Willy Kufalt

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horror Tiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale z Desáté oběti se vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bych Desátou oběť řadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému. [30%]

Ha, sleduji! Číhám a špehuji! Aneb stal se ze mě náhodný stalker. Proč? Protože Alex van Warmerdam se ho rozhodl ze mě na necelé dvě hodiny udělat. Sleduji Alexův film se všemi lehce vyšinutými, ale často jedinečnými postavičkami v jednom prazvláštním zapadlém městečku a říkám si: je to tak divný sled absurdních situací, že mě asi brzy přestane bavit, jak se mi to stalo u Roye Anderssona a jeho Ty, který žiješ. Sleduji dál a zjišťuji, že jsem si v sledování lidiček našel u Alexe zálibu mnohem více, než tenkrát u Roye, i přes absenci dixielandu to má tady jednoduše na každém koutě veselší a také je tu poblíž škola, v níž je dělat jakoby nic nejsnadnější. Můžete být tedy: I. stalkerem preferujícím jedno místo s trvalejší polohou, např.: a) propast v lese, b) jezero u lesa, c) skříň, d) prostor pod stolem s ubrusem, e) ulici s výhledem přes výlohu, f) obyčejné místo ve škole u okna, g) jakékoliv další místo dle vlastního výběru... nebo II. stalkerem pohyblivým, ať už pěšky nebo třeba, jako pan Dikke, s motorkou. Důležitou vlastností je však pro stalkera trpělivost. Trpělivost, díky níž jsem se ze zdánlivě nekonečné série drobných příhod a absurdit (ne, že bych si stěžoval, nakolik byly od první chvíle často velmi zábavné i napínavé...) dočkal postupně několika souvislých, propojených a nápaditě, často černohumorně vygradovaných příběhů. A byl jsem o to více spokojen, když jsem s překvapením zjistil, že nás na té ulici je najednou celá hromada sledujících, doslova jako v kostele, a hromadně u toho sledování držíme palce v relativně šťastný konec jednoho malého, leč divokého rodinného dramatu. Ten název je příhodný, protože po stránce humoru si Alex van Warmerdam vážně dosti bere ze severských komedií a rozvíjí nepředvídatelný kus kreativity ve společnosti svérázných postav, mezi nimiž si i přes jistou bizarnost až decentnější zvrhlost najdete aspoň jednu „svou“. Třeba pošťáka přímo v podání pana režiséra. Nebo nezapomenutelného myslivečka, co si zajde do lesíčka nejen na čekanou. [90%]

Nejspíš nerozumím metalu nebo byl José María skrytý podvrhář, ale sliboval svému zákazníkovi v rámci proma kapely vostrá slova a jak z pásky, tak na koncertě znělo jen tvrdé dunění kytar s hlasitými bubny bez jakéhokoliv textu. :o) Nevadí, buranský metalita vyznávající satana mě stejně z hlavní trojice bavil nejméně, ale neortodoxní kněz vnášející do dění spoustu nestoudně černohumorného vtipu a televizní moderátor věšteckého pořadu, který mi zase připadal jako nejzajímavěji pojatá postava, mě na své cestě za Ďáblem a proti Ďáblu od drsné rozepře po společnou spásu chytli. Álex de la Iglesia protkává své nevšední filmy hodně divokým humorem, nabitou sérií akcí a bohatou žánrovou směsicí, svou notně pestrou sbírkou drsných i groteskních nápadů mi obvykle nesedne úplně stroprocentně, ale po nedávno viděném Společenství (které se stylově Dnu šelmy hodně podobá, ale jako celek u mě přeci jen vítězí) mě už podruhé svým starším kouskem dokázal přikovat a zabavit, aniž bych si více všímal hodně rychle utíkající čas a najednou přišel konec, ironicky poetickej konec. Víc jsem se ocital v neškodném napětí, než smíchu, ale předpověď blízké budoucnosti od dvou pánů s přidáním „koledy“ mě dostala tak, že jsem si ji navrátil a vychutnal znovu. [75%]

Ze začátku ten film působí až jako dokument, vtahující svého diváka do autenticky snímaného prostředí, a ke konci zas jako děsivý sen, plný hroutících se situací a vyústění až do zoufale bezvýchodiskového propadu... Trvalo mi dlouho, než jsem začal v Manile více vnímat souvislý příběh, který by mě současně plně zasahoval, ač nejedna scéna z hromadné práce dělníků na stavbě (včetně odlehčené chvilky předváděného zpěvu, záhy vystřídané drtivou tragedií) nebo samotný kontrast při přechodu ze slumů či pracoviště do velkoměsta mě dostatečně poutaly. Pár scén možná díky svému dokumentárnímu stylu na mě dýchalo menším chladem, ale zaskočeného střetem s homosexuální prostitucí (obzvlášť ve filmu 70. let až nečekaně!) z pohledu hlavního hrdiny v neznámém světě velkoměsta, mě Manila coby film stále více vtahovala a coby město až nepříjemně odhalovala často tu snad nejhorší možnou tvář bídy a špíny sociální i morální – tvář světa, který zažitými okolnostmi vyburcuje i nesmělého návštěvníka, původně ještě hledajícího lásku, nový život i pochopení. Ve filipínské kinematografii mimo tvorbu Lava Diaze jsem zatím také novým návštěvníkem, ale tohle byl zajímavý zážitek s působivým gradováním od částečného hraného dokumentu až do žánrových motivů tragické romance či malého thrilleru o pomstě. [80%]

Je to překvapivé, ale oba starší ceněné filmy, které tu mnozí v komentářích zmiňují (Pulp Fiction a Fargo), mě z valné části nebavily a nesedly. Boj sněžného pluhu s mafií navzdory lehce rozpačitějším dojmům z prvních 20ti minut naopak ano. Nejásám čistou radostí, jen mě tuto napínavou odyseu rozsáhlé pomsty s dlouhým řetězcem mrtvých a dalších obětí až po závěrečný střet s velkým norským Hrabětem drogové mafie prostě bavilo sledovat. Tenhle biják měl pro mě společně se studenou atmosférou i dostatečný švih a skvělý hudební doprovod. Černý humor prosáklý vedle drsných soubojů a místy nečekaných střetů i do nápadu černých záběrů s mezititulkovými informacemi o mrtvých, mě občas zvláštním způsobem lehce rozesmíval. Brzy mi přestalo vadit také to, že většina herců ve vedlejších až epizodních postavách mi připadala daleko zábavnější a atraktivnější, než do hlavní role obsazený Stellan Skarsgård, naštěstí však nešlo vyloženě o jeho „one man show“. [75%]

„Z dadaisty už beztak nic nevypáčíme. Pošli ho na akademii.“  Severská kinematografie mi už mnohokrát dokázala nabídnout nečekané, neobyčejné a fascinující zážitky. Tato Galerie Boha sice silně netuctová a něčím i fascinující byla, ale její obsah a zpracování mimo excelentní vizuál jsem přijímal rozpačitěji. Na jedné straně místy vypadala, že se snaží střílet si ze snobských umělců a umění pro snoby, na druhé straně dojmem díla pro snoby, plného umění pro umění, experimentu pro experiment a provokace pro provokaci, působil občas na mě i film samotný. Na cosi mysteriózního či fantaskního došlo, o komedii s různým výsledkem z jednotlivých scén se tvůrci snažili a vtipné scény (např. s plyšovým maňáskem v závěru) se najdou, ale proč je snímek zařazen i do dobrodružného žánru, už nepobírám. Příběhu je tu minimum, i když pár linií na pokračování typu přípravy výstavy se z mozaiky různých scén, výjevů, šotů a dalších vložených prvků postupně vyvine a některé zdánlivě nahodilé prvky později začnou dávat v rámci celkové výpovědě smysl, díky čemuž Galerie Boha u mě v poslední třetině stoupla. Přibližně od scény, kde jakýsi švédský dvojník Pierra Mondyho vyslýchá dadaistického šaška, mě ve druhé půlce film přes vší bizarnost celkem chytl. Tu třetím hvězdu dávám mj. pro odlíšení od jiného výtvarně založeného filmu, který jsem viděl shodou okolností před týdnem (Nechte mrtvoly chytat bronz!) a tady mě zas těší, že ono zaměření primárně na výtvarný experiment dává smysl i v silném propojení s obsahem a ústřední myšlenkou. Překvapovat, zejména vizuálně, tenhle film dokáže vesměs po celou dobu. [55%]

Jak to, že ten mužík (Icudži Itao), který se hned v prvních scénách představí jako úchyl sexuálně posedlý panenkami, působí často tak sympaticky a hoden soucitu? Jak to, že tak zvrácený příběh plný bizarních sexuálních scén ve svém zbytku může působit tak lahodivě poeticky a kouzelně? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... A jak to, že tak skvěle vedený film s neotřelým námětem se opět, v rukou dalšího ze slavných japonských tvůrců současnosti, promění posledních 20–30 minut v jednu bizarní šílenost plnou nihilismu, extrémních zvratů, tekoucí krve i několikanásobné porce oněch úchylností? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... Někomu takový film může plně sednout jako celek, za mě škoda přeškoda toho přerodu v téměř jiný film v okamžiku, kdy už po dvou třetinách mírně přestávalo kouzlo atmosféry Nafukovací panny fungovat, protože navzdory tomu, jak mě první scény vylekaly, se mi tahle nevšední love story velké oživlé panenky hodně líbila, stejně jako výkon hlavní herečky (Du-na Bae) s proměnou od živé panenky po zralejší mladou dívku i rozjímavá poetická atmosféra ve jménu radostí z obyčejných věcí, setkání či scenérií nočního Tokia; zajímavým je určitě i „filmové“ prostředí DVD půjčovny. Škoda přeškoda, protože v právě tak poeticky fantaskním filmu bych určitě přivítal odlišné vyústění, které by nezničilo veškeré předchozí kouzlo a nepřešlo by do trpce vyhroceného bizáru. [70%]

Nicolase Cage příliš nevyhledávám, ale za mě v roli stárnoucího profesora podal velmi zdařilý a zábavný výkon v poloze, jakou bych od něj nečekal, párkrát mě i mírně rozesmál. Na film mě nalákal originální námět člověka, který se ze záhadných důvodů začne dennodenně objevovat ve snách spousty lidí, což ovlivňuje i jeho soukromý a profesní život... a pokud jde o scénář, ani jsem si po většinu doby nemohl tolik stěžovat, žeby se se slibným námětem nepracovalo zajímavě. Třeba mysteriózní snové sekvence mě hodně bavily a na pár překvapení určitě dojde. Problém jsem cítil v nasazeném tempu, které ve vztahu k obsahu, jaký film rozehrá, mi připadalo zbytečně rozmáznuté do dlouhé stopáže. Přestože jsem z mladší generace, před lety jsem často po večerech dospíval u československých filmů a inscenací, což je tvorba taky plná někdy i poutavých fantaskních a černohumorných námětů... a když jsem si během sledování vzpomněl, jaký nezapomenutelný zážitek ve mně zanechal Zločin lorda Savila nebo Spravedlnost pro Selvina, aniž by přesáhly stopáž kolem 65 minut, tak... novinka Kristoffera Borgliho mi připadala jako komedie částečně zabitá festivalovým stylem zpracování, jaké by padlo k hloubavějšímu dramatu, ale třeba 7 minut staticky působících dialogů mezi třemi lidmi v jedné místnosti za stolem tu pro mě dělalo z jindy zdařilé surrealistické hříčky až nefunkčně rozplizlou záležitost (a takových scén jsem tam vnímal víc). // Teprve po zhlédnutí jsem se dověděl o mysteriózním fenoménu This Man, který patrně film inspiroval – žel pro film, i pouhé přehlížení stránek v angličtině, kde se objevil i slovenský plakát (český překvapivě nikoliv) mě na chvíli mrazivě znepokojilo víc, než viděný Borgliho film. [65%]

Intenzivní a dechberoucí příběh boje o přežití dle skutečných událostí je natolik nosný, že ho s technicky a režijně obstojným zpracováním snad ani nešlo úplně zkazit a zpracovat hůř, než minimálně průměrný film... a tenhle byl pro mě naštěstí vysoce nadprůměrný (starší zpracování jsem neviděl). Na začátku mě sice zaskočilo, že ústřední katastrofa v Sněžném bratrstvu přijde již kolem 13.–14. minuty, aniž bychom dostali trochu představené postavy a s tím i větší příležitost si k nim vytvořit hlubší vztah a s vědomím dvou dalších hodin jsem se obával monotónního utrpení plného chladu, jímž oplývaly zasněžené andské hory. Ale nakonec jsem si to pouto k přeživším trosečníkům začal díky více silným okamžikům úspěšně vytvářet, ve druhé polovině si mě čistá atmosféra prostředí a tísně hodně podmanila, až se mi (vzhledem k pocitu souznění s přežíváním v tak dlouhé pusté zimě) přestávalo tempo vybraných scén zdát dlouhé. Jednou ze sytě naplňujících chvilek bylo pro mě završení putování ve svahu skal, u osvěžujícího potůčku. Za zdařilý nápad považuji krátké asociativní flashbacky, které během dlouhého času mezi ztroskotáním, přibýváním obětí a okamžikem záchrany dělají z vnitřního prožitku až lehce psychedelickou záležitost. V závěrečné dojemné části jsem ocenil, že aspoň v krátkých záblescích mimo obvyklých happyendových záběrů ukáže i relativně méně radostné nadcházející situace (u lékaře, s médiemi), byť klidně bych si nechal toho vyprávět o ústředních postavách ještě víc, ještě dál. [80%]

Argentinské filmy mě dokážou hodně překvapit a tentokrát mi to plně vyšlo i v případě dalšího argentinského pokusu o oživení „loupežných“ krimi komedií. Viděl jsem i mnohem úspěšnější Loupež století, která mě celkem bavila, ale nic víc než naprosto tradiční a předvídatelně plynoucí příspěvek subžánru na jedno použití a brzké částečné zapomenutí mi nepřinesla. Na svébytně odzbrojující a mnohavrstvé pojetí, s jakým loni přišel Rodrigo Moreno, jsem si tedy musel dva-tři roky počkat, ale výsledkem byl jeden úžasný zážitek z filmu, v němž se pro mě až nečekaným způsobem snoubilo cosi málo z francouzských krimi 70. let, severských bijáků se silným motivem spjatosti člověka s přírodou a místy i artového filmu ve stylu „slow cinema“ (zejména u přechodu mezi oddělenou první a druhou částí filmu s procitnutím v jiném světě díky potkané nezávislé komunitě)... „Heist“ krimi, komedie, drama, poetický film, meditativní art, romance plynoucí bez zbytečných klišé i další zajímavé epizodní motivy (např. koníček fotografování i zvukového nahrávání přírody), to je prostě žánrová kombinace snů a jsem rád, že ten můj dnešní (sen/film) mohl trvat rovné tři hodiny, aniž bych chtěl z jeho světa utéct nebo zacítil jakýkoliv záchvěv nudy či zklamání. Znepokojivý je fakt, nakolik (až zcela zbytečně, byť na druhé straně poskytující právě další zásadní okamžik ve jménu náhody) musel ke změně životního stylu obou protagonistů přispět vykonaný zločin, ač důležitým zvratem se vůbec nestává vesměs nepotřebný lup. Zajímavá pointa pro mě přišla s retrospektivní části po dvou hodinách a možná mi na konci jen chyběl pro ještě větší radost záběr jednoho shledání, který jsem si musel pouze představit... ten hajzl režisér nás totiž rafinovaně nechal na pochybách, ale po všem, co jsem celé 3 hodiny sledoval, mi už tohle utnutí nemohlo dojem pokazit. Navíc celý film (byť převažně odděleně) táhnou hned dva skvělí, charismatičtí a zábavní herci, kteří si mě brzy získali a já tuším, že si další případné počiny Daniela Elíasa, Estebana Bigliardiho i Rodrigo Morena budu hlídat. :) [95%] (obrovský dík za tip Petru Konečnému v rámci jeho večera nejlepších filmů a seriálů roku 2023...)