Willy Kufalt

Finská komedie. Finská válečná komedie, pokračující v bohatém sedmdesátkovém trendu groteskních veseloher na pozadí druhé světové, rozšířeném pod vedení francouzské Sedmé roty.. a mě tahle směsice groteskních, absurdních a černohumorných příhod vojáků a jejich velitelů v akci kupodivu bavila. Včetně doprovodu často „finsky“ studeně bezemočních tváří protagonistů, což v mnoha vtipných situacích na absurditě a komičnosti teprve přidávalo. :D Jen v jeden okamžik mě finští kruťasové dosti zaskočili, když se nabitá série vtipných detailů a gagů v jedné scéně střídala s prostřihy na střílení do prasat (a následně mrtvá prasata), ale V-M. Saikkonenovi se zároveň poťouchle dařilo pokračovat s nasazeným vtipem dál, že jsem se i přes tenhle menší šok v onu chvíli nadále smál. :o) A přestože film leckdy působí jako značně volnější sled příhod, nechybí poctivé dovyprávění titulní zápletky s „manilovým lanem“ (z názvu) a ještě před uzavřetím této linie povedené završení ve společnosti více postav na nádraží. U mě výrazná spokojenost z lokální dobové komediální „jednohubky“. [80%]

S bičíkem v ruce na začátku u pohánění koně, s visoucím bičíkem v ruce ke konci během manželské zpovědi u svíčky a kříže... Honório mohl zakládat farmy, družstva, možná i velit svým pracovníkům, ale na založení rodiny a standardní rodinný život se se svou povahou nehodil. Tudíž začíná být brzy jasné, trošku již v momentu žádostí matky vyvolené o ruku, jak se bude manželství – s potomstvím, které v příběhu z pohledu Honória vlastně skoro nevidíme – vyvíjet tragickým směrem pro oba. Jistou vlídnost jsem u hlavní postavy postřehl jen u setkání prvního (ve vlaku) a posledního. Othon Bastos je typem výrrazného charismatického herce, který do hlavní role v takto specifickém, pomalu plynoucím snímku přesně padl, jen dívat se na jím ztvárněné počínání ve druhé polovině se místy stává dusivým psycho prožitkem. Chvilku mi během počátečního vtažení do brazilského zapadákova trvalo zvyknout si na odlišnou mentalitu lehce „exotických“ projevů některých herců, ale vycizelované poetické záběry mají v sobě sílu a příběh postupně předvede zdařile završenou proměnu hlavní postavy na pozadí finanční či majetkové prosperity, spějící na druhé straně k (nejen) vnitřní zkáze. [75%]

Zcela úpřimně, v posledních minutách jsem už jen čekal, kdy se ten zbylý plávající kousek rozpůleného dřevěného kánoe promění magickou sílou mrtvého potopence v masožravou příšeru a ta pak rázem zautočí na veškeré diváctvo. Ani by mě to po té brutální řádce stále šílenějších zvratů, včetně jednoho totálně brakového z půdy 20 minut před koncem, vůbec nepřekvapilo. Já jsem snad v životě neviděl film, který by měl na jedné straně v sobě i dost vyloženě skvělých scén až celých dlouhých sekvencí, ale ty na druhou stranu byly v tom celku obklopeny tak degradující nabubřelostí, se spoustou pokusů o extrémně šílené psycho a současně co nejtěžší mindfuck, jednou až nechutně přehnanými (jako když si ženská naplno otevře ústa, aby si do nich začla lejt celý kýbl plný husté barvy), jindy zase „jen“ pro mě nefunkčními ... a celkově v tak těžkotonážním návalu, že to příliš nezachrání ani jedna nádherná dlouhá „lesní“ část uprostřed filmu, skvostně kombinující hraný film s divadlem, hypnotickou recitací a několika druhy animací současně. Především za tu sice neudělím hodnocení úplně nejnižší, ale v rámci celku jsem měl po skončení pocit, že mi jistý Ari Aster nejdřív několikrát praštil hnusně nepříjemnou facku a poté s ryzím pohrdáním ještě odkopl do samoúčelně bludné prázdné temnoty, že si to po skončení jeho filmu trvajícího 3 hodiny beru nebývale osobně a souznit s tvůrčím záměrem v této chvíli nedokážu. [25%]

Ten film doslova vytasil jako své karty a rozvíjel coby šťastný průběh hry spoustu předpokladů, proč bych mohl být nadšen... Fernando Rey v již starším podáním, ale pořád silně charismatický, ztvárňuje filmového tvůrce, vydává se ve společnosti sympatického mladšího kolegy na zámek do hor, kde budou pánové spolu pracovat na scénáři pro film. Dle všeho se tu odkazuje na osobnost režiséra Luise Buñuela (i právě obsazením jeho dvorního herce) a jeho spoluscenáristu Jeana-Claudea Carrièra, déle Na druhé straně tunelu i vypadá jako film „od Buñuela“ s náběhem do zábavných a lehce surrealistických situací... SPOILERY! Oba filmoví tvůrci spolu opakovaně chodí do lesa, zabloudí tam poprvé, aby je zachránila dívčina v autě a odvedla je zpátky na zámek, zabloudí tam i podruhé, aby je ona dívčina již odignorovala a místo toho se pak ocitnou v jakési podzemní barabizně na společných hodech několika mnichů, zajdou si do lesa potřetí, když se již v něm neztratí, mezi tím se mladý pán zamiluje do slečny, která se pravidelně v lese objevovala... a samozřejmě mezi tím vedou pánové filozofické řeči o filmu, scenáristice, postavách. Ale tohle mě hodně bavilo třetinu stopáže filmu, u kterého mi časem přišlo, že se dál příliš neposouvá, k nějaké výraznější komedii i přes občas jemný vtip v dialozích nespěje, ani se nekonají další vygradované absurdní situace. Dějový posun probíhá nanejvýš v romantické lince, která paradoxně brzdí zajímavější linii tvůrčí práce na filmu a celé mi to přijde jako film, který se z velké části do půlky zastavil a pak už většinou jen přešlapoval, protože tvůrce moc netušil, kudy dál. Nebo to věděl, jen mně ta jeho cesta připadala stále více nikam nevedoucí. [65%]

Déle jsem si přál vidět něco z rané, ryze polské tvorby Agnieszky Hollandové, zároveň se však v tomto případě mírně obával, zda nepůjde na mě o příliš ženský film... Měl jsem se obávat z jiných důvodů, protože tak těžký psycho nával plný beznaděje, šílenství a krutosti osudu jsem už dlouho neviděl (jako zlatí současní dánští tvůrci! :o)) a ke konci už úplně nevěděl, co si mám o viděném myslet. Šílenství a beznaděj tady vycházejí ze dvou různých pramenů a pokud jde o bez příkras zobrazené semletí člověka společností v totalitní (komunistické) země, završené ještě rodinnými problémy a mizerným sociálním zázemím pro výchovu syna, dokázala na mě Osamělá žena svým náhledem do reálného socialismu silně zapůsobit. Zároveň mi tu Irena připadala i přes své tendence k (dosti pochopitelné) hysteričnosti jako poměrně silná hrdinka, jejíž střety s úřady nebo rodiči synova spolužáků braly dech. V těchto scénách jsem pořád oceňoval výpověď, s níž Hollandová přišla. Pokud však jde o druhý pramen: Irenin tragický milostný vztah, tady se už přiznám, že mi bylo menším utrpením sledovat počínání stále odpudivějšího psychopata Jacka, kolem nějž se žena v nouzi každou chvíli začne točit. Brutálně vyhrocené a posléze až nechutně vygradované spolunažívání obou dospívalo stále více k okamžiku, kdy jsem si řekl, zda to paní režisérka (i v rámci zvolené výpovědě) už kousek nepřehnala. Pocit z toho, když jsem si po zhlédnutí přečetl, jak film po uvedení v televizi vyvolal menší vlnu pokusů o sebevraždu, do hodnocení filmového díla nezahrnuji, ale moje rozpaky z přehnaně vyhroceného kalkulu jen potvrdil. [70%]

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%]

Pierru Granier-Deferrovi zřejmě komedie příliš nesvědčí a asi je dobře, že se příští dekádu plně našel na oplátku v psychologických a krimi dramatech. Tady sice ve svém raném snímku nabídl poutavé i lehce vtipné režijní nápady, ale u pár scén pro jejich vyniknutí (např. hry se světlem u barového vystoupení, zrcadla a loutky na pouti) mi připadalo, že film spíše prodloužují a ještě více dvíhají můj rozpačitý pocit z něj, vycházející z poněkud neujasného a častého střídání jednou vážného a pomalého, jindy zase silně komediálního zpracování krimi námětu. Zdařile je však určitě zpracován několikaletý pobyt ve vězení, kde se záběry z výročních filmových týdeníků jednotlivých roků střídají s útržky průběhu Maréchalova vězení a obojí sledujeme v zúženém formátu promítaného filmového záznamu. Sledovat mě film často celkem bavilo díky Lino Venturovi i Charlesu Aznavourovi, ale do nitra postav na scestí zločinu, podrazu a pomsty jsem se naplno nedostal. Přehlídka zejména vedlejších hereckých výkonů tu zdaleka netvoří to reprezentativní ze šedesátkové Francie a jak Pierra Brasseura většinou i přes jeho stylizované přehrávání celkem můžu, tady to už ve svých posledních scénách na můj vkus neukočírovaně přehnal. Šlo o jeden z posledních titulů s Linem Venturou v hlavní roli, který mi z jeho filmografie chyběl a s ohledem na zdejší sbírku nadšených reakcí jsem vkládal do Metamorfózy stínky větší naděje, no skončil u mě ako jeden z těch poměrně slabších. [60%]

Přívlastky poetický a politický mají k sobě blízko zvukově, zato obsahově hodně daleko... a filmů, jež by cosi poetického a politického dokázaly v sobě spojit, je stále méně. V chilském Hraběti se tak překvapivě událo na pozadí námětu upírského horroru! Podobně nezvyklé, kreativní přístupy k žánrovým námětům mě často baví a Hrabě mě od počátku upoutal skvostnou černobílou kamerou, z ní sálající atmosférou a nakonec i mnoha nečekanými prvky: poeticky laděnými scénami (např. během průletů jedné z postav krajinou), rozvíjením upírského námětu zčásti na pozadí reálných politických událostí dějin posledních tří století, prolínáním časových rovin (byť trošku matoucím) včetně linie se čtveřicí současníků na zámku a realizací interview s argentinským diktátorem, který přežil v podobě upíra, i několika dialogy s břitce vybroušenými replikami... „Noc je pro zloděje, jako jste vy. Já jsem rád zabíjel, vy jste rád kradl.“ *** „Mou ženu si nech. Je to můj dárek pro tebe.“  Problém trochu byl, že navzdory tomu, jak mě upoutaly vizuál a hudba, jsem se do pomalého vyprávění se sice funkční, ale místy také monotónní atmosférou dostával obtížněji. Trvalo mi skoro polovinu filmu, než jsem jeho kouzlu více propadl. Výsledné provedení nápadu mi vůbec nepřipadá špatné, snad jen trochu natahované. Zatím tudíž zůstanu u silných 3 hvězdiček, z nedávných „artových upířin“ s podobně mnohavrstvým řešením mě přeci jenom více nadchli němečtí Blutsauger. [70%]

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%]

Ha, sleduji! Číhám a špehuji! Aneb stal se ze mě náhodný stalker. Proč? Protože Alex van Warmerdam se ho rozhodl ze mě na necelé dvě hodiny udělat. Sleduji Alexův film se všemi lehce vyšinutými, ale často jedinečnými postavičkami v jednom prazvláštním zapadlém městečku a říkám si: je to tak divný sled absurdních situací, že mě asi brzy přestane bavit, jak se mi to stalo u Roye Anderssona a jeho Ty, který žiješ. Sleduji dál a zjišťuji, že jsem si v sledování lidiček našel u Alexe zálibu mnohem více, než tenkrát u Roye, i přes absenci dixielandu to má tady jednoduše na každém koutě veselší a také je tu poblíž škola, v níž je dělat jakoby nic nejsnadnější. Můžete být tedy: I. stalkerem preferujícím jedno místo s trvalejší polohou, např.: a) propast v lese, b) jezero u lesa, c) skříň, d) prostor pod stolem s ubrusem, e) ulici s výhledem přes výlohu, f) obyčejné místo ve škole u okna, g) jakékoliv další místo dle vlastního výběru... nebo II. stalkerem pohyblivým, ať už pěšky nebo třeba, jako pan Dikke, s motorkou. Důležitou vlastností je však pro stalkera trpělivost. Trpělivost, díky níž jsem se ze zdánlivě nekonečné série drobných příhod a absurdit (ne, že bych si stěžoval, nakolik byly od první chvíle často velmi zábavné i napínavé...) dočkal postupně několika souvislých, propojených a nápaditě, často černohumorně vygradovaných příběhů. A byl jsem o to více spokojen, když jsem s překvapením zjistil, že nás na té ulici je najednou celá hromada sledujících, doslova jako v kostele, a hromadně u toho sledování držíme palce v relativně šťastný konec jednoho malého, leč divokého rodinného dramatu. Ten název je příhodný, protože po stránce humoru si Alex van Warmerdam vážně dosti bere ze severských komedií a rozvíjí nepředvídatelný kus kreativity ve společnosti svérázných postav, mezi nimiž si i přes jistou bizarnost až decentnější zvrhlost najdete aspoň jednu „svou“. Třeba pošťáka přímo v podání pana režiséra. Nebo nezapomenutelného myslivečka, co si zajde do lesíčka nejen na čekanou. [90%]