gudaulin

Hodnocení Černého jestřába má dvě roviny. Na té první je technická stránka snímku, která je jednoduše brilantní. Ridley Scott přikročil k realizaci filmu v době, kdy už měl za sebou hodně dlouhou filmografii a na výsledku je to znát. Tohle natočil zkušený špičkový řemeslník, který dokonale ovládá práci s kamerou, ozvučení, střih, vedení herců a zároveň má i velmi slušný rozpočet, takže vznikla velkolepá akční střílečka, jeden z vrcholů akčního válečného žánru. Doslova sugestivně cítíte, jak kolem vás bubnuje palba, sviští kulky, tajíte dech nad dynamickými záběry bitvy. Za tohle dostane ode mě Ridley 4*, protože zábava je to slušná, o tom žádná. V té druhé rovině bych rád napsal, že Scott selhává, ale nebyla by to pravda. Tomu filmu totiž chybí další rozměr, hloubka, to, co je za fasádou pouliční řežby. A chybí tam proto, že o něco takového Scott ani nestál. Natočil jednoduše propagandistický film o heroismu, odhodlání a sebeobětování amerických vojáků, kteří na cizím kontinentu hájí ty nejhumánnější cíle a brání místní obyvatelstvo před genocidou. Skutečnost pochopitelně byla mnohem složitější a kdyby nešlo o tolik lidských životů, připomnělo by to komedii. Americké jednotky byly v Somálsku pověřené ničím menším než demonstrativní akcí zajetí generála Aidida, šéfa nejmocnějšího somálského klanu. Aidid byl zkušený veterán válek ve východní Africe a jako šéf tajné služby spolupracoval s Američany, se kterými měl opravdu vysoce nadstandardní styky. Jeho syn, jak to bylo celkem běžné, studoval v Americe, kde získal i občanství, a stal se vojenským profesionálem. Jako dobrovolník se přihlásil do akce v Somálsku, kde ho také Američané nadšení z toho, že mají konečně znalce místních poměrů, jazykově vybaveného, taky angažovali. Nikoho nenapadlo ověřovat příbuzenské vztahy, takže synáček coby příslušník amerických námořních sil měl dopadnout svého tatínka. Ve skutečnosti pochopitelně měl generál Aidid díky téhle kuriózní situaci velmi dobrý přehled o tom, co se chystá, takže americké jednotky narazily na silný odpor sice mizerně vycvičeného a jen lehkými pěchotními zbraněmi vybaveného, nicméně odhodlaného protivníka znalého terénu. Samozřejmě díky obrovské materiální převaze byl poměr ztrát Afričanů mnohonásobně větší, ale vzhledem k tomu, že euroamerické veřejné mínění je mnohem citlivější na ztráty, dalo se jednoznačně mluvit o neúspěchu. Jednotky byly staženy a generál Aidid, který do té doby prohrával občanskou válku a vlastně kontroloval už pouze hlavní město, výrazně posílil a stal se prezidentem. Spousta věcí, které by přemýšlivý filmař do filmu mohl začlenit a které by za to stály, tam prostě chybí. Stálo by za to položit otázku, odkud bral zajatý obchodník se zbraněmi materiál, kterým zásoboval Aididovy milce, a tak by se dalo pokračovat. Jenže jak už jsem napsal, Scott jde jinou cestou. Výsledkem je snímek, který by mohl být s kladnou odezvou kdykoliv odvysílán na stanici Fox News a který by mohli američní náboráři s úspěchem promítat zájemcům o vstup do armády. Celkový dojem: 75 %.

Zafranovič pochopitelně svůj režijní styl oproti předchozím dvěma dílům volné trilogie o Jugoslávii zmítané běsy 2. světové války nezměnil. Poslední část se od Okupace a Pádu Itálie liší jen větším záběrem - místo soustředění na jeden citlivý bod historie a konkrétní události sledujeme proměny společenské atmosféry země na osudech jednoho člověka a jeho nejbližších. Hlavní hrdina organizuje odpor proti okupantům, pozná důvěrně komfort německého koncentráku a po válce i ošemetnost politické angažovanosti v období stalinismu a Titova kultu osobnosti. Na dobu vzniku jde o značně otevřenou výpověď - minimálně oproti zbytku socialistického tábora. Pokud chcete zachytit čtvrtstoletí v dějinách tak komplikované země, nevyhnete se určitému zjednodušení a zploštění některých charakterů, které by si zasloužily větší prostor. Přesto se čtyřmi hvězdičkami a 80% spokojeností nemám problém. Z jediné scény, kdy se dva ustašovci vracejí z lovu na Židy, si člověk uvědomí hrůzu genocidy a důvod, proč je moderní historie jugoslávského území nasáklá krví.

Antihrdinou je ukázkově ctnostný manžel, partner tak nekonfliktní, spolehlivý a oddaný, až má jeho žena dojem, že má něco společného s jedničkou na desetieurovce - ta s sebou taky celý život vláčí nulu. Pocit nudy zabezpečené měšťácké paničky ji svádí k pokušení zpestřit si život milostnou avantýrou. Jenže pocit ponížení z odhalené nevěry znamená zároveň hranici, kdy se obnaží temná zákoutí partnerovy mysli a raciální seriózní manžel se změní v chladnokrevného mstitele na lovu. Snímek vlastně nepatří ani tak do kriminálního žánru, na to má příliš jednoduchou dějovou linii a od počátku hraje s příliš odkrytými kartami. Mnohem spíš jde o psychologické drama, chladně a s odstupem natočenou studii muže, který zkratovat a vsadil všechno na jedinou kartu. Chabrolovi vedle tradičně vytříbeného smyslu pro detail pomáhá i obsazení. Stéphane Audran je typově dokonalá a pro roli uzavřeného emočně vyprahlého šosáka si snad režisér ani nikoho lepšího než právě Michela Bouqueta vybrat nemohl. Celkový dojem: 80 %.

Paranoia je jen alternativní stav mysli: tak tahle věta platí pro myšlení hlavní hrdinky beze zbytku. Poklidné fungování lékařky v uznávané nemocnici vymění za vymýšlení konspiračních teorií a fušování do řemesla soukromých detektivů. Jenže hrdinka se záhy přesvědčí o pravdivosti další poučky: to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Ke konspiračním konstrukcím bývám nedůvěřivý a k těm, co mi předkládají historky tohoto druhu, pak přímo odmítavý. Jedno ale musím uznat - snímek je natočený na vysoké řemeslné úrovni, s citem pro atmosféru a s pečlivým dávkováním napětí. Pravděpodobně jde o pomyslný vrchol tématicky spřízněné produkce. Celkový dojem: 75 %.

Známý titul, jeden z těch, které si člověk nejspíš vybaví, když se řekne "zlatá éra francouzského kriminálního filmu". Sešly se v něm hned tři velké hvězdy tehdejší éry - Delon, Ventura a Gabin - všichni odvedl svůj díl práce se ctí. Snad jen na některých hercích ve vedlejších rolích je až příliš vidět jejich úloha přihrávačů velkých jmen. Propašování zbraní na palubu letadla souvisí jednoduše s nižším stavem ochrany letišť - bezpečnostní filozofie se během let vyvíjela a impulsem pro její zásadní posílení byla až série tragických atentátů a únosů během 70. let. Pokud jde o únos letadla, který by v mých očích měl být vyvrcholením filmu, je to na můj vkus řešené příliš jednoduše a s filmovou elegancí. Že by si početná ochranka cenné zásilky vážně ničeho nevšimla? Paradoxně jsem si nejvíc vychutnal stylový útěk z vězení na samém začátku, který byl pro mě předčasným "hřebem" kriminálky. Celkový dojem: 85 %.

Televizní snímek, který líčí rozvrat a zkázu jedné středostavovské rodiny prostřednictvím staršího ze dvou synů. Zjevný psychopat a manipulátor krok za krokem rozděluje rodiče a rozvedenou matku izoluje, deptá a tlačí ke zdi. Získává na svou stranu mladšího bratra a mohlo by se napsat, že vše spěje k děsivému finále, kdyby ovšem scénárista nevyprávěl děj od konce. Pro někoho možná zbytečný krok, který znesnadňuje orientaci v příběhu, pro mě vítané zpestření, které nutí zbystřit pozornost a trochu zapojit mozkové závity. Film stojí za vidění už kvůli vynikajícímu výkonu Mateusze Kosciukiewicze v roli psychicky narušeného Artura. Takový nenápadný parchant pro všední den. Jen malou poznámku k některým komentářům - vážně není jasné, co se odehrálo na samém konci (začátku) příběhu? Opravdu potřebujete absolutní doslovnost? Co je vlastně na tomhle dramatu mysteriózního? Celkový dojem: 75 %.

Snímek funguje díky postavě nesmlouvavě patriarchálního farmáře, který jako by vypadl z neorealistických románů o italském jihu z poloviny 19. století. A postava farmáře stojí a padá s výkonem charismatického Jeana Gabina, který nemusí ani promluvit, jeho pohled hovoří za vše. Bez jeho účasti by šlo jen o průměrnou detektivku s lehce naivním a nedůvěryhodným scénářem. Mimochodem, před pár lety vznikl ve Francii remake pod názvem Joseph s Pierrem Mondym v hlavní roli. Jakkoli je to kvalitní herec, který po desítky let patří do francouzské herecké špičky, typově se zkrátka s Jeanem Gabinem rovnat nemůže a celkově se dá remake označit co do působivosti za stěží poloviční. Všechno ostatní ve filmu je podřízeno právě ústřední postavě a v podstatě nestojí za hlubší rozbor. Celkový dojem: 75 %.

Poslední dny života hvězdy významného divadelního souboru v době 2. světové války, kdy byla kamenná divadla Londýna vystavena riziku bombardování a řešením se stal výjezd souboru na venkov, kde v provinčních štacích trávil se svéhlavým pozérským a afektovaným mužem nejvíce času úslužný garderobiér. Mistrovi slouží už 20 let a má pocit, že jen díky jeho péči se mistr dostal tak daleko a jen díkvy servisu, který svému pánovi poskytuje, divadlo dosud funguje. Když se to vezme kolem a kolem, britské divadelnictví přežívá především díky práci garderobiéra a jeho oddanosti. Protože divadlo poskytuje podporu ducha britskému lidu a jeho válečnému úsilí, na garderobiérovi závisí vlastně osud celé monarchie. Snímek, který ukazuje studii lehce patologické vztahové závislosti, se mohl snadno posunout do roviny temného psychothrilleru, nakonec ale zůstává především přehlídkou velkého klasického herectví shakespearovského stylu. Celkový dojem: 80 %.

Když jsem se podíval na hodnocení a komentáře svých oblíbených uživatelů, činily na mě dojem účasrníků 18. sjezdu KSSS, kteří vzdávají hold Stalinovi. Let číslo 93 má pověst špičkového snímku a poměrně často se setkávám s komentáři, kde je snímek považován za jakýsi vzor, kterým je poměřována (ne)dokonalost jiných snímků. Minimálně se můžete setkat s tvrzením, že se jedná o dosavadní absolutní vrchol Greengrassovy tvorby, na který mohou ostatní kousky z jeho dílny hledět jen z velké vzdálenosti. Mám obavu, že pětihvězdičkovou nadílku tady dostávají historické události, nikoliv jejich umělecká reflexe. Když se v televizi objevily záběry hořících dvojčat, znamenalo to šok pro celý svět a hovořilo se o 3. světové válce. Události úplně vybočovaly z rámce známého světa. Představa, že někdo unese letadlo plné cestujících a úmyslně s ním v sebevražedné misi narazí do mrakodrapu, se všem zdála šílená. A šílená byla i situace a pocity cestujících posledního letadla, jehož pasažéři už věděli své. Reálný život přinesl dramatičtější situaci, než by vymyslel ten nejpošahanější scénárista akčních filmů. Greengrass zvolil metodu dokumentární rekonstrukce, jenže tradiční znaky jeho tvorby, především ruční kamera a chaotický střih, tady narazily na meze svých možností. V klíčových momentech sklouzávají do naprosto nepřehledné změti těl, trhavých pohybů a výkřiků, o jednotlivých postavách se dovíte minimum, film se vlastně jen veze na známých událostech, aniž by dokázal náležitě využít obrovský dramatický potenciál, který se přímo nabízí. Podceňovaná Zelená zóna si v mých očích stojí z filmového hlediska výrazně výš. Záběry z navigačních stanovišť jsou sice opodstatněné, ale ne v takovém měřítku a s tím obsahem, který nám Greengrass podává. Je to tak na tři a půl hvězdičky a tentokrát se oproti svým zvyklostem přikloním k vyššímu hodnocení jenom z piety k obětem tragédie. Celkový dojem: 70 %.

Události krvavého vojenského puče, který v září 1973 smetl vládu prezidenta Allendeho, patřily k důležitým mezníkům studené války. V mojí generaci byl puč v běžném povědomí, byť zkresleném optikou železné opony a bipolárního světa. Bojím se, že většina dnešních diváků se nebude v příběhu orientovat, zvlášť když jim to režisér Pablo Larraín ani v nejmenším neusnadňuje. Nevysvětluje, neanalyzuje, převrat zkrátka poznáváme subjektivně prostřednictvím podivínského úředníka na patologii, který mlčky a s kamenným pohledem ve tváři sleduje kupící se hromady mrtvol na podlaze, sténání raněných a vzrůstající strach v očích lidí. Jsme svědky ohledání těla prezidenta Aliendeho i prvních izolovaných činů odporu proti teroru. Velké dějiny se píší na ulicích a stadionech, tady se spíš uklízí to, co zbylo ze starého rozbitého světa. Mário je muž bez mimiky a citů kromě náklonnosti k tanečnici z místního divadla. Nemá rodinu ani přátele, minulost a vlastně ani smysluplnou budoucnost. Je jen nenápadným pozorovatelem událostí, které se vymkly i těm nejčernějším scénářům a představám. Celkový dojem: 75 %.