gudaulin

Hrdinou filmu je kluk, který má převzít krejčovskou dílnu svého mistra trpícího nevyléčitelnou chorobou. Pochybuje o sobě a tak nějak ho děsí představa, že by se měl jehlou a nití živiit celý život a kopírovat tak dráhu svého učitele. Do toho přijde seznámení s půvabnou dívkou, která zkouší uměleckou dráhu jako herečka pařížského divadla. Najednou přijde nelehká volba - opustit svého nemocného mistra a doprovázet svou dívku na turné, nebo zůstat a ulehčit umírání svého mentora. Zajímavě nasnímaný a silně obsazený středněmetrážní snímek pro festivalové publikum. Celkový dojem: 60 %.

Jedna ševcovská dílna, která evidentně má ty nejlepší časy prosperity dávno za sebou, a jedna návštěva syna, který se živí jako filmový scénárista. Tedy spíš pokouší živit, protože je podle všeho na dně a z bezvýchodné situace se touží dostat návratem k rodinné tradici. Jeho bratr, který pomáhá otci v dílně, má ovšem podobný pocit marnosti a pro změnu touží po podnikání ve filmovém průmyslu. Setkání loserů je i přes určitou hořkost dojemné a je vidět, že židovská rodina malých řemeslníků umí držet pohromadě. Celkový dojem: 55 %.

Je docela dobře možné, že nějaký smysl a děj Cizinka má, ale bohužel mi beze zbytku unikl, protože mě tenhle kraťas tak dokonale otrávil, že jsem jen s největšími obtížemi čelil dřímotě a vzpomínám si jen na závěrečnou soulož. Během promítání odešlo z řídce obsazeného sálu asi 12 nešťastníků, které Foirestův festivalový úlet otrávil podobně jako mě. Celkový dojem: 5 % za ta nahá těla.

Muž v autobuse stojí vedle pohledné ženy, jejíž ruce nenápadně sklouzávají do polohy, kde se střetnou s jeho dlaní. Kdo by to nevnímal jako výzvu k flirtu, možná i k něčemu zajímavějšímu? Muž ženu osloví, ale k jeho překvapení ho dotyčná odmítá. Její chování nemá tak jednoduché vysvětlení, jak muž původně předpokládal. Ona žena totiž trpí pozoruhodnou úchylkou. Její ruce jsou poněkud neposedné a podnikají aktivity v rozporu s přáním své majitelky. Je to v podstatě ptákovina, ale hezky natočená a naštěstí s přiměřenou stopáží. Celkový dojem: 50 %.

Při pohledu na filmografii Gérarda Depardieu z poslední dekády je nutné konstatovat, že podle všech známek trpí velkou sociální nouzí, protože bere prakticky jakoukoli nabídku a z někdejšího filmového klenotu a vývozního artiklu do zámoří se stala nevkusná bižuterie zdobící obstarožní klekánice. Důkazem, že hrát nezapomněl a jeho filmové role nejsou jen důsledkem prohrané sázky, je vedlejší postava gangstera ve Veřejném nepříteli a především hlavní role v tomto snímku. "Mamut" je zasloužilý pracovník jatek, který po dobu deseti let neprotestoval proti jakémukoli přidělenému úkolu, ba co víc, v podstatě ve své práci ani nepromluvil. Jeho myšlenkový svět je totiž prostinký a je vděčný za namáhavou fyzickou práci, při které nemusí zaměstnávat mozkové buňky. Dokonale ho zaskočí fakt, že dosáhl důchodové hranice a jeho doposud pečlivě nalinkovaný jednoduchý svět dostane zásadní trhlinu. Při své těžkopádnosti je pro něj obtížné se změnám přizpůsobit a vyřešit banální životní problémy. Při pouhém nákupu v supermarketu je schopný nadělat takovou paseku, že se divákova bránice natřásá ještě po několika minutách. Tím spíš pak je pro "Mamuta" obtížnější zvládnout vyřízení starobního důchodu. Střídal totiž zaměstnání jako ponožky a vzhledem k jeho odporu k papírům je nasnadě, že mu spousta důležitých lejster schází. Po nevybíravém nátlaku manželky usedá na stařičký motocykl a film se mění v poněkud bizarní road movie po jeho minulosti, při které se setkává nejen s pozoruhodnou sebrankou bývalých zaměstnavatelů, ale i s pozapomenutými rodinnými vazbami. Celé se to odvíjí v tragikomickém duchu a ve zvláštní poetické nadsázce. Pouhý pohled na hromotluka s tváří vysloužilého boxera po sérii drtivých porážek, s dlouhými vlasy a věčně nechápavým pohledem ve tváři tomuhle filmu přidává spoustu procent. Trochu mi vadila ta halucinogenní linie s Isabelle Adjani, ale každopádně jde o přívětivý lidský snímek, který na pár místech překračuje hranice politické korektnosti, jak ji vnímá maloměšťák. Celkový dojem: 80 %.

Víkend na Zuydcoote tak trochu klame tělem. Přítomnost Jeana Paula Belmonda, ale i kupříkladu Pierra Mondyho filmového fanouška navnadí k očekávání odlehčené válečné taškařice typu Sedmé roty, případně k dobrodružnému snímku plnému hrdinských skutků, mužnosti a frajerství. Tenhle snímek je ale laděný do tragické polohy, protože líčí hořkost porážky po bleskurychlé německé invazi do Francie. Spojenecké jednotky jsou směstnané do malé enklávy u Dunkerque a nejen každým dnem, ale doslova každou hodinou hrozí kapitulace a zajetí. Za těžkých ztrát při nepřetržitém bombardování se vojáci zoufale pokouší nalodit na britské lodě a náš hrdina není výjimkou. Vystřelí si během 48 hodin, kdy se náš příběh odehrává, pouze v jednom případě a příznačné je, že obětí jsou jeho spolubojovníci. Belmondo oproti svému tradičnímu obsazení zůstává ve svém hereckém projevu umírněný a prim hraje celková atmosféra. Kamera zachycuje davové scény mužů natěsnaných na pláži a obrovské množství bojové techniky opuštěné na přístupových cestách. Ve své době to musel být hodně nákladný kousek, byť si tam určitě zahrály i makety, ale dnes by byl téměř neufinancovatelný. Celkový dojem: 80 %.

Disturbia je kombinace thrillerové klasiky Okno do dvora a nezávislého snímku Past na rosomáka, navíc podané v teenagerském balení. Je to případ filmu, kde svižná a kvalitní režie přebíjí průměrný scénář obsahující nelogičnosti a nedodělky. Právě kvůli režii a obsazení se nakonec přikláním ke čtvrté hvězdičce, byť např. scény, kdy hrdina příběhu neohroženě vniká do domu, i když ví, že se v něm musí zákonitě střetnout s brutálním sériovým vrahem, který je výrazně větší, silnější a se slušnou praxí v oboru, ve mě vyvolávají shovívavý úsměv. Věřím, že vy byste to udělali zrovna jako on, ale já bych radši burcoval sousedy a policii. Celkový dojem: 70 %.

Televizní snímek, který mapuje případ skutečného plánu na převrat v západoafrické zemi, který byl zmařen díky sérii náhod a podcenění ze strany logistiky této akce. Klasické převratové období si Afrika užila v 60.-80. letech minulého století v době, kdy šlo o kolonie, které čerstvě získaly nezávislost a neměly vybudovanou společenskou základnu. Světové mocnosti si tehdy na jejich území hrály svoje velmocenské hry a tahle éra se v očích Afričanů zapsala velice neblaze, takže když v Jihoafrické republice převzali moc černoši, dělala tahle regionální velmoc všechno pro to, aby podobným aktivitám zamezila. Tenhle pokus zkrátka přišel o 20 let později. Snímek se drží všeobecně známých faktů a např. syn Margarett Thatcherové byl do případu skutečně zapletený. Tam, kde se film pouští do podrobností, které nejsou veřejnosti známé, zaujímá polohu lehce ironické nadsázky, která sice nedosahuje stylizace Obchodníka se smrtí, ale vzdáleně ho připomíná. Není to žádný popkornový akčňák a jediné kratičké bojvé scény jsou snovou vidinou hlavního antihrdiny, takže kdo očekává drama a napínavou akci, bude zklamaný stejně jako každý, kdo čeká druhou Syrianu, já si ale tenhle výlet mezi spiklence do černé Afriky užil. Celkový dojem: 70 %.

Coenovský remake Lupiči paní domácí považuju za uměleckou prohru a jediný coenovský film, který se mi vyloženě nelíbil. Po zhlédnutí původní klasiky musím konstatovat, že anglická verze je opravdu lepší, pochopitelně s výjimkou hvězdného obsazení, protože herce věhlasu Toma Hankse stará verze pochopitelně nemá. Mnozí ze zúčastněných se sice hvězdami stali, ale tehdy šlo ještě o jejich počátky a byly to relativně neznámé tváře. Odstup 55 let je pochopitelně znát a takový pocit komplexního žánrového dílka, jako jsou Zlaté věže, jsem u Lupičů přece jen neměl, navíc je to film, kde divák na některých místech cítí, jak jsou gagy nedotažené, a napadá ho, jak by to šlo udělat líp. Přesto Lupiči hravě překonávají většinu dnešní komediální produkce. Oproti původnímu scénáristovu záměru, který bezpochyby předpokládal, že sympatie budou na straně stařenky, jsem fandil kterémukoli z těch pěti nebohých lotrů vystavených její užvaněnosti a dotěrnosti. Celkový dojem: 75 %.

Kdysi jako teenager bych nasázel bez váhání 4*, protože anarchismus, revolta, kritičnost a nekompromisní humor je cítit z každého záběru. Krásná země je satira na Itálii 70. let, která se zmítala v hospodářské krizi, stávkovém chaosu, politickém násilí a celkové krizi. Ani ten humor Paola Villaggia ještě nebyl tak výrazně laciný a přímočarý jako v jeho pozdějších variacích na Maléry pana účetního. Nicméně s odstupem času musím přece jen konstatovat, že už tehdy se Villaggion orientoval na "lidového diváka" a takový ten intelektuálně laděný humor, který by šel do hloubky a nutil k zamyšlení, u něj prostě absentuje. Navíc je to hrnuté jedním tempem a schází promyšlenější závěr. Některé gagy a motivy, jako je buřičská rozhlasová stanice, která permanentně vysílá do éteru pozdravy rabujícím a dává cenné rady, jak dát téhle společnosti ránu z milosti, mě nutí nechat třetí hvězdičku, i když je slabší. Celkový dojem: 50 %.