Willy Kufalt

Chvílemi zvláštní zážitek, což většinou ocením, navrch s často silnou mysteriózní atmosférou a skvělým výkonem Clate Blanchett, díky čemuž mě Nebe hodně vtáhlo do sebe... V prvních minutách netuším, co se děje, záhy nastane nečekaný incident a vyvíjející se příběh nabírá od prvního výslechu spoustu napětí a překvapení. Režisér mě párkrát lehce zaskočil zjištěním, že často záhadné detaily důležitých zvratů (příčina odlišného místa výbuchu či nepozorovaný útěk z přísně strážených toalet) nechal odplynout bez vysvětlení, bez možnosti se o nich více dovědět. Minulost se ve flashbacích rozplétá, ale do mnoha zákoutí jednání hlavní postavy nechávají tvůrci dveře (zřejmě záměrně) zavřené. Tom Tykwer se hodně vyžívá ve hře s vyprávěním ve vztahu k divákovi, nicméně oproti Lole běžící o život mi tentokrát svou hrou i docela sedl. Zatímco v Lole si vypůjčil nápad tří alternativních verzí jednoho příběhu z filmu Krzysztofa Kieślowského (Náhoda, 1981), tentokrát se návaznost na oblíbeného polského režiséra konala zfilmováním Kieślowského nerealizovaného scénáře a za sebe jsem měl dojem skutečně dobré volby. Scénář nechává poznat mnoho tváří rozporuplné hrdinky Philippy, která se zprvu jeví jako sebevědomá vražedkyně, víckrát jako rafinovaná hráčka ve vztahu k policii, v konfrontaci s následky svého činu však brzy ukáže zranitelnost, posléze se stává osobou milující... Cate Blanchett všechny ty tváře Philippy sehrává strhujícím způsobem a režie s kamerou zase přináší nejeden vizuálně úchvatný záběr zejména v exteriérech. [75%]

První tři filmy Sohraba Shahida Salesse (dále Zátiší a V cizině) mi sedly podobně, byť možná jsem se již ocitl v menší výhodě díky tomu, že Salessův styl včetně výstavby příběhu už znám a trpělivě jsem se tak nechal zanášet v pomalém vyprávění až do nenápadně podaného, ale mnohé říkajícího vyvrcholení. Saless totiž opět vypráví v často dlouhých statických záběrech, s místy až monotónně opakujícími se stejnými zážitky a činnostmi běžných rutinných dnů – tentokrát z pohledu malého kluka chodícího do školy a bývajícího s rodinou, která trpí chudobou a chladně odtažitými vztahy uvnitř současně. Tragická zlomová událost, pro hlavní postavy však opravdu více obyčejná než tragická, se stává nečekaným drobným spouštěčem k naději na zlepšení. Plně barevné filtry ve scéně z obchodu s oblečením (zatímco většina scén vizuálně působí téměř jako z černobílého filmu) krásně podtrhují úspěšné nalézání si cesty otce k synovi. Za mě šlo o celkově zásadní scénu, která sice nekončí vytouženým výsledkem a zase na chvíli připomene částečně bezvýchodiskovou situaci, přesto však dýchá pozitivní náladou plynoucí ze vzájemné vlídnosti a drobného kouzla nového malého zážitku. A ano, Obyčejná událost byla i pro mě zážitkem s čímsi navíc, i přestože některými reáliemi a rozehranými motivy nabízí něco, co lze vidět i v pozdějších a za mě často ještě lepších íránských filmech, např. z dílny Abbase Kiarostamího. **** Zase jsem si tak po cca 20 min. v duchu říkal, že tohle už bude poslední film S.S.S., na který se dívám, protože se ve svém stylu a postupech (byť zajímavě nekonvenčních) až příliš opakuje a cestu k vyústění u něj opět často vyplňuje jednotvárná šeď. Po skončení a uplynutí půl dne si říkám, že se časem na nějaký další Salessův film klidně rád podívám. [75%]

Tyto dětské animáky od Pixaru, Disney a spol. příliš nevyhledávám, k Lucovi jsem byl po opakovaném doporučení téměř donucen a nějakou dobu jsem bojoval s pocitem míjení se s fantasy v podmořském světě. Naštěstí se ukázalo, že jde o ten typ fantasy, který docela můžu – kdy se fantaskní říše dostává do konfrontace s běžným světem lidí. Moje dojmy začaly stoupat s přesunem do italského města, kde mě potěšil nápad zasadit velkou část animovaného děje do konkrétních existujících reáliích. Ty jsou mile dotvořeny odkazy filmovými (plakáty k Prázdninám v Římě nebo Felliniho Silnici), hudebními (píseň Ritty Pavone) či obecně kulturními (koloseum a další artefakty ve knize) a také pobyt v prostředí římských uliček má v animované podobě vážně skvělou atmosféru. Postupně se Luca stával docela napínavým, když se do reálného světa dostali i chlapcovi rodiče nebo začala plně gradovat zápletka ohledně často zmiňovaných mořských příšer a jejich skutečné podoby. Každou další třetinou stopáže se mi Luca zamlouval o něco víc a zpětně si ani nemám tolik proč stěžovat: Akční scény s podáním dobrodružných zážitků ze sériového skákání z vody do vzduchu či bláznivých jízd na kole mě zrovna nebraly, ale oproti jediné otravnější postavě hrošího strýčka u nich dodatečně vnímám docela pevné místo ve vedení příběhu či charakterizaci fantastkních postav směrem k dalšímu ději. V rámci svého druhu filmu, byť u mě spíše na jedno zhlédnutí a zpestření, za mě v pohodě. [70%]

Costa-Gavras mě osobně ještě více uzemnil nasledujícími, převažně politickými thrillery a dramaty v čele s Doznáním, na druhé straně mě větišnou tento režisér velice baví i v případech, kdy občas překvapí filmem vymykajícím se z obvyklého zaměření. Za mě tedy skvěle, takřka bez hluchých míst, zvládl už svůj debut ve víru klasické (na Gavrase až překvapivě apolitické) noirové kriminálky. Výborná atmosféra filmu se proměňuje do vícera podob, dynamicky rozjeté dialogy mezi policií vystřídavají vnitřní monology se samostatnými příběhy postav z řady obětí (scény s Michelem Piccolim dýchají až strhujícím neklidem, zatímco příběh postavy v podání Simone Signoret rozehrává smutnou až dojemně prchavou romanci). Napětí ohledně příčiny zvyšující se série mrtvých a rozplétání skutečností kolem jednotlivých cestujících, ještě s využíváním nákresu na tabuli, tu atraktivně graduje a drží do poslední chvíle, abychom záhy z momentu odhalení přešli do akce vrcholící automobilovou honičkou. Když jsem se na film díval před pár lety, oceňoval jsem zejména Yvese Montanda a jeho stylové podání klasického inspektora ze staré školy, po letech jsem si však stejně užil i jeho netradičního parťáka Pierra Mondyho a další herce vystihující charakterově odlišné svědky (osvěžující je vtipně provokativní figurka Charlese Dennera)... a odhalení skutečného motivu-nemotivu mě opětovně dostalo! [85%]

Jednou to přijít muselo a tady se projednou stalo, že mě z filmů Atefa E-Taieba + z filmů s Ahmedem Zakim v hl. roli něco zklamalo. Dlouhou dobu mi příliš nebylo jasné, proč takový kritik společnosti a bojovník za práva slabších, jakým byl ve svých filmech E-Taieb, točí tak obehranou romantickou zápletku o zakázané lásce, jejíž vývoj jde silně proti přáním rodičů obou protagonistů. Po přečtení komentáře na IMDb a rozležení dojmů z viděného to sice dodatečně chápu, jenže jak se mi už přihodilo u Khanova Maowid ala ashaa, znovu jsem se přesvědčil (byť tentokrát s lepším výsledkem), že romantické egyptské drama 80. let zkrátka není pro mě, ani když pochází od tvůrců, které si za jiné filmy cením. Ač poselství chápu, samotné gradování se mi zdálo místy až afektované a (bez nadsázky) neuvěřitelně vyhrocené ab absurdum, když se postupně mladý pár stává trnem v oku úplně všem, včetně hotelových zaměstnanců nebo náhodně se objevující policie. Více scénami jsem se mírně protrápil, aniž by ve mně zanechaly hlubší emoce, ač jiné (např. setkání s postarším intelektuálem v kavárně ve dvou různých částech filmu) sledování určitě příjemně osvěžily, stejně jako herectví Ahmeda Zakiho s výraznou přirozenou gestikou. Jako celek co do zážitku lepší průměr. [60%]

Milý Slavíku, v této chvíli na konci mám jedno přání: vidět Tě a slyšet ještě jednou, v původním českém znění. Pak možná přidám i zbývající 5. hvězdičku... Zní to docela absurdně, dívat se na československý film s anglickým dabingem, ale ani po několika měsících se mi na jinou volně dostupnou verzi Císařova slavíka nepodařilo narazit (včetně těch, které v názvu tvrdí o češtině). Něco na tom bude, když zůstává Jiří Trnka více ceněn v zahraničí, nicméně po několika letech od zahlédnutí některých Trnkových kraťasů (např. Árie prérie) jsem se konečně odhodlal na některý celovečerní film proslulého filmového loutkaře (nebo loutkového filmaře? :)) a úpřimně jsem překvapen, jak mě Trnkovo provedení slavičí pohádky bavilo, okouzlilo, uhranulo, přeneslo do svého světa království, pohádkové přírody a malých oživených postaviček. Z jeho vizuálních kompozic sálá i po letech dokonalost a magická atmosféra, obzvlášť celá sekvence z nočního hřbitova mě svým pojetím k závěru ohromila a nasledující probuzení zpátky, tak trochu z pohádky do jiné pohádky, vrátilo celému vyznění něžnou poetičnost. [85%]

Filmy z filmařského zákulisí à la Americká noc či Trhák se u mě celkem těší oblibě, s tvorbou ceněného indického režiséra Mrinala Sena zatím obeznámen nejsem a moje první setkání s ním skrze toto dílko... dopadlo u mě na lepší průměrné hodnocení. Film bych úplně za průměr neoznačil, jenže když ohlédnu od autenticky působivého výletu do exotických reálií v doprovodu postavy režiséra, filmového štábu a otevírání tématu ještě tehdy pořád nedávné lokální minulosti v souvislosti s hladomorem, připadalo mi, že mi ten film mimo zmíněný exkurs už nemá co víc nabídnout. Dostal jsem řádku poutavých scén a zajímavě vykreslený střet filmařů (které zajímá zvolené téma hladomoru jako každé druhé a neváhají třeba smát se při hádání roku vzniku fotek skupinky hladových) a jinak situaci vnímajících domorodých obyvatel (kterých se téma silně vzhledem k prožité zkušenosti dotýká). Jen celek na mě působí jako táhlý polohraný dokument s volně navazujícím sledem scén, z něhož se během celých dvou hodin přes jisté poselství často vytratil souvislejší příběh... tedy jestli ho tam režisér vůbec chtěl mít. [60%]

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Na základě takové repliky můžete čekat cokoliv, i romantický kýč, nic takového se ale nekoná. Zato se přede mnou odvíjelo psychodrama s mistrovskou gradací, které mi i přes retrospektivní úvod (díky němuž známe částečně vyústění předem) ke konci několikrát vyrazilo dech. Prvních 20 minut Molinaro mistrovsky rozehrává dechberoucí dění takřka beze slov, což o rok později skvěle zopakuje ve Svědkovi ve městě. S příchodem dialogů v návratu časem zpátky se styl trošku změní, ale už záhy dokáže vyvolat další napětí. Jeanne Moreau v postavě tajemné osudové ženy, v níž se přes zdánlivý chlad projeví během proplouvání dvěma barvitými vztahy i silné emoce ve tváři, přesně sedne k atmosféře filmu. Nečekal jsem však, že ji hrající režisér Gérard Oury bude přímo šlapat na paty coby druhý herecký tahoun. Oury předvádí dokonalého cynika ve vizáži galantního podnikatele, dává si to ve velkým i v četných vnitřních monolozích (pro film-noir typických), tedy dokud pozdější události nepohnou se sáhnutím na dno svědomí i bezostyšně jednajícím panem továrníkem. Překvapením pro mě byl i Jean Lefebvre, který zamlada skvěle zvládl postavu mimo svou pozdější ňoumovitou škatulku a umělecké fotografické ambice jeho slídícího agenta pobaví i vyvolají drobnou lítost, jako pozdější konfrontace s manželkou nad ožehavým povoláním. *** Úpřimně, Édouard Molinaro dosud nepatřil k režisérům, které bych obliboval a na základě pozdějších barevných filmů, co jsem viděl, mi až na jeden film (Růžový telefon) připadal spíš jako průměrný rutinnér, kterému se občas něco povede, když zfilmuje úspěšnou divadelní hru se skvělými herci, ale který jinak častěji zpacká slibný potenciál. Nicméně jeho noirové thrillery z konce padesátek? Nářez! [90%]

Íránská kinematografie mě fascinuje svou osobitostí a tohle byl snad první íránský horror, co jsem viděl. Přestože jde o třetí starší horror krátce po sobě, kterému dávám 3*, určitě považuji Dlouhé stíny větra za dostatečně osobitý nadprůměr. Čistá realistická atmosféra íránského zapadákova a jejich obydlí, ne nepodobných těm z Kiarostamiho kokerské trilogie, je tu opět úžasná, dlouhé statické záběry na krajinu či pobývání hlavního hrdiny v opuštěné přírodě působily až magicky. Jsme pohlceni do pomalého děje uprostřed vesnice, v níž se evidentně cosi zlého, temného začne dít, jeden strašák v poli znamená nejen tradiční symbol, ale možná i přímo stvořené, skryté tajemné zlo. Většinou se mi líbilo uchopení námětu plné poetických scén, s poezií plynoucí z možnosti pohlédnout na vzdálené prostředí a procítit jeho jedinečnost. Jenže jakmile dojde v režii íránských tvůrců, tedy Bahmana Farmanary, na klíčové horrorové scény, kde se třeba postavy začnou z ničeho nic svíjet v bolestech na popud krutého neviditelného zla a jednou v noční scéně u jeskyně se pro změnu cosi hrozného začne dít v doprovodu křiku, zatímco na obrazovce nastane na chvíli naprostá tma, spolu s pocitem napětí a záhadné hrůzy ke mě místy zavlály i menší rozpaky... a chvilkový pocit, že zvolený styl a horrorový žánr zas tak dohromady úplně nejdou. Přesto celkový zážitek jisté specifické kouzlo měl, jen zároveň je to po Bashuovi, malém cizinci další film, u něhož se mi nezvykle rozsáhlá, téměř dvouhodinová stopáž zdála v kombinaci s typickým stylem íránských filmů už natáhlá – to zejména v poslední třetině, kde bych očekával větší gradaci i v tempu vyprávění. [70%]

Byl jsem zvědavý na britský kultovní horror 80. let, jehož tvůrce nejdříve napsal knihu, o rok později si ji takto sám zfilmoval a tím spustil celou sérii pokračování i remaků natáčených dodnes. Moc jsem si od pohledu nedokázal představit, co za typ horroru mě přesně čeká a úvodní prolog mě naprosto uchvátil svým nápaditým žánrovým ztvárněním, plným tajemna a hrůzy. Druhá velká hrůzostrašná scéna o něco později, s překvapením vylézajícím z půdy, mě naprosto ohromila svým trikovým provedením a také výjimečně nefantistická hrůza krvavého poranění hřebíkem ve mně s padajícími kapky krve vyvolala až tísnivou hrůzu. :o) To, co se odehrávalo mezi tím, mi však přišlo pro změnu jako nezajímavý rodinný film, v němž mi většina postav, dokud se jim něco nepřihodilo, připadala nevýrazná. Zkrátka jak je Clive Baker neskutečně kreativní v horrorových scénách, ve zbytku Hellraisera jakoby zůstal autorem zaměnitelného spotřebného filmu své doby s průměrným scénářem. Když se postupně rozjel ryzí horror, měl jsem i docela problém přistoupit na logiku zápletky, podle níž se každý, kdo se coby jen náhodou řízne nebo se jinak krvavě zraní, promění vlivem nějakého záhadného ducha v hrůzostrašné monstrum. S návratem záhadné kostky z úvodu do děje se však pozadí zápletky lehce mysteriózně odhalilo, že jsem měl najednou dojem slušného surrealistického horroru. Nejpohltivnější závěrečná třetina (ač jeden souboj s monstrem se mi zdál zbytečně natahovaný) mi určitě povedla dojmy, které byly u mě během filmu až nevyrovnaně rozmanité. Nicméně kolotoč krvavé hrůzy bizarních lidských zbytků v komoře pekelníkově je nezapomenutelný... [60%]