gudaulin

Informátorka mohla dopadnout mnohem hůř. Happyend se přímo nabízel, kolik jen jsme už viděli příběhů, kdy za beznadějné situace zasáhne bojovník s neřádstvem a dokáže ostatní strhnout a se zlem zatočit. Tvůrci zůstali naštěstí nohama na zemi a vznikl sympatický televizní film, který pranýřuje obchod se ženami a korupci mezinárodních institucí. Že filmaři potřebovali nějakou mezinárodní hvězdu, aby k projektu přitáhla pozornost, je naprosto pochopitelné. Že volba padla na Rachel Weisz, je ale trochu nešťastné. Do role nekompromisní tvrdé policistky (takové ženské obdoby Serpica) se hodí dle mého stejně, jako Dáda Patrasová do role partyzánky. K tomu si přidejme poněkud lacinou úlitbu americkému publiku (ano, při několika ušlechtilých frázích na téma neúplatnosti amerického soudního systému a tamních úřadů mi zacukaly koutky úst) a vychází mi to na silné tři hvězdičky. Celkový dojem: 65 %.

Český překlad titulu je zmatečný. Refnův antihrdina je ochoten živit se ledasčím, drogový dealer ale určitě není. Spíš drobný kriminálník, zloděj aut bez fištrónu a trošky štěstí. Zbytečně impulzivní, nevyrovnaný, slabošský a bezradný, bez životní perspektivy a citového zázemí. Refnova tvorba je u diváků spojena především s titulem Drive, což je atmosférický thriller zámořského střihu se záhadným a neprůstřelným hrdinou. Tenhle kousek představuje jeho nekňubovitý evropský protipól, ale v mých očích si kupodivu stojí o něco lépe. Je tak říkajíc ze života. Tenhle obraz galerky bez jakéhokoli pozlátka a romantiky je totiž mnohem přesvědčivější. Navíc má Refn k dispozici virtuózního hereckého chameleona Madse Mikkelsena. Měl jsem možnost vidět ho v kostýmních rolích, jako elegantního kravaťáka, jako ďábelského bondovského padoucha. Teď jsem ho sledoval coby potetovaného troubu se smyslem pro výběr té nejhorší možné varianty řešení. Celkový dojem: 70 %.

Někteří filmaři pro mě zůstávají spojeni jen s jedním titulem, ostatní součásti jejich tvorby jsou buď příliš slabé, nebo se s nimi z nějakého důvodu míjím. Takovým příkladem může být Antonioni se svou Zvětšeninou, souznění, které se už nikdy neopakovalo. Jakubisko má vlastně štěstí, je pro mě režisérem dvou filmů - Sedím na konári a především Tisícročné včely. Jeho následující snímky u mě vzbuzovaly větší či menší rozpaky. Jeho ranou tvorbu jsem neznal, a tak jsem ke sledování Zbehov a pútnikov přistoupil bez předsudků. Během pouhé půlhodiny se počáteční údiv změnil v trýznivý šok. Jakubisko rezignuje na jakoukoli logiku, tohle je manýristická ulítlost, kterou nevysvětlí ani požití (jedné) drogy, jako spíš bouřlivá reakce organismu na požití několika protichůdně působících omamných látek. Jakubisko se snad chtěl po svém vypořádat s běsy 1. světové války, jenže v sobě neměl dost pokory a odstupu, aby vznikla společenská výpověď. Místo toho vše semlel v rádoby artový obrazový mišmaš. Celkový dojem: 10 %.

Costa Gavras nebo Oliver Stone zkritizovali kapitalismus efektně a nestřídmě, tak nějak ve velkém stylu dravých bezkrupulózních byznysmenů, do kterých se strefují. Margin Call je naproti tomu snímek komorní a věcný, má spíš televizní vizáž a odehrává se v prostředí několika místností bohaté makléřské společnosti. Její vedení se musí vyrovnat s nepříznivou zprávou jednoho analytika, který jako první odhalil, že několikaletý burzovní mejdan se chýlí ke svému konci. Manažeři musí rychle najít skulinu z bezvýchodné situace a je celkem jasné, že udělají cokoliv, aby ztráty sčítal někdo jiný. Lidská rovina, jak se vypořádat se ztrátou dosavadních jistot a strachem z odpovědnosti za selhání, je stejně zajímavá jako rovina společensko-kritická (šokující výše manažerských platů a dalších bonusů, cynická pragmatičnost těch, co jsou ochotni prodávat "cenné" papíry s nulovou hodnotou). Film se vrací k samotnému počátku hospodářské krize v roce 2008 a ukazuje poslední hodiny předtím, než nastal masový výprodej a panika na burze. Margin Call nepodává nové téma, ale pracuje s ním civilně, přesvědčivě a účinně. Celkový dojem: 90 %.

Nikdy jsem moc nerozuměl nadšení, které obec filmových kritiků a recenzentů chovala k Věře Chytilové. Nedokázal jsem si k její tvorbě najít vztah a do určité míry mě iritovaly i její společenské názory, její aktivismus a feminismus. Udělal jsem si malou rekapitulaci a jen dvěma jejím snímkům jsem bych ochotný nadělit čtyři hvězdičky, přičemž Šašek a královna je vlastně jen filmovým převedením divadelní hry, kde osobní vklad Chytilové není velký. Kalamita patří k těm kouskům, nad kterými krčím rameny. Scénář je podivně roztříštěný, postavy jsou vesměs jen figurky, které Chytilová využívá k nějaké té hlášce nebo rádoby gagu. Dialogy vyloženě tahají za uši. Když o tom tak přemýšlím, i dvě hvězdičky jsou docela štědré na emoce, které mi Chytilová nachystala. Možná největší vklad je pouhá přítomnost některých význačných tváří československé kinematografie 70. let. Bolek Polívka sice bezesporu je hodně talentovaný herec a komik, ale obecně platí, že potřebuje pevnější vedení a tady ho Chytilová až tak neukočírovala. Celkový dojem: 40 %.

Po letech jsem se vrátil k Mělkému hrobu s napjatým očekáváním, jestli dvě dekády od vzniku poznamenaly jeho kvality nějak fatálním způsobem. Stává se mi až příliš často, že opakované zhlédnutí přináší zklamání. Pravda, o jednu hvězdičku Mělký hrob přišel, ale zábava je to stále slušná a jako prvotina Boylův snímek obstojí bez problémů. Tři kamarádi, kteří dosud nemuseli čelit žádné osudové zkoušce, a kufr plný špinavých peněz, to nevěští nic dobrého. Je znát, že Boylovi ještě chyběly cenné zkušenosti a ke svému parádnímu majsrtštyku v podobě Trainspottingu se teprve rozmachoval, tu a tam to zaskřípe a je cítit nevyužitý potenciál, ale stejně tak je evidentní, že se o slovo přihlásil jeden z nejtalentovanějších britských filmařů své generace. Stejně tak je jasné, že z trojice herců, kterým dal Boyle šanci, měl největší potenciál Ewan McGregor. Už tehdy bylo znát, že směřuje k mezinárodnímu úspěchu. Celkový dojem: 60 %.

Případ komisaře Maigreta dokonale naplňuje představu o filmech pro pamětníky a navíc, přestože se jedná o francouzského detektivkáře, naplňuje i představu o klasické britské detektivní škole ve stylu Agathy Christie. Geniální detektiv si sezve podezřelé k jednomu stolu a v konfrontačním finále neomylně odhalí zlosyna. Přesně tohle mě neoslovuje a mám raději moderní kriminální žánr. Jean Gabin je spíš přirozeně charismatický, než že by se do postavy Maigreta hodil, a dovolím si svatokrádežně tvrdit, že v novodobé sérii adaptací Georgese Simenona mně coby Maigret daleko víc sedl Bruno Cremer. Celkový dojem: 60 % za ukázku francouzské filmové školy 50. let.

Typický produkt amerického studiového systému. Abych si něco podobného vychutnal, muselo by mi být tak o 25 let míň. V tomhle filmu je všechno jenom jako. Joon má jako duševní chorobu, vyskytují se tam jakoby problémy a krize, které se, to dá rozum, vyřeší tím nejlepším možným způsobem. Postavy v těch správných momentech vždycky nachází ta správná emočně působivá slova, zkrátka je to příjemná romantická pohádka s křehkým pábitelem Johnem Deppem. Na to, abych k ní našel cestu, je to moc mělké a přeslazené, ale nic ve zlém, jedná se o příjemných oddechový film, který v žádném případě nenapáchá škody. Celkový dojem: 55 %.

Mistr patří do kategorie filmů, se kterými si nevím moc rady. Na jednu stranu musí člověk uznat, že má vytříbenou formu, jeho režisér evidentně ví, co dělá, má talent a má i vizi, jenže co naplat, snímek patří do kategorie intelektuálních kousků, kde myšlenkové pochody tvůrců prostý smrtelník může jen těžko dešifrovat. Nevím, jak Mistra uchopit, dost dobře nerozumím, co mi chce Anderson sdělit, nevím zkrátka, co tím básník chce říct. Ve filmu se objevují dva špičkoví američtí herci, jedni z nejlepších své generace, oba dva mimochodem měli či mají složité charaktery a oba dokážou svým postavám vtělit nejednoznačnost. To by snímek spíš obohatilo, kdybych věděl, kam směřuje a o čem vlastně je. Je o přátelství? Určitě ne. Je o temných běsech, které spočívají v hlavách mnohých lidí? Tak trošičku. Je o manipulaci s lidskou psychikou? Částečně, ale rozhodně ne tolik, kolik by člověk předpokládal u snímku, který zřetelně odkazuje na počátky scientologie a jejího zakladatele. Člověk by zkrátka předpokládal, že posledně jmenovaného tam bude mnohem víc, ten materiál k tomu skýtal všechny předpoklady. Tady se Anderson tak nějak ztrácí ve svých obrazech a scénách. Ten film, především ve druhé půli, přes všechna svá pozitiva začíná nudit a zdaleka ne nevyužívá svůj potenciál. Ty 3 hvězdičky jsou ze všeho nejvíc za setkání s P. S. Hoffmanem a Joaquinem Phoenixem, ze kterého jde v některých scénách opravdu strach. V krátké době ztvárnil dva úplně rozličné charaktery, mám na mysli jeho kreaci ve snímku Ona. Celkový dojem: 55 %.

Za nizoučkým hodnocením Mirandy nemusíte hledat nic sofistikovaného. Je sice pravda, že sitcomový humor mi tentokrát přišel tak nějak snaživě upocený, ale rozhodující je dojem, který na mě Miranda udělala. Dosud jsem se domníval, že nejprotivnější žena je Halina Pawlowská a její procházky V žitě, po seznámení s Mirandou jsem musel tohle přesvědčení korigovat. Možná by v tomhle případě něco zachránil dabing, jenže na Artu se tentokrát proti zavedeným zvyklostem ČT rozhodli dát přednost titulkům a Mirandin hlas je pro mě ještě nestravitelnější než její chování a vzhled. Snesl jsem jen jediný díl a od té doby kdykoliv zahlédnu tělesnou schránku Mirandy a uslyším její nezaměnitelný hlásek, přejede mi mráz po zádech a přepínám jinam... Celkový dojem: 25 %.