nejvíc Yotam Ishay coby velký charismatický podvodník přezdívaný Sultánem). Jenže jak na mě Ztracená noc skvěle fungovala a bavila v blízkosti kulečníkového stolu (a to i ve chvílích, kdy se hra a kšefty řeší i mimo hrací místnost), tak na mě odtažitě působila ve zdlouhavých záběrech během povrchně zpracované „psychologické“ roviny filmu, pokud šlo o vztah mezi Omerem a jeho francouzskou manažerkou-přítelkyní. Jelikož ale manažerka kulečník nehraje a zvyšné postavy hráčů či spolupřítomných jsou pojaté coby ryze stylové figurky, relativní pokus propojit kulečníkovou a vztahovou hru mezi postavami funguje tak nanejvýš napůl. Celkem pozoruhodné navázání na tematické žánrové klasiky typu Hazardní hráč nebo Velký hráč se díky perfektní formální stránce a skvělým klíčovým hráčským scénám koná, dojem stejné kvalitní laťky či náběhu na novodobou klasiku žel u mě nikoliv. Zato se u mě v některých scénách konal dojem závanu až tuctového současného festivalého snímku, v němž forma zase jednou značně převýšila obsah. [65%] [NOIR FILM FESTIVAL 2023 v Českém Šternberku]

Nebýt Noir Film Festivalu a že mi projekce tohoto snímku v den mé návštěvy zrovna vyšla, nikdy bych se na tohle gotické béčko asi nepodíval. Ze začátku jsem se hodně potěšil, že jsou Temné vody stylově odlišné oproti klasickým americkým noirům 40. let, po vizuální stránce zde filmového fajnšmekra navíc čeká nejedna zdařilá a efektní scéna. Ale samotný žánrový příběh o traumatu a uvnitř se probuzejících fantomech hlavní hrdinky mě nechával ve zdejším provedení částečně chladným a až na jednu krátkou temnější scénu nějaký pocit strachu ve mě neprobouzel. Dost za to může i Merle Oberon, která mi v hlavní roli připadala podobně chladná a herecky málo přesvědčivá. Postavy mužských záporáků nebo doktora už naštěstí byly zahrané líp a efektněji, přestože ani u těch jsem neměl pocit čehosi více zapamatovatelného. Atmosféra s vizuálem, mj. během napínavého vyvrcholení v bažinách, naštěstí dokážou navodit jistý zážitkový dojem a k těm scénám, co se mi nejvíc líbily, bych přiřadil i „lidové“ hudební vystoupení, ale celek víc než na právem zapadlý průměr s několika silnými, ale vcelku nepostačujícími klady nevydá. [55%] [NOIR FILM FESTIVAL 2023 v Českém Šternberku]

Jiřího Sequense vnímám jako snad nejkreativnějšího domácího tvůrce v krimi žánru. Skoro pokaždé v něm dokázal zvolit stylově odlišné ladění, což lze vidět na příbězích z hříšních lidí a případů majora Zemana, ale i několika filmech, které natočil v meziobdobí těchto dvou velkých projektů. Konfrontace je první ze dvou případů, kdy Sequens sáhl po americké předloze Patricka Quentina a rozehrál komorní „detektivku bez detektiva“, jejíž ústřední hrdina, manžel zavražděné, se během početných návštěv a dlouhých rozhovorů pomalu dopracuje k odhalení pravdy. Tentokrát se pohybujeme čistě v interiérech. Často jsem měl pocit, jakobych koukal spíše na psychologické drama, jehož součástí se později stane i detektivní rovina, napínavá až do posledního rozuzlení. Skoro všechny postavy postupně odhalují jisté kostlivce ve skříni a mění se na seslošt hnusných stvůr žijících ve vztazích plných lží, přetvářky, žárlivosti, intrik či touhy po bohatství... a které ničí život i podobně kariéristickému řediteli podniku. S opětovným zhlédnutím po letech jsem nabyl dojmu pečlivě propracované záležitosti, ať už jde o skvělé dialogy, často s břitkým humorem (který depresivnější nádech osvěží), analýzu vzájemných vztahů a charakterů postav, ale i vypointování často zdánlivě nepodstatných detailů. Opět jsem obdivoval herectví Jiřího Valy nebo Slávky Budínové a vychutnal si i Otakara Brouska coby stylového užvejkaného poručíka s atypickými policejními metodami. Muže v osidlech mám sice o fous raději, ale po včerejším kolektivním zážitku na plátně v kruhu (pro mě překvapivě!) bavících se mladých lidí jsem neměl daleko od toho přihodit i poslední hvězdičku. Tady navzdory hodně dlouhé stopáži mi snad ani minuta nepřipadala navíc. Také se dovíte, jaký je rozdíl mezi evropsky a americky napsanou sedmičkou a jak takový prachbídný detail může být nápomocný. :-) [85%] [NOIR FILM FESTIVAL 2023 v Českém Šternberku]