Rimsy

Na třetí pokus se to Timu Burtonovi podařilo. Už od 80. let se totiž motal kolem několika zpracování Addamsovy rodiny. Jenže dvojici populárních snímků z počátku 90. let nakonec režíroval Barry Sonnenfeld a o animák, který se po průtazích dostal do kin v roce 2019, se postarali Greg Tiernan a Conrad Vernon. Makabrózní poetika Addamsovy rodiny se přitom k Burtonově stylu a poetice nadmíru hodí, takže fanoušci a fanynky tvorby čtyřiašedesátiletého rodáka z Kalifornie mohou jásat, že je dlouho vyhlížené spojení tématu a tvůrce konečně na světě. Přesněji řečeno, jásat mohou hlavně ti, kteří právě vstupují do období pubescence.

Před třiceti lety měl premiéru slavný animovaný snímek, který představil romantizovanou verzi Blízkého východu i průlomovou dabingovou roli Robina Williamse. Aladin dnes patří do Disneyho zlatého fondu, jeho cesta na stříbrné plátno však byla velmi trnitá.

James Woods ztvárnil Maxe, ředitele malé televizní stanice vysílající hlavně erotické a násilné programy. Max se zaštiťuje tím, že lidem dává to, co skutečně chtějí, a díky tomu mohou diváci ventilovat své niterné tužby bezpečným způsobem; ve skutečnosti mu však jde hlavně o vlastní výdělek a moc. Paralely se současnými mediálními molochy a vlastníky sociálních sítí postavených na zneužívání slabostí lidského mozku tedy snad ani nelze nevidět.

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde.

Nenadchne, neurazí. Příběh o jedné rozhádané rodině, která se dostane do tajemného a nepředvídatelného světa, obsahuje hezké poselství v hezkém audiovizuálním zpracování. Ale nic moc navíc. Více zde.

Tohle filmové Menu spoléhá na vrstvení zábavných chodů, z nichž sice mnoho nevyplývá, ale celkem dobře se na to dívá. Éterická Anya Taylor-Joy je navíc překvapivě důstojnou protivnicí ďábelskému kuchaři Ralpha Fiennese. Jako oddychová jednohubka pro lehce náročnější diváky tedy Menu funguje, nároční milovníci promyšlené konceptuální kuchyně si však musejí nechat zajít chuť. Více zde.

Herec a režisér Jonah Hill má dlouhodobé problémy s psychickým zdravím, což tematizuje v novém černobílém dokumentu, který můžete vidět na Netflixu. Jeho óda na soubor metod psychiatra Phila Stutze však zanechává podivnou pachuť.

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy.

Jan Prušinovský se svým Grand Prix po dlouhých odkladech projel cílem, ale bohužel hluboko v poli poražených. Výsledku citelně chybí skloubení společenských témat s chytlavou komikou, čímž se předchozí díla autora vyznačovala, a občasné záblesky dobrých nápadů to nezachrání. Více zde.

Jeden z nejvýraznějších proudů evropského festivalového artu se se značným zpožděním dostal i k nám. Znalci rumunské tvorby budou odškrtávat povinné položky, většina náročnějších diváků přesto může být nadšena, že i u nás vzniklo něco takto promyšleného a silného. Více zde.