Leleta

Uff, tak teď se kromě bubáků pod postelí budu bát i plesnivejch zdí :) Ale teď vážně. Vlasy plující po podlaze, stínohra, zajímavé využití krátkozrakosti... Nejlepší na téhle duchařině jsou zkrátka efekty, které vás zatlačí hluboko do sedačky. Ani tak nevadí trocha té klišovitosti, jako neúměrné nastavování stopáže. Zejména ve střední pasáži "něco slyším, ale když se otočím, tak tam nikdo není" se děje pořád to samé dokola a příběh graduje jenom pozvolna. Závěrečný pokus o kombinaci děsu a sentimentu byl opravdu děsivně sentimentální, ale vcelku fungoval.

Fekální humor sice není moje parketa, ale když je film aspoň zábavný, tak se to většinou dá. Tomuhle bych se ale nesmála ani s dávkou THC v krvi, natož za střízliva. Není to dostatečně vtipné, originální a vlastně ani nechutné. Ne, ani můj oblíbenec Zachary Levi mě nedonutí, abych téhle uspávačce dala aspoň jednu hvězdu.

Tak teď vážně nevím, co si mám myslet. Vizuálně je to super kousek, ale to stupidní pitvoření postav mě fakt štvalo. O příběhu snad nebudu ani začínat - marně jsem čekala nějaké to překvápko, jenže Croodsovi jsou předvídatelní až hrůza. Zkrátka jeden z těch dojemných příběhů, při kterých zamáčknou slzičku kromě dětí i mamka s taťkou.

To jsem zas na něco narazila. Brr, nevím, jestli jsou horší ty hýkající nádhery, nebo emotivní Ewička Farna. Ale hlavně že nastala nová éra Superstár!

Od filmu tak těžce hvězdně-pruhovaného ražení navíc s hlavní ženskou hrdinkou bych čekala nějakou dávkou emocí, ale překvapivě je Zero Dark Thirty spíš taková chladná strategie s jasně oscarovými záměry. Jessica Chastain sice skvěle hraje ledovou královnu, na druhou stranu člověku ani za ty dvě a půl hodiny nepřiroste k srdci a po závěrečných titulcích ji tak akorát vypustíte z hlavy. Aspoň já ale jen tak nezapomenu některé wtf momenty, které byly fakt k popukání. *Spoiler* Ze všeho nejvíc by mě zajímalo, jestli i ve skutečnosti američtí vojáci volali "Usámo" v naději, že vykoukne zpoza rohu, aby ho mohli sejmout... Protože to je taková hovadina, že to prostě musí být pravda.

On je to vlastně dost smutný příběh ze života srbské LGBT menšiny, akorát podaný tak, že se mu člověk nemůže nesmát. Každý sebemenší detail příběhu je pro potřeby správné komedie zveličen a zjednodušen a postavy vlastně jen vtipně karikují různé sorty lidí. K dokonalosti chyběl snad už jenom nějaký ten zapálený panbíčkář, kterých se ve východních zemích určitě najde dost. Pobavila mě skvěle zakomponovaná myšlenka, že celý svět je vlastně homo (ať už ve formě výborného vtípku o Ben-Hurovi, nebo všech těch, ehm, chlapských obejmutí). Možná proto bije do očí slzopudný konec, který nasadil o dost vážnější tón. Jako by tvůrci do posledních minut prostě museli narvat nějaké to morální ponaučení, aby film nabral potřebnou hloubku. Ale ono je to vzhledem k tematice pochopitelné, filmy jako tenhle by neměly vyšumět do prázdna. No, nechtěla bych žít v takových podmínkách, ačkoliv omezení tupohlavové se najdou všude.

Kdyby nebylo Chayanna, tak o tuhle slátaninu asi ani nezakopnu. Ale když sleduju jeho herecký výkon, tak jsem asi ráda, že se nakonec rozhodl pro hudební dráhu. Tancovat a pitvořit se koneckonců může tak nebo tak. Co do příběhu je to klasická story o tom, jak spolu dva tancují, nesnáší se, netancují, milují se atd. atd. Všechno jsme viděli aspoň milionkrát, takže nic nového pod sluncem.

Upřímně jsem se projekci moc netěšila, a jestli jsem měla nějaké vyhlídky, tak nadějné vážně nebyly. Čekala jsem, že se Newell suše chopí předlohy a bez nápadu ji překlopí do filmu. Což se taky stalo, ale stejně mě film příjemně překvapil. Ano, děj zůstal osekaný na minimum, aby se vůbec vešel do dvouhodinové stopáže, což ale Newellovi nevyčítám. Naopak i přes občasnou zběsilost zůstává myšlenka pochopitelná. Potěšila mě hlavně Helena Bonham Carter, která byla jako vždycky úžasně vyšinutá. Jenom ten Jeremy Irvine je poněkud nevýrazný a místo Holliday Grainger mohli obsadit někoho méně uspávajícího.

Ahá, tak takhle to vypadá, když se půlka Hollywoodu utrhne ze řetězu... Šílený tým režisérů pochybné kvality vytvořil slepenec minipříběhů, které dohromady dávají pramalý smysl. Zato jsou ale tak trhlé, že se prostě nejde nesmát. Přitom paradoxně ten příběh, který je propojuje, je asi ze všech nejnudnější. P. S.: Po tomhle zážitku jsem ráda, že byli naši moc líní na to, aby mě místo školy učili doma. Co kdyby to pojali jako Naomi Watts a Liev Schreiber? Yikes.

No potěš koště, tenhleten opus že včera získal dvanáct nominací na Oscara? Slavné Americké filmové akademii stačí párkrát zamávat před obličejem hvězdo-pruhovanou vlajkou a nějak si přestanou všímat takových drobností, jako je třeba celková věrohodnost filmu. Prvoplánová líbivost zvítězila na plné čáře, ale to se dalo čekat. Postavy jsou černobílé a nudné, výjimku tvoří snad jenom Lincoln, který je aspoň trochu našedlý a o chlup míň nudný. Pokud zrovna nevykládá jednu z milionu rádoby vtipných historek s morálním ponaučením, které mě otravovaly stejně jako postavy ve filmu. A kam dali akademici uši, když nominovali Johna Williamse? Jeho hudba je tentokrát unylá a ve filmu ji většinu času ani nevnímáte, natož aby člověka oscarově nadchla.