Willy Kufalt

„S takovýma pitomcema se nepereme!“  V první řadě jsem déle tápal, co je tenhle Mongolský pingpong zač, jak sledovaný film uchopit? Nejdřív mi připomínal Herzogovo podobenství I trpaslíci začínali jako malí z říše liliputánů, protože tu v nejedné scéně vypadalo, jakoby uprostřed polí žili jen samí malí kluci, kteří ovšem nosí dospělácké kabáty, prohánějí se každou chvíli na koni i na motorce a čekal jsem, zda z filmu nevzejde podobenství. Nezvešlo, tak jsem si říkal, že sleduji surrealistickou komedii. Je zde i dost absurdních nápadů, např. vymočení se kluka pro nedostatek vody v jamce i první zápletka s uvažováním o bílém pingpongovém míči jako o záhadné perle. Jenže film také oplývá množstvím delších statických záběrů snímajících dění na poli + v místních příbytcích způsobem, jakoby šlo o realistické drama, jen z prostředí hodně neobvyklé cizokrajní komunity. Jenže realistické zde také není vše, protože máme zde ty surrealistické scény, jako když parta děcek za pomoci dědka stavějícího nějakou starožitní anténu z ničeho nic uprostřed odlehlého pole bez elektřiny úspěšně (byť se slabším signálem) spustí televizi! *** *** První třetinu jsem se střídavě bavil a ladil na styl nevšedně míchající cosi poetického, realistického, humorného i surrealistického, zároveň mi však film připadal jakoby bez děje. V prostřední třetině jsem se již vyloženě naplno bavil, navíc od scén s televizí a posléze promítáním filmu (v šapitó s představením taky uprostřed jinak vylidněného pole!) se začíná rýsovat souvislá zápletka kolem zjišťování „záhady“ míče a ta prochází do dobrodružného putování. Jenže v poslední třetině, kde se kluci nedobrovolně vrací domů, se zápletka již spíše rozmělňuje, než aby gradovala, nápadů ubývá a až na pár scén mě film již tolik nebavil. Myslím, že tak svébytné prostředí, nápad a styl by si zasloužily o něco propracovanější dějový celek, zvlášť u stopáže 100 minut. Celkově však i pro zmíněný unikátní styl vůbec nevnímám své první setkání s mongolským filmem jako marné. [70%]

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%]

Konkurs na film ve filmu Mohsena Makhmalbafa, či-li opět podívaná velice obsahem i formou. Nejdřív tedy musíme přečkat 7 minut sice autenticky působivých, leč pocitově zdlouhavých záběrů na davy lidí hrnoucích se na filmový konkurs, pak se ovšem v typickém režisérově stylu na pomezi dokumentu a hraného filmu rozjede poutavě zpracovaná přehlídka adeptů, kteří z různých důvodů touží po roli ve filmu. Rozhovory odkrývající někdy i drobné lidské příběhy jsou zajímavé, stejně tak herecké úkoly od režiséra (M. Makhmalbaf opět v roli sebe sama) včetně skupinové hry na akční film a western v jedné místnosti nebo zpívání domácích i anglických písní jako na castinzích pěveckých soutěží. Moizakový děj plynule přejde do finálních zkoušek skupinky zvolených adeptů, s rozhovory a situacemi jdoucími až na dřeň, jaké zejména pro dvě mladé ambiciózní ženy nebudou vždy příjemné. V této části silně vrcholí drama, dochází i k filozofování nad úkolem herca, umělcem a uměním, filmem a člověkem ve vztahu k filmu. Nic tím ale neubývá z atraktivity Salaam Cinema, které dokáže v kýžených momentech nabídnout důstojnou zábavu k danému tématu, stejně jako jindy napětí a sdílení různých, až protichodných emocí. Asi 10 minut před koncem se mi chtělo smát a plakat současně, ačkoliv to druhé se mi i přes silnou vůli a režisérovu snahu s krutým pokusem plně nepovedlo. Sledování je to však nesmírně výživné a konec sympaticky smířlivý. Také se chci raději smát... [80%]

...a já bláhovej si myslel, když jsem narazil na japonský šedesátkový film s tagem neo-noir (navrch vysoce hodnocený), že mě čeká něco jako Nebe a peklo, příp. aspoň Kendžú zankoku monogatari... a ono z toho vzešlo trošku nápaditější akční béčko, z valné časti naplněné buď kamenně chladnými nebo naopak afektovaně stylizovanými hereckými výkony... hlavní je, že se tam hodně rve, hodně střílí, poteče krev, občas něco vybouchne a během té haldy přímočarých zvratů v celkem primitivním ději o pomstě vlastně téměř není důležité, proč. Úvodní černobílá scéna je svou atmosférou fantastická, pastelkově barevný vizuál pak taky zaujme, ačkoliv mě přestal okouzlovat celkem brzo, a těch vychvalovaných režijních či jiných nápadů s nějakou neotřele podanou akční, násilnou či vyjednávací scénou se najde dost... jenže to je leckdy 1 hodně vydařený poutavý záběr, vizuální kompozice či krátká scéna na víc než 10 rutinných, fádních, odbytých až v jistém aspektu neumětelských (což o úplně posledním záběru platí úplně nejvíc). Tudíž jsem nepociťoval zmatek jen z obsahu, ale i z formy, včetně četného přeskakování mezi vážným dějem, parodií záměrnou a parodií nechtěnou. Béčková žánrová scéna 60. let vážně není pro mě, bez ohledu na zemi původu, po dvou měsících si to neplánovaně potvrzuji letos už podruhé. [45%]

"Ten boom z vás všech dělá blázny!" Taková komunální satira z kapitalistické Itálie, v typicky šedesátkové atmosféře. Hlavní hrdina-nehrdina si žije sladkým životem (relativně) bohatého Itala, řádí si na drahých večírcích až do chvíle, kdy se neocitne na mizině se spoustou dluhů, aby pak za hodně neotřelých okolností přeci jen znovu sehnal peníze, které samozřejmě nemine pro nic jinýho, než pro další flám... Než jsem plně pochopil sdělení, k němuž tvůrci směřují, prodíval jsem se směsicí scén z večírků, návštěv a práce na úřadech i vztahových dialogů, tu první půlhodinu jsem se do filmu vyloženě dostával. Už zde mě ale často hodně bavil komediálně rozjetý Alberto Sordi, který v pár scénách téměř nezastaví svou sáhodlouhou rychlou mluvou, aby záhy odboural pro změnu dlouhými mlčenlivými pohledy nehybného obličeje. Do značně nadprůměrného zážitku určitě vynesla Boom i nečekaná zápletka kolem plánování jednoho nezvyklého, dosti šokujícího činu, který by běžného smrtelníka asi nikdy nenapadl a už vůbec bych nebýval řekl, že seriózní tým lékařů by něco takového mohl... Jenže Boom je satirická komedie, takže tady se tak absurdní nápad přímo hodil, skvěle to i s aurou čehosi jinde nezažitého i přidáním napětí osvěžil a gradace celé zápletky mě s přibývajícími minutami nesmírně bavila! A na pozadí všeho jsem si užíval i k náladě přesně padnoucí, bohatě zastoupený hudební doprovod. [75%]

Film o několika chlápcích, kteří jdou sezónně pracovat jako střihači ovčí vlny a mezi tím se několikrát poperou – sice ne přímo nožem a sekerou, ale drsní a schopni vzájemně tvrdého a konfliktního jednání jsou skoro podobně jako Velcí mluvkové... jak v práci vyžadující nezlomnou povahu, tak i ve společném sezónním nažívání. Charakter hlavní postavy lze vyčíst nakonec již z netradiční úvodní scény: havaruje ve svém autě, které po smyku a sérii kotrmelců přistane v poli na střeše – přesto Foley do pár vteřin z něj jakoby téměř nic vyleze, s lehkým úsměvem se podívá na kousek krve z drobné rány a evidentně již zvyklý na podobné úrazy kráčí se sebraným báglem rovně vstříc a polem vdál... Velmi osobitá atmosféra australského zapadákova, charisma Jacka Thompsona, bohatě zachycený exkurs prostředí či zajímavě autentické scény střihání vlny z ovec to dostatečně naplní. Ačkoliv z těch střihacích scén se mi vzhledem k až naturalistickému snímání a množství kapek krve místy nedělalo zrovna příjemně. Začátek mě netušíc, co sleduji, naprosto vtáhl a samotný děj, nakolik nespěje do žádné výraznější katarze, tu má jistý spád, ač ve finále o moc víc než drsnější poetický snímek nejde. Ale jako většina soudobé australské tvorby dýchá pro mě nezaměnitelnou atmosférou. [80%]

První půlhodina se mi díky ústřednímu nápadu zápletky filmové hvězdy v roli inspektora zapojeného do reálné policejní akce docela zamlouvala. Úvodní scény rozbalily (později již nevyužitý) potenciál zajímavého stylu pro film z částečně filmařského a televizní prostředí, rozjezd mi připadal celkem slušný a Julian Barratt v nejedné scéně jako celkem zábavný tahoun s osobitým komickým herectvím – nejvíc asi ve chvílích, kde ještě nejde o větší akci a tím poutavěji se oproti pozdějším scénám rozehrává. Párkrát jsem se celkem pobavil, ale postupně se sice pořád nijak světoborná, ale v pohodě koukatelná žánrová komedie z kategorie „neurazí, nenadchne, ale má čím zaujmout a pobavit“ pro mě stále více přesouvala na úroveň málo vtipného pokusu o parodii na thriller a do kategorie „neoslovuje, nebaví, příliš nestojí za zapamatování“... a čím déle trvala, tím se jí více asi přede mnou zalíbilo rochnit se v tomhle statusu dál. Inu, co se dá dělat, tentokrát se ke zdejší sbírce diváků nadšených proti davu z rozporuplně hodnocené svérázné komedie, nezařadím. [50%]

Po dlouhé době jsem sáhl po některém z dosud mnou neviděných filmů Stanleyho Kubricka... a ač v nejedné scéně vnímám, jaký mistr celkového sladění obrazu, hudby, atmosféry to byl, celek už vnímám lehce rozporuplněji. Mysteriózní atmosféra na mě sice častěji skvěle fungovala, žel častěji neznamená po celou dobu a poté, co mě naprosto uhranula úvodní část z velkého večírku a posléze hutná epizoda v hotelovém pokoji, následovala pro změnu až nekonečně nudná vztahová hra, v níž si mě Tom Cruise jako charakterní herec v hlavní roli nezískal a celkově příliš nepřesvědčil (byť se snaží) a kde ona silná atmosféra dlouho absentovala. Od zásadní návštěvy nočního baru s klavíristou zase jakoby film ožil a s příchodem k osudovému zámku začíná silný zážitek nejen z podivné sektářské seance, jejíž záhada později začne gradovat a částečně se rozplétat. Ve finálním odhalení, které si v sobě s klíčovou maskou na posteli nechává i kousek tajemství, dává celá ta mysteriózní linie určitě smysl, byť s ohledem na jisté události a indice bych čekal odhalení mnohem temnější a děsivější. Že se stalo jinak, mi nevadí, ovšem ten závěr? :O ...kdyby Kubrick natočil Spalující touhu jako komedii (jak to dle zdejších zajímavosti prý dříve plánoval), tak by i pointa posledního dialogu působila jako ironický bonbonek, ovšem v tomto podání mi přišlo, že až nedůstojně shodila celý film na menší WTF úlet se sice provokativní, ale zároveň velmi prostou myšlenkou, až si říkám, nakolik se závěrem zpětně ten film brát vůbec vážně. Prožitek z vybraných okamžiků nad hudbou, výtvarnou stránkou, zářící Nicole Kidman na parketu, vtažení do tajemně divokého nočního prožitku či zdařilého výkonu Sydneyho Pollacka (kterého znám jako režiséra, ale hrát jsem ho viděl poprvé) sice tahají film k záležitosti hodné zapamatování, ale rozpaky či výhrady holt po prvním setkáním také jsou. [65%]

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režíruje István Szabó hru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality. Harvey Keitel coby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, ale Stellan Skarsgård i coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace. [90%]

O Sofii Coppolové jsem věděl jen, že je dcerou slavného režiséra a že se sama proslavila tímto filmem, do kterého bych se sám – nebýt doporučení – asi ještě dlouho nepohrnul. Ale paní režisérka mě pozitivně překvapila, protože se jí spolu s hlavními postavami v cizím prostředí japonského velkoměsta podařilo v osobitém stylu vytvořit melancholickou náladu, která z mnoha záběrů a scén na mě sálala jako snově podmanivý opar. Příjemné překvapení mě čekalo také od herců: Nečekal jsem, že mi Scarlett Johansson (tady ještě těsně za prahem dospělosti) může připadat tak přirozeně krásná i herecky zajímavá; mírně jsem se obával, že mě Bill Murray ve starším morousovitém vydání bude zase nudit, asi jako sám Bob v prvním záběru v autě, ale tady se nestalo a Bill mě často bavil minimalisticky přesnou mimikou a gesty, třeba u natáčení nebo pobytu v baru, s překonáváním pocitu vnitřní letargie a osamělé ztracenosti v cizím světě. Možná, že ten pohltivý zásah filmu na mě na první dobrou nefungoval u všech scén a drobných životních „odboček“ hlavních postav, ale nakonec se mi tenhle filmový výlet do Tokia z pohledu cizinců zamlouval, neztratil jsem se, nenuceně dojemný závěr na mě zapůsobil a vůbec bych se nebránil k této návštěvě se specifickým kouzlem okamžiku se i v budoucnu vrátit. [80%]