gudaulin

Iňárritův debut Amores perros mě kdysi dostal do kolen a vytvořil jsem si k tomuhle latinoamerickému režisérovi zvláštní vztah, porozumění. Žádný z jeho dalších filmů sice ten debut nepřekonal, ale i tak jsem Iňárritovi nikdy nedal míň jak 4*, prostě to nebylo nutné. Na Birdmana jsem šel s pocitem jistoty, že se nemůžu bez ohledu na pozitivní ohlasy splést a přece jsem už po deseti minutách cítil, že se s režisérovým viděním světa tentokrát míjím. A každou další minutu stoupalo mé rozladění a odmítání viděného. Na zpáteční cestě jsem projížděl křižovatky na červenou a s ďábelským chechtotem děsil chodce na přechodech. Ale stejně to nepomohlo, měl jsem dokonale zkažený večer. Kdybych dal jen na emoce, dopadlo by to ještě hůř než na pouhé 2*, ale formální kvalitu zpracování filmu Iňárritovi upřít nemůžu. Jednoduše nemám rád teatrální, pozérské a afektované filmy. Vyhýbám se termínu pseudointelektuál, protože ho s oblibou používají ultrapravičáci k nálepkování nepohodlných osob, ale k tomuhle snímku označení pseudointelektuální sedí jako šroub do matice. Ukázkový případ midkultu, snaživě předtírajícího myšlenkovou hloubku. Před delším časem mi lékař diagnostikoval nákazu roupem a předepsal léčebnou kúru, po jejím absolvování jsem se zamkl na dva západy na toaletě a sledoval svou stolici, jestli jsem už v pořádku. Přístup Iňárritu mi přijde stejný jako ta má nelibá činnost. Jestli můžu něco ocenit, pak je to výkon Edwarda Nortona, jeho suverénní a rozmazlená divadelní hvězda zahraná s potěšením je ozdobou filmu, tenhle druh sobeckého hajzlíka Nortonovi sedí. A fajn byla i přítomnost Emmy Stone. Ocenění akademií jsem předpokládal, tenhle druh uměleckého trýznění a úhel pohledu jí myslím dokonale sedl. Za sebe říkám - už nikdy... Celkový dojem: 40 %.

Mimořádně silné herecké obsazení, v té době byl Činoherák v té nejlepší kondici, a navíc příležitost vidět herecké legendy, které už nejsou mezi námi nebo jejich tvář pokryly vrásky a vlasy jsou plné šedin. Dívat se na mladičkou Libušku Šafránkovou nebo rozpustilou Veroniku Freimanovou navíc potěší srdíčko každého muže. Proč t y pouhé dvě hvězdičky? Protože jak jdou léta, tak jsem se z pozice, kdy mi komedie dell'arte nic neříká, přesunul do pozice "je mi protivná". Nelíbí se mi přehrávání, pitvoření a taškařice. Pro mě je zkrátka tenhle žánr dávno překonaný a nefunkční. Ty dvě hvězdičky jsou vážně pouze za herectví zúčastněných. Po půl hodině jsem ztratil o divadlo zájem a vzdal to ještě před koncem. Celkový dojem: 40 %.

Zástupce moderně pojatého východoasijského kriminálního filmu, který ukazuje současnou tvář čínské popkultury. Pokud jde o řemeslnou stránku, nemám připomínek. Podobný snímek by mohl klidně vzniknout v americkém studiu s prakticky stejným výsledkem. Akční scény jsou nasnímané bravurně, v tom problém nevidím. Zato ten prokletý východoasijský sklon k melodramatičnosti výběrem sentimentálního hudebního motivu počínaje a slzičkami na kriminalistově tváři konče, tak s tím už problém mám, a to zásadní. Celkový dojem: 45 %.

Nejsem znalcem díla Wese Andersona a jeho Grázlové jsou teprve druhým snímkem z jeho dílny, který jsem měl možnost vidět. Viděl bych to tak, že Anderson natáčí zábavné hříčky, pracuje s nadsázkou, ironií a prvky grotesky, jenže zatímco jeho Grandhotel Budapešť považuju za vyzrálé dílko, kde všechno souvisí se vším a ve výsledku funguje, u Grázlů je znát určitá nedotaženost a nezkušenost - konec konců natočil je na počátku své tvůrčí dráhy. Potenciál byl každopádně mnohem větší než výsledek. Jednotlivosti se mi líbily, ale jako celek Grázlové u mě prohráli. Celkový dojem: 45 %.

Absolutně odmítám tvrzení, že na dvou židlích se sedět nedá. Jednak mám pár známých, kteří nakynuli do té míry, že jim je jedna židle obvykle malá, ale především jsem si to včera v zápalu stolní hry vyzkoušel a ono to kupodivu fungovalo. Jen nevím proč, ale dnes mě pekelně bolí záda. Jakkoliv si myslím, že na dvou židlích se sedět dá, v mezilidských vztazích mám rád jasno a postoji Pierra rozkročeného mezi rodinou a milenkou sice rozumím, ale nemám pro něj pochopení. Formou si snímek zaslouží 3*, jakkoliv stopáž je přetažená a režie nebyla natolik kvalitní, abych ubíhající čas nevnímal. Takže nůžky bych považoval za žádoucí. Daniel Auteuil si zahrál ukázkového slabocha, který mi není ani trochu sympatický, ale ani to není příčinou nízké nadílky hvězdiček. Vadí mi ten zvolený úhel pohledu, který má tendenci Pierra omlouvat, dívá se až příliš na příběh z té jeho strany a zapomíná na ty okolo, především na jeho manželku a děti. Mimochodem, v jednom komentáři se lze dočíst, že jde o tragický vztah nenaplněné lásky - nesouhlasím, naplněná byla z obou stran až po okraj, ba co říkám, spíš to přeteklo. A už vůbec se neztotožňuju s poselstvím filmu. Docela bych si tipnul, že Zabou Breitman má za sebou celkem pestrou vztahovou minulost a pár pomníčků v podobě ztroskotaných manželství... Celkový dojem: 45 %.

Almodóvar už ode mě v minulosti párkrát obdržel 4* a bylo by zajímavé tito tituly srovnat se snímkem Vše o mé matce, kde jsem začal Almodóvara a jeho filmový styl mít plné zuby. Filmařinu má nesporně v krvi, jenže co s tím, když jeho film obsahuje spoustu melodramatických zvratů jak z laciné latinoamerické telenovely. Je to teatrální a postavy a jejich jednání jak z jiné planety. Nejsem takový puritán, aby mi vadili transvestité, homosexuálové a prostitutky, jenže do Almodóvarova světa se jiné postavy pomalu ani nedostanou. Navíc to, jak buduje jejich vzájemné vazby, je hodně chtěné. Dvě ženy, které se navzájem nikdy neviděly, si při prvním setkání sdělují velmi intimní a velmi zásadní informace, které by člověk nejspíš rád uchoval v tajnosti a svěřil jen velmi blízkému a důvěryhodnému člověku. Nemůžu si pomoct, ale jakkoliv je Almodóvar daleko kultivovanější v odhalování svých sexuálních libůstek než řekněme Passolini, už mě jeho touhy a celý svět unavuje a dám mu vale. Celkový dojem: 45 %.

Ano, k výjimečným filmům minulosti bychom měli přistupovat k pietou a s ohledem na éru, ve které daný snímek vznikl, jenže při nejlepší vůli mi Silnější než život nejenže nepřipadá výjimečný, ale naopak jde z mého pohledu o velmi průměrné melodrama se všemi nectnostmi, které daný žánr a poměry ve velkých amerických studiích 50. let přinášely. Zajímavé je téma, ale zpracované je velice konvenčně, s předvídatelným závěrem a ničím nevybočujícími hereckými výkony. Drobnou zajímavostí pro mě byl i Walter Matthau z doby, kdy z něj ještě americká studia neudělala hvězdu a přiměřený herecký typ obsazovaný do určité škatulky. Drogy a závislost na nich byly v americké a světové kinematografii zmapované nepoměrně lépe a realističtěji v pozdějších dekádách. Tenhle film má primát v tom, že byl jeden z prvních, ale to je trochu málo na to, abych dal větší nadílku. Celkový dojem: 40 %.

Je mi líto, ale ve výsledku je to jen elegantní lyrické nic. Tedy za předpokladu, že nejste poetické duše, kterým příběh nic neříká a dokážou se těšit ze ševelení větru, nivých pohledů a pomalé kamery. Přemýšlím, komu by Na vertikále léta mohlo udělat radost. Pokud jste na cizí kultury, o Vietnamu se toho stejně moc nedovíte a to, co vám film sdělí, stejně bude na hony vzdálené realitě, pokud byste náhodou zemi navštívili jako turisté a konfrontovali filmový zážitek se životy a děním běžných Vietnamců a městským ruchem. Celkový dojem: 35 %.

Vyčpělá záležitost. Řekl bych, zoufale vyčpělá. Jeden by ani nevěřil, že za tímhle filmem stojí tentýž režisér, který o šokujících 17 let dřív dokázal natočit Velké iluze, špičkový film, považovaný do dneška za jeden z vrcholů ve svém žánru . Zatímco ve 30. letech dokázal Renoir překvapovat, v polovině 50. let natočil povrchní a naivní Pletky paní operetky na francouzský způsob. Mezi tímhle second handem pro filmové pamětníky se bohužel nachází jenom málo titulů, které obstojí i dnes. Celkový dojem: 35 %.

Nikdy jsem striptýzovou šou nenavštívil a kdybych dostal pozvání, s díky bych odmítl. Mám ji totiž zařazenou do stejné kategorie jako wrestling nebo soutěže královny krásy, tedy jako pokleslou šou. A z toho vycházím, respektive ovlivňuje to i mé hodnocení Soderbergova snímku, který jinak považuju za ukázku hodně slušného filmového řemesla. Mám ale problém s tím, že režisér natočil příjemný, kultivovaný a romantický film z prostředí, které příjemné, kultivované a romantické ani v nejmenším není. Zkrátka a dobře, celé to hezky uhlazuje a posouvá do jiné roviny, než by si svět striptérů případně i striptérek a konzumentů jejich šou zasloužil. Britský snímek Do naha! na to šel jinak a chtěl sdělit a prodat divákům něco úplně jiného, a tam jsme si - jak se scénáristou, tak s režisérem - kápli do noty. Celkový dojem: 45 %.