gudaulin

Typický kousek z dílny Sama Peckinpaha vystavěný na půdorysu tradičního westernového dramatu - osamělý muž pověřený ÚKOLEM a čelící nástrahám, protivenství a přesile nepřátel. Příznačná je obvyklá Peckinpahova fascinace násilím a mačismus, kdy ženy jsou redukovány na pouhé sexuální objekty a hříčky v rukou silných mužů. Podobně jako u slavnějších Strašáků je hlavní hrdina zpočátku podceňovaný outsider, jeho motivace je navíc čistě materiální, ale v průběhu se projevuje mimořádné odhodlání ba zarputilost, navíc přibyde motiv pomsty. Ve filmu se prakticky nevyskytují kladné postavy, přežijí jednoduše ti, co střílí rychleji či mají větší štěstí. Celkový dojem: 70 %.

Těžko říct, co přesně je na Formanově snímku špatně, protože se na výrobě filmu podílel výborný štáb, herecké obsazení je skvělé, literární předloha je známá a skýtá obrovský dramatický potenciál, jednotlivé filmové ingredience jako je hudba nebo výprava jsou kvalitní, přesto jsem se ve výsledku chvílemi nudil a a film mě v žádném ohledu nestrhl. Podle mého se jedná o bezkonkurenčně nejslabší Formanův zahraniční film. Je natočený bez emocionálního zaujetí, schází mu tempo i celistvost. Celkový dojem: 55 %. Chtělo to odvážnější střih a soustředit se pouze na jediného hrdinu a jeho boj za spravedlnost. Snaha vytvořit složitě strukturovanou výpověď o určité době ve vývoji USA se režisérovi vymkla z rukou...

A je to tady. Bollywood je dlouhodobě na vzestupu, Indie si v posledních deseti letech hospodářsky velmi slušně polepšila a v zemi vznikla početná střední třída s kvalitním vzděláním a tím pádem i s většími požadavky na kvalitu filmového příběhu. Zároveň díky globalizaci začali bollywoodští producenti pociťovat potřebu prorážet na zahraniční trhy a bylo nutné přijít s trošku propracovanějšími zápletkami než byly původní bollywoodské kýčovité romance se zpěvy a tanci, které musely být pro euroamerického diváka zhola nestravitelné. Film Dannyho Boyla Milionář z chatrče v sobě kombinuje klasické bollywoodské motivy zahrnující romanci, akci, melodrama, ale zároveň je zprostředkovává západnímu divákovi a podává je díky špičkovému střihu, výborné kameře, castingu, hereckým výkonům a hudbě velmi přitažlivým způsobem. Z hlediska obsahu je to pro mě jen kýčovitá pohádka, vůči které bych mohl vznést řadu oprávněných výhrad, ale vzhledem k technické stránce si tři hvězdičky zaslouží. Milionář z chatrče není o tom, jaká je současná Indie a život jejích obyvatel, ale o tom, jak je chce režisér a potažmo divák vidět. Určitý typ pohádek, jako je Forrest Gump nebo Amelie z Mortmartru mám opravdu rád, ale Milionář z chatrče se na můj vkus bere moc vážně a snaží se dojímat tam, kde by byla na místě ironie. Nebudu zdaleka první, kdo si všimne zjevné vykonstruovanosti zápletky, kdy si scénárista a režisér vykládá pravidla hry, která má a musí mít celosvětově stejný formát, tak, jak se mu to hodí do krámu, a silně znásilňuje logiku. Celkový dojem: 60 %. Úspěch Boylova snímku svědčí o tom, že divák se chce stále dojímat a že příběhy, se kterými přicházeli scénáristi a filmaři v době 30.-50. let, se dají v upravených exotických kulisách recyklovat. S technickými Oscary nemám problém, ale nejlepší film roku není Milionář ani náhodou. Je to určitě slušné řemeslo, ale umění by mělo vypadat jinak. To už je daleko oprávněnější přidělení Oskara loňskému kousku bratří Coenových Tahle země není pro starý.

Četl jsem výbornou scifi povídku na ve filmu zobrazené téma, která líčila zvrácenou reality show, kde bojovala o přežití skupina trestanců odsouzených k trestu smrti a vítěz získal nejen milost, ale i slušnou odměnu. Antiutopická podívaná, kde podobná soutěž měla za cíl vrátit pozornost diváků od hospodářské krize a stagnace společnosti. Hlavním problémem Fukasakova snímku je nedostatečné vykreslení pozadí, proč vůbec k podobné zvrácené hře společnost a vláda přistoupila, protože bez jejího natáčení a vysílání v médiích jaksi postrádá smysl. Pokud přistoupíme na scénáristovu hru, pak režisér z nápadu vytěžil maximum. Boj o přežití v rámci uzavřené komunity středoškolských studentů pochopitelně dává obrovské možnosti ukázat širokou škálu emocí, napětí a dávkované brutality tak, aby divák zůstal po celou dobu patřičně nažhavený a odměnou je mu i poměrně překvapivý závěr. Všechno dokresluje provokativně zvolené hudební pozadí, nevěřil bych, s jakými záběry dokáže režisér zkombinovat valčík Na krásném modrém Dunaji. Takeshi Kitano v roli drsného učitele pochopitelně po herecké stránce nemá chybu, byť právě jeho motivace, respektive přerod z intelektuála v cynického zabijáka je scénáristicky trošku násilný. Celkový dojem: 80 %. Filmu se dá celkem oprávněně vyčíst zbytečně naturalistické násilí, nicméně po převážnou většinu stopáže dokáže režisér úspěšně balancovat na hraně únosného.

Povídková tvorba tajemných příběhů s vtipnou pointou má v angloamerické tvorbě velkou tradici a v téhle konkurenci vyznívá seriál značně průměrně. Jeho hlavní slabinou je velká nevyrovnanost jednotlivých dílů, daná už tím, že se na ní podílela celá řada režisérů. Převládá lehce ironická nadsázka, typické je, že jednotlivé díly končívají vesměs happyendem, mají i přes hororové kulisy spíš pohodovou atmosféru. Celkový dojem: 55 %.

OldBoy v sobě nezapře zjevnou inspiraci komiksovým stylem manga, ze kterého konec konců vzešla předloha, a režijní školu režiséra, který vyšel z klasické komerční tvorby akčních kriminálních dramat. Zároveň je to ale vizuálně provokativní dílko plné zajímavých střihů a rafinovaných vychytávek fincherovského stylu. Dílko, které zprostředkovává tvorbu pokleslých žánrů festivalovému divákovi. Kdo by neměl rád násilí, perverzi a morbiditu, pokud se mu podá poněkud komplikovanějším způsobem a tváří se jako umělecký film? Po emocionální stránce mě ale východoasijská tvorba dlouhodobě neoslovuje (až na řídké výjimky) a OldBoy v tomhle ohledu není výjimkou. Pro mě přeceňovaný snímek, který mi svým stylem připoměl Lynchův film Zběsilost v srdci. Pokud by podobné téma zpracoval právě Lynch, měl bych k němu asi blíž. Už proto, že Zběsilost v srdci je přece jen trošku blíž parodii, lépe řečeno, netváří se tak vážně. Celkový dojem: 25 %.

V subžánru vězeňských dramat je v americké kinematografii slušná konkurence a k proniknutí do nejužší špičky Věznici leccos schází, především pak více vygradovaný závěr a celkově vybroušenější scénář. Plusem je nicméně silné obsazení v čele se zkušeným Willemem Dafoe a typově přesnými herci ve vedlejších rolích (Trejo). Celkový dojem: 70 %.

Zajímavým způsobem zpracovaná romance, která začíná jako flirt dvou svatebčanů, kteří se náhodně setkali během svatebního veselí, a pokračuje jejich vzájemnou konverzací, kdy se divák dovídá stále víc a zjišťuje, že ti dva jsou spojeni mnohem hlouběji než jenom jedním setkáním a jejich vztah ve skutečnosti obsahuje mnohem víc vrstev a prošel nejrůznějšími peripetiemi. Flirt se mění v milostný akt a končí bolestným rozhodováním a bilancováním svého života. Každý záběr filmu je snímán z pohledu obou hrdinů zároveň, kdy plátno je rozděleno na polovinu, a zobrazuje tak mezi ženským a mužským pohledem na věc. Originální a sympatický film, který stojí především na výkonu Heleny Bonham Carter. Celkový dojem: 90 %.

Zatímco k seriálu Čtyři v tanku a pes mě váže jistá nostalgie, v případě Kapitána Klosse tomu tak není a tím spíš vnímám jeho dobovou naivitu a hloupost. Celkový dojem: 10 %.

Nesmělí a uzavření lidé to mají ve svém životě těžké a často narážejí na bariéru lidského nepochopení a nezájmu. Režisér Gillespie se ale nezajímá ani tak o svého uzavřeného a podivínského hrdinu, jako ho spíš zajímá komunita, která Larse obklopuje a která se musí vypořádat s jeho pošetilým nápadem. Je to ve své podstatě až příliš pohodový snímeček, který vyzdvihuje schopnost komunity vycházet vstříc a pomáhat tam, kde by v reálném životě přišly spíš na řadu dramatické konflikty, nesnášenlivost, krutost a výsměch. Lars má v podstatě nadosah lásku půvabné a sympatické dívky, přátele i chápající příbuzné, jen se s nimi v určitém momentě míjí. Takhle to v reálném životě téměř nikdy nefunguje. Svým obsahem mi připomíná komedii Kdo to štěká režisérky Kasii Adamik s tím, že Lars je přece jen profesionálnější a z filmového hlediska sdělnější. Ve své podstatě příjemná komedie na jedno použití. Celkový dojem: 60 %.