Willy Kufalt

Námět existenciální situace během neotřelého výběrového řízení do zaměstnání je hodně zajímavý. Samotný film má však pro rozhleděného diváka značnou smůlu v tom, že ze Zkoušky (ač není rugelérně horrorem) až příliš často cítit, jak se doslova ponáší na podobně vystavěné horrory z uzavřeného prostoru. Takže jakkoliv zápletka působí v prvních minutách originálně, v průběhu filmu začínáte mít pocit čehosi už x-krát viděného. Obzvlášť, když v průběhu řízení začínají přítomní doslova vypadávat ze hry, nemohl jsem si nevzpomenout na starší, dávno viděný kanadský horror Kostka, kterým obrovská popularita podobných filmů v posledních 25ti letech nejspíš začala, či o něco mladší napínavou „vyvražďovačku“ Circle. Působí to sice zajímavě, použít stejnou výstavbu i na děj, kde nehrozí nebezpečí tragické smrti, jen riziko jednoho neúspěchu a také je děj Zkoušky v jistých ohledech napínavý. Pointa ohledně záhadné otázky i odpovědi hodně zajímavá, překvapivá i smysluplná. Ale poté, co mi stále více docházelo, jakým způsobem se zhruba většina děje bude ubírat, od jisté chvíle se mi film začal táhnout a působil až jako místy zbytečně vyhrocené a prodloužované čekání na pointu. Opakované zhlédnutí s její znalostí poněkud ztrácí význam. Uvítal bych méně žánrových prkvů s laděním do thrilleru a naopak hlubší propracování psychologie postav či v ději přítomného morálního dilematu. Vedle pointy oceňuji funkční využití opakovaně použitých prvků (např. sponka, tužka) a postavu „Hluchého“ Francouze. [60%]

Po víc než 3 letech od premiérového zhlédnutí jsem měl možnost vidět Osvícení na velkém plátně, bohužel však opět v té druhé verzi prodloužené o půl hodinu s rozvláčnějším rozjezdem. První půlhodina mimo sugestivní horské záběry mi připadala jako typické studeně odtažité britské drama, film má však obrovskou výhodu v tom, že s přibývajícími minutami stále více rozehrává a graduje velkolepou atmosféru plnou tísně, napětí a strachu. Jestli bych měl vyzdvihnout konkrétní scény, které vnímám jako zásadní a obzvláště na mě zapůsobily, mimo to nejnapínavější ke konci bych jmenoval obě pasáže z nočního hotelového sálu, poprvé s barmanem, podruhé s celým personálem a mnoha hosty na večírku. Kromě toho, že se zde výrazně mění atmosféra celého filmu a hudební doprovod, mění se náhle i Jackova nálada poté, co se výjimečně setkává (byť jen imaginárně) s jinými lidmi, dostává se mu příležitosti popovídat si s někým a přijít chvíli na jiné myšlenky. Ty scény navrch v kontrastu s ostatním děním totiž ve mě umocnily jedno z možných vnímání příběhu, kde coby klíčový motiv ke zbláznění nemusí dřímat jenom nadpřirozené záhady z dávné historie hotelu, ale především jedna velká lidská samota a cílené odloučení od všech ostatních lidí... a spojí-li se tohle s již dříve problematickou povahou, vypuklé šílenství lze očekávat. Celkem by mě zajímal novější film z 90. let, který se má držet údajné původní představy Stephena Kinga v tom, že hlavní hrdina je na začátku spořádaným a poklidným otcem rodiny a zažívá postupný přerod, zatímco Jack Nicholson vyvolává už od prvních scén dojem narušeného psychopata. Jeho výkon v roli šílence je však v zásadních částech filmu ikonický a nezapomenutelný tím pozitivním způsobem, což třeba nemohu říct o Shelley Duvallové s její podivně vykutáleným výrazem. Celkový dojem určitě pozdvihuje i fascinující výtvarná stránka včetně snímání interiérů hotela. [80%]

Nemůžu říct, že bych s hlavní postavou Hanse vyloženě soucitil nebo že by mi byl něčím sympatický, ale jisté pochopení se mi k němu nakonec i najít podařilo. Zprvu na mě působil Hans jako velká nula na jevišti i v životě, který by se možná rád stal někým jiným (zajímavě působí hotelová scéna s kostýmem tuláka Charlie Chaplina), ale zůstává tím neúspěšným klaunem předvádějícím legrační kousky i v nevhodných chvílích ve svém okolí. Ani ne tak četné retrospektivy dotvářející obraz Hansova dětství za války, jako teprve scény opětovného setkání s milovanou manželkou u mě otevřely cestu k poznání Hansovy jiné tváře jako člověka, kterému přeci jen zůstalo kdesi hluboko uvnitř kousek citu. Jeho chování vůči ostatním působí arogantně, ale postupně se v plném světle odhalí i motivace pramenící z enormního zhnusení z okolité společnosti uvězněné v konformismu a nesmyslně ucítvaných dogmatech společenských i náboženských. **** Tuším, že velký podíl na výsledku bude mít předloha (a scénář, na kterém se podílel i samotný autor Heinrich Böll), ale po dlouhé době a více zklamáních mě Vojtěch Jasný konečně zas nějakým filmem oslovil, přestože jsem místy s ním (snad asi nejvíc pro ten chladnější vztah k hlavné postavě) opět trochu bojoval. Klaunovy názory jsou filmem, který stojí především na skvělém scénáři a hereckých výkonech, a ve kterém se Jasný překvapivě krotil se svými nejspíš oblíbenými voice-overy. Závěrečné scény s našim ústředním klaunem na hřbitově a na schodech mi připadaly v rámci zakončení i výtvarní stránky přímo geniální. [80%]

Z této řecké Rekonstrukce mám rozporuplné pocity. Velice atraktivní děj s tématem vraždy uprostřed horského řeckého venkova, příběh vyprávěný obrazem s minimem slov, nádherná kamera v pomalých záběrech, exteriéry i zbylé reálie umožňující skoro až autentický (byť černobíle nasnímaný) náhled do života v cizím kraji... To vše mě pohltilo, že jsem film odsledoval na jeden zátah bez pocitu znudění. Na druhé straně jsem postřehl velice slabý zájem o postavy jakoby nejen z mé strany coby diváka, ale i ze strany režiséra, protože víme o nich strašně málo. Veškeré dění je stylizováno značně chladně, bezemočně a vyprávění neustále proskakuje mezi současnou linkou a retrospektivou. Tohle vše zase způsobilo, že jsem si k postavám a příběhu nenašel žádný hlubší vztah nebo soucit. Zůstalo tudíž u sledování těch krásných záběrů a obstojného filmařského i hereckého řemesla, jakoby v té nejčištší podobě bez dalšího přesahu. Nejednou jsem se přistihl, že sice sleduji všechny ty scény (vizuálně) se zájmem, ale neustále přitom myslím na spoustu zcela jiných věcí, ačkoliv jsem si na takto náročný umělecký film schválně vynahradil speciální rozpoložení. Pomalé tempo částečně vynahrazuje kamera, případné podněty k přemýšlení však chyběly. O dva roky starší rumunský film se stejným názvem Rekonstrukce se mi líbil víc. [70%]

Skoro každý film Zoltána Fábriho mi připadá jako stylově či žánrově úplně jiný, ani po 8 filmech se mi u něj příliš nedaří najít jednotící prvky, jaké v tvorbě většiny osobitých režisérských mistrů běžně vnímám. Jedno mají ale snad všechny Fábriho filmy společné – jsou skvělé... Tentokrát jsem měl pocit, jakoby se Fábri chtěl vznést ze své země a přistát mezi uznávanou režisérskou elitu vedle Felliniho, Godarda či Buñuela. Tudíž nám Fábri velkou část dramatu osekal na úroveň dlouhých pasáží jakoby bez příběhu a přidal navrch spoustu surrealistických střípků v podobě snů, halucinací, přeludů, porůzných asociací či vzpomínek z dětství a probleskujících traumat. Pořád mu to výtečníkovi nestačilo a tak se ještě Fábri rozhodl během první poloviny neustále experimentovat se střihem, pravidelně zasekávat záběry, zařazovat scény s akcí v zrychleném sledu či dokonce pozpátku... až mi tím občas šel celkem na nervy a zdaleka ne vždy jsem v tom vnímal hlubší účel. Naštěstí ho to posléze omrzelo a ze surrealistické tragikomedie se postupně přesunul až k vyčerpávějícímu psychologickému dramatu o 20 let staré vině a přetřesání svědomí. Když se Fábri vrátil v posledních scénách zpátky k experimentování, najednou jsem v tom zacítil i nesmírnou působivost a stylové podtržení psychických stavů hlavní postavy. Musím uznat, že celá pánská sešlost od vtípků až po poslední katarzi u kolejích byla v mnoha ohledech vážně zajímavá. Stejně jako celý film, který mě držel svou osobitou atmosférou (ať už poetickou s nádechem 60. let, surrealistickou, komickou nebo tíživou) při plné pozornosti často i v pasážích, kdy se děj příliš neposouvá. Jen ta stopáž mi ke konci už připadala trochu přepálená a zmíněné experimentování místy samoúčelné. [80%]

Uf, tak to je síla! Nepamatuji se, kdy jsem viděl v rámci sci-fi žánru současný film (míněno z posledních let), který by mě tak silně uzemnil svou originalitou, zpracováním i myšlenkou. S Davidem Cronenbergem jsem měl dosud převažně pozitivní zkušenosti s jeho filmy ze 70. a 80. let, které jsem však dnešníma očima bral především jako kvalitní a seriózní žánrovou zábavu. Nové Zločiny budoucnosti možná nejsou úplně nejlepším Cronenbergovým filmem, ale kromě dalšího promyšleného světa s mrazivou vizí mě silně upoutaly i jako umělecké podobenství s hutným sdělením. Celý film je naplněný myšlenkami, silnými dialogy a spoustou výjevů, v nichž se kreativně řeší možné důsledky a obrácená strana rapidního pokroku v oblasti vědy, umění, společnosti či lidstva. Veřejné operace jako nová mediální senzace, chirurgické zákroky jako nový způsob sexu, řezání kůže jako nové umění v rámci módy a dizajnu... Cronenbergův bizarní svět mě zneklidňoval, děsil, mrazil (nejvíc asi během slavnostního předvádění nového „umění“ na čele jedné krásky). Zároveň mě však fascinoval svou atmosférou a spolu s podmanivým vizuálem i špičkovými hereckými výkony snad všech hlavních protagonistů držel silně v její zajetí. Přijde mi obdivuhodné, jak i po víc než 50ti letech od prvních Zločinů budoucnosti dokáže Cronenberg stále přijít v rámci svých specifických sci-fi s něčím originálním, pořád provokovat novými tématy, zároveň však jako obvykle svůj nevšední svět pečlivě propracovat a snad vše odpudivé a úchylné v něm plně využít k prospěchu myšlenky a působivosti svého díla. Film z aktuálního roku 2022, jaký mi patrně ještě dlouho zůstane v paměti... [95%]

Hříšní lidé města newyorského s nádherně snímanými dobovými exteriéry, autentickou atmosférou velkoměsta a netradičně mnohavrstvým vypravěčem, u nějž ale trochu váhám, jak ho zhodnotit. Coby velkého nepřítele voice-overů mě ty vypravěčské vstupy někdy i štvaly a klidně bych se bez nich obešel. Zároveň však uznávám, že se v nich tvůrci výjimečně snažili o jistou inovaci, protože promlouvání probíhá jednak směrem k divákovi ze strany tvůrců o jejich záměrech i filmu samotném, dojde na informování o různých detailech, ale také třeba na ironické poznámky směrem k jednání postav („Klídek, Garzahu, neutíkej! Nepřitahuj na sebe pozornost.“), což mě párkrát i pobavilo. Dějově jde o klasickou detektivku kolem vyšetřování vraždy a rozplétání její záhady pomocí různých stop, výpovědí svědků, výslechů podezřelých... ale tak nějak jsem si potvrdil, že podobnou klasiku, v případě kvalitního scénáře a zdařilých hereckých výkonů, z času na čas pořád můžu. Závěrečný hon na pachatele mi potvrdil volbu 4. hvězdičky. Rozhodně jsem se nenudil. [75%]

Tenhle film jsem viděl těsně po Predátorovi, který pochází ze stejného roku a má přiřazené tři stejné žánry akční / sci-fi / horror. Takže mě aktuálně nenapadá, jak vyseknout Peteru Jacksonovi poklonu lépe, než ty dva zážitky jednoduše, byť možná trochu nestoudně srovnat. Americká akčňárna s monotónním dějem a spoustou klišé, leč technicky brilatntní, mě už kdesi po třetině pomalu přestávala bavit. Naproti tomu mladý nezávislý tvůrce z Nového Zélandu přišel nejen v rámci akce a humorných fórků s takovým množstvím nápadů, že mě navzdory poloamatérskému ražení upoutával po celou dobu. V několika místech se mi možná dění začalo mírně táhnout, jenomže snad vždy záhy nastoupil nějaký originální prvek (např. to auto se čtyřkou malovaných jezdců na okně), který zábavu okamžitě vrátil do plného proudu. Kvality pozdějšího Braindead za mě tento režisérův debut úplně nedosahuje, ale už tady se objevuje plno skvělých záblesků, v nichž se Jackson k svému žánrovému majstrštyku z 90. let začíná přibližovat. Ať žije Derek! :o) Jen těch zvratků mohlo být tam pro mě méně, ačkoliv zbylé scény ze sešlosti se staříkem v komoře bych řadil k hodně povedeným. [75%]

Na kvalitní sci-fi i horrory se podívám rád, ale primárně akční filmy mě moc neberou a Predátor mě dost minul. Prvních 15 minut mě mile překvapilo a přineslo úžasnou exotickou atmosféru džungle a rozjíždějící výpravy. Ani mi nevadilo, že Dutch ve mě svými výrazy a počínáním vzbuzoval až hlasité pobavení. Bohužel, celý film trvá až neúměrně dlouho ve vztahu k hodně jednoduchému příběhu, jehož scenáristi neudělali vůbec nic proto, aby tak dlouhou stopáž něčím zpestřili a vzbudili v divákovi větší zájem, ať už by nám pořádně představili postavy nebo společně s nimi odhalovali tajemné zákoutí neznámého zla. Čím déle Predátor trval, tím se stával pro mě ve své hlavní zápletce boje proti predátoru neskonale monotónním a plný tradičních žánrových klišé. Čím konkrétnější podobu získával samotný predátor, tím víc v mých očích klesal celý film... Chvíli jsem sice ještě uvažoval nad 3. hvězdičkou, ale poslední minuty včetně patetického závěru to dorazily. Pak jsem si ještě vzpomněl na Proroctví Johna Frankenheimera, který natočil sci-fi horor o boji proti monstru v divočně již 8 let dřív a navzdory zdejšímu rozkolu v hodnocení mi přinesl zajímavější zážitek. I když je tady rozhodně znát, že i McTiernan svému řemeslu rozuměl. [50%]

Undergroundový film o undergroundové kapele z dánské produkce. Osobně mě tu neoslovilo ani prostředí, ani samotná punková hudba, ani celkové zpracování. Příšerně depresivní temno naplněné neustálým fetováním většiny postav mě nefascinovalo, spíše odpuzovalo. Snad posledních 5 minut jako drama za to stálo a jakžtakž dodalo celé podívané něco jako myšlenku. [35%]