Leleta

První hodina je vážně pecka. Uteče, ani nevíte jak, ale pak filmu pozvolna začne docházet pára. Djangovi a spol. to pořád dobře šlape, ale jak se skvělý Waltz přesouvá do pozadí, už to není tak třeskutá sranda. A to i přesto, že třeba cameo Franca Nera (který si zahrál trošku jiného Djanga už v roce 1966) nemá chybu a minimálně jedna z hlášek se zřejmě brzo stane legendou. Ještě teď slyším Jamieho Foxxe a jeho: I like the way you die, boy.

Vítejte v Buranově, kde si o presumpci neviny můžete nechat zdát. A je jedno, jestli jde o českou, dánskou nebo americkou maloměstskou komunitu, lidi se všude budou chovat podobně. Člověk má až husí kůži z toho, co všechno se může stát, když si jedno dítě vymyslí hloupou pomluvu. Navíc herci včetně těch nejmenších působí vážně přesvědčivě. Tíživou atmosféru ale občas shazují připitomělé dialogy ("Já si to vymyslela." -"To víš, že ne, ty si to jenom nepamatuješ."), které jsou samozřejmě našroubovány tak, aby docílily pocitu, že v komunitě od začátku nikdo nepochybuje o tom, co se stalo. Ale snad normální rodič, učitel a každý, kdo to má v hlavě v pořádku, aspoň na chvíli zapochybuje, jestli to děcko nelže. Tady ta otázka padla tak možná jednou nepřímo a navíc z úst učitelky, která pevně věří, že si děti nikdy nevymýšlí. No, jako absurdní drama dobrý.

Skoro dvě hodiny si člověk říká, že je to taková pěkná pohádka pro děti. Hlavně pro ně - jinak si nejsem jistá, kdo plně ocení ty kýčovité výjevy, které nám Ang Lee naservíroval. Skákající delfíni, ryby poletuchy nebo psychedelické kosatky jsou na pohled dokonalé, navíc i 3D se povedlo. Jenom ten příběh působí dost zdlouhavě. Posledních pět minut vás ale konečně donutí k zamyšlení - pointa se tvůrcům vážně povedla.

Co dodat, je to pecka. Ano, děj je překombinovaný, masky nápadné, Ben Sturges a Jim Wishaw skoro k nerozeznání, takže doteď netuším, kdo byl čí reinkarnace... Ale i přesto si stojím za tím, že kvalitnějšího a poutavějšího filmového zpracování se Atlas mraků dočkat nemohl. A argument, že knížka je lepší, protože má hlubší myšlenku, psychologii postav nebo já-nevím-co, neberu. Filmová řeč se od té knižní podstatně liší, a aby se z filmu nestala slátanina, musí se některé věci upravit nebo vypustit. Za Atlas mraků zkrátka mluví obraz, ne filosofické žvásty jako v knížce.

Jestli Miss Oklahoma a ten přisládlý kytárista spolu hráli rock, tak jsem asi čínský bůh srandy. A naopak Tom Cruise, kterého byste na krále rocku vážně netipovali, si ve finále zaslouží extra hvězdu. No, zasmála jsem se, ale asi ne v tom smyslu, jak tvůrci zamýšleli.

Kim a Aggie se vzájemně docela dobře doplňují, ale prim zkrátka hraje Kim. Tahle matróna na sebe dokáže upoutat pozornost křiklavě růžovým kostýmkem, v němž vypadá jako obří marshmallow, nebo gumovými rukavicemi s bílou kožešinkou. Pohled na ni, jak v takové parádě drhne toaletu, je vážně groteskní. Trapné jsou ale ty rádoby vážnější okamžiky, třeba když Aggie dodá nějaký vzorek zpod mikroskopu. Samozřejmě jde o laciný efekt na kamery. Bakterie se vyskytují v každé domácnosti, a kdyby jejich hrůzostrašný nadbytek měl člověka zabít, tak už to zřejmě udělal. A ten rychlodabing je fakt otravný.

Amerika miluje hrdinné agenty, kteří zachraňují svět, heboučká koťáka nebo aspoň jiné Američany. A ještě když je to podle skutečných událostí. Díky téhle větičce možná Argu odpustíme patos, předvídatelnost nebo nulové vykreslení vedlejších postav. Jenže režisér, producent a herec Ben Affleck nevyužil potenciál složitého příběhu, který osekal na kost a pokusil se ho narvat do 120 minut. Hlavní byla akce, takže filmu chybí snad všechny emoce kromě napětí, které ale pomalu graduje do velkého finále. Tak. Argo drát.

Ukrást Woodymu Harrelsonovi myš, tedy psa, je opravdu na pováženou! Sérii mnoha brutálních vražd, kterým se ale nejde nezasmát, doplňují cynické hlášky hlavních psychopatů. Ti si rádi utahují z kdečeho, včetně hollywoodského průmyslu, a tohle doslova vražedné tempo dokážou udržet až do konce. Nemusíte se chytat za hlavu, jakou slátaninu nám to zase předkládají, filmu totiž nechybí nadhled a sebeironie. McDonaghova tvorba zkrátka čím dál víc připomíná starého dobrého Tarantina.

Sonda do života dvou bezdomovců má opravdu silný příběh, který ke konci skoro až nedokumentárně graduje. Zásluhu na tom ale mají hlavní hrdinové. Režiséru Vondráčkovi tak můžeme akorát poděkovat za výběr atraktivního tématu, u kterého asi ani on sám netušil, kam až povede. Co se týče kamery, nejde o žádný zázrak. Záběry působí nasnímané tak nějak bez rozmyslu, navíc hlavním postavám kvůli projíždějícím autům nebo hlasitému hudebnímu podkresu není často rozumět. Celkově ale Láska v hrobě působí svižně a rozhodně nenudí.

Vytvořit ze smutného námětu oddechovou komedii a nepůsobit přitom trapně je opravdu kumšt. A Thom Fitzgerald na to kápnul, navíc do hlavních rolí obsadil oscarové herečky, které jediným pohledem dokážou vyvolat záchvaty smíchu. I přes vtipné grimasy nebo ostré nadávky, které mají hlavně pobavit, film nenásilně vysílá docela znepokojivou zprávu o předsudcích (nejen) americké společnosti, která stále dokáže menšinám házet klacky pod nohy. Dlouho jsem se v kině tak nepobavila a tím spíš u snímku, od kterého nikdo moc neočekával.