Rimsy

Po výrazném Rodinném filmu jsem čekal tak nějak víc. Kombinace sociálního dramatu a coming of age tematiky je (nejen) v letošních Varech překvapivě častá, a tak by každý příspěvek měl být dostatečně výrazný, aby zaujal. Všechno bude se od zbytku pelotonu liší jen v drobnostech a celkově rozbor chlapectví a dospívání není tak detailní, abych si ho zapamatoval na víc než pár hodin. Mladí herci jsou sympatičtí a zkušení je dobře doplňují, díky vyprávění pomocí flashbacků se navíc dočkáme i prvku napětí. Přesto bych se divil, kdyby si někdo z filmu odnesl víc než to, že dospělým se prostě nemá věřit...

Fantastická práce dokazující, jak málo lidí a okolních propriet potřebujete, když máte prostě talent. A s tím filmový bůh na Cedergrenovi i mladém Möllerovi (kterého se od teď rozhodně vyplatí sledovat) rozhodně nešetřil. Ve stylu Telefonní budky a Noční hlídky tu máme další drama, kterému stačí jeden volající hrdina a pár hlasů ve sluchátku. Tísňové volání navíc funguje na několika úrovních, nabízí totiž solidní detektivní případ, psychologické drama o vině a trestu a mimoděk i jakési varování, aby člověk v práci nepřekračoval hranice. Uměřená stopáž navíc zajistí, že se divák pohledem na jednu tvář nezačne nudit. No prostě lahůdka s napětím i přesahem.

Vtírají se otázky, proč Manskij čekal skoro dvacet let s uveřejněním takového materiálu? Podle svých slov předpokládal, že nemoc se časem vyléčí sama, ovšem když se tak nestalo, rozhodl se jednat. Pro nás se každopádně jedná o vhodné načasování, neboť některé paralely s praktikami našeho současného prezidenta jsou do očí bijící. Našince, který se detailně neorientuje v politice Matičky Rusi potěší i Manského komentář, který leccos objasňuje. Na druhou stranu se jedná o dokument, který od začátku své protiputinovské ladění neskrývá, a tak se o nikterak šokující příspěvek k tématu nejedná - přesvědčení na obou stranách spektra se nezmění. Za vidění to však rozhodně stojí.

Jak se vyrovnat se smrtí, nevěrou a dospíváním? Mladá Doroteja Nadrah se musí vypořádat s rodinnou tragédií, které by nikdo čelit nechtěl. A složité to nemá jen ona, nýbrž i diváci, jelikož režisérka Sonja Prosenc předkládá příběh s nelineární narací, a tak si musíme výsledek skládat kousek po kousku sami. Délka hodiny a třičtvrtě bude pro leckoho zřejmě přepálená, jelikož ve filmu se ani moc nemluví a namísto toho se spoustu informací o vnitřních pochodech hrdinky dozvídáme prostřednictvím přírodní symboliky. Ne, tohle vážně není pro každého. Ale nejen díky ambicióznímu názvu chovám k Příběhu lásky určité sympatie.

Přiznám se, že mě to těžce minulo. A to jsem se tak těšil! Druhá polovina je zábavná, i když často nechtěně, a Cage si úlohu šíleného zfetovaného mstitele nepochybně užívá. Málokdy jsou jeho přepálené herecké kreace na místě, sem však nepochybně patří a klobouk dolů před režisérem, že to takhle ukočíroval. Řezničina je krvavá, originální i rozmanitá, ke konci je tedy všechno v pořádku. S čím mám tedy problém? Jednak s úmorným tempem, které je opravdu extrémně pomalé a nekonečné záběry na nic se po chvilce dost omrzí. Hlavním kamenem úrazu je však první půlka, která slouží vlastně jen jako velmi, opravdu velmi zdlouhavý prolog - bez násilí, bez zábavy. Nemálo lidí z projekce odešlo a já se jim nedivím. Kdo si počkal na posunutí příběhu v půlce a následné krvavé lázně, neprohloupil, ale přesto se budu řadit k těm, kterým Mandy k chuti zas tak nepřišla. Škoda.

Není to už tak úplně originální koncept, přece jen pár filmů z monitoru počítače či telefonu jsme už viděli. A tak nepřekvapí spousta propracovaných detailů, jichž si člověk během sledování ani nevšimne (respektive pouze náhodou). To je už ale spíše standardem, a tak tyhle filmy mohou zaujmout hlavně tím, že mají neotřelý příběh, který dokáže i navzdory repetitivní formě udržet pozornost. A to se Bekmambetovovi docela daří, kdyby jen díky silnému námětu. I pokud se ale nezajímáte o situaci kolem Islámského státu a nečekaně propracovaných technik, jimiž prorůstá "naši" západní společnost, tak i samotný motiv překračování hranic v práci je zábavný. A leckdy dokonce napínavý. Nikterak zlomový, leč povedený kus.

Paul Dano dává na odiv své nezávislé kořeny a namísto dechberoucího audiovizuálu sází na ústřední trojici herců a jejich komorní příběh. Gyllenhaal i Mulligan dokazují svou kvalitu, zjevením je velmi podařený výkon čerstvě sedmnáctiletého Eda Oxenboulda. Coming-of-age drama tentokrát nesleduje pouze dospívajícího chlapce, ale ukazuje potřebu rituálů a nalezení role ve světě i u jeho rodičů, pětatřicátníků. Což je v tomhle věku (a hlavně s dítětem na krku) přece jen docela problém. Silný námět, který však Dano nerozvedl tak, aby mě emocionálně odboural. Jeho civiliní uchopení netlačí na citečky tak moc, až... ze mě nedostal vlastně vůbec nic. Ale možná jsem jen mrtvý uvnitř.

Od začátku jsem tomuhle filmu nevěřil a považoval ho za zbytečnou povinnou oscarovku, výsledek je ale překvapivě o poznání lepší. Nejde ani tak o mravenčí detektivně-novinářskou práci, ani srdcervoucí osudy hlavních postav, ale o nečernobílá morální dilemata, která je skutečně potřeba řešit. Publikovat, či nepublikovat? Důvody k tomu i onomu činu jsou logické a věrohodné stejně jako osobní nejistoty, podané navíc bez přehnaného patosu. Kreativní Kaminskiho kamera a umírněná Williamsova hudba podtrhávají Spielbergův styl, který je přece jen rozmáchlejší než třeba ten McCarthyho ve Spotlightu, ale s tím se musí počítat a nakonec se vlastně ani o problém nejedná. Překvapivě tedy musím pochválit vrstevnatější příběh se zábavnějším podáním, než bych čekal. Určitě se nejedná o nic jiného, než jak to na první pohled vypadá; nedávné Všechny prachy světa ale ukázaly, že i jasně načrtnutá zápletka vedená zkušeným filmařem se může po cestě rozsypat. A to naštěstí není případ The Postu.

McDonagh špičkově zvládá prolínání smutku, násilí a humoru, často i v rámci jedné scény. Skloubit rozdílné emoce na tak malém prostoru bývá těžké a třeba české filmy poslední doby suverénně ukazují, jak se to může nedařit. O to více stojí McDonaghův cit za vyzdvižení. Také postavy jsou skvěle napsané, což je patrné především v první půlce - v té druhé už je scénář žene do stále většího šílenství, což místy hapruje v rovině uvěřitelnosti, ovšem z hlediska dramatičnosti funguje. A jen tak mimochodem se daří vykreslovat vztahy na malém městě, přetrvávající rasismus i velmi rozdílné hodnoty zosobněné v jednotlivých postavách. Koláž zhruba v polovině je mistrovskou přehlídkou práce s příběhem, obrazem a zvukem. A samozřejmě Burwellova hudba, která místy připomíná westerny, jindy zase dává vzpomenout na jeho tradiční spolupráci s Coeny. Prostě velmi povedený film, zasloužené glóby a budu držet palce na jakékoli Oscary, které budou akademici McDonaghovu týmu ochotní udělit.

Výsledek zcela odpovídá očekáváním. Pravověrná adaptace se skvělými herci a místy téměř pohádkovým vizuálem splňuje nároky na kvalitní oprášení klasiky, Branagh však nepřidává nic moc navíc. Těžko říct, jak by bylo možné jeden z nejslavnějších detektivních případů inovovat a zároveň zacházet s látkou dostatečně uctivě – slavný charakterní tvůrce se o to raději ani nepokouší a s jistotou táhne vyšetřování z úlohy režiséra i titulního představitele. Na jeho úmyslně lámanou angličtinu si za chvíli zvyknete, a pak už jen žasnete nad poctivou detektivní prací. Obsazení je samozřejmě špičkové, jelikož jen tenhle odstavec by vydal na vyjmenování všech hereckých es, a vidět takové množství známých tváří pohromadě je pro fanouška vážně radost. Branagh tedy vedle nešlápl a dodal produkt, který tak nějak dodat měl.