gudaulin

Pokud má film na ČSFD pod 60 %, obvykle to nevěstí nic dobrého, zvlášť když se spousta komentářů netají svými rozpaky, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený. Lunginův snímek považuju v rámci svého žánru za výrazně nadprůměrný a drtivě poráží spoustu slavnějších a ceněnějších žánrových snímků, které si na označení historický jenom hrají. Potíž je částečně v tom, že Lungin není ke svým divákům moc vstřícný, nevysvětluje a hází je rovnou do vody. A taky ukazuje něco, co nám není moc po chuti. Ona ta Rus za panování Ivana byla hodně odlišná od toho, co prožívala západní, ale i střední Evropa. Zatímco tam tehdy vrcholila renesance, zjemňovaly se mravy, tak v carském Rusku se teprve upevňovala panovníkova moc a začínalo se budovat impérium. Budovat prostřednictvím brutálních masakrů, všeobecného násilí, donucování, strachu a manipulace. Jen poznámka ke komentáři GilEstel, Ivan IV. byl pochopitelně car zakladatel a reformátor, ale to se s krvavou stránkou jeho osobnosti nijak nevylučovalo. Výboje a upevňování moci byly prováděné způsobem, který si nijak nezadal s genocidou. Vyvražďování celých rodin, osad a etnik bylo spíš samozřejmostí než výjimkou. Longin vypráví příběh konfliktu panovníkovy moci s intelektuální opozicí vrcholného představitele církve. Příběh, který v light verzi známe i z divadelní a filmové verze Becketa. Znázornění středověkých reálií Ruska a dobového náboženského zanícení stejně jako herecké výkony považuju za velmi dobré. Horší je to se střihem, který je nepřehledný, zejména v davových a válečných scénách. Pokud jde o výpravu, ta je pochopitelně limitovaná ruskými možnostmi, které nedosahují těch, jakými disponují velká americká studia, ale pořád je na co se koukat. Celkový dojem: 80 %.

Cadillac Records vypráví velký příběh černošského blues a počátků rock'n'rollu, líčí dění okolo těch, kteří se jako první opravdu vymanili z údělu černošského etnika a emancipovali se prostřednictvím úspěchu v showbusinessu. Je to úspěch prvních černošských hvězd, které se zapsaly do povědomí nejširších mas posluchačů a zanechaly svůj otisk v hudebních dějinách včetně svých skandálů a rozmařilého životního stylu charakteristického pro ty, kteří se vypracovali z ničeho. Divákovi, kterému je tahle hudební produkce ukradená, bude ukradený i film. Fanouškovi, který ujíždí na soundtrackích 50. a 60. let a jména a životopisy slavných umělců té éry má v malíčku, Cadillac Records vlastně taky nemá co nabídnout, protože znalý divák si nejspíš rychle všimne povrchnosti, nedotaženosti, lehce načrtnutých figurek a veskrze průměrného scénáře. Spíš než vzrušující jízdou do popové minulosti je Cadillac Records v podání Darnell Martin pouhou ilustrací dění kolem jedné nahrávací společnosti, jejíž majitel měl čich a odvahu překročit společenská tabu a oslovit jinou klientelu. Zámořská kritika film brutálním způsobem rozcupovala, ale žádný strach, na jedno pokoukání je Cadillac Records v pohodě. Kritika si, jak známo, nejvíc smlsne na tom, od čeho se hodně očekává a na čem se podílejí známá jména. Pravdou je, že Beyoncé herečkou, natož pak dobrou, není a nebude a Adrien Brody má sice charisma, ale nemá moc co hrát, ale pořád to bez problémů na 3* stačí. Celkový dojem: 55 %.

Když koncem 60. let přišla šestice univerzitních intelektuálů s projektem Monty Python's Flying Circus, dokázali úplně převrátit představu o tom, jak má vypadat televizní humor a začali si cíleně tropit srandu z britského establishmentu, často i za pomoci vyloženě pokleslých prvků, jako byly sexuální narážky, nadávky a parodování na hranici trapnosti. Po téhle revoluci už bylo hodně těžké něčím překvapit, i když to v pravidelných intervalech zkoušeli mnozí. Ty pokusy více méně oceňuju, ale pravdou je, že až Liga gentlemanů mě dokázala pobavit natolik, že jsem je dokázal postavit na úroveň někdejší legendární šestky. Není to tak experimentální, čtverka komiků sdružená v projektu Liga gentlemanů se neštítí pointy a mnohem častěji využívá klasické gagy, ale je to podobně odvážné, provokativní a jednoduše dobré. Podobně jako někdejší Monty Pythoni se nebojí tahle partička vystupovat v ženských rolích a brutálním způsobem se shazovat. V jejich podání se provinční anglické městečko mění v děsivou past pro všechny nezvané návštěvníky a nezvaní jsou tam v podstatě všichni. Jak zní nápis na místním konzumu, tohle je obchod pro místní obyvatele. A pokud tam vstoupíš, je to jen na vlastní nebezpečí... Celkový dojem: 95 %.

Už dlouho tvrdím, že nejpozději od Lynchova Městečka Twin Peaks se to opravdu zásadní v audiovizuální kultuře odehrává nikoliv na poli celovečerních filmů, ale na půdě televizních seriálů. Boom kvalitních seriálů posledních dvou dekád nás sice minul a je to spíš děs běs sledovat výtvory televizních harcovníků v českém prostředí, ale pár perel v dřívější historii se přece jen dá najít a Vlak dětství a naděje k nim beze sporu patří. Stačí angažovat schopného filmaře s poetickým viděním a s citem pro atmosféru a zobrazení lidských emocí, k jakým určitě Kachyňa patřil, a najít nosné téma. 30. a 40. léta v českém prostředí konfrontovaném nacionalistickými střety se sudeťáky a posléze válkou takový potenciál poskytují a Kachyňa toho využil beze zbytku. Určitě jde o jeden z vrcholů československé televizní tvorby, ke kterému přispěl i výborný casting, který využil herectví Stanislava Zindulky a Heleny Růžičkové. Z pozdějších pokusů o podobný projekt vyšel snad už jenom Bylo nás pět. Celkový dojem: 90 %.

V krátké době je to už druhý snímek od Claude Sauteta, který jsem měl možnost vidět, a mám pocit, že ode mě pan Sautet dostane přezdívku Uspávač hadů. Připadám si jako někdo, kdo jde na návštěvu, klepe a vůbec mu neotevřou. Ten film se mnou nekomunikoval a nijak jsem do něj vůbec nebyl schopný proniknout. Můžu mluvit o půvabech Emmanuelle Béart, o zralém herectví Michela Serraulta, ale o filmu vlastně nemám co sdělit. Byl mi naprosto ukradený, stejně jako jeho postavy, jejich dialogy a veškeré dění na obrazovce. Po pár desítkách minut jsem začal z nudy pročítat staré noviny pohozené na stole a zoufale hledal, co by mě vytrhlo z letargie. Ten film není žádný brak, není mizerně natočený, je pro mě jen zoufale nezajímavý. Celkový dojem: 25 %.

Čirou náhodou jsem Sladkou Charity zhlédl jen pár dnů poté, co jsem viděl Felliniho Cabiriiny noci a měl jsem tak jedinečnou možnost porovnat za čerstva obě verze zpracování jednoho příběhu. Obvykle se totiž při posuzování remaku nebo originálu stává, že srovnáváte filmy, mezi jejichž zhlédnutím vás dělí delší časový úsek, mnohdy i řada let, a tak nevyhnutelně dochází ke zkreslení. Byl jsem přesvědčen, se znalostí tvorby obou filmařů, že Bob Fosse udělí Fellinimu lekci, jak má vypadat divácky přitažlivý snímek, aniž by rezignoval na výpovědní hodnotu. Boba Fosseho totiž formovala Broadway se svými neúprosnými požadavky na atraktivitu a komerční úspěch, takže Fosse se dokonale naučil prodat své dílo v tom nejatraktivnějším balení. Navíc v daném žánru představuje nezpochybnitelnou špičku, a to nejen na území USA. Pokud jde o hlavní roli, i tady měla americká verze všechny předpoklady uspět líp, protože při vší úctě k herectví Giulietty Masiny, hraje Shirley MacLaine ve světové kinematografii jinou ligu. Kupodivu oba dva pánové nakonec vyšli z tohoto klání nerozhodně. Je to i kvůli studiové připosranosti americké produkce, která tradičně obrušuje hrany potenciální kontroverznosti, takže z laciné nevzdělané prostitutky udělala počestnou tanečnici, ale především kvůli scénáři, který potenciál divadelní předlohy tak nějak rozmělňuje a příběh jde do ztracena. Tvrdit, že Bob Fosse tady po taneční resp. choreografické stránce jen vykrádá své úspěšné hity, je nesmysl, protože Kabaret i All That Jazz přišly o poznání později. Spíš je to tak, že Bob Fosse se tady ještě hledal, neměl dostatek zkušeností a výsledek tomu odpovídá. Pár tanečních čísel v první polovině filmu i tak stojí za vidění, jenže ve druhé části už byste neuhádli, že máte před sebou legendu muzikálové režie. Celkový dojem: 55 %.

Ve zkratce a bez nadsázky se dá Soumrak dne označit za mimořádně působivý precizně natočený snímek, jeden z těch zásadních titulů, které rámují vývoj určitého žánru a stávají se součástí jeho zlatého fondu. Psychologická studie muže, který loajalitu a striktní plnění služebních povinností povýšil na absolutní cíl a obětoval mu svůj osobní život včetně šance založit vlastní rodinu, je zasazený do období 30.-40. let minulého století, kde se na honosném sídle britské aristokracie neodehrával pouze tradiční společenský život vyšších vrstev, ale i politická setkání na nejvyšší úrovni, která se stala přípravou a předehrou 2. světové války. Majitel panství totiž patřil ke strůjcům politiky appeasementu. Divák tak může zprostředkovaně sledovat, jak se při setkání těch, kteří se považovali za společenskou elitu, rodilo selhání vedoucí až k milionům mrtvých a několika zpustošených kontinentů. V každém případě si divák může odnést zážitek ze špičkového herectví Anthonyho Hopkinse a Emmy Thompson. Celkový dojem: 95 %.

S Claudem Chabrolem jsem až doposud měl vzácně vyrovnanou bilanci, kdy jsem tak nějak dopředu věděl, do čeho jdu a jak na mě jeho tvorba bude působit. Obvykle to totiž bylo na 3 a půl hvězdičky s tím, že jsem se podle nálady, herců a drobných nuancí ve scénáři rozhodoval mezi 3 a 4 hvězdičkami. Jsem si skoro jistý, že na 5* to u Chabrola nebude nikdy, a až dosud jsem předpokládal, že mi ani nezpůsobí nějaké výraznější zklamání. Laně jsou ale první kousek z jeho dílny, který mě zkrátka a dobře nudí. Dějově řídké, psychologicky povrchní a tak nějak unylé. Chápu, že v 60. letech pouhé známky lesbického vztahu a bisexuální orientace musely působit provokativně, ale ta doba, kdy něco podobného šokuje, už je dávno za námi. Zbyla jen přítomnost Stéphane Audran, která měla vynikající předpoklady pro ztvárnění mondén všho druhu a byla výbornou volbou pro postavy unuděných manželek ze střední vrstvy nebo buržoazních paniček. A zbyla i přítomnost Jeana-Louise Trintignanta coby charismatického herce své generace. Jenže ani dva zajímaví herci dobrý film nedělají. Celkový dojem: 35 %

Stálo mě to hodně přemýšlení, ale nakonec se vzhledem k velmi vysokému hodnocení snímku na ČSFD přikláním k pouhým 3*, jakkoliv ten film v rámci svého žánru a ve své době byl vysoce nadprůměrný a po právu sklidil ovace publika. Zároveň uznávám, že i po těch dekádách odstupu působí pořád svěže a na rozdíl od spousty svých kolegů jeho humor funguje. Jenže mi opravdu zásadně vadí, jakým způsobem James Cagney (ale především Horst Buchholz) přehrávají šaškovsky své postavy až do absurdní grotesky. Kdyby se tytéž hlášky a fórky podaly civilním způsobem, takříkajíc " na vážno", byly by mnohem účinnější. Totéž platí i pro některé gagy, které by se hodily spíš do nějaké lidové komedie. Ten scénář měl na víc, ale oproti řekněme legendárnímu Někdo to rád horké je moc ztřeštěný a podbízivý publiku. Mnohem víc na mě s odstupem let působí vážná Wilderova tvorba. Celkový dojem: 65 %. Mimochodem, tahle komedie se dá považovat i za svého druhu vysoce účinný propagandistický film, protože komunismem nestraší, ale důmyslně se mu vysmívá. A třeba scéna vymáhání přiznání ze špionáže je pro vědoucího až nepříjemně trefná...

První série Matrjošek měla vlastně dvojnásobného kolektivního hrdinu. Byla to skupina dívek s postsovětského prostoru, které byly vylákané do Belgie pod falešnou záminkou a skončily ve striptýzovém baru. Druhým kolektivním hrdinou byli zaměstnanci tohohle podniku, kteří stáli na druhé straně pomyslné barikády. Seriál svou pozornost víceméně rovnoměrně rozděloval mezi jednotlivé postavy a absence hlavní postavy tam kupodivu nevadila. Druhá série Matrjošek je ambicióznější a divák zabrousí tu do jihovýchodní Asie, tu do Rumunska nebo Bulharska či Podněstří, a taky postav a hráčů je tam mnohem víc. Postavy se objevují a zase mizí a scénáristisky je to celé poněkud roztříštěné. Sotva si divák vytvoří vztah k nějaké postavě, ta zemře nebo zmizí, takže dojmy jsou trochu rozpačitější - už proto, že scénárista obětoval potenciálně nejzajímavější postavy, u kterých bych předpokládal podstatně výraznější vytěžení. Zajímavý je vývoj charakterů členů pasáckého gangu, které dostávají spíš tragikomický rozměr, jak se jim postupně jejich podnikání a činy vymykají z rukou. Celkový dojem: 70 %.