Mylouch

Srdce Paříže nepřestane bít.

Na 103 minutách by se nejeden ztratil i v argumentačním přesluníčkování na čsfd a film na tom se svým spádem není o nic líp. Dlouhé záběry, kterým se ale k osobnostem imigrantů dostat nepodaří, nenabídnou souvislosti ani nepodnítí k zamyšlení, středoevropanovi film naznačí hranice švýcarské úřední ne-/profesionality. Celkově zvláštní reality show se stylizovanými připravenými výstupy. Vděčněji vzpomínám na dřívější rakouský dokument o podezřelé policejně-soudní mašinérii v boji s krajany zde vyobrazených. 2-3*

Existenciální trýznění, uvozené formálně zpestřující i zneklidňující introdukcí. Wendersovsky poučenými a bohatými filmovými prostředky oživovaná mozaika povětšinou patologických lidských vztahů, životní cesta-necesta, čekání na Gordona (kterému se ovšem z vyhřátého LA nějak nechce). Potěšitelné používání hudby od atmosférického napětí přes individuálně charakterizační funkci až po formální syntézu, filmové ztvárnění přelomu mezi analogovou a digitální érou, vizuální kompozice a kontrasty přírodních a technických motivů, vrcholné využití počasí pro atmosféru filmu, začlenění architektury, využití nám tolik blízké technicistní pustoty a plíživé destrukce (v podobě 70.let), portugalské pobřeží, rozkoš pro fanoušky formální stavby. A navíc polemika s dobovou diskuzí o přiběhovosti filmů, lidská reflexe procesu filmové produkce, netriviální umělecká reflexe analytické polarity evropské a americké kinematografie. O jednoduchý divácký film ani o film pro opakované shlédnutí nejde, ale k závěru hezky graduje a předjímá Wenderse budoucího. 3-4*

Jako fanoušek filmu Synové hor i někdejší hltač dějin dobývání ledových vrcholů (nejen z filmů s Tomášem Holým) musím ocenit umělecky současný příběh. Tam, kde verbal ad. budou psát o trpkém iniciačním zážitku se zmrzlým pošťákem, budu v hodnocení přízemnější: Tvůrcům nezbývalo než honit řadu zajíců, počínaje seznámením s postavami, s topografií hory a technologiemi expedičního horolezectví, dále snahu o kvalitní drama, přehlednost děje a překonání technických nástrah extrémních podmínek a v neposlední řadě i syrovost zobrazení přírody a nezbytnou emotivnost. Ve většině ohledů sice převážila produkční snaha o mainstreamově konvenční tvar, ale i v tomto formátu si poklonu zaslouží právě přispění kamery (i ve 2D) a zvuku k přehlednosti vyprávění (neustálé odkládání brýlí a pokrývek hlavy chápu jako nutnou úlitbu této přehlednosti). Hudba sází na emoce velmi konvenčně, z herců si poklonu zaslouží především Clarke, scénář maximálně zredukoval postavy šerpů, fyzická bolest a utrpení se přizpůsobily popcornovým horizontům, ale výsledek je pro mě zážitkem, který by každé televizní i filmové produkci mohl sloužit jako vzor toho, s jakou vážností by přes všechny kreativní vylomeniny mohli brát diváka. Na samonosnou pseudofilosofii typu překonávání hranic jednotlivce a celého lidstva se tu totiž nehraje. Skoro 4*

Tradiční oddechovka, u které častá řemeslná vybočení ze stylu a nelpění na dokonalosti vlastně potvrzují nový trendy lounge styl nenáročné zábavy, u které divák ví, co smí očekávat. 2-3*

Snaha o poctivý příběh, která zůstává už scénáristicky v trochu naivním stádiu, a přestože herci hrají své role s odpovídající vážností a hudba občas důrazně přiloží na romantickou misku emocí, nedá se film, založený na francouzsky populisticky obligátním antipolicajtismu, brát s vážností, odpovídající vrcholnému dramatu.

Ohlédnutí za zvířecími televizními projekty slovy jejich lidského protagonisty, které ovšem vyznívá trochu studeně, občas bez většího nadhledu moralizuje a především naznačuje, jak velká produkční a režijní práce stojí za povedenými příběhy čtyřnožců. 2-3*

Postprodukce bohatého dokumentaristického archívu zpracovává okamžiky podepsání kapitulačky v přísně vojenském zmatkářském duchu, který je naštěstí scénáristicky překryt MacArthurovým vytvářením dějin a historických artefaktů pomocí fajfky, póz a sady barevných per. Sovětský prvek je úspěšně eliminován, formulace spojeneckých výroků překvapí svou snahou nijak výrazně (pro Japonce bezvýchodně a ponižujícím způsobem) nedominovat, řada doprovodných shrnujících informací navíc není úplně neosvícená.

Dokument. který přes všechnu bolest, kterou zobrazuje, rozdává sílu plnými hrstmi. Komu se to podaří ?

Metodou dokumentaristky-dívenky (viz Hájek na zámku ...) polem-nepolem s umělcem, jehož velikosti dalo vyniknout až jednoznačné přimknutí k ideologii a související funkce. Ale o velikosti osobností přece jen vědí nejvíc jejich maminky a manželky. Dokument, jehož kvalitě (i reprízovatelnosti) ubírá nejvíc to, že zobrazovaného objektu je člověku vlastně dost líto.