Willy Kufalt

„Krucinál, ty ženský nám dělají více starostí, než koně!“ Očekával jsem od švédské komedie s tak originélním názvem něco mnohem absurdnějšího, ono mi to připadalo většinou spíše příjemně svérázné a hlavně poetické, využívající kouzlo všedních dnů, starých časů s honosnými kostýmy, i matičky přírody. U tohoto letního pábení ze severských luhů a hájů mi trošku trvalo, než jsem poněkud nepřipraven na ten nevšední styl plne přistoupil, ale poté jsem si už z větší části lahodil a zážitek mi jen občas kazila Margaretha Krook. Ta ženská je snad nějaký švédský Francis Blanche v sukních, říkal jsem si, otravovala mě místy svým afektem a přehráváním neskutečně a na místě tvůrců bych její Amelii poslal na věčné časy rozhodně dřív... naštěstí vše, téměř neustále zachraňuje úžasný Allan Edwall – bavil mě po celou dobu, ale obzvlášť v posledních minutách během prudkého pokročení v stárnutí své postavy mě svou proměnou, při tom s pořád stejně komickým nasazením dostal – a pak v roli pana Krakowa přihrávající samotný režisér Jarl Kulle. Nebál bych se časem vstoupit do onoho světa opakovaně. [75%]

Říkal jsem si, proč takový název, když v tom filmu jde mnohem víc o muže (ať už si tam dosadíte jednotné nebo množné číslo), ale s přibývajícími minuty se mi vyjasnilo. V obrazech, které zdánlivě nevytvářejí souvislý příběh, se rozehrává umělecky osobitý pohled do života mladého muže, jehož náplň dní začíná být po sňatku s ženou omezována na práci, rodinné návštěvy a manželství pod jednou strachou. Aneb kde jsem já, tam všude mimo práci čeká na mě vedle žena... Novým svazkem Jan ztrácí svobodu, proto ten opakovaný rámcující výjev muže propadnutého v hlubině jenom s hlavou nad betonem. Jak předznamenává obsah, jde o skutečně avantgardní drama, vyprávění v nevšedních obrazech, v nichž dominuje barevná výtvarná stránka s důrazem na audiovizuální experiment. V prvních minutách jsem z filmu nabyl mírné obavy, ale kamera i mnoho scén mě dokázaly upoutat, zejména scény s jízdou autem či tramvají a pracovní pasáže včetně působivých prostřihů na bourání byly skvělé a herci dobře vybratí. Byl jsem relativně spokojený, i přes odtažitější nádech tohoto nezvyklého artového snímku ze Švédska a téměř bych neměl problém dát i 4 hvězdičky. Jen mě často štvaly experimenty se zvukem (včetně vypnutí hlasů nebo zvuku kompletně), které mi připadaly nejen rušivé, ale i samoúčelné. [70%]

Zajímavé, od Michela Hazanviciuse jsem zatím viděl 3 filmy (Umělec, Poslední střih a teď Obávaného) a pokaždé mě provázely podobné pocity: ze začátku jsem měl nějakou dobu pocit, že ústřední nápad sice není špatný (zde hraný film o režisérovi Godardovi se stylizací scén mnohdy okopírovanou přímo z Godardových šedesátkových filmů), ale skoro na nic dalšího nevyužitý a realizace se jakoby rozpadala pod rukama. Jenže pokaždé v těch filmech nečekaně přišel jistý zlom, kdy mě sledování dostalo do transu. Zde se tomu tak stalo v 3. kapitole, když se film začal plně věnovat studentským bouřím v Paříži v květnu 1968 a od té doby mě Obávaný snad až na dvě slabší scény nepustil až do konce. Tento film je nejen cinefilní poctou slavnému režisérovi, o kterém vypráví, či stylově zpracovaným obrazem doby zásadních politických událostí, ale ještě vedle toho rozvíjí v souvislosti s atraktivní hlavní postavou známé filmařské osobnosti další témata a myšlenky. Jde především o portrét umělce s proměnou na pozadí společenských změn, pochybujícího, prožívajícího vnitřní krizi, setkávajícího se s fanoušky, se kterými se najednou rozchází v pohledu na své dílo, a současně s radikálně vyhraněným názorem kráčejícího kupředu v nové zítřky.... Godard je mrtev... film je mrtev .... Současně zde Hazanavicius rozvíjí i další téma nepříliš povedeného manželství mezi dvěma umělci, režisérem a herečkou, které sice spočátku funguje, ale jenom do doby, kdy režisér zůstává režisérem a pravidelně ztroskotává poté, když se z režiséra stává muž jiného oboru – politický aktivista. K filmu mě zatáhla především zvědavost a nakonec jsem dostal snad i víc, než jsem čekal a Tarantino se může se svým Tenkrát v Hollywoodu (viděno během stejného týdne) jít zahrabat někam. :o) Ani zde spříznění fanoušci nezůstanou ošizeni díky množství odkazů, godardovsky laděné formě a osobně mě potěšilo i výrazné cameo další režisérské legendy Jeana-Pierra Mockyho (2 roky před smrtí) coby hláškujícího válečného veterána v restauraci, ale tohle vše beru spíše jako fajnšmekrovský bonus navíc a jsem rád, že ten film zdaleka nestál jenom na tomhle. [80%]

Přestože si příběh kráčí tradiční a dost předvídatelnou cestou příběhů ze sportovního či uměleckého prostředí s cestou přes překážky za úspěchem, ten film mě dokázal hodně upoutávat i navzdory tomu, že mě balet zrovna nikdy moc nezajímal. Taneční kreace malého Billyho bylo i tak radost sledovat. Od začátku jsem stál na straně Billyho, po zlomovém okamžiku s hádkou plnou vzteku a nevděčnosti jsem chvílemi začal cítit mnohem blíž k neochvějně snaživé a okolím nedoceněné učitelce, abych nakonec v poslední třetině dospěl k silnému souznění také s dříve nesmlouvaným otcem v jeho postupné proměně. S postavou otce na mě obzvlášť zapůsobily tiché mlčenlivé scény z autobusu během demonstrace či návratu do práce s následnou jízdou výtahem v lomu... a mě těšilo, že film dal takto prostor nalézt pochopení a procítit ve vztahu snad k úplně všem zásadním postavám. Náhled do sociálních podmínek v rodině s hornickou prací byl v rámci snímku pro děti a mládež zajímavým ozvláštněním s pro mě působivým účinkem. Pěkné. [75%]

„Jeden pár chtěl mít svatbu a žít šťastně až do smrti. Nechal jsem jejich auto nabourat, když jeli na svatební cestu.“ Komedie v režii Zemeckisova dlouholetého spoluscenáristy Boba Galea má nejen mnohdy překvapivě vyvinutý děj s řadou fantaskních příhod vypadlých jakoby z Twilight Zone, ale celkově i výborně promyšlený scénář. Jednotlivé zápletky, postavy, motivy a jiné prvky postupně tak do sebe krásně zapadly a dočkaly se tak zdařilého vypointování, jak jsem to už déle v nějakém žánrovém filmu neviděl. Případné drobné výtky k maličkostem jsou ve výsledku pro mě nepodstatné a řada scén či postaviček v čele s ojedinělým kouzelným mužíčkem z Kanady, panem Grantem, nezapomenutelná. Hodně mě tu upoutaly i všechny ty absurdní světy, do nichž hlavní hrdina během svých podivuhodných cest nahlédl, neboť snad každý z nich ukrývá i jisté kritické podobenství. Ať už jde o klub feťáků Euforie, pracujících a žijících celý svůj život jenom pro pravidelné sváteční chvíle v bezmezné vlně na drogách, společnost právníků a soudců nacházejících intelektuální potěšení v absurdních a uměle vyvolaných žalobách či snobskou smetánku z muzea, která si klidně s posměchem pohrdne i nad velmi cenným obrazem, je-li přeci oficiálně prezentován jako amatérský padělek. Ale dost těch přesahů, byť nejednou jsem je tu vnímal, Interstate 60 je v první řadě velmi příjemnou komedii, u které jsem se často usmíval a mohu jen doporučit na zpříjemnění dne či večera. Dostat jako symbolický dárek hnědou fajfku s děsivou opičí hlavou (byť bezcennou), rozhodně bych taky nepohrdl ani coby nekuřák. [85%]

Vidět v jeden večer nejdřív Almodóvara a poté Ozona je docela mazec! První se snad v žádném filmu neobejde bez alespoň jedné transvestity, druhý se velmi často v různé míře pouští s oblibou do tématu homosexuality a přidat si do děje ještě navrch transsexuální postavu s prodělanou změnou pohlaví vlastně není cizí žádnému z nich. Další šílený vztahový LGBT bizár mě vesměs bavil do chvíle, než se nezačal brát postupně stále vážněji. V té chvíli už i vsunutí absurdní stylizované taneční vložky působilo jako totální WTF. :o) Sexuálně založené hrátky uprostřed těžkého vztahového propletence bez hranic naštěstí Ozon více rozehrává v dialozích, než „v akci“ (ačkoliv ani té se většinou nevyhýbá) a celé dění ozvláštňuje hravými nápady s kamerou a výtvarní stránkou v minimalistickém prostředí plném oken či zrcadel, což mě obzvlášť upoutávalo. I herecké výkony patří k velice slušným, tematicky mě však Kapky deště spíše míjely a oproti slušně vybudovanému zázemí pro svižné dialogy se Ozonovi (s výjimkou závěrečné scény v doprovodu německy zpívaného šansonu) nepodařilo vybudovat tak silnou atmosférou, aby ke mě docházely silnější emoce v dramatičtějších částech filmu a abych cítil jedinečný zážitek po celou dobu. Pokus o cosi (ve své době) nevšednějšího to však nebyl špatný... [65%]

Ač chvílemi vypadá, že se Vysoké podpatky snaží za každou cenou tvářit jinak a upoutat stylizovaným barevným vizuálem, ve výsledku mi přijdou stejně jako celkem obyčejná vztahová detektivka plná zvratů v kruhu různě narušených postav. Hodně mi to připomíná ČST inscenace amerických detektivek z 80. let od Dudka a spol. (jen tentokrát bez papundlekových kulis a s umělečtějším vizuálem), což tedy nepovažuji za žádný velký trapas, i přes mírně chladný pocit vůči většině postav mě to často celkem bavilo. Problém či lépe řečeno překážku k vyššímu hodnocení vnímám v tom, že jde o celkem slušný film na jedno zhlédnutí, jehož děj ale většinou lze předvídat a osobně u něj necítím moc důvodů se k němu v budoucnosti vracet. Možná je chyba ve mě, že od Almodóvara coby režiséra s tak obrovským mezinárodním renomé prostě očekávám víc, než prostý noirový krimi příběh v pestrobarevném kabátku obohacený o režisérovy oblíbené transvestity, ale cosi podobného jsem už dostal od něj v Zákonu touhy. Oproti tomu mají Vysoké podpatky alespoň tu výhodu, že vražda se tu stane mnohem dřív a tak vyšetřovací linka se rozjede velmi brzy. Dost zajímavý motiv představuje napjatý vztah mezi matkou a dcerou, ač tu Almodóvar opět zklouzává do scén jako vystřižených z telenovely a nepomůže mu se z toho vymanit ani odkaz na Bergmanův film. Nevím jak ve španělském originálu, ale v českém dabingu měl herec v postavě soudního vyšetřovatele tak výrazný hlas, že jsem tajemství jeho postavy ohledně několika identit a převleků odhadl prakticky okamžitě. [65%]

„Zmenšujou lidi a lítají na Mars, ale moji fybromalgii vyléčit neumí...“  Netradiční americká koprodukce s Norskem a sci-fi žánr mě nalákaly a námět o novém převratném objevu zmenšování lidí a posléze samostatném světě již zmenšených lidí měl silný potenciál. Ještě zajímavější mi přijde nápad pojmout dění ze světa zmenšených postav tak civilním způsobem jako prakticky obyčejné drama obyčejných lidí (kde to sci-fi postupně stále více tvoří jen jakousi kulisu) a dvě hodiny filmu s rozsáhlejším příběhem a hned několika tématy by vážně nemusely být moc. Jenomže: 1. hlavní herci si mě po celý čas vůbec nezískali a nedařilo se mi příliš proniknout do nitra postav, 2. film se sice odvíjí často nepředvídatelným způsobem, ale tolikrát přeskočí od jednoho tématu k zcela jinému, až jsem měl často pocit, že scénář v té tematické pestrosti začíná drhnout, nedrží vždy pohromadě a občas se před divákem rozpadá; 3. většina filmu v rovině tempa a atmosféry působila na mě naprosto mdle, napětí minimální. Vizuál v některých scénách a prostředích (nemocniční ústav na zmenšování, různá obydlí pro zmenšené či tunely a norská příroda) sice dojem občas pozvedne, ale pořádnou atmosférou jsem pociťoval až v poslední třetině s přesunem do severské přírody, obzvlášť během plaveb na lodi – tam jsem si na ten zvláštně obyčejný pomalý styl díky podmanivému prostředí trochu zvykl a v jistých místech se mi film i začal líbit. Ale velkou část Zmenšování jsem za sebe spíše trpěl a když jsem měl pocit, že si mě začíná na poslední chvíli konečně získávat, ani ten náhlý konec mě možná tak nepotěšil, jak bych po dlouhou dobu čekal. ;o) [45%]

Když se řekne americká kinematografie koncem 60. let, napadnou mě okamžitě Bonnie a Clyde, Bezstarostná jízda a další filmy, které plně odstartovaly éru umělecky osobitých a často dodnes kultovních filmů tzv. Nového Hollywoodu a které rovněž pomohly plně zbourat dříve přísnou cenzuru a narušovaly tabu ohledně jistých témat či zobrazování násilí. Tarantino k mému překvapení zde vykreslil období Hollywoodu na sklonku 60. let jako dobu ryze béčkové žánrové produkce, ale připouštím, že má jako režisér právo zpracovat slavnou éru (o to víc, když jí sám zažil a má i spoustu příslušné tvorby nakoukanou) z úplně jiného pohledu. Netuším, nakolik má pravo ve vztahu k historii a obětem (mrtvým i přeživším) natočit film z moderních dějin, kde závěr tvoří jedna velká lež, zatímco divák neznalý příslušných událostí si ve filmu nemá ani možnost uvědomit totální překroucení jedné historie. Na jedné straně jsem pocítil v úplném závěru jisté dojetí, na druhé jsem se nevyhl rozpakům a za mnohem větší umění bych považoval, kdyby se Tarantino dokázal naopak úderně vypořádat s reflexí tragických událostí (aniž by nabídl skutečný teroristický masakr). Ale OK, ani tohle v mých očích ten film tak nesnižuje a posledních 20 minut řadím stále k tomu nejlepšímu. Velký problém vnímám jinde – a sice, že Tarantino si těch dlouhých 160 minut nedokáže obhájit a pravidelně film naplňuje sérií dlouhých scén (např. jízd autem) zcela bez napětí či atmosféry. Řada těch záběrů včetně neustálých detailů na chodící nohy mi zde připadala jako hodně špatná hra na art. Quentin sice nikdy nebyl režisérem mého srdce, s každým jeho filmem jsem měl jistý problém, ale přesto... něco tak pseudoartového bych od něj nečekal. Jednou za čas sice nabídne úžasnou scénu, stylový černobílý úvod mě navnadil, povídání a natáčení westernu s hrající dívenkou bylo zajímavé a scéna s krásnou Sharon, jak jede do kina na svůj film a pak se dívá na plátno, mě emocionálně dostala. Jenomže vše skvělé tu na můj vkus příliš obklopuje řádka nudné vaty ve filmu, který přes dvě třetiny rozvine minimum souvislého příběhu a prakticky neobsahuje myšlenku, která by celý nostalgický slepenec povýšilla. Překvapením je pro mě DiCaprio, kterého jsem snad nikdy neviděl hrát lépe (ač i tak nemůžu říct, že by mě nějak odrovnal), zklamáním naopak poněkud nezáživně hrající Pitt. Šedesátkový soundtrack je vesměs fajn, ale pouze ten ve spojení s množstvím odkazů na dobová akční béčka výborný film v mých očích nedělá. Jo, a Bruce Lee se během kýžené hekací scény musel asi pár minut v hrobě obracet. :o) [60%]

Preferuji z tvorby pro děti a mládež obvykle filmy z jiné, než moderní anglosaské kultury, a hlavně jiného typu, než fantasy, ale zadíval jsem se bez předsudků a zpočátku mě film s poutavým vizuálem nadchl. Charaktery sice z dnešního pohledu působí pomalu až jako klišé, ale stejně na mě hodně zapůsobil i ten propastný rozdíl mezi bohatstvím spojeným s konzumem, rozmazleností či namyšleností a chudobou spojenou naopak s pokornou dobrosrdečností – a nějakou černobílost tomu vzhledem na poselství pro děti vytýkat určitě nebudu. Líbilo se mi ve světě tradiční rodiny v městečku ve společnosti s malým toužícím Karlíkem a začínal s ním být i zvědav na onu továrnu, ale jakmile prošli její chodbou a vstoupili do světa výrobních místností, moje nadšení a zájem v tom přeplácaném barvičkovém světě jaksi postupně upadaly. Muzikálová čísla mi svým praštěně surrealistickým nádechem do celého filmu teprve moc nesedla a ve většině případů (snad až na to první uvítací před továrnou) zrovna neoslovila, stejně jako celá prostřední třetina s výjimkou pěkného flashbacku z Wonkova dětství. Můj zájem o dění se znovu zvýšil až u setkání s veverkami, postupně jsem začal pokyvovat hlavou, že si tvůrci vyhráli nejen s osudy dětských postav v továrně, ale i s jednotlivými místostmi (kdežto u návštěvy té bílé s televizí jsem se navíc cítil jako vyloženě ve sci-fi :)). Zejména pro ty slabší prostřední části Karlíka vidím jen na hezkou silnou trojku, ale zapamatuji si ho jako slušnou moderní pohádku, která mi svým stylem mimo prostory továrny občas připomněla jednou Scorseseho Huga a jeho velký objev, jindy zase Davida Cronenberga (třeba během bizarního záběru na zubaře přes otevřená ústa pacienta). Tim Burton projevuje úžasnou nápaditost, jen těch počítačových cinkrlátek tu na můj vkus použil příliš a tak zběsile akční jízdu výtahem (s malým klukem a starým dědou!) si fakt mohl odpustit. // PS: Top černohumorná hláška: „Které polovině ze svého syna byste dal přednost?“ [70%]