NIRO

Marek Vašut, který se s ním seznámil při pražském natáčení Mission: Impossible (1996) vzpomínal: "Když jsme měli v hotelu asi patnácté pivo, najednou povídá: 'Do you know Good Soldier Svejk?' Tak jsem mu vyprávěl, jak ho tady zná každé malé dítě, což vůbec nevěděl. Vtip byl v tom, že šlo o majora námořní pěchoty s mnoha vyznamenáními, který strávil půl roku života na útěku v džungli před Vietkongem a dva roky byl v zajateckém táboře. Pak sloužil v Bejrútu, když tam Hamás provedl za pomoci náklaďáku první bombový útok na kasárna, a dokonce o tom napsal knihu. Po odchodu z armády si všiml, že filmy, které v sedmdesátých letech začaly vznikat o Vietnamu, vypadají pro vojáka směšně. Herci drželi samopal poprvé v životě, o boji nic nevěděli a neuměli se vůbec krýt. Založil si tedy poradenskou firmu na válečné scény ve filmech a postupem času v nich začal sám hrát. Jméno si udělal jako supervizor válečných scén z Forresta Gumpa a Zachraňte vojína Ryana. A tenhle člověk, když se začátkem padesátých let nechal 'nalejt' do US Army, objevil v plukovní knihovně někde uprostřed Texasu odrbaný paperback Švejka asi z roku 1927. 'Představ si mě, jak někde ve Vietnamu sedím pod palmou, kolem samí žluťáci a já si čtu Dobrýho vojáka Švejka. To mi dalo sílu.' Tak jsem ho vzal do hospody ke Švejkovi, kde byl v sedmém nebi. Koupil si všechny popelníky, půllitry i vlaječky a podepsal se tam na stěnu."

O smyslu pro humor: "Měl jsem vždycky radost, když se někdo smál. A mám slabost na lidi, kteří mají zajímavý smích, kteří se řehtají naplno. (...) Smích je krásná věc. A obyčejně ti, kteří mají smysl pro humor a umějí se smát, jsou z větší části dobří lidé, mají fantazii. Blbec - ten se nezasměje, a když, tak nejistě, protože neví, blbec, jestli je to k smíchu nebo ne... číhá, co udělají ostatní. Neupřímně se šklebí, protože si chudák neumí vybavit tu situaci, kterou líčíte. Je opravdu ochuzen o krásné věci. A taky podle letory posuzuju lidi. Když je někdo veselý, obyčejně nebývá opravdu zlý. (...) Špatný humor přichází, když ho začnou dělat lidé nevtipní, neautokritičtí. Je to humor, který nedozní, nezazní, nic z něho nikdy nebude. U citlivých jedinců pak vyvolává jen odpor, leknutí a nechutenství. Jde o humor prostituční, bez fantazie."

Svou vnímavost a její využití komentoval: "Charakter lidí poznám jednak instinktem a hlavně podle očí. Když se na mě někdo dívá zpříma - a má panenky do stran - mám tu zkušenost, že to nebývá dobrý člověk, ale spíš kurva. Herec musí mít jistý šestý smysl na odhad lidí. To je svým způsobem pro herectví charakteristické. Lékař přece také podle druhotných znaků určuje diagnózu - někdy i na první pohled. (...) Umět vidět, pozorovat - tam někde herectví začíná. Já byl v tomto směru velice zvídavý, vydržel jsem se dívat hodiny na zajímavé lidi, jejich chování. Líbil se mi třeba dědek, který se zajímavě smál, a netrpělivě jsem čekal, až to udělá znovu, abych si to zapamatoval do detailu, se vším všudy. Schopnost pozorovat lidi jsem v sobě nijak závratně nekřísil, nenutil jsem se do ní jen proto, že bych si snad řekl, že půjdu k divadlu. To mi bylo dáno. Byl jsem zkrátka zvídavý čumil, protivná veš. Když mě zaujal například kočí, který zajímavě práskl bičem, sledoval jsem ho tak dlouho, až jsem objevil vnitřní motor, náladu, gesto, které uvedené jednání provázejí. Až jsem objevil to, co se odehrává uvnitř toho člověka. Na prknech jeviště se mi to hodněkrát hodilo. Prásknout bičem jen tak - to přece nic není, ale vyjádřit šlehnutím biče jistou náladu člověka, vyjádřit jeho momentální pocit - vtom jde o herectví."

Svá bujará léta později (už coby abstinent, nekuřák a vegetarián) komentoval: "Pít, či nepít? To musí každý řešit privátně. Bijec prot alkoholismu, pan docent Skála, říkal, že pro něj nejsem případ, třebaže jsem své 'kvartálky' měl. S pitím je to obrazně asi tak: jste mladí, máte brusle, před vámi je led - a vy si nezabruslíte? Honem na led! Ovšem pozor! Včas přestat je taky třeba, jinak existuje ta možnost, že můžete skončit v kleci."

Herec Boleslav Polívka komentoval, že "hodně jsem se toho důvěrněji o filmování naučil od Juraje Jakubiska. Jednu dobu jsem dokonce říkal, že někdo má FAMU, jiný JAMU nebo VŠMU a já mám Jakubiska."

Z hlediska své bohaté praxe nabídl praktický komentář: "Jedna z nejlepších definic filmařiny, jakou jsem kdy slyšel, je, že je to jako kdybyste se snažili pokládat koleje před jedoucí vlak. On se prostě nezastaví a vy musíte v reálném čase dělat rozhodnutí, jejichž výsledky budou součtem toho, co jste se naučili a jaké máte instinkty. (...) A je důležité se předem na všechno pořádně připravit. Štěstí opravdu přeje připraveným. (...) Filmařina je jako bitva. V tom smyslu, že se ocitáte ve velmi proměnlivé situaci, v níž proti vám místo konkrétního, hmatatelného nepřítele stojí neurčitost. Váš malý vesmír se neustále zkouší rozpadat a měnit se z řádu v chaos. A tomu musíte čelit sebevědomím, vyplývajícím z přípravy, která vám umožní v důležitou chvíli přehodit výhybku a do problému nenarazit, ale objet ho."

V roce 2001 komentoval: "Rád píšu ženské postavy, což je teď kontroverzní. Někteří lidé říkají, že ženské postavy - a filmy, které o nich vyprávějí - by měly být psány a režírovány ženami. Tak si říkám: OK, znamená to snad, že bych měl psát jenom pupkaté Kanaďany ve středním věku? Takhle podle mě umění nefunguje. To zásadní na hraní a vyprávění podle mě spočívá v tom, že prožíváte něco jiného, než ve skutečnosti. Ale musí to s vašimi zkušenostmi být nějak propojené. Musíte to udělat trochu osobní... což by vám ale nemělo bránit v tom, napsat postavu, která je od vás úplně odlišná."

Jazykové základy pro svou pozdější mezinárodní kariéru jak známo získal především během svého pobytu v Anglii na počátku devadesátých let. Později k tomu řekl: "Nejdřív jsem chtěl jet do Ameriky, dokonce jsem měl vyjednanou stáž v malým divadlýlku na Manhattanu. Ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem zjistil, že nechci být tak daleko, na to jsem moc spjatej s touhle zemí. Navíc jsem věděl, že když budu v Anglii, tak můžu kdykoli přijet, něco tady udělat a zase se vrátit. Takže jsem si to domluvil v Londýně a chodil tam na takový kondiční kursy divadelního herectví. (...) Tenkrát bych si nemohl vůbec dovolit platit tam rok ubytování, tak jsem bydlel u kamaráda, zatímco on bydlel v Čechách. A on měl firmičku, kde tiskli trička, a tam jsem chodil pomáhat..."

Zhruba na přelomu tisíciletí komentoval, že "je mnohem snazší natočit první film než třetí." Později to na přání rozvedl: "První film chce člověk natočit za každou cenu, jen aby se dostal do povědomí lidí jako režisér. Nemá strach, jde klidně hlavou proti zdi, pustí se i do tématu, na které možná už nebude mít odvahu, a ten risk většinou vychází. Když se debut povede, jste opatrnější a začnete kalkulovat, do čeho jít, abyste si nepokazil renomé. Mně se třeba Válka barev líbila, bylo v ní něco z té neukotvené doby, kdy si všichni na něco hráli. Říkal jsem tomu existenciální detektivka. Jenže u lidí se to nechytlo a kritika mě zdrbala. Takže po Requiem pro panenku to byl neúspěch. A třetí film je rozhodující. Na tom se ukáže, jestli umíte, nebo ne."

Hlas, který v dospělosti tak prohloubil její šarm, jí v útlejším věku zkomplikoval snahu prorazit ve světě reklamy: "Vždycky, když jsem otevřela pusu a svým barytonem pronesla 'To želé je skvělé,' vždycky mě poslali domů, ať se vrátím, až mě přestane bolet v krku."

V dětství se potýkal s jistým handicapem - špatně vyslovoval písmeno 'ř': "Říkal jsem tšicet tši, měl jsem špičku jazyka obrácenou jinam - místo dolů nahoru. Rok a půl jsem musel trénovat se špuntem v hubě, abych to vylepšil. Tram, tram, tram tramtaroval jsem, abych se vadu odnaučil, ale teprve až kolem dvaceti jsem docílil toho, že jsem promluvil jako člověk. Při nástupu do Horáckého divadla jsem byl stále ještě na posměch háklivej. Však jsem si ho v mládi hojně užil." Ve hře "Talisman" tam zvárnil svou první hlavní roli. Premiéra dopadla dobře, ovšem po ní za hercem přišel ředitel a spolumajitel divadla, doktor Žák: "Chválil mě, to ano, ale pak trochu záhadně povídá: 'Poslechněte, Jiří, že jsem tak smělej, neměl někdo ve vaší rodině vadu řeči?' - 'Proč jako?' naježil jsem se. - 'No, podívejte... zkuste říct šišinka!' Zatmělo se mi před očima a povídám: 'Víte co, pane řediteli, já mám lepší jazykolam: Vyliššte mi prdel!' Už se nikdy nezeptal. A neurazil se, ve vinárně to rád dával k lepšímu."

Na téma konce života si na jeho sklonku zafilozofoval: "Smrti se nebojím. K tomu, aby byl člověk celej, se přece musí narodit, ale musí taky umřít. Jinak by ho kousek chyběl. Nejlíp tohle téma shrnul a vyjádřil jeden klempíř, který mi dělal na chatě střechu, takovej zvláštní lidověj analytickej mozek. Povídá mi, jak klečel na tý střeše: 'Smrt, mistře, smrt mě nezajímá, to je chemickej proces. Akorát mě na tom sere, že je to nafurt!'"

O překvapivých křivkách herecké kariéry: "Tvůrčí špičku mívá herec buď mladej, nebo ve středním věku a někdy až ve stáří, kdy už to vypadá jako ztracený. A ono se ukáže, že to ztracený není. Takovej Standa Neumann byl přece rozkošnej až jako dědek - král z Pyšné princezny: 'Našli, mí zlatí rádcové, našli princeznu Krasomilku? Našli? Nenašli? Našli?...' I to je na kumštu vzrušující, že je to napínavá hra va bank. Nikdo přesně neví, zda prohraje, nebo vyhraje - leda až úplně na konci."

Na začátku devadesátých let komentoval jeden z neduhů stáří: "Paměť už nemám dobrou, opouští mě. Hlavně na jména jsem blbej. Ovšem herecká paměť je jednostranná. Člověk se vycvičí a je samozřejmé, že mozek se brání a zapomíná. Paměť si to třídí po svém. Lidé mi skládali poklony: 'Jak si to můžete všechno pamatovat!?' Tak jsem zase říkal: 'Neposekám zahradu kosou, to je právej kumšt!' Taky mám strašlivě špatnou prostorovou orientaci a jsem schopný zabloudit i na pozemku vlastní chaty. Taky se mi stává, že ráno běžím na toaletu a najednou koukám - tady salám, tady krupice - jsem ve špajzu! Tak hned pryč a držet! Zjistit to hlavně včas."

Jeho skromné zhodnocení vlastní práce: "Vždycky jsem obdivoval svoje dílo. Patřím mezi nejlepší autory, jaké jsem kdy poznal."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Josh Sadfie dal své hlasy těmto deseti snímkům: Mafiáni (1990), Remorques (1939), Horečka sobotní noci (1977), Detail (1990), Kramerová versus Kramer (1979), Zloději kol (1948), Danny Rose z Broadwaye (1984), Amatér (1979), Noc a město (1950), Gloria (1980).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Benny Sadfie dal své hlasy těmto deseti snímkům: Requiem for a Heavyweight (1962), K smrti odsouzený uprchl (1956), Manželé (1970), Život je krásný (1947), Alice ve městech (1974), Taxikář (1976), Zloději kol (1948), Francouzská spojka (1971), High School (1968), Prázdniny pana Hulota (1953).

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Apichatpong Weerasethakul dal své hlasy těmto deseti snímkům: Rehearsals for Extinct Anatomies (1988), Sbohem Dragon Inn (2003), Xi meng ren sheng (1993), Texaský masakr motorovou pilou (1974), Empire (1964), Šachisté (1977), Šílený Max: Zběsilá cesta (2015), Quick Billy (1971), Rose Hobart (1936), Le Nez (1963).

Kolega a kamarád Jiří Sovák, který se s ním seznámil už v raném věku, vzpomínal: "Měl na vojně béčko, ale ne pro tělesnou vadu, naopak, pro duševní vyspělost. Byl pro vojnu nepoužitelnej, byl písař, o intelektuály nestáli, protože když se velelo 'vpravo v bok', on chtěl vědět proč. Vnímal jsem Mirka od začátku jako člověka, kterej má strašnej smysl pro srandu, furt se chechtá, furt je mi v patách, já jsem srandu dělal a on potom působil písmem. Sedl a napsal všechno a já už tenkrát věděl, že to jeho psaní je skvost. Uměl změnit příběhy k jejich prospěchu, doladit, vyšperkovat. (...) Byl velmi příjemný partner, byla s ním radost dělat. Byl kouzelnej vypravěč a dokázal ze středy udělat neděli. Všemu dát takovou pohodu, lehkost a hravost - když chtěl. (...) Prožil jsem s ním nejtěžší chvíle jeho života, při natáčení u zemřel jediný syn. Musím s obdivem říct, že už třetí den po tomhle neštěstí točil, držel se, od kamery po stopku vydržel a jen občas měl v očích slzy. Statečněj klaun. A velikej k tomu. Rád jsem s ním dělal. Byl podobnej Werichovi v tom, že i on byl rád, když se někomu jinému povedla sranda. To je vzácné."

V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Lynne Ramsay dala své hlasy těmto deseti snímkům: Persona (1966), Olověná vesta (1987), Mulholland Drive (2001), Stalker (1979), Osm a půl (1963), Čaroděj ze země Oz (1939), Utrpení panny orleánské (1928), Zabíječ ovcí (1978), Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975), Teď se nedívej (1973).