Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (3 849)

plakát

Vražda v Orient expresu (1974) 

Jak plynul čas, moje chutě v oblasti zábavy a umění se měnily. Pár věcí ale zůstávalo konstantních. Patří mezi ně i nechuť ke klasickým detektivkám, kde po rafinovaném zločinci pátrá geniální soukromý detektiv a čtenář/divák je svědkem souboje dvou brilantních intelektů, který je obvykle zakončen scénou, v níž trpívám nejvíc. Ano, mám na mysli to nesčíselněkrát profláknuté klišé, kdy se v jedné místnosti shromáždí všichni podezřelí, velký detektiv rozebere jejich výpovědi, odhalí drobné rozpory, alibi rozmetá na kousíčky a neomylně prstem ukáže na pachatele, který svěsí hlavu, pod tíhou argumentů se přizná a poslušně se nechá odvést na policii. Ne, Agatho, takhle to v životě nechodí a před tvými pohádkami dávám přednost jiným. Na snímku mě lákalo herecké obsazení, jméno režiséra i slušné ohlasy včetně oscarového ocenění. Jenže ouha, přišla studená sprcha. Poirot je nevhodně obsazený, herci ve vedlejších úlohách se dělí na ty, co hrají matně, a na zbytek, který je vyloženě špatný. Kdybych neviděl Vraždu v Orient expresu, nikdy bych nevěřil, že Ingrid Bergman může být tak prkenná. Přijatelný je snad jedině Anthony Perkins. Rozuzlení případu představuje i v rámci umělého světa klasických detektivek nestravitelný bizár, který sklouzává k hranicím nechtěné parodie. Lumetova režie mohla zaujmout americké akademiky snad jedině díky geniální reklamní strategii producenta. Orient expres kdysi představoval symbol éry belle époque a opulentního luxusu, kdyby dokázal Lumet prodat, když nic jiného, aspoň krásnou přírodu Balkánu a vytvořil atmosféru, jejíž středobodem bude vlak coby symbol romantických výprav za hranice všedních dní a cest zámožných dobrodruhů za exotikou, byl bych štědřejší. Hvězdičku bych také přidal, kdybych byl fanouškem žánru. Takhle je mi líto, zůstanu velmi skoupý. Celkový dojem: 25 %.

plakát

Brány noci (1946) 

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu.

plakát

Nezlob (2015) 

První polovina snímku prostoupená halucinacemi, živená amfetaminem a černým humorem, který jako by vypadl z knih kronikáře britské lúzy Irvina Welshe, je o poznání lepší než druhá, která poněkud zvážní, hraje na city a moralizuje. Na druhou stranu je ale i působivou ukázkou sociálních problémů italského jihu. Ústřední dvojka je vybraná výborně a chemie mezi postavami funguje na jedničku. Ani v komediální, ani ve vážnější rovině ale nezazní žádné falešné tóny. Čtyři hvězdičky dávám s čistým svědomím. Často mívám pocit nadhodnocenosti, u tohohle titulu mám naopak dojem, že si zaslouží lepší hodnocení. Celkový dojem: 80 %.

plakát

Nespoutaný Django (2012) odpad!

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %.

plakát

Podivné vyšetřování (1970) 

Měl jsem pocit, jako bych seděl na nepohodlné židli, ruce svázané za zády a přede mnou se výhružně nakládal režisér v pozici vyšetřovatele a řval na mě: "Tak co, pochopil jsi konečně můj umělecký záměr? Je ti opravdu všechno jasné? Nebo ti to mám, ty tupče, ještě jednou opakovat?" Problémem snímku není obsazení ani námět, ale to, že je přepálený. Volonté záměrně přehrává, až to bolí, působí výrazně nepřirozeně, jako v grotesce. Tahle kritika systému mohla výborně fungovat, pokud by se zahrála civilně, pouze s jemnou nadsázkou, kdyby diváka znejisťovala a uváděla ve zmatek, kdyby všechno neodhalovala okamžitě. Tady jsem měl místy pocit, jako by místo hudby zazněla cirkulárka. Podivné vyšetřování na mě působí tak, že to mohl být perfektní biják, kdyby na více místech ubral. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Paterson (2016) 

V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %.

plakát

Šedá zóna (2001) 

Některá témata jsou natolik závažná, že by měla fungovat i při průměrném zpracování. Mít navíc k dispozici Steva Buscemiho, Harveye Keitela a řadu dalších známých a kvalitních herců a nenatočit silný biják, to už zavání velkým selháním. Přesto si nevybavím film z prostředí koncentráku, který by na mě působil tak jalově. Takový Brynych nebyl žádné režisérské eso, ale jeho Transport z ráje, ač se neopíral o silný dramatický děj a z produkčního hlediska byl skromný, dokázal působivým reportážním způsobem zachytit všední život lágru a odjezd transportu tak, že Šedou zónu zřetelně překonává. V Nelsonově snímku mám dojem nepochopení pravidel fungování světa za ostnatým drátem. Dialog velitele lágru s vězněm, který mu oponuje, je jak z jiné planety. Srovnávání motivu přežití plynové komory z mrazivě působivého Saulova syna s podobnou scénou v Šedé zóně mi vyznívá až rouhačsky. Šedá zóna neumí prodat filmové charaktery, vypravěčsky je toporná a rychle zapomenutelná. Celkový dojem: 45 %.

plakát

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) 

Ze záhadných důvodů se mi tenhle obecně známý kousek celé dekády vyhýbal, ačkoliv ho vzhledem ke stařičkému dabingu hereckých legend musela už kdysi dávno a nejspíš opakovaně vysílat Československá televize. Nejsem tedy ovlivněn nostalgií, ba co víc, už před časem jsem viděl remake z dílny Nikity Michalkova. Pokud nemáte možnost vidět srovnávané filmy v téže době, je lepší se porovnání vyhnout, spoléhat se na vzpomínky bývá ošidné. Je ale pravdou, že Michalkovova verze mi přišla nepoměrně působivější a svěžejší. V 50. letech Lumetův snímek nepochybně představoval základní stavební prvek žánru soudního dramatu. Jednalo se o film, který zaslouženě výrazně vyčníval mezi tehdejší produkcí. Dnes už ale z mého pohledu vyčpěl. Jakkoliv je možné, že se na mém negativním dojmu podílel starý dabing. Původní dabing z dob, kdy se mu věnovala mimořádná pozornost, bývá obvykle hodnocen vysoko, rozhodně výš než komercí ovlivněná současnost, ale výběr herců a jejich foglarovské podání mi přijdou nepatřičné. Drama plyne bez překvapení, herci vzorně naplňují odhadnutelné úlohy, které jim režisér přisoudil, u 10 z 12 porotců jsem odhadl pořadí, v jakém se budou měnit jejich stanoviska, a to rozhodně není dobrá vizitka. Obvykle nemívám problém s divadelním vzezřením snímku, ani s "ukecanými" filmy. Tohle je ale výjimka. Celkový dojem: 55 %.

plakát

Submarino (2010) 

Až se zase jednou budete koupat v sebelítosti, obviňovat své okolí, jak vám nerozumí, a ujišťovat se, jakou máte v životě smůlu, pusťte si Submarino. Dětství dvou bratrů je poznamenané tragickou událostí a pak už to s nimi jde od desíti k pěti. Jakýkoli pokus posunout se dál končí ještě větším průšvihem už proto, že zkratky vypadají lákavě a rizika se zdají být přijatelná. Submarino je pesimistické, nesentimentální, seversky drsně odtažité a nevlídné. Převládá pocit opuštěnosti a ztráty životní perspektivy. Celkový dojem: 75 %.

plakát

Blade Runner 2049 - 2036: Nexus Dawn (2017) 

Mám pocit, jako by se Jared Leto natolik vžil do role slepce, že ztratil orientaci a nechal svého Wallaceho omylem vstoupit do jiné místnosti ve studiu, která byla určena pro natáčení nepoměrně skromnějšího post-katastrofického světa, ve kterém přežívají poslední zbytky lidstva. Možná je to 12 opic, možná jiný film, ale rozhodně nemám pocit, že tohle setkání bylo součástí světa Blade Runnerů. A především nemám pocit, že by Wallace volil takový postup pro prosazení svých představ - jeho pošetilému nápadu by se mohlo říkat tanec slona v porcelánu. Souhlas s názorem F.W.Colqhouna. Vizuál je hezký, ale co dál? Celkový dojem: 40 %.

Reklama

Reklama