gudaulin

Bibliotheque Pascal by mohlo být ledasčím. Dramatem matky, která se pokouší najít cestu zpět ke svému dítěti, bláznivou surrealistickou hříčkou, poetickou komedií s fantaskními prvky, kriminálkou či erotickým snímkem o bizarním světě sexuálního fetišismu. K ledasčemu má slušně našlápnuto a vzbuzuje mnohá očekávání. Jenže ta se filmu nedaří naplňovat. Ve výsledku je to jen scénáristicky nedotažená festivalová hříčka zajímavá spíš tím, jak široce se dokáže rozkročit a otřít o množství žánrů. Připomíná kulečníkovou kouli, která se několikrát neškodně odrazí o hranu stolu a nakonec bez energie zůstane stát uprostřed, aniž by úspěšně dovedla kouli do herní kapsy. Je schopná oslovit především tu část filmových fanoušků, pro které je nejdůležitější odlišit se od diváckého mainstreamu a objevovat a dešifrovat sdělení prostým smrtelníkům nepřístupná. Jde o divný film, který víc než o sobě vysílá signál o ambicích svého tvůrce. Pokud jediným vysvětlením viděného zůstává touha vidět sebe sama v lepším světle a omlouvat své chybné kroky, pak jsem už viděl na podobné téma nepoměrně lepší kousky a lepší scénáře. Celkový dojem: 45 %.

Haškův Švejk představuje neoddiskutovatelně, ať už ve své knižní nebo filmové podobě, národní klasiku. Nepříjemnou vlastností takové klasiky je fakt, že každý má přesně vytvořenou představu, jak má film vypadat, které hlášky se v něm v té které scéně musí objevit, který herec je nepostradatelný a které scény jsou klíčové. Potíž je v tom, že román patří k hrstce děl, které překonaly národní hranice a dostaly se do světového povědomí. A tím i do hledáčku zahraničních producentů a režisérů. Není nic nespravedlivějšího než odstřelit snímek s vágním odůvodněním, že postrádá pochopení české mentality a reálií. Já si tuhle ukrajinsko-britskou animovanou verzi docela užil a považuju ji za příjemné zpestření světa dobrého vojáka Švejka. Celkový dojem: 70 %.

Nestává se často, abych už s úvodními záběry otvíráku a počátečními tóny baladické písničky doprovázející prolínající se obrazy intra pocítil vzrušení ze setkání s něčím výjimečným. Se sérií, která přepíše představu, jak má vypadat a fungovat detektivní žánr a jeho hrdinové. Převládajícím stavem při sledování seriálu je nejistota. Pociťují ji nejen tápající detektivové, kterým případ proklouzává mezi prsty, ale i diváci, kteří jsou zbaveni obvyklých opor. Čemu a komu věřit, když jeden z vyšetřovatelů má pestrou drogovou minulost a neméně barvitou alkoholickou přítomnost a druhý je testosteronem nabitý macho, který nemá k ráně nikdy daleko a nečiní mu problém ubližovat ani svým nejbližším. Oba jsou navíc nasáklí špinavým pragmatismem, jak jen umí vyklíčit v destruktivním prostředí spodních pater zločinu. Divák vidí až příliš velké rozpory mezi líčením bývalých policistů a flashbacky, které odhalují profesní selhání někdejších legend policejního sboru. Temný případ charakterizuje zlověstná atmosféra podpořená záběry ponuré močálovité krajiny kolem Mississippi. Seriál představuje v každém ohledu špičkové řemeslo, skvělou kamerou počínaje, přes vymazlenou režii až k živočišnému herectví Matthewa McConaughey a Woodyho Harrelsona. Série není cenná zápletkou, ale rafinovaným způsobem vyprávění, hrátkami s formou, kdy pomrkává na diváka a místy si z něj přes vážnost situace nepokrytě tropí šoufky, rozkročením mezi žánry - ve výsledku je to spíš než kriminálka existencionální psychologické drama. A v neposlední řadě i uchopením skvěle napsaných postav - cynické glosy zahořklého Colea mají přitažlivost černé díry a sílu výbuchu supernovy. Seriál má ideální stopáž - nerozmělňuje se ve vypravěčské vatě ani neztrácí tah na bránu v postranních liniích, tak jako spousta žánrově zpřízněných projektů. Ačkoli má pomalé tempo, dokáže neskutečně stupňovat napětí. Snad jen v posledních dvou dílech, kdy se zlo začíná zhmotňovat a dostává konkrétní lidskou tvář, pocit přetlaku trochu mizí. Temný případ se zdánlivě podobá úspěšným severským sériím, ty v sobě ale obvykle nezapřou určitý scénáristický konstrukt. Odehrávají se ve stabilizovaných zemích s fungujícími institucemi a s minimální mírou zločinnosti. Střet amerických detektivů s lidskou bídou, brutalitou motorkářských gangů a slizkou manipulativností prodavačů náboženských frází vypadá nepříjemně realisticky. Temný případ považuju za absolutní špičku ve své žánrové kategorii a metu, kterou budou Pizzolattovi následovníci a vyzyvatelé jen hodně těžko překonávat. Celkový dojem: 95 %. //// Druhá série bohužel nemá vlastní profil, takže ji musím komentovat jako přídavek ke komentáři 1. série, což je skutečně škoda, protože by si vlastní prostor na ČSFD zasloužila mnohem spíš než stovky jiných titulů. Při komentování 1. série jsem napsal, že ji budou ostatní, ale i samotný Pizzolatto těžko překonávat, a nemá příliš velký smysl přít se o to, která ze dvou dosavadních sérií je lepší. Ta druhá je totiž hlavně úplně jiná. Jiní hrdinové, jiné zločiny, jiná lokace, jiná atmosféra. Jsou nicméně znaky, které obě série spojují a patrně budou typické i pro další pokračování, kterého se nepochybně dočkáme. Komplikovaná psychologie vyšetřovatelů, které boj s vlastními démony zaměstnává někdy víc než souboj se zločinem, složitě strukturované vyprávění, kde v 1. sérii hrály větší roli časové roviny, tady zase úhly pohledu několika postav, které tápou a nevěří si navzájem. Hodně zajímavé je ladění atmosféry, kdy v 2. sérii hraje prim sluncem rozpálená Kalifornie, kde se v poušti člověk snadno ztratí a v džungli Los Angeles se dá snadno přijít k úrazu. I ty tisícileté sekvoje si nakonec ve finále zahrají svou roli. Tu změnu atmosféry charakterizuje nejlépe už otvírák, který je barevný, prosluněný a Cohenův přednes navozuje spíš atmosféru nějakého erotického klubu z velkoměsta. Co je nejdůležitější, druhá série je pro mě stejně dobrá jako ta první a problém s ní můžou mít především ti, kteří chtějí vidět pokračování 1. série s jejími hrdiny a louisianskými močály. Stejně jako v prvním případě mám pocit, že sleduju jeden z absolutních vrcholů žánrové televizní seriálové tvorby. Herecké výkony jsou luxusní a herci jsou evidentně rádi, že mají možnost překročit hranice typu rolí, do kterých je castingové agentury zařadily. Pizzolatto, stejně jako režiséři, se evidentně hodně inspirovali klasickým žánrem noir a vyšlo jim to na jedničku. Ústředním motivem je všudypřítomná korupce, prorůstání zločinu do státní správy a ošidná hra s vlastním svědomím a vyrovnáváním se s vlasními poklesky. Otvírák patří k tomu nejlepšímu, co kdy jako intro vzniklo. Osobně mu dávám přednost před otvírákem 1. série, jakkoliv tohle je věc osobního vkusu a volby. Celkový dojem měnit nemusím. Jen tak dál, těším se na 3. sérii.

Měli jste už někdy pocit déja vu? Něčeho už dříve viděného či prožitého? Tenhle nenápadný film mi rychle připomněl jeden z majstrštyků americké nezávislé scény - Přednostu z dílny Thomase McCarthyho. Dva muži, jedna žena, hledání cesty k sobě navzájem, komediální i dramatické prvky v jednom. Jenže přece jen je tu zásadní rozdíl. Oba dva filmy jsou sice o přátelství, jenže v případě Přednosty je to pozitivní film, který vyznívá až jako nekritický hold ryzímu přátelství zbavenému všech postranních úmyslů nebo sexuálního jiskření, v případě Moliéra postupně film nabývá temnějšího zabarvení a nakonec vyznívá jako příklad sobeckého chování, které pravé přátelství zabíjí. Přátelství totiž vyžaduje velkorysost a toleranci, které hrdinové francouzského snímku v rozhodujících okamžicích nejsou schopni. Velké je mužské ego a nezměrná je umělecká ješitnost... S Moliérem na kole je malý, intimní, civilně pojatý snímek o jednom setkání, ze kterého se mohlo zrodit něco velkého, kdyby v sobě jeho aktéři dokázali potlačit malost. Celkový dojem: 70 %.

Forbrydelsen předcházela vynikající pověst, setkání s ním ale - jak už to bývá, když máte velká očekávání - nedopadlo dle mých představ. Vadila mi určitá utahanost seriálu s množstvím postav, motivů, prostředí, odboček a slepých cest. Dvacet dílů na vyšetřování jednoho případu bylo na můj vkus zkrátka příliš. Souznění nepřišlo ani s druhou sérií, až třetí série Zločinu se mi trefila do nálady. Ocenil jsem na ní výrazně vypjatější tempo. Forbrydelsen III mě narozdíl od svých starších sourozenců neunavuje, ale napíná. Tady se už vyplatí věnovat pozornost dialogům, vztahům i mimice lidských tváří, vše je promyšlené a má svůj (dočasně skrytý) význam. Scénář vyváženě dělí pozornost mezi několik prostředí a hodnověrně líčí narůstající konflikt mezi dánskými podnikatelskými a politickými špičkami, tváří v tvář šokujícímu zločinu, stejně jako soupeření a lavírování uvnitř tápajících bezpečnostních složek. Jednotlivé linie vyprávění se tu nesmíchávají samoúčelně jako v první sérii. Zvraty ve vyšetřování nevypadají jako boží zásah zhůry, akční prvky jsou pojaté civilně, postavy nejednají černobíle, právě naopak. Každý si nese cejch, ať už dílčího nebo zásadního profesního či lidského selhání. I citově hodně vypjaté scény pátrání po uneseném děvčátku, kterému se rychle krátí čas, tady nevedou k lacinému dojímání nebo manipulaci s divákem. Jako varování, že i sebebohatší společnosti nejsou bez kazů, funguje Zločin III výborně a pro nás navíc představuje tenhle kousek důkaz, že i malá evropská produkce dokáže velké věci. V porovnání s Forbrydelsenem jsou i ty nejsnaživější pokusy našich televizí na pár facek. Celkový dojem: 85 %.

Máte rádi ve všem jasno? Pořádek ve věcech i vztazích? Dáváte přednost epickým příběhům s jasně definovanými hrdiny a čitelným poselstvím? Tak to jste si spletli adresu a nezbývá než se obrátit jinam. Carnivale totiž představuje bez nadsázky esenci mysteriózní dramatické tvorby, jeho postavy jsou nejednoznačné, bizarní a dokonale zapadající do představ o sbírce zrůd z Barnumovy pokleslé show. Osudy zaměstnanců cirkusové společnosti řízené neviditelným "vedením" se odehrávají ve 30. letech a z tohoto pohledu jde o vytříbené retro z časů vrcholící hospodářské krize, kde přímo cítíte tíhu osudů nezaměstnaných obyvatel zchudlých městeček amerického středozápadu a farmářů drcených neúrodou a splátkami bankovních půjček. Seriál skvěle balancuje mezi mysteriózní úchylárnou a seriózním sociálním dramatem. Vyprávění nikam nespěchá a záhy poznáte, že v případě Carnivale jde mnohem spíš o náladu a styl, o hru s divákem, o doteky se světem za hranou vědomí, o ustavičné potýkání se s paranormálními jevy, o objevování vlastní i cizí minulosti prostřednictvím útržků snů, o záblesky znepokojivé budoucnosti, o kladení palčivých otázek, na které stále chybí odpovědi. Carnivale představuje labyrint záhad, ve kterém snadno ztratíte směr i cíl. Kamera nachází krásu v ošklivosti, společenství světských nachází svobodu ve sdílené chudobě, režisér si rafinovaně pohrává s detaily, scénárista žongluje se slovy i postavami a všichni dohromady se podílí na budování prazvláštní mystické atmosféry. Pokud se jí poddáte, nejspíš vám nebude vadit, že zápletka vlastně není podstatná a na konci jednotlivých epizod nevíte o moc víc než na jejich začátku. Panoptikum postaviček z maringotek s nejasným původem a hodně nejistou budoucností stojí za to sledovat už proto, že i v době současného boomu kvalitních seriálů představuje něco hodně výlučného, něco pro pravé fajnšmekry. Seriál podobných kvalit je pro české televize nedosažitelný, bohužel vlastně i nepředstavitelný... Carnivale se mi nedaří k ničemu přirovnat, je své a hodně působivé. To putování napříč Spojenými státy v dýchavičných náklaďáčcích bych si s tou partou klidně dal ještě jednou. Celkový dojem: 90 %.

Kdo chce vidět velký barvitý a umělecky ambiciózní snímek o vzniku Irské republiky, historii boje za nezávislost a události kolem vzniku a nejslavnějších okamžiků v historii Irské republikánské armády, pustí si Michaela Collinse od Neila Jordana. Zvedá se vítr představuje typicky malou produkci s televizní vizáží a pokud ho bude chtít divák poměřovat s výpravnými velkofilmy, zákonitě bude zklamaný. Po pravdě řečeno, vítězství na prestižní filmové přehlídce příliš nerozumím, protože bráno z uměleckého hlediska, není možné považovat tenhle film za festivalovou špičku. Jeho hodnota spočívá v něčem jiném. Beru ho jako kvalitní historicky analytický film, který dnešnímu divákovi zprostředkovává události relativně dávné historie. Je to svým způsobem hraný dokument natočený z pozice hrdiny, který v historickém sporu o charakter nově vznikajícího irského státu stojí na levicově radikálních pozicích. Nic proti tomu, spousta tzv. historických filmů dává přednost efektnímu příběhu před střízlivou a věcně podanou historickou pravdou. V případě tohoto titulu nemá smysl posuzovat film z hlediska zábavnosti nebo umělecké katarze. Velmi výstižně ale popisuje mechanismus vzniku politické krize, gerilové války za nezávislost a následného konfliktu mezi radikálními stoupenci silového řešení a těmi, co jsou schopni pochopit realitu a sjednat kompromis. Za mě 3,5 hvězdičky, které po kratší úvaze povyšuji na čtvrtou. Celkový dojem: 70 %.

V jednom z komentářů je hrdina snímku Sally přirovnáván k Forrestu Gumpovi, který se rozhoduje zkratkovitě a ve všech ohledech špatně. Osobně soudím, že kdyby se rozhodoval špatně, jeho život se bude ubírat podstatně temnějšími uličkami a záhy skončí. Vzpomínám si na sérii dokumentárních filmů Zapomenuté transporty do..., které přibližovaly osudy hrstky přeživších Židů z koncentračních táborů. Prakticky každý z nich prožil příběh, který by stál za zfilmování a je stěží uvěřitelný - kdyby to nebyla pravda. O těch milionech, kteří štěstí neměli a nedokázali se ve zlomku vteřiny rozhodnout, do které řady nastoupit nebo kdy zvednout ruku, se zkrátka filmy netočí. Sally projevil velkou dávku duchapřítomnosti a statečnosti, ale vedle toho musel mít taky obrovské štěstí. Vzpomínám si na příběh německého židovského emigranta z Paříže, kam vstoupila vítězná německá armáda. Začaly první šťáry a onen mladík se pod heslem pod svícnem bývá největší tma s neuvěřitelnou drzostí v náborové kanceláři přihlásil do jednotek SS. Narozdíl od milionů jiných příslušníků své církve válku přežil, když si odkroutil několik let v elitních jednotkách SS v Norsku. S Angieszkou Holland mám zkušenost, že její režie mě do nějakých nadoblačných výšin nikdy nedostane, na druhou stranu točí spolehlivě a navíc, což je asi její největší přednost, má cit pro výběr atraktivní látky. Samozřejmě, jakkoliv vychází film z osudů skutečného hrdiny, scénárista si mohl v rámci zatraktivnění filmového vyprávění jeho zážitky trochu vylepšit, ale i tak jde o mimořádně zajímavý počin, který hodně vypovídá o tehdejší šílené době a antisemitismu (nejen) v německé společnosti. Celkový dojem: 75 %.

Na první pohled vypadá Zkažená mládež jako kontroverzní film. Houby s octem. Ve skutečnosti jde o snímek, který své poselství předkládá tak přímočaře a jednoznačně, že si snad neumím představit diváka, který by ty dva nešťastníky a jejich zoufalý čin nechápal (pochopit, to dá rozum, neznamená automaticky souhlasit). Věřím, že by se našli mnozí, kteří by po tom týdenním pekle ochotně oběma nosili střelivo a dobíjeli prázdné zásobníky jejich arzenálu. Zkažená mládež je nepříjemný film, v určitém ohledu bezesporu působivý. Hraje ale na jistotu do té míry, že to jeho emocionální dopady tlumí. Na odsudku tak brutálního násilí se totiž bez problému shodne i ten, co sám šikanu provozoval či dosud tak či onak provozuje. V populárním sitcomu Teorie velkého třesku sympaťačka Penny s nadšením vzpomíná, jak na střední škole rafinovaně ponižovala a týrala třídní šprtku. Zaražená společnost mladých intelektuálů si následně vybavuje, jak jim jejich méně nadaní spolužáci dokázali deptat život. Na otázku, zda si Penny uvědomuje, že vlastně spáchala trestný čin, dívka odvětí, že se všichni přece strašně bavili a užívali si to, jako nikdy předtím a nikdy potom. A o tom to právě je. Spousta věcí, které jsme prováděli kdysi ve škole zas tak férová nebyla a dokázala těm méně populárním a méně úspěšným či slabším docela znepříjemňovat život, a spousta z nás tak či onak dokáže nenápadným mobbingem znepříjemňovat život svým kolegům, kteří nám nejsou sympatičtí, a vůbec si přitom nepřipouštíme, že jde ve skutečnosti o šikanu. Tu přece provozují nějací sadističtí vězni v kriminále nebo mazáci nováčkům na vojně. Nás se to přece vůbec netýká... Z mého pohledu je Zkažená mládež průměrný film se silným tématem. Nic víc, nic méně. Celkový dojem: 60 %.

Tmavomodrý svět byl snímek, který stál Jana Svěráka hodně sil, dá se říci, že kvůli němu obětoval nabídky ze zámoří, které přišly po zisku Oscara, a tohle drama se mělo stát výkladní skříní jeho tvorby. Dlouho se mi ten film vyhýbal a nebo já jemu, protože jsem tak nějak instinktivně tušil, že to nebude můj šálek čaje. Dnes můžu říct, že výkladní skříní Svěrákovy tvorby opravdu zůstává Obecná škola, případně pěkně emočně nazdobený Kolja, ale Tmavomodrý svět na to, kolik energie a úsilí do něj režisér vložil a jak nákladný projekt to byl, se dá považovat spíš za neúspěch. Nikoliv katastrofu, protože na to je Svěrák příliš zkušený a kvalitní tvůrce a na jeho projektu se podílelo tolik dobrých herců, že není možné označit Tmavomodrý svět za nějaký omyl. Mám ale pocit, že tady se přisypávají hvězdičky do jisté míry za téma a z pocitu povinnosti než za skutečné emoce, které film vyvolává. Svěrák kdysi prohlásil, že k určitým žánrům nemá předpoklady, nikdy by třeba nedokázal natočit horor, jakkoliv kvalitní scénář by měl k dispozici, a proto se nemůže nikdy stát režisérem točícím na objednávku. Bohužel k těm žánrům, ke kterým nemá vztah, může klidně přiřadit i válečný film. Mnohem spíš než válečný snímek je totiž Tmavomodrý svět milostný příběh zasazený do kulis 2. světové války. Bojové scény mě míjely a pokud bych měl srovnávat s žánrovými souputníky, pak Nebeští jezdci nebo Memphiská kráska nechávají Tmavomodrý svět daleko za sebou. Nefunguje to prostě tak, jak by mělo. Celkový dojem: 60 %.