gudaulin

O existenci, natožpak herecké a pěvecké slávě Hildegard Knefové jsem dosud neměl ani ponětí a musím přiznat, že ani mé setkání s autobiografickým snímkem mě nepřesvědčilo o tom, že by se jednalo o nějakou ztrátu nebo pochybení. Nefungovala na mě ani velká kukadla jinak sympatické Heike Makatsch, ať se snažila sebevíc. Její postava mi zůstala až do konce ukradená a film považuju za pouhou výplň vysílacího času. Celkový dojem: 40 %.

Nejvýznamějším poválečným japonským režisérem byl bezpochyby Akiro Kurosawa, ale kdybych měl jmenovat v pořadí druhého mezi japonskými filmařskými esy, zvolil bych po kratším váhání nejspíš Šóheie Imamuru, jednoho ze zásadních tvůrců japonské nové vlny, který se mi kdysi zadřel pod kůží svou Baladou o Narajamě. Nová vlna už je dávno passé, ale Imamura se koncem 90. let k jejímu stylu a cílům vrátil, když natočil snímek Doktor Játro. Na tomhle titulu jsou znát všechny hlavní znaky jeho tvorby: zájem o periferii - hlavním hrdinou je venkovský doktor z odlehlé provincie, zaměření na spodinu lidské společnosti - hrdinou je sice učenec vedený příkladně ušlechtilými pohnutkami, obklopuje ho ale prapodivná sešlost drogově závislého kolegy bez ideálů a cílů, poživačného zhýralého kněze se závislostí na alkoholu a prostitutky, kterou se doktor Játro rozhodl polepšit. Imamura se často pohyboval v žánru satiry a i tady funguje jeho film mnohem víc jako tragikomedie či černá komedie, než jako drama, kam ho žánrově zařazuje popisek na ČSFD. Příběh filmu se odehrává v posledních měsících 2. světové války mezi sebevraždou říšského kancléře a svržením atomové bomby na japonské souostroví. Imamura posměšně líčí agónii vojenského řežimu, jeho nekompetentnost, bezohlednost a zkorumpovanost. A ani svého hrdinu, i když se na jeho počínání dívá s vlídným porozuměním, nešetří, když ironicky shazuje jeho patriotismus a víru v tradiční instituce a hodnoty. Imamurův pohled na Japonsko posledních týdnů před kapitulací je originální, jízlivý a zábavný. Celkový dojem: 80 %.

Souhlas s komentářem uživatele Avalon820. Poll ve mě skutečně vyvolává hodně rozporuplné pocity a jsem rozpolcený v tom, jaké hodnocení mu nakonec nadělit. Určitá část ve mě se bouří proti 3* a říká, že film s takovým potenciálem si ani to průměrné hodnocení nezaslouží, i když jednotlivosti se dají vyzdvihnout a dokonce se o nich dá mluvit v superlativech. Snímek má vynikající kameru, je zasazený do nádherných exteriérů, technická stránka šlape jako hodinky, hudbu můžu jenom vychválit, tak ať mi někdo vysvětlí, proč výsledek připomíná hezky naaranžovanou leklou rybu... Při sledování Pollu jsem si vybavil Vláčilovu Adelheid a myslím, že právě konfrontace těchto dvou filmů jasně ukáže rozdíl mezi výborným a průměrným snímkem. Adelheid je totiž minimalistický kousek, kde je mnohem míň dialogů a vlastně i jakýchkoli událostí než v Pollu a přesto ani sekundu nenudí, právě naopak. Poll je rozvláčný jak parlamentní rozprava a nabízí sice spoustu dramat a emocí, jenže podaných tak odtažitě, že je nějak nedokážu s filmovými hrdiny sdílet tak, jak by si jejich příběh zasloužil. Přes veškerou snahu a obrovský potenciál je to místy pouhopouhá ušlechtilá nuda. Celkový dojem: 50 %. Opravdu tu třetí hvězdičku zachraňuju silou vůle...

Krvavý román představuje v rámci produkce české kinematografie úlet, nebál bych se napsat, naprostou bizarnost. A to píšu s vědomím, že v 90. letech u nás vznikalo ledascos, včetně obskurních záležitostí, nad kterými s odstupem času zůstává rozum stát - ty ale byly většinou spojené s pokusy o komerční trháky. Snímek vznikl v souvislosti s privatizací Barrandova a obviňováním vedení firmy ze strany českých filmařů, že naprosto rezignovali na uměleckou tvorbu. Tehdy se někdejší ředitel Václav Marhoul rozhodl zacpat ústa kritikům tím, že vyprodukuje experimentální film vhodný na festivalovou scénu. Využil přitom popularity 3. vydání Váchalova Krvavého románu, kde tenhle kritiky zatracovaný, ale pro sběratele a fajnšmekry kultovní grafik vyjádřil svůj hold brakové literární produkci 19. století. Tohle dílko v době vydání téměř zapadlo, ale začátkem 90. let byla ta správná atmosféra na jeho resuscitaci. Divák může sledovat řadu postav ze šestákových krváků od padlých dívek přes piráty až po zkaženého kněze, jejichž příběhy se prolínají, a při sledování jsem si uvědomil, že mi tenhle styl silně připomíná ve Francii hodně populární Tardiho komiks Podivuhodná dobrodružství Adély Blanc-Sec. Tady je vidět, od koho možná Tardi opisoval.:-) Je to originální, úsměvné, ale jako celek to bohužel sráží přílišná úcta k Váchalovi, která se projeví v nižší srozumitelnosti a především v neslaném nemastném konci. Každopádně je to možnost vidět řadu českých herců, jak si užívají hodně netradiční obsazení, bláznivé situace a jak přehrávají ve stylu filmařiny 20. let. Celkový dojem: 70 %.

Klasicky obsazený a odvyprávěný dobrodružný příběh zasazený do rozpáleného prostředí západní Sahary, kde dávno předtím, než vznikla proslulá Rallye Paříž-Dakar, sváděli neúprosný závod s časem, kilometry a především se svým soupeřem řidiči nákladních kamionů v podání Lina Ventury a Jeana-Paula Belmonda. Kladem i záporem je vlastně totéž - člověk dostane přesně to, na co je zvyklý a co očekává. Nebude tedy zklamán, protože muži jsou praví chlapi, co se umí porvat s nepřízní osudu, přírody i s úklady nepřátel. Na druhou stranu nebude ani příjemně překvapen, protože tenhle kousek důsledně sází na jistoty. Jen trochu zkušenější divák záhy odhadne, jak do dopadne s nákladem i s přátelstvím obou mužů na opačných stranách barikády. Dvojnásob zamrzí nevyužitý potenciál u Venturova spolujezdce - muže s tajemnou a patrně i dost špinavou minulostí. Tady (ale i jinde) mohl být scénárista mnohem vynalézavější a odvážnější. Celkový dojem: 65 %.

Je to zvláštní, ale zatímco s některými tématy pracuje kriminální žánr v nesčetných variantách až do omrzení - namátkou je možné uvést drogovou scénu nebo terorismus - jiným se scénáristé důsledně vyhýbají. Patří k nim i potenciálně atraktivní svět obchodu s bílým masem. Vedle britského seriálu Zvláštní oddělení si ještě vybavím britský snímek Sex Traffic a pak už mně paměť nic nedokáže nabídnout. Belgická televize se rozhodla tohle bílé místo vyplnit rozsáhlým projektem Matrjošky, kde sleduje osudy východoevropských dívek vylákaných pod záminkou práce tanečnice do západní Evropy. Ze sálu se stane bar, z pódia prostor kolem tyče a z tance vyzývavá striptýzová šou, kde se očekává pracovní nasazení i v separé s širokou nabídkou sexuálních potěšení a s neustálým rizikem, že v případě slabšího výkonu dívky nemine prodej smlouvy do podřadného bordelu s agresivní klientelou a s vyhlídkou sexuální nádeničiny toho nejhoršího ražení. Osudy dívek i členů zločineckého gangu se klikatí, někomu se podaří včas vystoupit, někdo se konce jízdy nedočká. Ale svoji cenu nakonec zaplatí každý. Matrjošky představují slušně zvládnutý napínavý seriál s realistickým vyzněním a bez laciných scénáristických berliček a kotrmelců, s přiměřeně odpudivými a přitom uvěřitelnými padouchy a s nikoliv neposkvrněnými klaďasy na druhé straně. Snad je jen škoda, že některé postavy se s přibývajícími díly vytrácí. Bylo by zajímavé sledovat i vedlejší linie vyprávění a naplnit i příběhy vedlejších postav. Celkový dojem: 75 %.

Zátah je uměleckou rekonstrukcí jedné z nejostudnějších událostí moderních francouzských dějin: podílu na uvěznění a likvidaci více než 13 tisíc Židů, které francouzská višistická vláda s chutí obětovala ve jménu dobrých vztahů s německou okupační mocností a rasových předsudků, které podstatné části francouzské veřejnosti včetně společenských elit určitě nebyly cizí. Obludná rasová čistka, která se dotkla i několika tisíc dětí, byla prováděna francouzskou policií a francouzskými úřady. Námět je natolik silný, že svádí nadělit o hvězdičku víc čistě za téma. Jakkoliv přiznávám, že film dokáže obstojně dojímat a prodávat tragiku dětí odsouzených k smrti, stejně jako násilně odloučených rodin, jako celek představuje Zátah pouhý průměr. Scény razie, zatýkání a násilné internace na sportovním stadionu jistě obsahují řadu silných scén, jenže po odsunu do koncentračního tábora film až bolestným způsobem ztrácí tempo i napětí a sází už jen na trpící dětské tváře a Mélanii Laurent. Což o to, jde o spolehlivou herečku, jenže scénář jí moc možností projevu nenabízí a její postava je pro rozvíjení dramatu od začátku nezajímavá a postradatelná. V druhé půli už snímek bezradně přešlapuje na místě a odevzdaně čeká na závěrečné titulky. Celkový dojem: 55 %.

Restrepo je předsunuté bojové stanoviště americké armády na vojensky nejexponovanějším místě afgánského válčiště, které neslo tíhu střetů s Talibanem v době, kdy se americká administrativa chtěla předvést jako vítěz tam, kde před ní selhalo už několik jiných armád včetně Sovětů a Britů. Nedá se nesrovnávat s velmi podobně laděným dánským dokumentem Armadillo, které mi přijde podstatně chytřejší, filmařsky vyzrálejší a mnohem lépe analyzující typickou válku nízké intenzity, jakou afgánské bojiště představuje. Restrepo je proti tomu akčnější jednak proto, že tam skutečně docházelo k větší bojové aktivitě, jednak mají američtí filmaři pocit, že divák si zaslouží trochu vzrušení trháním kamery a emotivními výkřiky typu Jsou za rohem. Celkový dojem: 55 %.

Je mi líto, ale nejde o nic víc než efektně natočený blábol. Snad jen vzkaz pro ty, kteří tvrdí, že pan král má luxusní šaty zlatem vyšívané a drahokamy zdobené. Pan král je bohužel nahý a jediné, co jen na něm pozoruhodné, jak pyšně svou nahotu vystavuje na odiv a předstírá myšlenkovou hloubku tam, kde je plochý jako list papíru. Faidra to napsala hezky, nasrat, jo nasrat. Já dodávám, ale předtím bolestivě nakopnout... Celkový dojem: do minusu se jít nedá, takže třikrát podtržená nula.

Pan a paní Bovaryovi milují. Potíž je, že paní Bovaryová někoho jiného a tak nějak jiným způsobem. Pan Bovary je usedlý muž poněkud v letech, který miluje láskou manželskou, paní Bovaryová je romantická děva, které jde o vášeň a její povaha si žádá nové a nové požitky. Záhy je jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Nejde ani tak o milence paní Bovaryové, jako spíš o to, že paní Bovaryová se nikdy nenaučila počítat, a tím pádem nedokáže odhadnout důsledky svých činů a její životní styl ji nakonec přeroste přes hlavu a pohltí ji. Chabrol natočil svůj film podle uznávané klasiky a soudě podle komentářů, drží se striktně předlohy. Pokud je to pravda, pak se knize rád vyhnu. Film je totiž poněkud nezáživný a 3* jen těsně zachraňuje obsazení femme fatale francouzského filmu a jedné z nejtalentovanějších hereček své generace Isabelle Huppert. Ta je asi jediným důvodem, proč si na lehkomyslnou a poněkud sobeckou paní Bovaryovou ještě někdy vzpomenu. Chabrolův snímek doplácí na přílišný akademismus a neschopnost filmovými prostředky skutečně zaujmout diváka. Tohle je typický kousek, který těží ze své pověsti. Celkový dojem: 50 %.