NIRO

V článku, vydaném v Lidové demokracii 10. prosince 1961, napsal Pavel Grym, že se Marvan ve svých postavách "potýká neustále s těžkostmi, které v jeho očích rostou do gigantických rozměrů, bručí, hašteří se s lidmi, popichuje je, sám jako sršeň, přesvědčen o své důležitosti, reaguje na každé, třeba jen zdánlivé popíchnutí, ale nakonec změkne, tvrdá skořápka hněvu roztaje v chlácholivou basu jeho smíchu a tvář se zakulatí upřímným úsměvem." Sám herec k tomu dodal, že "chápu-li jeho slova jako obecnou chrakteristiku mých postav, zdá se mi, že vyjadřují i základní rysy mé civilní povahy."

Jean-Paul Belmondo v knize "Mých tisíc životů" vzpomínal na jejich první setkání: "Byl mi z duše protivný. Vším. Tak zaprvé, když na mě mluví, nikdy si nesundá sluneční brýle, což mi připadá krajně nezdvořilé a podezřelé. Jak mám vědět, s kým mluví, když se mu nemůžu podívat do očí? Nemůžu zaručit, že mu ty brejle nestrhnu a nehodím je do rigolu. Zadruhé se zdá, že si přímo pěstuje nedbalý vzhled – neholí se, nečeše, zato kouří tisíce hnusných žlutých boyardek. Zatřetí, mluví tak pomalu, že (...) bych potřeboval dávku opia, abych snášel takovou verbální ochablost a nevyletěl přitom z kůže. A pak, smutný vzhled, který vyzařuje z celé jeho dlouhé postavy, budí dojem, že mu právě přejeli psa, zabili ženu a zničili budoucnost. Navíc je evidentně neurotický, to potvrzuje i jeho velice tichý hlas. Potkali jsme se na ulici a on mne zastavil. Dívám se na něj s pochybnostmi. A můj pocit se nemění, když vysloví podivnou nabídku: 'Přijďte do mého hotelového pokoje, něco natočím a dám vám 50 000 franků.' Odpověděl jsem nejasně, zkrátil rozhovor a vrátil se domů: byl jsem si jist, že to je pochybná nabídka. Doma se mě má žena Élodie, když jsem jí o setkání vyprávěl, snaží uklidnit. Připomíná mi, že jsem dobrý boxer a umím dát ránu pěstí. Dodává, že jsem schopen se ubránit, kdyby se režisér nové vlny pokusil o jakékoli nevhodné přiblížení. Má inteligentní a intuitivní žena zaznamenala jeho kritiky v Les Cahiers du cinéma , které vyvolávají neobyčejný rozruch. Vnímá jeho modernost a sází na jeho talent, a tak mě nabádá, abych se k němu přidal. Poslechnu ji a vydám se do hotelu na bulváru Raspail, v němž se rozhodl žít. Když přicházím do pokoje, okamžitě chápu, že to nebyla léčka. Krátký film se tu dá natočit. Není sám, obklopuje ho skupina mladých sympatických a veselých lidí. Z tohohle filmového setkání v hotelovém pokoji vyzařuje přitažlivá atmosféra svobody a radosti. K náladě přispívá i misogynní milostná hříčka Charlotta a její Jules, v níž žena opouští muže v horním patře kvůli muži, který čeká dole, a odnáší si přitom zubní kartáček. Je to dáno způsobem, jakým Godard režíruje, aniž by režíroval. Nic se nikdy nepíše; jednání musí vznikat z okamžiku a osoby mají zůstat stejně nestálé, složité a obtížně charakterizovatelné jako ve skutečném životě. Nosíme masky a v maskách také zůstáváme. U Godarda se hroutí pojem role i scénáře. Je schopen se najít, jen když se ztratí: aby dosáhl svého cíle, důsledně se vyhýbá vědomí toho, kam jde. Neustále hledá překvapení, improvizaci, živoucí lidi. Tento způsob přirozené filmové tvorby se mi tak líbí, že vlastnímu hraní ponechávám úplnou volnost. Je to nové, neznámé potěšení. Na konci krátkého a nadšeného natáčení mi Godard svým příšerným švýcarským přízvukem z Vaud říká: 'Až budu točit svůj první celovečerní film, natočím ho s tebou.'" A nedlouho poté skutečně spolupracovali na přelomovém hitu francouzské Nové vlny U konce s dechem (1960).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Amos Gitai dal své hlasy těmto deseti snímkům: Německo v roce nula (1948), Dotek zla (1958), Stalker (1979), Ivan Hrozný (1945), Soumrak bohů (1969), Nahý polibek (1964), Pohrdání (1963), Berlín, Alexandrovo náměstí (1980), Some Came Running (1958), Peníze (1983).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Abel Ferrara dal své hlasy těmto deseti snímkům: Dotek zla (1958), Bitva o Alžír (1966), Tři ženy (1977), Zuřící býk (1980), Saló aneb 120 dnů sodomy (1975), Rodinné ohniště (1979), Žena pod vlivem (1974), Osvícení (1980), Frigo jako Sherlock Holmes (1924), Psycho (1960).

Jean-Paul Belmondo, který s ním hrál ve filmu Opice v zimě (1962) později napsal vzpomínku na jejich společné chvíle: "Fascinuje mě. Když s ním nedělám pitomosti, pozoruju ho a obdivuju. Gabin zůstává Gabinem na place i mimo něj. Není žádný rozdíl mezi Gabinem a postavami, které nehraje, ale které nechávají hrát Gabina. Jeho způsob mluvy doprovázený posunky a jeho výrazy pocházejí vždy ze stejného prostředí, ze stejného člověka, ze stejné široké duše. Jeho věty, to jsou extáze, mají neuvěřitelnou hloubku, jeho slova padají jako skály a cestou zapalují ohně. Jeho jazyk – drsné dialogy, které mu Michel Audiard napsal na tělo – se vám rychle dostanou do uší. Když jsem jednoho dne zmínil s jistou obavou v hlase podíl štěstí na nejisté kariéře herce a na stálosti slávy, odmrštil mě: 'Koukni se na svůj ksicht! I když budeš mít už bílý pačesy, eště se budeš líbit ženskejm. Necpi se do výloh a nech Orinoko téct!' Rozhovory jsou bujné a šťavnaté jako žranice, kterých se Gabin nedokáže vzdát a které nám každý večer organizuje. Navštívíme všechna labužnická místa v Deauville a okolí. Hostiny končíme pozdě v noci, úplně opilí, s nacpanými bachory, idiotským úsměvem a přemírou řečí. On v sobě navíc nese pocit viny, že toho tolik zhltal, a tak se konejší dobrým předsevzetím: 'A zítra jen šunkový salát!' Předsevzetí, které nedodrží ani zítra, ani pozítří. Nebrání se radostem a přijímá život celým tělem. Oceňuje mou podnikavost a činorodost. Někdy se přidává jen z čisté chuti se bavit."

Přestože se dožil jen 58 let, jak komentoval Jiří Sovák: "Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík - lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto dvacet let a nezbylo po něm nic."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Michael Moore dal své hlasy těmto deseti snímkům: Mechanický pomeranč (1971), Hearts and Minds (1974), Taxikář (1976), Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu (2006), Na pokraji slávy (2000), Český sen (2004), Eso v rukávu (1951), Stezky slávy (1957), Muž s kinoaparátem (1929), Lesní jahody (1957).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Wim Wenders dal své hlasy těmto deseti snímkům: Na břehu (1959), Vejdi do prázdna (2009), Dobrý den (1959), Král komedie (1982), Raz, dva, tři (1961), Dobrodruzi (1967), Siréna od Mississippi (1969), Mimo zákon (1986), Štamgast (1987), Jen andělé mají křídla (1939).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Nicolas Winding Refn dal své hlasy těmto deseti snímkům: Texaský masakr motorovou pilou (1974), Život je krásný (1946), Tenkrát na Západě (1968), Bitva o Alžír (1966), Night Tide (1961), Stalker (1979), Mechanický pomeranč (1971), Gepard (1963), Závrať (1958), Za vodou (1972).

Kolegyně Stella Zázvorková vzpomínala, že "miloval moře. On byl v podstatě hroch. U svého moře také zemřel. Všichni ho měli za obhroublého člověka, přitom to byla jemá duše milující svobodu, a to natolik, že nevydržel ani ve stálém angažmá. Na jaře se sebral, odjel na rybník, kochal se přírodou, maloval... večerní představení ho vždycky obtěžovalo. Byl mu dán smysl pro poezii, hudbu i výtvarný talent. A herectví miloval. Když mi bylo nejhůř, tak mi dokonce vařil. Moc pro mě znamenal."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Volker Schlöndorff dal své hlasy těmto deseti snímkům: Žalozpěv stezky (1955), Pravidla hry (1939), V přístavu (1954), Armáda stínů (1969), Amarcord (1972), Ivan Hrozný (1945), Chamtivost (1924), Žít (1952), Posedlost (1943), Výkřik (1957).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Tilda Swinton dala své hlasy těmto deseti snímkům: Otázka života a smrti (1946), Závrať (1958), Prázdniny pana Hulota (1953), Být či nebýt (1942), Cesta (1971), Cesta po Itálii (1954), Kapsář (1959), Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975), Můj soused Totoro (1988), Sladký život (1960).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Alejandro González Iñárritu dal své hlasy těmto deseti snímkům: Andrej Rublev (1966), Strom na dřeváky (1978), Ty, který žiješ (2007), Dobrodružství (1960), Slovo (1955), Playtime (1967), Persona (1966), Pohrdání (1963), Nenápadný půvab buržoazie (1972), Sladký život (1960).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Aki Kaurismäki dal své hlasy těmto deseti snímkům: Zlatý věk (1930), Vysoko v horách (1941), Duch úlu (1973), Rudovous (1965), Zlatá hříva (1952), Červená kalina (1973), Pekařova žena (1938), Bílý balónek (1995), Hlavní nádraží (1958), Zlaté opojení (1925).

Stella Zázvorková vzpomínala, že "pracoval od rána do večera. Připadal mi pořád v klusu. Jednou jsem šla za ním na ulici a říkala jsem si: Bože, je mu šedesát a jde jako stařec.' Shrbený, unavený vstoupil do metra, tam ovšem zjistil, že ho lidé poznávají, okamžitě se narovnal a šel hrdě dál. Kolik úsilí stojí herce, aby vypadali."

V prvním českém dabingu legendárního soudního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), pořízeném v roce 1961, namluvil porotce č. 11, hraného Jiřím Voskovcem. Ten se to později dozvěděl, a skutečnost, že "Voska mluví Voskovce" mu připadala náležitě roztomilá.

Herečka Stella Zázvorková se o něm na začátku devadesátých let láskyplně vyjádřila: "Báječný kluk. Právě jsme spolu dodělali film Konec starých časů. Při natáčení ke mně přišel a říká mi: 'Stellinko, půjdou Skřivánci na niti'. A měl radost jako dítě. Obdivuji lidi, kteří se umějí tak radovat ze znovuzrození již dávno zamlčeného a oplakaného díla, kteří mají pořád své ideály. Víte, Jirka je pro mě člověk nepopsatelný, nezachytitelný. On je... asi takový: 'Jiří, vy máte nové auto?' - 'Já mám auto dřív než nové boty.' - 'Jak to?' - 'No, já si nekupuju boty.' Tak tohle je Jiří Menzel."

Clint Eastwood v roce 1993 vzpomínal: "Neviděl jsem Sergia celých deset let. Po promítání filmu Bird na festivalu v Cannes jsem si udělal krátký výlet do Itálie. Náhle mi zavolal. Po příjemném obědě - bylo to vlastně poprvé, co jsme spolu takhle seděli - jsme se rozhodli, že půjdeme spolu s Linou Wertmüller na večeři. Sergio se cítil perfektně uvolněný a tak nám bylo skutečně dobře. Hodně jsme se smáli a vypili spoustu vína. Nikdy jsem ho neviděl tak vyrovnaného. Za několik měsíců po tomto setkání zemřel. Téměř jsem cítil, že to byl jeho způsob rozloučení."

Režisér Václav Vorlíček o ní na začátku 90. let zapěl tato slova chvály: "Paní Stella patří k té vyhraněné části herců, kteří mají smysl pro přesnou míru výrazu v komediálních situacích. Při takové spolupráci s hercem jde - mohu-li to tak vyjádřit - doslova o milimetry hereckého vkladu. Stačí malinko méně nebo více v mimice, v textu či v tónu hlasu a celá pečlivě budovaná komediální situace se rázem zbortí. (...) Když nás v časném ránu vyklopí auto u atelierů na Barrandově a z maskérny se ozývají výbuchy smíchu, ani se nemusím ptát, jestli paní Stella už přijela. Paní Zázvorková je totiž kromě svých hereckých kvalit i nostielkou nakažlivě dobrých nálad a dovede je s chutí rozdávat. A pro to všechno se stává, že ještě v době, kdy se teprve rodí scénář v literární podobě, má paní Stella v Macourkově psacím stroji už přidělenou roli, aniž by to zatím tušila."

Miroslav Horníček kdysi vzpomínal na den, kdy "Stella pekla doma kachnu. V témě domě bydlel režisér Ján Roháč, blahé paměti, který se na její kachnu těšil. Byl to náramný gurmán. Nevím proč, ale Stella tu kachnu dopekla až asi ve tři v noci. A vzbudila telefonicky Janíka. Ten samozřejmě přišel a jedl. Pak propadl pocitům, které docela laicky považoval za infarkt. Od té doby platí mezi kamarády takové slovo: 'dostal bych infarkt jako Janík z kachny.'" Pro milovníky infarktových kachen je tedy tento recept paní Zázvorkové, otištěný v knize "Stůl paní Stelly": "Na nakrájenou rozpálenou slaninu dám na kostičky nakrájenou housku a trochu opeču. Přidám naškrábaná játra, hrstičku nasekané petržele a dvě polévkové lžíce pažitky, dva stroužky proslisovaného česneku, mletý kmín, malinko muškátového oříšku a v malém množství mléka dvě rozšlehaná vejce. Nádivku promíchám, kachnu naplním a sešiji. Peču v troubě napřed prsíčky dolů, až je kachna zlatohnědá a měkká. Podávám s vařeným bramborem a špenátem nebo s hranolky a salátem z čínského zelí."