Karlas

V osmdesátých letech dvacátého století vznikalo v americké sci-fi a fantasy spousta krásných a duševně bohatých filmů. E.T. Mimozemšťan je jedním z těch dojemně nejpoetičtějších. Dnešní tvorba tohoto žánru je plná triků a dechberoucích obrazů, ale převážně jde o bezduchá a tupá vyprávění.

Jako rozjívené malé dítě, které si dychtivě četlo Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky, jsem čekal penězi naditý ryzý antický příběh o statečném Herkulovi. Překvapení v podobě klasické americké fantasy blbiny bylo zprvu nepříjemným šokem. Nic méně, při přivření všech tělních indikátorů snad stravitelná potrava pro velmi nudný páteční večer.

Jsem člověk, pro kterého je filmová hudba téměř náboženstvím. Tahle víra mne vede k zamyšlení, jestli je disko 80. let vhodnou melodií pro historický fantasy film. Naštěstí bzučení elektronických kláves a ducání popových bubnů nemůže zkazit tak výjimečné pohádkové vyprávění.

Na své cestě za objevováním oblíbených animovaných filmů dnešní mládeže se musím zamyslet, jestli právě tvorba Hajao Mijazakiho není tou, co by mohla udělat budoucí svět lepší.

Sladký jako cukrkandl, ale tak to má být. Neuvěřítelné, jak mohli američané v roce 1937 něco tak krásného a dokonalého natočit. Rozkvetlou zahrádku nádherné pohádky pak zalévá jarní deštík skvělého českého dabingu. Dnes již chápu své rodiče, kteří mi o tomto filmu vyprávěli s úžasem.

Tohle je čistá krása z českých rukou Jiřího Trnky. Naplňme své slzy úžasem nad půvabem a sílou přírody, jako to udělal císař z dálné země orientu.

Už jako malé děti jsme věděli, že houfy rezavých mravenců jsou voje zla :-). Dokonalá hmyzí poezie za vůně lesních hvozdů, kterou uměli Francouzi již od dob Mikrokosmu. Kulturně-rasová bitva je zažehnuta ... jen aby statečný posel dorazil včas. Můžeme se tomu smát, ale Údolí ztracených mravenců je humornou i dojemnou poctou hrdinství, statečnosti, obětavosti a sounáležitosti ve všech světech naší krásné Země.

Poté, co do mě půl hodiny střílel kulomet přiblblých nechutností a nuceného humoru vycucaného z Addamsovy rodiny, jsem zmáčkl tlačítko STOP. Afektovaný děj, který mi připomínal neřízený výbuch ve skladu nekvalitní pyrotechniky, mi jasně připomněl, že již nejsem dítě... Jenže já bych tohle, těm svým, rozhodně nikdy nepustil.

Jak by řekl referent Kubrt : "Tak Staníku ... to je zatím to nejhorší, co jsem od tebe viděl ..."

Vznešený talent všeho druhu je vždy napnut mezi nebe a peklo. Na umělci je pak rozhodnutí, zda opustí víru v lásku a vydá se křivou cestou pyšného šílenství, která však vede do osidel ďábla.