Rimsy

Herec a režisér Jonah Hill má dlouhodobé problémy s psychickým zdravím, což tematizuje v novém černobílém dokumentu, který můžete vidět na Netflixu. Jeho óda na soubor metod psychiatra Phila Stutze však zanechává podivnou pachuť.

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy.

Jan Prušinovský se svým Grand Prix po dlouhých odkladech projel cílem, ale bohužel hluboko v poli poražených. Výsledku citelně chybí skloubení společenských témat s chytlavou komikou, čímž se předchozí díla autora vyznačovala, a občasné záblesky dobrých nápadů to nezachrání. Více zde.

Jeden z nejvýraznějších proudů evropského festivalového artu se se značným zpožděním dostal i k nám. Znalci rumunské tvorby budou odškrtávat povinné položky, většina náročnějších diváků přesto může být nadšena, že i u nás vzniklo něco takto promyšleného a silného. Více zde.

Pomsta je sladká a netloustne se po ní, utvrzuje se ústřední trio kamarádek v oprávněnosti svých ďábelských plánů. Výsledkem je naivní a nevtipná komedie pro ty, kteří nad vztahy už zlomili hůl. Více zde.

Výstřednost a exces jsou zpět v kodaňské nemocnici. Lars von Trier dokončil třetí řadu Království a i navzdory zhoršujícímu se zdraví předkládá silně autorské dílo, které stojí za pozornost. Dalších pět hodin v této šílené nemocnici nepřináší revoluci, ale zábavnou sebereflexivní nostalgii. A to vůbec není málo.

Michael Kocáb dle vlastních slov odchází od problémů a nedořešuje konflikty. Přesto se dokázal výrazně prosadit ve sféře populární hudby i mnohem méně populární politiky, k čemuž nový dokument Olgy Sommerové obdivně vzhlíží. O nic moc jiného se však film s názvem Michael Kocáb – rocker versus politik bohužel nepokouší.

Snímek je především masterclass v budování napětí. S dialogy se neplýtvá a dostatek prostoru je věnovaný neustále přítomné hrozbě jménem Anton Chigurh. Nekompromisní zabiják se leckdy vyžívá ve znepokojivě rozvleklých a vyprázdněných dialozích, jindy dokáže zaútočit zcela nečekaně. Kreace Javiera Bardema se zařadila mezi nejvýraznější filmové záporáky nejen kvůli nezaměnitelně odpudivému účesu, ale i díky vcelku věrnému vykreslení psychopatické osobnosti.

Starat se o zvířátko je touhou mnoha dětí mladšího školního věku a dívenka Babs není výjimkou. Její dlouho ztracený dědeček však výjimkou v nepříliš dobrém slova smyslu je, což publikum zdánlivě nevinného snímku drží v neustálém napětí, co se v téhle traumaty prolezlé rodině ještě semele. A to doslova.

Oscarem ocenění Jessica Chastain a Eddie Redmayne rozehrávají seversky podchlazené drama o sériovém vrahovi, jenž v soucitné zdravotní sestře našel nečekaně důstojnou protihráčku. Velký potenciál však končí někde v půli cesty.