Willy Kufalt

První půlhodina se mi díky ústřednímu nápadu zápletky filmové hvězdy v roli inspektora zapojeného do reálné policejní akce docela zamlouvala. Úvodní scény rozbalily (později již nevyužitý) potenciál zajímavého stylu pro film z částečně filmařského a televizní prostředí, rozjezd mi připadal celkem slušný a Julian Barratt v nejedné scéně jako celkem zábavný tahoun s osobitým komickým herectvím – nejvíc asi ve chvílích, kde ještě nejde o větší akci a tím poutavěji se oproti pozdějším scénám rozehrává. Párkrát jsem se celkem pobavil, ale postupně se sice pořád nijak světoborná, ale v pohodě koukatelná žánrová komedie z kategorie „neurazí, nenadchne, ale má čím zaujmout a pobavit“ pro mě stále více přesouvala na úroveň málo vtipného pokusu o parodii na thriller a do kategorie „neoslovuje, nebaví, příliš nestojí za zapamatování“... a čím déle trvala, tím se jí více asi přede mnou zalíbilo rochnit se v tomhle statusu dál. Inu, co se dá dělat, tentokrát se ke zdejší sbírce diváků nadšených proti davu z rozporuplně hodnocené svérázné komedie, nezařadím. [50%]

Po dlouhé době jsem sáhl po některém z dosud mnou neviděných filmů Stanleyho Kubricka... a ač v nejedné scéně vnímám, jaký mistr celkového sladění obrazu, hudby, atmosféry to byl, celek už vnímám lehce rozporuplněji. Mysteriózní atmosféra na mě sice častěji skvěle fungovala, žel častěji neznamená po celou dobu a poté, co mě naprosto uhranula úvodní část z velkého večírku a posléze hutná epizoda v hotelovém pokoji, následovala pro změnu až nekonečně nudná vztahová hra, v níž si mě Tom Cruise jako charakterní herec v hlavní roli nezískal a celkově příliš nepřesvědčil (byť se snaží) a kde ona silná atmosféra dlouho absentovala. Od zásadní návštěvy nočního baru s klavíristou zase jakoby film ožil a s příchodem k osudovému zámku začíná silný zážitek nejen z podivné sektářské seance, jejíž záhada později začne gradovat a částečně se rozplétat. Ve finálním odhalení, které si v sobě s klíčovou maskou na posteli nechává i kousek tajemství, dává celá ta mysteriózní linie určitě smysl, byť s ohledem na jisté události a indice bych čekal odhalení mnohem temnější a děsivější. Že se stalo jinak, mi nevadí, ovšem ten závěr? :O ...kdyby Kubrick natočil Spalující touhu jako komedii (jak to dle zdejších zajímavosti prý dříve plánoval), tak by i pointa posledního dialogu působila jako ironický bonbonek, ovšem v tomto podání mi přišlo, že až nedůstojně shodila celý film na menší WTF úlet se sice provokativní, ale zároveň velmi prostou myšlenkou, až si říkám, nakolik se závěrem zpětně ten film brát vůbec vážně. Prožitek z vybraných okamžiků nad hudbou, výtvarnou stránkou, zářící Nicole Kidman na parketu, vtažení do tajemně divokého nočního prožitku či zdařilého výkonu Sydneyho Pollacka (kterého znám jako režiséra, ale hrát jsem ho viděl poprvé) sice tahají film k záležitosti hodné zapamatování, ale rozpaky či výhrady holt po prvním setkáním také jsou. [65%]

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režíruje István Szabó hru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality. Harvey Keitel coby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, ale Stellan Skarsgård i coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace. [90%]

O Sofii Coppolové jsem věděl jen, že je dcerou slavného režiséra a že se sama proslavila tímto filmem, do kterého bych se sám – nebýt doporučení – asi ještě dlouho nepohrnul. Ale paní režisérka mě pozitivně překvapila, protože se jí spolu s hlavními postavami v cizím prostředí japonského velkoměsta podařilo v osobitém stylu vytvořit melancholickou náladu, která z mnoha záběrů a scén na mě sálala jako snově podmanivý opar. Příjemné překvapení mě čekalo také od herců: Nečekal jsem, že mi Scarlett Johansson (tady ještě těsně za prahem dospělosti) může připadat tak přirozeně krásná i herecky zajímavá; mírně jsem se obával, že mě Bill Murray ve starším morousovitém vydání bude zase nudit, asi jako sám Bob v prvním záběru v autě, ale tady se nestalo a Bill mě často bavil minimalisticky přesnou mimikou a gesty, třeba u natáčení nebo pobytu v baru, s překonáváním pocitu vnitřní letargie a osamělé ztracenosti v cizím světě. Možná, že ten pohltivý zásah filmu na mě na první dobrou nefungoval u všech scén a drobných životních „odboček“ hlavních postav, ale nakonec se mi tenhle filmový výlet do Tokia z pohledu cizinců zamlouval, neztratil jsem se, nenuceně dojemný závěr na mě zapůsobil a vůbec bych se nebránil k této návštěvě se specifickým kouzlem okamžiku se i v budoucnu vrátit. [80%]

Absurdní humor ve čtveřici na pěší cestě s rakví po Řecku... Nebýt občas využití mobilu či záběru na moderní auto, ani bych neměl pocit, že koukám na film z roku 2010 (potažmo v nedávné současnosti se i odehrávající), nakolik stylově a vizuálně ve společnosti ohozených chlápků, jdoucích přes místa často odlehlá či starobylá, působí sympaticky „retro“ a to už od první dostihové scény. Zhruba do poloviny ryzí komedie postupně nabírá na bedra i kousek dramatického vypětí a zastávek k zamýšlení se nad onou cestou životní, ale současně jsem ocenil, že se 4 černé obleky nikdy plně nezměnili na drama a ta poťouchlá absurdní nadsázka, která mě na filmu bavila, vydržela v této svérázně černé odyseji sluncem zalitou krajinou až do konce. [80%]

„Copak vy nevěříte v nic?“ / „Věřím, že dnes večer půjdu spát a věřím, že se ráno probudím a vypiji si kafe.“  Věřím, že tato absurdně pojatá kriminálka s opět řádně černým rakouským humorem nesedne zdaleka každému, přesto je Silentium jedním z těch filmů, kde mě až tak silně nechvalná pověst (údajná divácká anticena na MFF v Karlových Varech) a značně nízké hodnocení provázené komentáři typu „odpad všech odpadů“ docela překvapují. Ze série čtyř filmů s Josefem Haderem v postavě ošuntělého detektiva Brennera jsem viděl tenhle kousek až jako poslední v řadě a nakonec se mi proti davu líbil (ještě spolu s Věčným životem) snad nejvíc a to i díky mnohdy až surrealistické atmosféře, do nichž v mnoha scénách s absurdními vtípky a současně napětím zachází zdánlivě běžná kriminálka. Těžko říct, zda bych si užil Silentium ještě víc, kdybych měl více nakoukané hollywoodské akční filmy, ale minimálně parafrázi na scénu z letadlem z Hitchcockovy špionážní klasiky jsem rozpoznal i já a spolu s procitnutím uprostřed hraní houslového kvarteta po útěku temnými chodbami patřila k těm momentům, kde jsem naplno s překvapením zpozorněl a potvrdil si, že nesleduji v rámci žánru zaměnitelnou rutinu. Nejrůznějších absurdit včetně pár dialogů, napínavých akčních scén i záhadně vyhrocených prožitků ve stylu noční můry čeká v průběhu filmu vícero – zvláště noční můra se stolním fotbalem mi přišla svým nápadem a provedením velice originální – a hlavní dějová linka udržuje společně s pány Schwarzem a Haderem všechny ty nápady a podivnosti i docela pohromadě. Rozhodně jsem se nenudil a pobavil mě i epilog. :) [80%]

Tenhle film Rickyho Gervaise se mi nad očekávání hodně líbil, možná i díky tomu, že si zde samotný Gervais před kamerou nadělil rozsahově epizodní roli, tedy netlemí se každou chvíli do kamery, pouze jednou si na uvítanou říhne... No ano, i ten humor kolem hlavních postav tří mladíků není vždy bůhvíjak důmyslný, jsou to často pubertální žvanění a výstřelky na téma sexu, ale ta mladicky uvolněná atmosféra se mi od počátku líbila. Spolu s hudebním doprovodem vytvářela nečekaně příjemnou a osvěžující záležitost, že jsem se zvláštním způsobem brzy naladil a dost bavil. Kouzelně zvládnutou atmosférou 70. let s postavami dospívajících tínedžerů mi Cemetery Junction připomněl nedávné Zimní prázdniny, které z případného srovnání u mě vítězí, ale i mladické eskapády tří Angličanů jsou prodchnuté podmanivým, nenáročným dramatem postav, které mi nakonec byly sympatické a více myšlenkových úvah třeba nad skutečným (ne)smyslem standardních mládežnických vzpour či správného výběru dalších životních cest mně i pořád blízkých... a nejtlustší z party, svérázný Snork, mě vyloženě bavil, obzvlášť jak to rozjel živě s kapelou na jevišti! :o) [80%]

Nečekaně silný zážitek. Těší mě, že se v uplynulém roce urodilo více českých filmů otevírajících nezvyklá témata a ač lehce půjdu proti davu, tohle se mi líbilo víc než Úsvit. Příběh úspěšné sportovkyně, která po těžkém zranění rozběhla novou (ještě úspěšnější) kariéru v pornoprůmyslu a do třetice zemřela mladá na zhoubnou nemoc, byl často již součástí propagace, takže jsem se jeho znalosti předem nevyhl. Přesto mě naplno přikoval: scény z tréninků a příprav na olympiádu braly dech, po chvíli je vystřídává fyzicky nepříjemné drama smíchané s dramatem osobním a záhy přichází úspěch v branži vyvolávající tak rozporuplné pocity. „Myslíte si, že i pornem se může předávat nějaké poselství...?“ Já si to nemyslím, nicméně náhled do pornoprůmyslu a jeho zákulisí plného lesku, bohatství a současně (morální) špíny byl nečekaně poutavý, i se scénami typu natáčení sci-fi porna ve skafandrech a kulisách kosmické lodi... a byť bych za jiných okolností mohl osud hlavní postavy brát jako morální pád na dno, režisérce se spolu s hlavní herečkou podařilo, abych s Andreou soucitil a spíše ji navzdory vybraným reakcím z okolí přál dosáhnout toužený úspěch. Ve chvílích opětovného shlédání s matkou nebo k závěru jsem vedle jisté tísně pocítil i kousek uspokojivého štěstí, že i za tak velmi krátký, ke konci se neodvratně blížící život dokázala silná hrdinka pro svou vytrvalost cosi dosáhnout a pozitivně zanechat, ať už šlo o oblast jakoukoliv. Výkon plný proměn se Natalii Germani v hlavní roli neskutečně povedl, ve scénách pózování u focení působí i sexy a ač ji registruji v poslední době jako často obsazovanou herečku, podařilo se mi vnímat během filmu především Andreu jako postavu. Hodně na mě zapůsobily i výkony ve vedlejších postavách (sestra a zejména rodiče) a emotivně smířlivý závěr. [85%]

Vybavuji si z maturitního ročníku vyplňování zkušební přihlášky na vysokou školu, když se nad výběrem pohlaví z možností Muž – Žena jedna spolužačka ve třídě zeptala: ...a co když je někdo hermafrodit?  Tenkrát mi vůbec nedošlo, že její otázka nemusí být zas tak nepatřičným úletem, ba může mít blízko k reflexi celospolečenského problému (přestože se výraz hermafrodit, jak jsem si dohledal, u lidských jedinců dnes již oficiálně nepoužívá). Tedy jednou z deviz Úsvitu je otevření nezvyklého tématu, o němž se díky vybraným dialogům i náučným pasážím s „animovaným listováním“ lékařskou encyklopedií může divák dovědět zajímavé informace. I samotná linie s živou „anomální“ postavou přináší jisté drama a některé scény s prezentovanými stanovisky (např. prohlášení jedné z žen na večeři o možné existenci pouze dvou jasných pohlaví) vytváří právě v souvislosti s touto linií dost smutný dojem a s implicitní paralelou k dnešku poznání, že se společnost v jistých ohledech za ta léta tolik nezměnila. Úsvit rozhodně vnímám jako jeden z ambiciózních českých debutů loňského roku, dále mě hodně zaujmul výtvarnou stránkou, zvláště v exteriérech prvorepublikového města a poetických Vysokých Tater, i lehce mysteriózní linkou kolem podivného nálezu. Přesto jsem nabyl dojmu, že se potenciál občas částečně rozplizl v slabší gradaci některých linií, zvláště lince těhotěnství hlavní postavy se nedostává vyvrcholení, až tu zpětně působí zbytečně, využívání současné mluvy včetně tvrdých vulgarismů ničilo vizuálně úspěšně navozenou atmosféru 1. republiky a Eliška Křenková (byť se snaží a někdy i projeví jisté emoce) na mě v postavě projevující mj. empatii k „pacientovi“ působila mírně chladně a tak naplno neutáhla svůj film. [65%]

Filmy Yorgose Lanthimose ve mně probouzejí rozporuplné pocity, hůře se mi vstřebávají a Špičák byl v tomto směru pro mě z dosud viděných snad nejmarkantnější. Už dlouho jsem se u žádného filmu nehoupal, někdy vyloženě od scény ke scéně, tak silně na úrovni „upoutává a baví – odpuzuje a nebaví“. Samotný námět totalitní rodiny, která žije pod přísnou kontrolou v pomyslném skleníku, odloučeně od reality za kamennou zdí zahrady, téměř bez komunikace se světem, kde i třeba jakýkoliv film (mimo vlastní natočená rodinná videa v bytě) se stává naprostým tabu, sliboval hodně a Lanthimos využil mrazivý, atraktivní a současně bizarní námět k řadě povedených scén a dílčích zápletek. Míchá se tu napětí s tísní a absurdním humorem, divná atmosféra často báječně funguje, ústřední postava otce měla štěstí na výrazně a osobitě působícího herce a i ty jeho dcery mi časem začaly připadat zajímavé... Jenže svým stylem je tady na mě Lanthimos až příliš radikální a déle jsem si zvykal na kameru, kdy ve více záběrech např. vidíme postavy v širokouhlém formátu tak, že hlavy mají uříznuty mimo záběr a pod. Nepochybuji (po nedávných Chudáčcích teprve), že Lanthimos umí profesionálně točit, ale tady ve mně jeho formální experiment vyvolal místy vyvolal svým extrémním pojetím až dojem neumětelství. Když připočtu, že jsem se víckrát musel překousat pocitově prázdnými scénami a (opět) přehnaným počtem šílených sexuálních i jinak úchylných scén, mám stále pocit, že Lanthimos tak úplně není režisér pro mě – byť díky vybraným devizím a svébytnému provedení netradičního námětu šlo pro mě určitě o zážitek. Jen ten špičák se mi zatím v případě Lanthimosovy tvorby nepodařilo rozkývat naplno. [70%]