Willy Kufalt

Jako mozaiková sonda do života obyčejných lidí funguje tento Hanekeho (zřejmě) nejpoklidnější film v mnoha ohledech slušně, ale zároveň dle mého názoru trpí i tradičními neduhy většiny povídkových filmů vyprávěných mozaikovou formou (ať už jde o Vorlíčkovu Zelenou vlnu nebo třeba i vánoční romantický hit Love Actually). Vedle velmi zdařilých a působivých či přinejmenším něčím zajímavých epizod výslední dojem i zde kazí řada slabších, nudných až nicneříkajících scén či motivů. Za nejzdařilejší epizody Kódu neznámého považuji úvodní incident z ulice a ještě příhodu z tramvaje (klidně i s její předcházející části, v níž se sice nic neděje, jenom Annin bratr cestuje tramvají, ale zároveň to mělo pro mě silně podmanivou atmosférou), za poměrně atraktivní ty z natáčení filmu. Klidně bych dokázal akceptovat i některé experimentální záběry, pokud mají v sobě kus poezie, např. i ten dlouhý statický záběr na projížďku traktora polem a pohyby mraků (žeby opět Hanekeho inspirace Jamesem Benningem?), byť mi smysl tohoto záběru v rámci celku uniká. Ale dojde zde i na nejeden prázdný, dlouhý statický záběr jakoby bez hlubšího smyslu, což se mi jevilo samoúčelné stejně jako forma v podobě fragmentů oddělených černými střihy. V jiném Hanekeho mozaikovém filmu 71 fragmentů chronologie náhody tato forma smysl měla, ba navíc jsme se dočkali vyvrcholení, kde se osudy všech zásadních postav protly, zde tomu tak není. Zde máme naopak na začátku pouliční incident, kde se setká spolu vícero postav, které se pak rozejdou a pak sledujeme různé jejich příhody, občas i lehce podivné... a pak.... pak už nic. Žádná myšlenka, žádné poselství, žádné vyvrcholení...a z mé strany žádný důvod k vyššímu hodnocení, než 3 hvězdičky za těch pár kladů a silných momentů. [60%]

Zoufale uspávající korzo herců, kteří bez kouska emocí postupně vystřídají během hodiny a půl všechny možné i nemožné tělesné polohy, probíhá ve výtvarně celkem zajímavých futuristických kulisách. Ty jsou na celém díle asi nejzdařilejší... Vypadá to, jakoby do stroje s vynulováním mozku nejdříve před natáčením nacpali samotného Jasného, jinak by pozbyl v sobě nějaké stopy po velkém režisérském umění ze svých filmů 60. let a okořenil by tohle fádní zpracování antiutopické vize jistou dávkou napětí, atmosféry a spádu. Zřejmě by pak případné poselství dokázalo na mě zapůsobit a alespoň k závěru vyvolat jakési emoce. Ještě jsem sice neviděl slavnou adaptaci Orwellova 1984 natočenou přímo v roce 1984, ale po francouzském Malevilu a teď tomhle mám zatím dojem, že podle těch nejuznávanějších knižních sci-fi děl vznikaly v 80. letech většinou naopak nudné filmové bizarnosti. [30%]

Vždycky když zahlédnu jméno režiséra Édouarda Molinara nebo vidím jeho film (i když tohle byl vlastně první Molinarův film, který jsem si po mém rozčarování z Hibernáta po čase pustil..), okamžitě mi v mysli naskočí: áá, to je ten režisér, jak o něm de Funés říkal, že se dívá během natáčení svého filmu každých 5 minut na hodinky, jo! :o) Ať už to byla pravda či ne, Růžový telefon mi jako film z dílny vyhaslého rutinéra bez zápalu vůbec nepřipadá. Někdo by mohl namítat, že obyčejné drama ze života zase, aby na diváka fungovalo, nemusí mít oproti ryzí komedii nebo sci-fi takovou režijní nápaditost, ale tento film má ve scénách z podniků naprosto vyladěné snad i světelné efekty, jimiž se mnohé záběry blyští, a rovněž výbornou kameru, která často snímá dění z pohledu hlavní postavy, až tím při rychlém pohybu dodává na pocitu neklidu. A některé záběry jsou fascinující i samy o sobě, třeba dlouhý průchod podél výškové budovy od chodníku směrem nahoru, až se bez rozeznání střihu dostaneme přes odraz stejně vypadající budovy ve skle do kanceláře pana šéfa. Ale abych se nerozplýval jen nad vizuálem, ten film má v první řadě skvěle napsaný příběh muže v krizi středního věku, jehož rodina i práce v továrně sklouzla do únavné rutiny a začíná vyhlížet na nový život... prodává živnost, vidí naději v novém vztahu. Jenže nic není tak snadné, jak se zdá, zvláště když se nepřímo dozví pravdu o své nové vytoužené partnerce. Výborný scénář v komorním příběhu krásně balansuje na hraně psychologického dramatu a nenuceně vtipné komedie a ač jsem ho po velkou část vnímal ve vážné náladě, nejednou mě dokázal i nahlas rozesmát. Pierre Mondy sehrává roli s patřičnou uvěřitelností a zároveň při tom dokáže své postavě dodat v nejednu chvíli kousek grotesknosti. Mireille Darcová mě vedle Mondyho asi zaujala víc až v jejich pozdějším společném filmu Láska prolhaná, ale ani zde nezůstala nic dlužná své pověsti a skvělí jsou i ostatní herci v čele s nezapomenutelným elegantním slizounem Lonsdalem./EDIT: Po pár dnech jsem si film pustil znovu a s překvapením nacházel vtip i v momentech, které jsem napoprvé vstřebával s ryze vážnou tváří. Vážně povedené i jako komedie. [90%]

Upírské horory vážně nemusím, připadají mi hloupé, jejich zápletky primitivní a působí na mě většinou dojmem nechtěné komedie. Menší naděje jsem nedávno vkládal do slavné adaptace Drakuly v režii Wernera Herzoga, ale dočkal jsem se nakonec přibližně stejného braku obohaceného akorát malebnými záběry přírody. Takže Hlad buď vůbec nebyl upírským hororem (ale jo, byl!) nebo mohu Tonyho Scotta hned po své první zkušenosti s jeho tvorbou považovat za geniálního režiséra. Tento film na mě před půlrokem zapůsobil svou atmosférou včetně neotřelého pojetí žánru jako tajuplné zjevení a teď po opakované projekci jsem se konečně odvážil k němu doplnit i hodnocení s komentářem. Pro mě je Hlad po čase další z důkazů, že v rámci každého (sub)žánru může vzniknout osobitý filmový klenot (stejně jako průměrný film nebo nepoužitelný škvár) a ano – já byl snad poprvé od počátku do konce fascinován příběhem o upířích lidech bez toho, abych se u toho cítil jako u frašky. Příběh protkaný vášní i krví, jemuž dominuje v popředí nekompromisní ženská hrdinka, rafinovaná kráska milující a zároveň do záhuby lákající, pojal režisér jako psychologické vztahové drama. Zvláštní stylizace, v níž dominovala modrá barva a komorní atmosféru velkoměstské vily krásně doplnily poetické tóny klavirní a houslové hudby, mě dokázala držet v napětí či minimálně v okouzlení... a Catherine Deneuve v nejlepších letech vskutku nelze odolati ani když projevuje upíří nebo lesbické choutky. :) [90%]

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%]

Podíval jsem se na tento film Wima Wenderse v nezkrácené verzi o délce necelých 5 hodin, byl to vůbec nejdelší souvislý film (nepočítaje TV série na pokračování), jaký jsem doposud viděl a určitě nelituji. Wenderse po 7 viděných filmech už plně vnímám jako specialistu na žánr road movie a zároveň jako režiséra, který s vytvořením podmanivé atmosféry a precizním vykreslením postav zvládá divákovu pozornost úspěšně zaujmout i v případě dlouhých filmů s pomalým dějem (snad jen v jeho raném filmu Strach brankáře při penaltě se to Wendersovi dle mého názoru ještě moc nepovedlo). Zejména během prvních tří hodin u mě převládala spokojenost, souvislý příběh putování několika postav napříč zeměmi dokázal střídat různé žánry bez pocitu překombinovanosti. Hodně se mi líbil nápad sci-fi z budoucnosti zasazeného jen o pouhých 8 let vpřed, kde si tvůrci díky trikům nápaditě vyhráli s vylepšením prudce se rozvíjejících technologií na plátně, přičemž po 30ti letech na současníka už mnoho prvků jako sci-fi ani nemusí působit. Nečekaně mě však zaskočilo, když se tahle road movie se sci-fi prvkem v pozadí pak cca na hodinu a půl proměnila v čistokrevnou sci-fi z jedné futuristické jeskyně v austrálské poušti, po třech hodinách se naprosto změnila poetika filmu, která mi poté moc nesedla (zvláště v těch abstraktních počítačových záběrech) a z filmu, který jsem si z velké části vychutnával, se najednou stal film, ve kterém jsem se ztrácel a chvílemi mě spíše odpuzoval. Když se Claire s jedním ze svých souputníků konečně rozhodla opustit jeskyni, dočkal jsem se spíše větší deprese, než vysvobození, ale musím říct, že poslední půlhodina mě pak úplně dostala do transu a hodně mě překvapilo, do jaké nadčasové hloubky celý tento dlouhý snímek vyústil a k čemu mě nakonec Wenders po pěti hodinách žánrově i pocitově pestré filmové procházky dokázal dovést. * * * Až na konec světa vypráví mj. o prudce vyvíjejících se moderních technologiích, které nás stále více ovládají, reflektuje tyto výdobytky spočátku jako něco, co nám zlehčuje náš život, stává se jeho běžnou součástí natolik, že si tenhle progresivní vývoj ani neuvědomuje (tak, jako si mnoho diváků po velkou část filmu ani neuvědomuje hlavní téma a ozřejmí se mu to naplno až v poslední z pěti hodin) a zároveň jako něco, co nás může totálně zničit, pokud podlehneme šílené závislosti. Dnes to možná nezní jako něco myšlenkově objevného, ale Wenders dokázal natočit film nabitý podmanivým dějem, v němž postupně s hlavními hrdiny nahlédnete do různých civilizací od velkoměsta přes pustou přírodu až po onu „HI-TECH jeskyni“. Film, který se nevine stylem klišéovité agitky, ale v doprovodu dobrodružných zážitků plných emocí, vztahových dramat a také spousty hudby nejrůznějších stylů v pozadí (včetně živého podání písní malé kapely zložené z postav filmů) postupně dospěje k hutnému zamýšlení na ono téma. I přes jistou rozvláčnost se pro mě jedná o silný zážitek se silným, mnohavrstvým „vesmírním“ závěrem... [80%]

Nemohu říct, že by mě hra na bicí nějak fascinovala, ostatně i k těm moderním jazzovým skladbám, které ve filmu zní, jsem si hledal cestu obtížněji. Ale celý tento film z hudebního prostředí, který mě v první řadě zaujal jako psychologické drama dvou osobností, mladého nadaného bubeníka procházejícího různými překážkami života a nekompromisního kapelníka s drsnými metodami, oplývá na vlnách jazzového rytmu tak precizně zvoleným rytmem, tempem a gradací, že jsem zůstal u Whiplash po celou dobu bez rozptýlení přikován. Ačkoliv mladý zapálený Andrew si mé sympatie získával určitě častěji, než drastický Fletcher, oceňuji velmi plastické, nečernobílé pojetí obou hlavních postav, díky čemuž se můj vztah k nim dokázal během filmu různě měnit, oba působili na mě uvěřitelně a v pravou chvíli jsem dokázal jejich postoje či problémy hlouběji procítit. Vedle strhujícího závěrečného koncertu na mě hodně zapůsobila scéna opětovného setkání s Fletcherem, který zrovna hraje v barové kapele na piano a z jeho pohledů i samotné hudby cítit hluboký smutek a zklamání. Některé filmy vyprávějí pomocí dialogů, jiné zas více obrazem, Whiplash v řadě scén a zejména v posledních 15 minutách dokázal strhujícím způsobem vyprávět v první řadě hudbou... tak brilantně umělecky ztvárněný psychologický souboj s minimem prostředků a zcela beze slov, zahrnující v sobě pocitově vyčerpávějící katarzi od vzájemné myšlence po pomstě až po uzemňující smíření, si v žádném jiném filmu nevybavím.. Skutečně strhující zážitek, který během psaní těchto řádků ve mě stále silně doznívá. Ocenil jsem navíc, že se závěr dokázal obejít bez klišé v podobě happyendu v rámci milostní linky nebo falešného dojáku před publikem, a přesto se mu podařilo rozproudit velmi silné emoce. [90%]

Tvorbu Wernera Herzoga jsem sice teprve letos začal více objevovat, ale na základě 4 starších filmů, které jsem od Herzoga doposud viděl, by mě vážně nenapadlo, že režisér takových kvalit má potřebu na vrcholu svých sil zahazovat tak výjimečný talent v adaptaci zcela brakového horrorového příběhu. Na druhé straně každý má z času na čas právo na jisté úlety a Herzog jako režisér si svůj úlet vybral zde. Jak se mi v průběhu let podařilo vidět už tři adaptace slavného Draculy a tahle je z nich nejnovější, mám z nich zatím pocit, že čím je to novější a nákladnější, tím je to také horší... S postavou záhadného Draculy se tu vůbec nepracuje tak, aby z něj sálalo jisté tajemství nebo napětí, naopak svým hrůzostrašným zjevem s tváří a pohledem mrtvoly dává od počátku bez přetvářky svému hostovi znát, že „bude hůř“. Již ve své první scéně začíná Dracula pít příchozímu úředníkovi z rány krev, takže se jen divím panu Jonathanovi, že po takové zkušenosti neutekl pryč dveřmi poblíž hned (tedy divil jsem se mu ve stejném smyslu hned po prvním spatření netvora), ale naopak jal se pro to dobrovolně absolovat na zámku v Karpatech další dny a počkat, než se v Draculově obydlí totálně zblázní. Docela jsem se pobavil u scén, kdy Dracula sám před kamerou vyjadřuje svoje choutky na útok, zejména během Drákulovy kreace uprostřed tmy na lodi jsem se výtlemu neubránil. Ty zakomponované výjevy létajícího netopýra, údajně vypůjčené z přírodopisného dokumentu, pak tomu nasadily korunu. Za zdařilou považuji první půlhodinu do příchodu na zámek a všechny poetické exteriérní záběry, ať už v holandském městě nebo uprostřed čarokrásné slovenské přírody. Škoda tak krásných záběrů pro něco tak ubohého... [45%]

Povídkový filmový experiment tvořený 6ti animovanými videoklipy k proslulým skladbám ze světa vážné hudby, k tomu s hranou průvodní linkou v duchu černohumorné grotesky ze zkoušky orchestru, je přesně ten typ zcela originálního filmu, jaký si snad nelze splést a zaměnit se žádným jiným počinem. Ale zároveň je to pro mě ten typ filmu, který mě jednou svými svéráznými nápady dokázal bavit i fascinovat, a jindy zas připadal zároveň příliš hodně ujetý i těžko ztrávitelný. Mám to zde takhle s hranou černobílou částí stejně, jako s jednotlivými povídkami. Nejvíc mě nadchla 4. klipová povídka (Sibeliovo „Valte Triste“ s černou kočkou), která mě okouzlila vizuálními nápady kombinujícími na malém prostoru hned několik druhů animací, svou hravostí mě pobavil i druhý klip k Dvořákově skladbě a svou poetičností mi příjemně ulahodil i pátý na pozadí Vivaldiho koncertu. Naopak zcela mimo mě prošel svým obsahem videoklip první (Faunovo odpoledne), ještě víc třetí (Bolero) a úplně poslední šestý k Stravinského skladbě, který prošel za krátkou dobu od biblického podobenství až do vesmíru s lítajícími elektrospotřebiči, už byl pro mě nesnesitelnou fraškou stejně jako poslední hrané minuty z jeviště. Italský humor skloubený s groteskou hranou i animovanou zároveň byl na mě už příliš „crazy“... Apropo, jak se na zkoušku orchestru dostala ta velká oživlá plyšová gorila? To si odskočila od Lucase rok před premiérou Star Wars? :o)) [60%]

Originální sci-fi námět o Náhodném násilném javu (NNJ), jehož vlivem začínají vybraní lidé v různém stupni mutovat na ptáky, zpracoval Peter Greenaway rovněž ojedinělou formou 92 fiktivních dokumentárních glos ze života zasažených lidí. Celým filmem se přes onu hru na dokument táhne zároveň typický britský suchý a černý humor, což činí Fally neskonale zábavnými, určitě bych potreboval minimálně jednu další projekci na to, abych dokázal sepsat všechny ty vtipné hlášky. Přičemž nejvtipnější místa během sledování čekají obzvlášť v těch částech, které z různých důvodů (překlep, falešná identita, ztracený či nepoužitelný materiál, politická cenzura a pod.) nemohou být promítnuty a vypravěč to zároveň s informací o dané osobě krásně ironickým způsobem podtrhne. Samotné mini-dokumenty o zasažených lidech s příjmením začínajícím na FALL... na mě působily porůznými dojmy a vedle těch skutečně vtipných či minimálně pozoruhodných v rámci tvůrčího rozvíjení sci-fi tématu se zde objevují i méně povedené příběhy, zbytečně zdlouhavé glosy se záběry, které působily na mě jako nutná výplňovaná vata, lehce trapné výstřelky (výstřední zpívání názvů ptáků) nebo rovněž sekvence, které zpracovávají už několikrát před tím zpracovaný motiv (neustálý experiment s vyjmenováváním ptáků na dané písmeno za půl vteřiny) a nudí. Velká škoda, že Greenaway neměl vedle sebe i nějakého ráznějšího dramaturga nebo producenta, který by si před nevyzpytatelným tvůrcem dokázal dupnout nohou a přinutit Greenawaya z tříhodinového díla vybrat jen to skutečně nejlepší, zmenšit počet glos (resp. osob, o kterých film vypráví) na přijatelné minimum a minimálně hodinu stopáže sestříhat. S takovou dramaturgií by výsledek dle mého názoru neměl daleko k skutečně nabitému geniálnímu počinu, takhle vznikl nesnesitelně dlouhý kus, který se mi sice podařilo na 4 části postupně za 4 dny poměrně ztrávit, ale u jeho sledování jsem se vedle občasné zábavy a fascinace i nejednou (zvláště poslední půlhodinu) trápil. Ačkoliv mnozí prohlašují, že Fallové nejsou filmem na jedno zhlédnutí, nedokážu si představit, že bych se rozhodl ty tři hodiny ztrávit dobrovolně ještě jednou. [65%]