Willy Kufalt

Ale jo, zatracenej Fernande, pobavils' mě ve společnosti s Andrém na cestách dost, i když na styl filmu jsem si chvíli zvykal. Jednou fajn absurdní humor míchnutý groteskním putováním zločince na útěku ve společnosti slepého kumpána, občas velmi jemný kousek filozofie vtěsnaný do řízných bonmotů („Je rychlé někoho zabít. Mnohem rychlejší, než někoho porodit.“ ), k tomu svěží a často vtipné herecké výkony hlavní dvojice, kdežto mezi Lhermittem a Yannem tu funguje i přes rozdílnost postav jistá chemie – ale jindy mě čekala nejen smršť vulgarismů, pro jistotu hned v několika jazycích (nad čímž jsem se většinou spíše bavil), ale i dodaných nechutností, úletů a vtipů jak z páté cenové skupiny (což mi dojem nasazené laťky už dost kazilo). Často jsem měl pocit, jakobych koukal na film z dílny Jeana-Marie Poirého, kterého moc nemusím – ač film, nímž se G. Mordillat se svým Fucking Fernardem patrně v oné groteskní verzi válečného odboje inspiroval (a v němž si také, byť na menším prostoru, zahráli Lhermitte i Yanne – Dědoušek se dal na odboj) se mi výjimečně docela líbil a obojí bych řadil k té lepší variantě „poiréovské“ blázniviny, která slušně ubíhá, má mě čím i přes kolísavou kvalitu humoru plně chytnout a také řada vedlejších až epizodních postav tu přidá do vína svou světlou chvilku. [70%]

Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%]

Tak jsem si doplnil žánrový rest, od nějž jsem neměl valná očekávání a výsledek dopadl hůře, než jsem čekal... Úvodních 13 minut přineslo (v rámci béčkového teen slasheru) slušný nápad vraždícího maniaka se zálibou v horrorových filmech a celé první řádění se mi zdálo (opět hlavně v mezích subžánru, do kterého Vřískot spadá) celkem zdařilé, i přestože jsem se více popadal smíchy nad potenciální parodií, než žebych se děsil, ačkoliv pár lekaček v průběhu filmu na mě zapůsobilo efektně. Větší problém je, že většina nasledujících minut mi připadala buď plná spousty nudné vaty, příp. občas okořeněná vesměs průměrně podanými i zahranými poutavějšími scénami. Řádění zabijáka dost upoutá v úvodní sekvenci, něčím snad ještě podruhé, do poloviny fungují jisté nápady, ale postupně se klíčové scény Vřískotu na můj vkus stále více jen cyklily v různých variacích až do šílené finální frašky, během níž mi bylo značně trapno. Nelogičnosti mi tolik nevadí, pokud mě děj plně pohltí napětím či atmosférou – zde se tak u mě mimo pár scén nestalo. Až na nápad s jednoduchým odkazováním na starší spřízněné filmy mi Vřískot nepřijde ničím víc, než tuctovým a průměrným slasherem, který navrch pěkně shodí závěr. Se zdejším vysokým hodnocením se neztotožňuji. Ale to je nejspíš tím, že mě v rámci horrorového žánru baví velmi často jiná pojetí a jiné filmy než zdejší většinu. [35%]

Roger Hanin v exotickém prostředí utíká, řítí se s auťákem, pere se s gangstery nebo nezaujatě předvádí rádoby stylového pomladšího morouse. Naštěstí občas u něj probleskne nadhled, stejně jako u tvůrců, takže vyúčtování sice jemně zranitelného, leč nepřemožitelného akčního hrdiny proti početné skupině gangsterů ve vejminku s neckami s barevnou náplní je za hudebního doprovodu koridy hodně zábavné. Jinak je toho nadhledu pramálo a většina rozehraného děje kolem tajného úkolu Solitéra budí dojem, že se bere tahle předražená koprodukce spíše vážně. Lefebvre se překvapivě netváří celý film jako ňouma, občas i přispěje k pozvednutí koutků úst, zvláště když dokáže zkušeného protivníka útočícího zezadu praštit k zemi pomocí úderu spontánně zrolovaným kouskem novin(!), to bylo něco – to jsem se fakt zasmál... Jinak působily na mě herecké výkony v obou hlavních rolích místy až nevýrazně, jako i scénář, více mě zaujalo snad rafinované zvukové heslo, s odemykáním výhradně za pomocí nahraného zvuku, pouštěného ještě na dálku přes telefon. Akce s výjimkou poťouchlého zúčtovaní přes traktor je málo nápaditá, někdy až staticky nudně snímaná. Prostě totální zaměnitelné eurospy béčko 60. let, u kterého zpětně tápu, proč mi na HDD tak dlouho zabíralo vzácných 5 GB... [45%]

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%]

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%]

Občas se stává, že se u výběru filmů, které by mě mohly bavit a zlákají mě ke zhlédnutí, trochu seknu. Údajně kultovní švýcarská komedie, která má na IMDb z víc než tisícky hodnocení 71%, mě většinou nudila. Walo Lüönd a s mrknutím oka i Emil Steinberger jsou herci, na něž se celkem dalo dívat, ale slušel by jim spíše jiný rozsah i žánr, Lüöndovi tak jedna ze skupinky vedlejších rolí, Steinbergerovi snad větší epizodka a nejlépe ve vážné napínavé krimi, aneb v rámci komedie tu utáhli maximálně vybranou atraktivnější scénu, jinak působí nudně rutinně s občasným zábleskem lepšího potenciálu, jako asi celý film. Zápletka o dvou policistech, kteří bedlivě, zčásti tajně a zčásti přiznaně, sledují čerstvé imigranty s cílem, aby zjistili, zda se mohou stát nováčci v jejich státě reálnými Švýcary, má být údajně založená na dobové realitě systému, ale celý ten systém mi připadal přitažený za vlasy natolik, že jsem mu v takto vlažném podání nevěřil a nechápal jeho smysl. Stalking a odposlouchání, nejde-li o závažné kriminální případy, zrovna neschvaluji, ale komedii s takovou zápletkou bych si klidně uměl představit tak skvělou a vtipně nabitou, že bych se nad tím ani nepozastavil. Zde se nestalo. Je to žalostné konstatování, ale mimo jednu skvostně ztvárněnou epizodku postavy Itala na naturalizační komisi (Claudio Caramaschi / pan Grimolli) ten film v mých očích často zachraňovaly pěkné sedmdesátkové barvy a dobové městské reálie. [40%]

Michael Haneke je zpět, ve svém záběru pořád stejný, byť přeci jen již smířlivější a bez cíle více šokovat. V ironicky nazvaném Happy Endu shrnul řadu témat i formálních postupů z mnoha svých dřívějších filmů a zároveň se mu za mě povedlo natočit víc než kompilát. Nové i zajímavě navazující v tradici Hanekeho experimentů typu 71 fragmentů... jsou záběry točené mobilem na výšku jednou z postav, které mě často bavily svou výstižností (včetně titulků evokující statusy na sociálních sítích) a občas i černým humorem; dlouhé záběry chatu na PC obrazovce zas mj. podtrhly dojem citové vyprahlosti ve vybraných vztazích. Haneke mě totálně přikoval k dění, v němž rozehrává souvislou mozaiku vztahů a příhod jedné velké rodiny, přiměl mě plně k tomu, abych se zajímal o každou postavu a její osud, abych si nalezl ke každé z nich jistý vztah a přes různý stupeň (ne)sympatie či (ne)souhlasu s mnoha z nich aspoň ve vybraném okamžiku soucitit. Vůbec jsem neměl pocit, že by tu šlo o nějaký Hanekeho sešup, naopak mě dostalo, jak dokáže pevně udržet a vyvíjet film s tolika postavami a tématy, jak pracuje s dlouhými záběry, aniž by působily dlouze, a kolik uzemňujících scén do filmu vtěsnal, ať už šlo o silné dialogy nebo třeba jen vybrané statické záběry, jako když sledování dědy s vozíčkem na silnici a jeho (divákem neslyšeného) rozhovoru s partičkou Arabů je neustále rušeno přechodem spousty aut. Jako snad nejsilnější vnímám celý rozhovor mezi vnučkou a dědečkem. Uvnitř (v restauraci) bolavě, venku (u moře) zase až groteskně cynický závěr mě vlastně nemusel překvapit, ale stalo se... a to jsem si ještě říkal, že snad poprvé vidím Isabelle Huppert v pozdním věku hrát sympatickou(?) postavu. :o) No.. inu, opravdu „sympatický“ happy end, jen co je pravda... [90%]

Uff, to bylo docela náročné! Krimi děj kolem vyšetřování loupežné vraždy, analýzy případu, soudního procesu a rozplétání psychologie pachatele a vztahů, pojatý ve výsledku téměř jako meditativní film à la Tarkovskij...? Zní to velmi zajímavě a taky první třetinu na mě Třetí vražda působila ve svém stylu dost silně, upoutala mě ním i osobitými japonskými herci, zatraktivnila to vizuálně prostředím moderních úředních místností, kamerou plnou promyšlených záběrů i samotnou kombinací děje kolem profesního vyšetřování s tak specifickou atmosférou. Jenže plně na mě v tomhle stylu fungovala jen dočasně a pak ještě ve vybraných scénách. Tu tlustou skleněnou zeď, která ve vězeňské místnosti dělila vězně od návštěvníka, jsem obzvlášť u společných dialogů dvou klíčových postav přes zeď začal cítit podvědomě i já, ve vztahu k tomuto filmu. Pokud mi zůstával osud pachatele tak lhostejným a to i navzdory jeho emočním katarzím ve společnosti advokáta, zřejmě ten správný zážitek ve finále v mém případě úplně nevyšel. Nedotklo se mě to a na druhý den příliš necítím, že by to cosi ve mě hlouběji zanechalo, byť osobitou filmařskou stránku jsem ocenil. [60%]

Byl jsem připraven na dlouhý ponurý a depresivní zážitek plný psychologického náhledu do života notorického alkoholika a masového vraha policistů... psychologické a místy i depresivní na hraně smutně zdrcujícího prožitku to bylo dost, ale jaké překvapení mě zároveň čekalo, když jsem např. první hodinu sledoval až příjemně poetický a lidský příběh dvou přátel sousedů, kteří těžce fyzicky pracují na horách se dřívím a ve volném času si užívají v přírodě či pálí lihovinu s vidinou kšeftů mezi známými... po hodině se začíná ukazovat Pasiho obliba alkoholu, která rozhodně nespočívá jen v jeho výrobě. Velký prostor Mikko Niskansem ale věnuje autenticky zachyceným scénám kolem manuálních prací drvoštěpa a jeho kolegy traktoristy v lese, u vody, s koňskými záprahy a dalšími nástroji – fascinovalo mě sledovat pohltivé nasnímání pracovních činností, z nichž jsou mnohé prolnuté napětím (např. překážový průchod s koněm a plným záprahem v těžkém sněhu přes úzké stromy)... také nám film pak představuje Pasiho rodinu se ženou a několika dětmi, na něž si stále i přes zapálené pracovní nasazení a častá přátelská sezení najde čas. Tedy hlavně do chvil, dokud nezačne alkoholismus nabourávat rodinný klid. Co do prostoru dlouhodobě zůstává závislost na alkoholu, k němuž se Pasi dostává přes jeho výrobu a také zábavu, jakoby pouhé jedno z témat v životě Pasiho. Vzbudí konflikt, větší či menší, ten je záhy na čas utišen, vracíme se do normálu a mysl očisťující práce, ale ten vliv na nitro a proměnu směřující postupně až k rozkladu vrcholícího sebevražednou bolestí a náhlým obratem k útoku zanechává silný. Hodně se mi tedy líbilo zpracování, které dokáže skloubit jistý naturalismus s nebývalou poetičností, ba vyprávět takto pohnutý děj na způsob prakticky obyčejného příběhu jednoho obyčejného člověka. Mikko Niskanen, který se tu podílel jako režisér, scenárista a současně herec, má můj obdiv i za ztvárnění hlavní postavy, jednou v zářivě charismatickém světle, jindy posléze se uvnitř lomící a (s každým dalším zlomem stále více) nechutně se měnící v zuřící i zoufalou trosku. [85%]