Rimsy

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu.

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád.

Vaughn jako tvrďák roku? Možná. Tenhle lamač kostí ale má výbornou motivaci a překvapivě propracovanou psychologii. Pomalejší rozjezd stejně jako u Bone Tomahawku nevadí, protože upřímnost a s(y/u)rovost je Zahler umí. Za pozornost stojí i výborná hudba, kterou sám dělal. Nenápadný klenot podzimu.

Zajímavé svědectví o tom, kdo nám tenkrát vládl. Jakeš byl opravdu nejspíš jiný než většina jeho souputníků, tenkrát idealističtější, dnes zatvrzelejší. Asketický vyznavač švestkových knedlíků, který se sice nebojí konfrontace, ovšem tváří v tvář konkrétním argumentům jeho rétorika dostává povážlivé trhliny. Pavel Křemen vytvořil Jakešův portrét, do něhož sice aktivně vstupuje, ale zcela logicky se snaží protagonistu dostat do situací a rozhovorů, jež nám poodhalí, na koho se ve skutečnosti díváme. Na muže, ztělesňujícího pořekadlo, že když se kácí les, létají třísky. Komunistický utilitarismus v praxi! Záběry z několikaletého natáčení jsou doplněny archivními materiály a i díky rozumné stopáži pohled na téměř stoletého staříka nenudí. Kvalitní dokument a poctivé vykreslení jedné výrazné figury, která do určité míry symbolizuje jednu epochu.

Selský rozum bohužel až příliš jednotvárně kopíruje koncept Matrixu AB, který mi už před těmi pár lety přišel přehnaně jednostranný. Investigativní práce novinářů přitom přinesla hned několik nových zjištění, které jsou však poskládané dohromady poměrně nenápaditě, suše a bez dostatečné režijní jistoty. Vyznění několikaminutových monologů Babišových "obětí" (mezi nimiž samozřejmě opět nechybí Bohumír Rada) vyšumí do prázdna, jelikož film bez silného vedení nechává všechny hejtry zdlouhavě vypovídat. Jsem možná zbytečně zlý, ale zmatenost a nekoncepčnost rychle vede k nudě, ve které zanikne jak široké spektrum probíraných témat, tak nezpochybnitelná práce, již sesbírání informací muselo dát. Takhle je z toho jen další šokované pozastavení nad tím, co se u nás děje. Ovšem s tím (jak správně píše xxmartinxx), že každého jen utvrdí v jeho počátečním postoji a nikam dál diskuzi neposune.

Vzhledem k očekáváním jsou druzí Kingsmani určitě zklamáním. Nedívá se na ně špatně, ale je to prostě další nálož téhož. Co před pár lety ale slavilo úspěch i díky faktoru překvapení, podruhé stejně prostě nefunguje. Postavy i jejich představitelé jsou zábavní a nenudí, ovšem střídání lokací a posílání hrdinů do rozličných koutů světa působí velmi uměle a pro hlavní příběhovou linku často až nesmyslně. Vaughn se snaží za každou cenu bavit, ovšem nemá už tolik co nabídnout. Oživíme si spoustu hezkých vzpomínek na jedničku, ale Julianne Moore není Samuel L. Jackson a všechno jaksi nemá takový švih. Popcornovost je na maximu a věřím, že spousta fanoušků bude z kina odcházet spokojených. Moc přímočařejších a zábavnějších filmů letos v kině nejspíš nebude, ale přesto zůstává pachuť, že tohle prostě mělo na víc. Škoda.

Jan Svěrák zahazardoval a příběh svého otce natočil podle vlastního scénáře. Nesourodost témat a absence dramatičnosti pak vede k tomu, že jsme dostali horší kopii Obecné školy, která očividně plýtvá talentem před i za kamerou, ale aspoň potěší technickou suverenitou a příjemnou atmosféru. Chtěli jsme však mnohem víc.

Mohla to být jen další z průměrných biografií podle reálných základů, jenže jména jako Cruise či Liman budí očekávání o poznání vyšší. Výsledek však kdovíjakým hitem není, přestože se o špatný film určitě nejedná. Cruise si roli frajírka s občasným humorným přesahem viditelně užívá, ačkoli vás možná zarazí, že na poměry člověka balancujícího na hraně se chechtá docela dost. Ale jeho postava taková prostě nejspíš je. O nikom dalším už ale nemá smysl psát, protože Cruise si krade show pro sebe a vedlejší figury v čele s Gleesonem mu pouze nahrávají na smeče. Na dvě hodiny má Barry Seal docela slušné tempo, ovšem kámen úrazu je v tom, že vás ničím nepřekvapí. Od začátku víte, že to Barry bude hrát na všechny strany, což se taky děje, a přestože by ho mohli (a měli!) tisíckrát zabít či zabásnout, tak se o něj nebojíte. Což je trochu nuda a jakkoli na papíře vypadá námět frajersky, realita taková bomba není. Prostě ničím zvláštním nedochucená krimi jízda, která však sama o sobě špatně nechutná.

Možná je tentokrát přání otcem myšlenky, ale s výslednou podobou Temné věže jsem dost spokojený. Kombinace neprvoplánových herců a fantasy tematiky se mi od začátku líbila a Nikolaj Arcel mě opět nezklamal. McConaughey je správně slizký a Elba, přestože kdovíkolik prostoru vlastně nemá, taky potěšil. Hlavní výhodou je však stopáž, která se drží na rozumné délce, a celá hodina a půl příjemně odsýpá. Na vedlejší postavy se tak moc nedostane, stejně jako na propracování pozadí a motivace hlavních hrdinů. Což je trochu škoda, ovšem v dnešní době ukecaných a roztahaných blockbusterů s tím vlastně ani problém nemám. Temná věž je příjemně nepřeplácanou fantasy, která v kině bez problémů zabaví.

Karel Roden cestuje krajinou a snaží se v učesaně stylizovaném středověku najít ztraceného syna. Náročný film, který pro zábavychtivého diváka bude představovat strašlivá muka, ale masochistického fanouška artu potěší vrstevnatostí témat a prostorem k přemýšlení. Vyberte si, na jakou stranu se přidáte.