Rimsy

Další počin Nuriho Bilge Ceylana, autora především velmi obdivovaného dramatu Tenkrát v Anatolii, patří k nejmonumentálnějším počinům letošního ročníku. Více než tříhodinový román o učiteli na tureckém maloměstě, který se chce dostat do lepší školy v Istanbulu, je rozmáchlou freskou mapující smýšlení současné (nejen) turecké společnosti. Promyšlenými dialogy plnými sociologických postřehů připomíná třeba dřívějšího karlovarského vítěze „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ a stejně tak se nebojí párkrát diváka i zaskočit. Dechberoucí dlouhé záběry se daří vypointovat a dílo celkově nabízí spoustu myšlenek k přežvýkání. Jeden z letošních vrcholů. „Nezvěte šťastným nikoho, kdo není po smrti!“

Zatím stále jen kuloární zvěsti o kvalitách dalšího krátkometrážního počinu Darii Kashcheevy nejen nelhaly, ale dokonce ani nepřeháněly. Elektra je špičkovým, formálně i tematicky precizním dílem, které strká do kapsy vše, co letos na poli tuzemské audiovize vzniklo. A možná ne jen letos. Kashcheeva propracovala každou součástku bezmála půlhodinového filmu, díky čemuž příběh o jedné smutné vzpomínce na dětství emočně funguje a navíc jej lze donekonečna analyzovat. Gejzír nápadů, vizuálních detailů a do sebe zapadajících významů vede k tomu, že až to bude možné, budeme chtít tenhle snímek vidět opakovaně. A pak ještě mnohokrát. Nejen v rámci své kategorie unikátní počin.

Zjevný hit karlovarské půlnoční sekce zaujme vyhroceným názvem i notně růžovým vizuálem. Snímek osobně představil režisér Harvey Rabbit a podotkl, že štáb ze sta procent sestával z queer osob. Evidentně se jednalo o nadšenecký projekt, v němž queer komunita vytvořila titulního superhrdinu, jenž musí pomoci svému příteli (shodou okolností katolickému knězi) v boji s mimozemskými homosexuály, kteří chtějí realizovat svou vizi kompletně gay světa. Záměrně absurdní námět je jen záminkou pro přehlídku třpytkami posypaných a lascivními kostýmy přeplněných scén, jimž nelze upřít nadšení a přestřelený humor. Zároveň však zabolí technická lacinost a filmařská nezkušenost, kvůli nimž vyprávění klopýtá a leckdy přímo přešlapuje na místě. V rukou šikovnějšího střihače by se příběh spokojil s mnohem kratší stopáží, výsledek by působil výrazně svižněji. Spíše než o dobrý film se proto jedná o sympatický projekt, jemuž nelze nefandit.

O tomhle gimmicku jste už možná slyšeli, ale tvůrce španělské meditace o reinkarnaci opravdu nelze nařknout z vypočítavosti. Samsára totiž sestává ze tří částí, a v té prostřední jsou diváci zhruba na čtvrt hodiny vyzváni k tomu, aby zavřeli oči a prováděli umírající duši na její cestě ke znovuzrození pouze pomocí zvuků a vnímání stroboskopických efektů na očních víčkách. Je to skutečně skvělý zážitek, jemuž navíc předchází velmi sympatická úvodní hodina s buddhistickými mnichy a laoským mladíkem, který staré ženě předčítá z knihy o umírání. Dojem bohužel snižuje poněkud nadbytečná závěrečná pasáž, s níž se dostaneme k africkým sběračkám mořských řas, dojem z tohoto pohledu do jiných kultur je přesto pozitivní a bude ve vás ještě chvíli doznívat.

Filipínsko-singapursko-tchajwanská koprodukce to dotáhla nejen na Sundance, ale dokonce až do půlnoční sekce ve Varech. Příběh exoticky působícího hororu se vrací do roku 1945, na konec druhé světové války, kdy se jedna bohatá filipínská rodina snaží proplout konfliktem a nezadat si ani s Japonci, ani s Američany. Postupem času ale otec zmizí, matka onemocní a dospívající dcera se musí starat o svého mladšího bratra, v čemž jí pomáhá jakási zlá víla. Tato postava zřejmě vychází z tamější mytologie a znalci folklorních motivů jihovýchodní Asie by její úlohu v ději dokázali rozklíčovat snáz, ale pro Středoevropany je tu aspoň dostatek krve, brutalit a všelijakých nepěkností. Co vše musí dívka obětovat, aby byla rodina opět pohromadě? Alegorie tragiky globálního konfliktu, který rozdělil rodiny i na druhé straně zeměkoule, je místy působivá, jindy však nudná a přešlapující na místě. Lze ji připodobnit ke Smrtelnému zlu: Probuzení, Těm druhým či Faunově labyrintu, ze všech titulů si však nebere to nejlepší a nakonec tak zůstává jen částečně uspokojivým zážitkem.

Moderně vypadající český film, sláva! Úsvit sice časem sklouzává k tezovitosti a spíše edukuje, než aby vyprávěl příběh, bezesporu se však jedná o bohaté, zevrubně promyšlené dílo, fungující na více úrovních. Více zde.

Po téměř hororových ohlasech z Cannes to mohlo být mnohem horší. Hlavní problém nového Indyho spočívá v tom, že kdyby nevznikl, nic by se nestalo. Šance na důstojné předání žezla nevyšla už ve čtyřce a tohle je jen další připomínka, že stejně jako Maverick nepatří ani doktor Jones do starého železa. Mnoho zajímavého o jeho minulosti se nedozvíme, stejně tak neproběhne ani žádná redefinice jeho světa a výsledkem je tak „pouze“ bezproblémově důstojné dobrodružství obsahující všechny dobře známé propriety. Mezi ně patří spousta honiček, bizarní náhody, úniky z nemožných situací, cestování kvůli macguffinu a slovní špičkování ve velmi nevhodných momentech. To všechno tu je, stejně jako až smutně neschopný nacíček s tváří Madse Mikkelsena. Chemie mezi Fordem a Phoebe Waller-Bridge funguje o něco lépe než s Shiou LaBeoufem, ale hlavním tahounem je samozřejmě stále charisma Harrisona Forda. Přeceňovaný polo-patlal Mangold nedokázal novému Indymu vtisknout jedinečnou či moderní tvář, sází spíše na nostalgii a osvědčené prvky. Ale pokud patříte mezi ty, co si s (velmi) starým známým rádi užijí další dobrodružnou jízdu, nové dvě a půl hodiny nasazování klobouku a práskání bičem by vám vadit neměly.

Symetrické kompozice, překotné a květnaté dialogy či sebereflexivní hra s filmovým médiem – všechny Andersonovy trademarky jsou na svých místech, jenže se zdá, že se tentokrát nějak zapomnělo na postavy; respektive jejich vnitřní kvality. V kvantitě totiž problém rozhodně není. Více zde.

Většinu času vtipná, místy podnětně zúzkostňující koláž krátkých povídek z poněkud přehrocené každodennosti. Debut Denise Šafaříka skutečně pojednává o malých věcech, je jich však dost na to, aby se při jejich sledování divák nenudil a s trochou snahy se i nad prchavostí svých životních situací zamyslel. Více zde.

Dva mladí lidé pátrají po minulosti svých otců, která nadále ovlivňuje jejich přítomnost. Tajemná atmosféra a líbivá vizuální stránka však nedokážou zachránit nedostatky scénáře, který na omezené ploše nakousává mnohem více témat, než kolik jich dokáže uspokojivě zpracovat. Více zde.