Willy Kufalt

Jestli jste náhodou někdy jako filmoví diváci dostali pocit, že jste snad už všechno pozoruhodné viděli, nic už vás nedokáže odrovnat a překvapit, Richard Lester se svým ojedinělým a dle mého názoru neprávem zapadlým undergroundovým kouskem může být jedním z těch, který vás hravě od prvních minut svého filmu přesvědčí o omylu. Naprosto nevídaný zážitek, originální film se svéráznou poetikou, který se velmi těžko srovnává s běžnou tvorbou a ještě hůře se popisuje, neboť Obývací ložnice se prostě musí přímo vidět! :) Podivná krajina jakoby z doby před geologickým vrásněním, k tomu z jedné strany obrovský kopec vytvořený ze sbírky černých bot, na druhé straně další z bílých talířů, pod nimiž vyzvání v budce telefon, uprostřed smetiště živý televizní pořad pro jediného diváka a nad hlavami létající autovrak poháněný velkovzdušným balonem... kdepak se ale tady vzalo samojezdící podzemní metro?! :o) Ano, pár motivů na hraně nelogičností by se našlo, ale ve světě, kde již tři roky mrtvý člověk promluví o sobě ze skladu mrtvol a živí lidé zasažení tíhou bůhvíjakých sond z věčně bělavé stratosféry postupně začínají mutovat v nejrůznější předměty, stavby nebo zvířata, se holt nelze divit ničemu a naštěstí se to vůbec nebere vážně. Žánrově ojedinělá kombinace v podobě komediálního postapa mě po celý čas dokázala upoutávat svou úžasnou výtvarní stránkou, místy až nepříjemnou atmosférou světa zpustošeného atomovou válkou, stejně tak nespočetnými vtipnými až bizarními nápady (+ k tomu velmi pěknými postavičkami zvláště z řad lidí od bývalé policie), které se ale na můj vkus snad nikdy nepřeklopily do trapností a díky jistému napětí, gradaci a zmíněné atmosféře se překvapivě ani nestalo, že by mě stihly během filmu omrzet. Nejvíc se mi na tom líbila ta převažně (k post-apokalyptické atmosféře přímo kontrastní) optimistická a pozitivní nálada hlavních postav, kteří navzdory událostem a číhajícím podivným nástrahám kolem většinou zůstávají veselí, žijí si relativně klidným životem a hodlají vykročit do dalšího života s novým dítětem i jedním zvířecím společníkem navrch. *** Trochu mě mrzí, že se mi film zatím povedlo sehnat jen s anglickými titulky, pobrat význam většiny dialogů jsem sice zvládl, ale tuším, že mi unikla spousta dalšího vtipu ukrytého právě v dialozích. Ale nevadí, protože na takový film se určitě rád někdy podívám znovu, něco jako absurdní „postapo komedii“ asi vážně jen tak nikde jinde neuvidím. [90%]

Příběhy slavné detektivní dvojice Sherlocka Holmese a doktora Watsona se dočkaly za ta léta nejrůznějších filmových podob od klasických zpracování, přes parodie až moderní žánrové blockbustery. Clarkův film z roku 1979 si však mezi nimi budu zajisté pamatovat nejen díky takřka přesnému sherlockovskému protagonistovi Christopheru Plummerovi, ale především díky ponuré atmosféře nočních londýnských uliček plných temna a mlhy. Hned jedna z úvodních scén s noční vraždou natočenou „psychologickým“ pojetím přímo z pohledu vraha (včetně jeho vnitřního zvolání v pravou chvíli „Teď!“), stejně jako mnoho dalších, nese v sobě přímo hororové grády, zatímco kamera se nejednou využívá v různých detailech a odrazech, které dokážou navodit daleko větší pocit strachu a napětí, než vylité hektolitry krve v novodobých hororech. I přes dvouhodinovou délku se mi film nijak zvlášť netáhl, v dialozích mě potěšil decentně podaný suchý britský humor a rozuzlení (především pokud jde o motivaci pachatele) mě dokázalo překvapit. Akorát zde bylo na můj vkus málo skutečné kriminalistiky a možná naopak až příliš těch podivných a nečekaných náhod...? Každopádně jeden z filmů, za který se Bob Clark jako režisér vážně stydět nemusí. Je až trestuhodné, do jakých výkalů takový mistr temné atmosféry za dalších 20 let dospěl. [75%]

Jde určitě o velmi pěkný experimentální počin a nápad s cílem vytvořit k 100. výročí existence filmu mozaiku krátkých půlminutových snímků natočených prastarým kinematografem bratří Lumiérů, v režii slavných i méně proslulých režisérů z různých koutů světa... Výběr režisérů byl skutečně zajímavý a pestrý, jen mě trochu zamrzelo, že tvůrci, kteří sáhli i do exotické Afriky, naopak z neznámého důvodu totálně odignorovali všechny státy bývalého východního bloku, ačkoliv to vznikalo několik let po pádu železné opony (z Československa bych si např. Menzela nebo Švankmajera zde docela uměl představit). Potěšilo vidět známé režiséry v akci, ač musím říct, že dokumentární forma se spoustou reportáží mi ne úplně sedla a asi bych měl z toho větší umělecký zážitek, kdyby ty jednotlivé krátké filmy běžely po sobě bez výraznějšího přerušování a dokumentární část by se celá přesunula na úvod, příp. udělal by se z ní samostatný titul vedle výsledního počinu. Samotné „filmečky“ mě zaujaly logicky některé víc, některé míň, ale s ohledem na to, kolik renomovaných režisérů je tu zastoupeno, jsem čekal víc nápaditých příspěvků a na můj vkus často převažovaly spíše ty průměrné, na jaké člověk snadno brzy zapomene. Rozhodně ale nezapomenu na záběr, který natočil Claude Lelouch – ten se svého oblíbeného tématu vztahu muže a ženy na pozadí dějin dokázal osobitě chopit i v případě tak krátké sekvence a nechal na pozadí dlouhého polibku projíždět zástup kameramanů s filmovými přístrojemi napříč léty. Navíc Lelouch v tom velmi pěknu obsáhl ideu pocty kinematografie a jejího vývoje, která z celého tohoto počinu měla jít. Pobavila mě scénka od Claude Millera s holčičkou a váhou nebo nápad od Merzaka Allouache se záběrem na dvojici, co si prohlíží kinematograf v akci, taky se mi hodně líbil záběr Gabriela Axela, zaujal mě i Francis Girord. Haneke je pak spolu s Lelouchem a ještě Lynchem tím, jehož styl a rukopis spolehlivě poznáte i v pouhé půlminutové sekvenci a zase se nám těmi svými „fragmenty chronologie náhody“ z televizních zpráv snažil něco říct. :o) Totálně jsem nepochopil výtvor Petera Greenawaye a raději se tím netrápím... Nepotěšili mě Lynch a Corneau, kteří porušili zadání natočit krátký černobílý snímek na jeden záběr, kdežto Lynch zde využil několik střihů včetně trikových prvků a Corneau si do svého výtvoru přidal barevní efekty. *** Tož jak jsem řekl na začátku: nepochybně pěkný i originální počin, naplněný účastí řady jedinečných režisérů. Ale jak se postupně ukázalo, zdaleka nenaplněn tolika jedinečnými snímky, abych měl dát důvod víc, než 3 hvězdičky. [60%]

A tohle mělo být co? Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale jaksi vůbec nechápu, proč se zde Fínové chtějí za každou cenu přiblížit tupému americkému humoru. Nejspíš aby ty Američany ve své případné trapnosti ještě více překonali, ale ono je to vlastně jedno. Napůl nepovedená parodie, napůl nestoudná vykrádačka skvělých The Blues Brothers a dohromady rádoby umělecká absurdní nuda mě asi tak dvakrát – třikrát dokázala krátce pobavit díky vtipným pohledům manažéra kapely, několikrát jsem mezi tím hlavou během pár vtípků pokyvl ve stylu „ale tak joo“ a zbytkem jsem se už jen s vypětím sil prodral s pocity málem nikdy nekončící trapnosti. Aki Kaurismäki mi svými filmy a stylem humoru nikdy neseděl, ale v některých filmech jako Calamari Union se mi líbila alespoň originální a zajímavá hudba. Ta zde byla pro jistotu nahrazena nevtipnými parodiemi na známé skladby na úrovni amatérských ochotníků. Je mi líto, ale v tomto filmu jsem jaksi nenašel nic, co by mě výrazněji oslovilo.. [25%]

Hora volá! je z dnešního pohledu klasické černobílé filmové drama pro pamětníky, které zpětně asi nebude nějak zvlášť ze své kategorie vyčnívat, postavy i konflikty jsou tu podané schematicky a závěrečné vyústění lze navzdory několika překvapivým zvratům dříve či později odhadnout. Šlo by zde jistě vytýkat i pár dalších věcí, včetně mluvy v jediném (německém) jazyce, ačkoliv tady máme samé postavy z Itálie a Anglie a uvědomuji si, že záběry z horského prostředí snímané zastaralou černobílou technikou asi už dnes tolik diváků neosloví, ale nemůžu si pomoct... mě osobně tento příběh o horolezcích dvou různých národů a o skálopevně nezlomném přátelství po celý čas hodně bavil, napínal, stejně tak mě přes svůj naivnější nádech i dojal. Jednoduše mi to sedlo, hloubka klasicky odvyprávěného příběhu a osobní dojmy u mě porazily veškeré potenciální nedostatky, uděluji plný počet hvězdiček a nechce se mi vysvětlovat proč. :-) „No vidíte, tak zle vám být nemůže, když vám chutná kořalka.“ :-) [90%]

No řeknu vám, musí to být noční můra mít za tatínka kasaře, který sice umí mistrovsky ovládat náčinní potřebné k loupeži, ale jinak si neumí poradit ani s tekoucím umyvadlem. :o) No řeknu vám, spojit dohromady hvězdu rock'n'rollu (Hallyday) a šansoniéra (Marchand) je nápad docela odvážný a netuším, nakolik by k sobě dokázali zapadnout na hudebním jevišti, ale v pozicích herců na mě vedle sebe působili jako velmi dobře sehraná dvojka. No a řeknu vám hlavně, objevit v rámci tvorby režiséra velkých politických dramat Costa-Gavrase prakticky čistokrevní oddechovou komedii jako stvořenou pro celou rodinu je vskutku stejný „menší šok“ jako dočkat se od Davida Lynche poetické road movie dle skutečných událostí (Příběh Alvina Straighta)... ale tak nakonec, proč ne. :-) Na zhlédnutí filmu jsem se těšil a zároveň se trošku obával, ale jsem rád, že můj oblíbený režisér mě opět nezklamal a nakonec je to opět důkaz, že Costa-Gavras umí výborně natočit i jiné žánry, než které jsou pro ně typické. Rodinná rada je filmem nesmírně hravým a vtipným, který po celý čas dobře šlape, má v sobě příjemně a uvěřitelně civilní nádech i pěkně rozpracovaný příběh během většího časového úseku. Výborně jsem se bavil, celý film utekl velmi rychle a smutnější závěr mě i doopravdy rozesmutnil, ale s jistým smyslem pro fair play takový spravedlivý konec v případě rodinné komedie musím nakonec výhradně schvalovat. [90%]

Stefan Zweig jako umělec – spisovatel se silným vztahem ke své vlasti vždy hájil tu svou domovinu coby vlastní ostrov. Jenomže přišla doba, kdy domovina zklamala a najednou... „ostrovy už nejsou, nezávislost neexistuje. Ostrov je dávno pod vodou a člověk si musí vybrat určitý směr, kam plavat.“ Po myšlenkové i umělecké stránce určitě velmi silný film se skládá ze série delších ohraničených útržků z pozdního života slavného německého spisovatele napříč cestami a exilovými pobyty v Argentíně, New Yorku a především Brazílii. Zatímco první útržek z argentinského kongresu spisovatelů přibližuje divákům dobu a problémy spojené se vzrůstající nacistickou hrozbou v Německé říši v půlce 30. let, následující útržky oplývají postupně stále více intimním charakterem a nesou se spíše v duchu rodinného dramatu. Každopádně postupně se v nich přede mnou rozehrála velmi pěkná mozaika s náhledem do duše autora-umělece, jehož svedl k depresím a sebevraždě krutý osud rodné země a po uvolněné atmosféře ve znamení několika milých rodinných příhod na mě tak onen závěr osudu hlavní postavy o to hlouběji zapůsobil. Na osobitém účinku přidává i originální kamera filmu, která v nejedné scéně nádherně využívá pestré barvy jihoamerické přírody nebo v prologu + epilogu pak dokáže snímat několik minut celé dění jako jeden dlouhý statický záběr (obzvlášť v závěru, kde do pokoje mrtvých manželů Zweigových nahlížíme během napjaté atmosféry skrze pohybující se zrcadlové dveře, mi připadal tento statický způsob snímání nesmírně působivý). Nicméně ve výsledku mě trochu mrzí, že o Stefanu Zweigovi a o jeho životě (s výjimkou posledních let života) a tvorbě se v tomto životopisném filmu toho divák nemá šanci dovědět skoro nic. Jako pocitově laděný artový film je to velmi pěkné, nicméně pro lepší zorientovanost a účinek si doporučuji nejdříve přečíst např. zdejší biografii Stefana Zweiga. Taky určitě je dobré nejdřív znát něco z jeho tvorby – alespoň Šachovou novelu (klidně i v televizním zpracování) pro lepší ponoření se do onoho silného humanismu, jenž ze Zweigova díla tak působivě dýchá. [80%]

Obrazy hromady těžce pracujících dělníků v továrně až k vyčerpání určitě trefně znázorňují podobná dění z historie, pokud jde o bezskrupulózní přístup velitelů ke svým otrokům na velkých stavbách, z nichž ta nikdy nedokončená Babylonská je přímo i ve filmu zmiňována. Tato vize má v sobě určitě velký kus nadčasového poselství a může být svým způsobem děsivá. Daleko děsivější pro mě ale bylo, když jsem se dočetl o prakticky téměř stejném přístupu režiséra k několika stovkám komparzistů, které nechal několik týdnů s tvrdým přístupem bez soucitu odvádět nebezpečné scény v zimě, v studené vodě nebo naopak při vysokém horku, v ohni, k tomu s vyčerpáním a s početnými zraněními řadu týdnů riskovat svůj život kvůli autentickým scénám do jednoho megalomanského filmu, asi jako když ti otrokáři v starověku nechávali své poddané stejně tak nemilosrdně pracovat na stavbách. Všichni samozřejmě obdivujeme Koloseum nebo Velkou čínskou zeď coby skvosty dávné architektury, stejně tak obdivujeme Metropolis, protože jde o velkolepé filmové dílo své doby, ale málokdo se při tom obdivu zároveň pozastaví nad tím, kolik lidského utrpení se za výslední podobou uznávaného díla světového umění může někdy skrývat. Přijde mi to navíc ze strany režiséra Langa poněkud kontraproduktivní: na jedné straně poukazovat na jistý, opakovaně se stále objevující morálně společenský problém ve svém filmu s varovně zdviženým prstem a zároveň se během tvorby filmu samotného něčeho podobného dopouštět. Tohle mě nutí svůj pohled na film částečně přehodnotit. *** Metropolis je nepochybně vynikající film, který stojí za zhlédnutí, má svoje pevné místo v dějinách a vývoji filmu rozhodně nejen v rámci sci-fi žánru, řada obrazů mě dokázala fascinovat svým vizuálním pojetím (mj. triková scéna s oživením robota Marie), některé i napínat a scéna se záchranou dětí na mě zapůsobila i emočně, ale můj vztah k tomuto filmu i přes nesporné klady a jistý obdiv zůstává částečně rezervovaný. Mimo výše zmíněných skutečností má podíl na mých „pouhých“ (silných) 3 hvězdičkách i řada typických neduhů němých filmů včetně místy přehnaně teatrálního herectví a rozvláčná délka, která minimálně z dnešního pohledu nabízí vedle silných a zajímavých pasáží i řadu naopak nudnějších a zdlouhavých scén. [70%]

Mladá dívka spáchá sebevraždu a v domě, jehož obyvatelé mají s ní hodně do činění, se zjeví muž (který se představí jako pan inspektor) a začne zpovídat přítomné lidi a vracet se k událostem z posledních dvou let... Sice toto vyšetřování zde neprobíhá přímo v jekémsi předsmrtním snu sebevražedkyně, ale v reálném časoprostoru, ale stejně jsem si u této zápletky nemohl nevzpomenout na film Jiřího Weisse Taková láska, který sice vznikl až o 5 let později, ale oproti němuž mi INSPEKTOR připadá beztak jako průměrný a málo nápaditý chudý příbuzný. Vzhledem k zařazení do žánrů fantasy / mysteriózní jsem očekával určitě něco jiného, než psychologické drama plné analyz vztahů a hříchů minulosti, ale v tomto směru film nakonec funguje dobře, jen mi občas připadal jakoby bez patřičné atmosféry a některé části (zvláště retrospektiva s milostnou historkou mladého pana Crofta) pak zdlouhavě. Až na velmi netradiční zjevení pana inspektora na začátku tu po většinu času nedochází na nic nadpřirozeného a když se film v cca posledních 5 minutách k mysterióznímu prvku naplno vrátil, připadalo mi to i nadbytečné. Když se tvůrci tohle téměř čistokrevné psychologické drama pak ještě rozhodli v poslední minutě okořenit další a hned dvojitou mysteriózní událostí, která zůstává bez vysvětlení a svým účelem pomystifikovat diváka před závěrečnými titulky by se hodila spíše do komedie, vnímal jsem to ze strany tvůrců jako úlet mimo mísu. Hmm, silné tři hvězdičky za výborný scénář a pěknou černobílou kameru rozhodně. Víc ne. [65%]

„V určitém momentu života zjistíte, že znáte víc mrtvých než živých lidi.“ Svérázná hororová komedie o správci italského hřbitova má v sobě vedle slušné atmosféry a neskonalé dávky černého humoru i zajímavý myšlenkový rámec o nemožnosti úniku z onoho prokletého světa... No joo, jenže mě tahle kombinace hororu a komedie prostě sedne jenom velmi málokdy (sedla mi zatím asi dvakrát: v La Grande Frousse, kde je ten „horor“ utlumen, spíše jako součást atmosféry a mysteriózní zápletky, a pak ještě v Spalovači mrtvol, kde je postupně zase výrazně tlumena ta komedie) a ač nemohu popřít, že i zde jsem občas nacházel zalíbení a bavil se, některé scény, kde se mísilo hororové šílenství s divokým nekorektním humorem, byly zase na mě až moc šílené a divoké. Plus k tomu některé motivy (sex se zombie, kanibalismus nebo osudová injekce) natolik úchylné, až jsem občas nadobýval z Dellamorte Dellamore spíše dojem frašky. Hlavní hrdina mi spočátku připadal sympatický a dokud onen černý humor probíhal v souvislosti s jeho morbidním povoláním („Odstraňování mrtvých je veřejná služba!“ :)) nebo čelení úřadně nepřipustitelným případům oživlých mrtvol, bavil jsem se dobře. Ale když to pan Dellamorte začal se svým chováním později přehánět a bez mrknutí oka postřílel celý lékařský personál plný nevinných prospěšných lidí, nepřipadalo mi to sympatické a už vůbec ne vtipné či zábavné. Samotný konec s opravdovým koncem světa se mi sice líbil, vrátil filmu v mých očích důstojnost a jako celek to určitě nebylo k zahození, ale zase nekonal se pro mě ani film, na který bych v budoucnu obzvlášť vzpomínal a jaký bych chtěl vidět znovu. [60%]