Doktor játro

Nepoužívejte v textu více interpunkčních znamének za sebou, nezačínejte odstavec spojkou, tak zní poučky pro začínající literáty. Šmahem jsou však poučky smeteny ze stolu, aby byl text něčím ozvláštněn a zvýrazněn, porušujte tato dvě pravidla. Imamura se chová úplně stejně. Pouští své postavy až k hraně karikatury sebe sama, nechává je dojít k propasti křeče a přepjatosti. S mistrovským citem umně prošpikovává drama jemnými vtípky, aby zvýšil důraz na některé hodnoty, které se snaží divákovi předložit. Ve výsledku se pro mě nejzajímavějším stává rozpolcení hlavního hrdiny, který sám se sebou svádí boj mezi zodpovědností ke svým pacientům a zodpovědností vůči celé společnosti. (12.03.2021)

Nejvýznamějším poválečným japonským režisérem byl bezpochyby Akiro Kurosawa, ale kdybych měl jmenovat v pořadí druhého mezi japonskými filmařskými esy, zvolil bych po kratším váhání nejspíš Šóheie Imamuru, jednoho ze zásadních tvůrců japonské nové vlny, který se mi kdysi zadřel pod kůží svou Baladou o Narajamě. Nová vlna už je dávno passé, ale Imamura se koncem 90. let k jejímu stylu a cílům vrátil, když natočil snímek Doktor Játro. Na tomhle titulu jsou znát všechny hlavní znaky jeho tvorby: zájem o periferii - hlavním hrdinou je venkovský doktor z odlehlé provincie, zaměření na spodinu lidské společnosti - hrdinou je sice učenec vedený příkladně ušlechtilými pohnutkami, obklopuje ho ale prapodivná sešlost drogově závislého kolegy bez ideálů a cílů, poživačného zhýralého kněze se závislostí na alkoholu a prostitutky, kterou se doktor Játro rozhodl polepšit. Imamura se často pohyboval v žánru satiry a i tady funguje jeho film mnohem víc jako tragikomedie či černá komedie, než jako drama, kam ho žánrově zařazuje popisek na ČSFD. Příběh filmu se odehrává v posledních měsících 2. světové války mezi sebevraždou říšského kancléře a svržením atomové bomby na japonské souostroví. Imamura posměšně líčí agónii vojenského řežimu, jeho nekompetentnost, bezohlednost a zkorumpovanost. A ani svého hrdinu, i když se na jeho počínání dívá s vlídným porozuměním, nešetří, když ironicky shazuje jeho patriotismus a víru v tradiční instituce a hodnoty. Imamurův pohled na Japonsko posledních týdnů před kapitulací je originální, jízlivý a zábavný. Celkový dojem: 80 %. (15.06.2014)

2. sv. v. se chýlí ke konci, Německo nevyhnutelně spěje ke kapitulaci a nálada mezi lidmi má k optimismu hodně daleko. Příděly jídla jsou malé, hygienické podmínky bídné, perspektivy do budoucna mizivé, muži jsou verbováni, dívky se prodávají a lékaři propadají mofriu (tedy..někteří). Dr. "Játro" Akagi provádí soukromý výzkum žloutenky, se kterou u svých pacientů přichází do styku dnes a denně. Po různých peripetiích dosáhne určitých výsledků, sklidí i úspěch na vědeckém symposiu; vojenské vedení (které má rozhodující slovo) však problém ignoruje. Obávám se, že všechno ostatní by byl zbytečný spoiler. Imamura překvapí pojetím vstřícným i vůči západnímu divákovi a velmi dynamickým tempem. Prostředí malého města je malebné, kamera má co zachycovat a daří se jí to dobře, zvuková, povětšině jazzová, kulisa je vynikající jako podkres, zčásti i jako samostatná hudba. Akira Emoto působí v hlavní roli autenticky, Kumiko Aso je jako jeho asistentka roztomilá, Keiko Matsuzaka hraje jako vždy skvěle a na svůj věk také neuvěřitelně vypadá. Snad už jen ty narážky na podobnost mezi životem lidí a hmyzu (popř. rovnou nějakých trepek, bičíkovců a kvasinek;)), začínají být v kontextu režisérovi tvorby trochu omšelé... Silné **** (08.03.2010)

Zajímavá sonda do japonské společnosti za druhé světové války. 1) 72letý ceněný režisér Šóhei Imamura angažoval mj. 50letého Akiru Emota (doktor Játro) a klavíristu a spisovatele Yosuke Yamashitu, aby složil trochu japonského jazzu. 2) Zobrazení poměrů v Japonsku v létě roku 1945 mi připadá historicky věrohodné a exoticky přitažlivé. 3) Přes všechna pozitiva cítím, že se ze mě fanda japonské duše ani kinematografie nestane - obojí je mi příliš cizí, vzdálené a nepochopitelné. (18.05.2014)

Film o doktorovi, ktorého expertízou je pečeň a ktorého úpenlivá snaha prísť na spôsob ako zabrániť neustále sa šíriacej žltačke na prvý pohľad nevyzerá ako typické Imamurove dielo. Ale podobne ako v prípade jeho predchádzajúceho snímku Úhor je aj tu dominantný ľudský príbeh. Postavy, ktoré obklopujú život doktora spoznávame cez jeho interakciu. Jeho túžba niečo zmeniť je v centre celého diania. Jeho robota začne mať vyššie poslanie a toto poslanie začne úplne stierať všetky predsudky a názory aké by u neho mohli nastať. Odrazu skrýva utečenca, potláča svoje túžby k mladej slúžke, ktorá je do neho zamilovaná a snaží sa nebrať zastrašovanie armády na vedomie. Príbeh ktorý končí padnutím atomovej bomby má skvelú výpravu. Zameriava sa na obyčajného človeka, tradície a modernú vedu, ktorá bola v mnohých veciach ešte v plienkach. Koniec je potom príjemným prekvapením. Citlivým, úsmevným a čarovným. Film, kde je hrôza potláčaná, hoci je jej tam množstvo. A Akira Emoto v úlohe Kanzo Senseia znamenitý. Hlavne jeho beh starými uličkami japonského mestečka. (03.07.2020)