Leleta

Moc nemusím filmy, které svým námětem už od pohledu škemrají aspoň o šest hvězdiček z pěti. Ony by je třeba i dostaly, jenže zpravidla zklame jejich zpracování, stejně jako teď. Když pomineme délku filmu, tak hlavním problémem je právě ta tma. V pár slabých záblescích světla totiž všechny postavy, hlavní i vedlejší, vypadají naprosto stejně a ještě je jich v tom kanále fakt spousta. A pak v tom má člověk akorát bordel. Škoda.

Režisér Zika se snažil do snímku zahrnout co největší škálu obyvatel, z čehož vznikl tak trochu plytký slepenec vtipných, ale i dost smutných situací. Dočkáme se těžce pracujících horníků, příběhu slušných bezdomovců, umělců nebo běžného dne jednoho transsexuála. Většina příspěvků se nese v tom odlehčenějším tónu, které pravidelně střídají vážnější kousky. Režisér totiž pochopil, že průměrné diváky vlastně nezajímá ani tak filosofování, jako lidský příběh. Ale nechybí taky špetka té filosofie na téma „Jste hrdí na to, že jste Češi?“, kde by se ale slovo Češi dalo krásně nahradit výrazem brblalové. Češství je spíš brané jako diagnóza, kterou desítky osob na plátně nevědomky karikují. Občas jen trochu trapně. P. S.: Jsem zvědavá, jaký bude mít dokument share, až 17. listopadu poběží v televizi. Ale i kdyby byl sebemizernější, takové sledovanosti se Zika v kině nedočká...

Hetero komedie o hetero holce, co se zamiluje do bráchovy manželky. Je to miloučce přihlouplé, předvídatelné a, co si budeme nalhávat, tak trochu nevtipné. Navíc jediné osoby, které působí, jako že kopou za jiný tým, jsou mužští protagonisté. A to bez výjimky. Nebýt Rachel Shelley, tak to možná ani nedokoukám, takže druhou hvězdičku uděluji speciálně za ní.

Souhlas s Jiřím Schmitzerem alias lesníkem Cvrkem... Protože tohle jsem teda nežrala ani já. Když opomineme tu ekologickou agitku, vadilo mi hlavně zpracování. Přehršel divé zvěře, nehybně se vystavující v každém druhém záběru, působí spíš, jako by tvůrci vykradli přírodopisný kabinet. Prostě tak nějak nepřirozeně. A nezachrání to ani výborné herecké výkony, kterými byl film nabitý stejně jako animovanými divokými prasaty.

Už jenom nápad spojení chladných Dánů a temperamentní argentinské nátury je sám o sobě pěkně ujetý, na což tvůrci vsázeli především. Při sledování pak člověk vlastně neví, jestli SuperClásico zhodnotit jako nebeskou zhovadilost, nebo prostě jako šílenost, na které se štáb pěkně vyřádil. Já se přikláním k té druhé variantě. Příjemná atmosféra nechá film nenásilně plynout, ale bez povšimnutí neprojde pár scenáristických perel, jimž vévodí švábi tančící tango. Milovníci jihoamerické kultury si zkrátka přijdou na své, ti ostatní asi nebudou z téhle svérázné komedie tak nadšení.

I když se minimálně od půlky filmu dalo odhadnout, jak tenhle výlet asi dopadne, nic to nemění na tom, že Hasta la vista! stojí za vidění. Příběhy o postižených s obrovskou chutí do života nebo sympatických outsiderech jsou vděčné téma, vyvolají smích, dojetí, prostě všechny ty potřebné ingredience k tomu, aby je divák hodnotil jako totální pecku. A někdy to dokonce nepůsobí ani tak lacině, jak byste si mysleli. Belgičtí tvůrci navíc jako jedni z mála pochopili, že aby vám byli i postižené postavy sympatické, nemusí mít zrovna ksichtík Françoise Cluzeta. Nejen díky tomu Hasta la vista pro mě působí tak nějak opravdověji než ti slavní Nedotknutelní.

Fakt jsem se snažila, ale ani to hvězdné obsazení mě nedonutilo udržet oči na obrazovce a nepošilhávat po TV programu, křížovkách, jít mýt nádobí a vůbec dělat hromadu zábavnějších věcí. Nuda.

Před projekcí se ke mně dostávaly samé negativní zkazky, možná proto jsem nečekala žádný zázrak. Ale taky proto záhy přišlo to "wow". Bradley Cooper i Jeremy Irons neměli chybu a příběh, i přes pomalejší tempo, byl až do konce nabitý emocemi. Dotyční recenzenti museli zřejmě vidět americkou verzi, která se liší líbivým happy endem. Ještě že distributoři usuodili, že inteligentní Evropan zvládne i náročnejší konec, který vás nechá přemýšlet.

Zajímalo by mě, kolik věrných diváků Vladimíra Železného ještě tuhle nováckou samochválu sleduje. Z pořadu se nějak vytrácejí už i ty telefonáty, respektive je vytlačují pochybné maily od bůhvíkterého člena štábu a dojemné reportáže o tom, jak Nova pomáhá potřebným tím, že uspořádá megakoncert Michala Davida. Kde jsou ty časy, ve kterých, když se dramaturgové chtěli jó blýsknout, vytáhli tak akorát půl roku starý telefonní příspěvek od zmatené babičky a Karel Voříšek s bezelstným úsměvem odpověděl, že její milované Slunce, seno budou vysílat už dnes večer! Babička totiž zřejmě nevlastní televizní program a nevšimla si upoutávek, které běžely v o každé reklamní pauze už dva týdny předem. A v té době jsem jsi říkala, že hůř už být nemůže.

Útěk z MS-1 = útěk z kina? Zas tak hrozné to nebylo, ale je pravda, že tenhle pokus o rádoby hollywoodský akčňák se v určitém směru až pozoruhodně nevyvedl. Tvůrci nás tak chtěli oslnit vesmírnou věznicí, propracovanými animacemi a sofistikovanou technikou, až zapomněli, že vlastně všechno ostatní jsme tu už viděli. Uprchlí vězni s vychováním řeznického psa už nikoho neohromí a podobně ani drsný antihrdina, který vlastně všechno vyřeší po svém. Třikrát hurá, ať žije patos.